Amnézie Monica Narula
Stav zapomnětlivosti neuvědomující si sebe sama ani svůj nedostatek. Skutečná amnézie znamená zapomínat, že jsme zapomněli vše, co bylo zapomenuto. Paměť je možné předstírat a jednat, jako bychom si vše pamatovali, a zároveň být amnestičtí. Je to možné z toho důvodu, že některé aspekty zapomenutého už nejspíš zmizely ze samého krajíčku paměti a nezanechaly tu po sobě už ani stopu po doznívající pachuti vtíravé předtuchy, že tu něco nutně nehraje. Amnestický člověk žije na samotce, kde ho hlídají jeho vlastní klony, současně je však izolován v první řadě od vlastního Já.
Typickým příkladem amnézie jsou ty formy sounáležitosti a soudržnosti, jež se snaží svá konstitutivní pouta upevňovat kategorickým vylučováním všeho, co považují za „jiné“. Vycházejí z toho, že je třeba zapomenout všechny ty protichůdné a příčné rýhy, jež jdou momentálně upřednostňované soudržnosti proti srsti. Když má člověk natolik špatný den, což může i nemusí souviset s lunárním cyklem, že při pohledu do zrcadla nepozná ani svůj vlastní obraz, pak se v něm jako přílivová vlna vzedme nenávist k sobě samému. Ty nevěrohodné skvrny sebe sama na něj působí jako jakýsi negativní prostor, jako díry do zrcadla. Místo, aby byly až po okraj naplněny „jiným“, působí každá jako prázdno, jako rána vlastnímu Já.
Toto prázdno, v jehož stínu leží sebepotvrzené já neschopné rozeznat sebe sama, je připisováno nakažlivému působení koroze „jiného“. Nedostatečná paměť, jež už zapomněla, že vlastní Já vyprázdnila jeho vlastní zuřivost, je základnou, ze které amnézie útočí na svět.
Zapomínáme, jak moc milujeme ty, které zraňujeme. Zapomínáme, jak moc zraňujeme ty, které milujeme. Snažíme se sebe prosadit a nejvíce ze všeho přitom zapomínáme, kdo vlastně jsme. A pak zapomeneme i zapomínání.