Amnézie Vlad Morariu

I.

Amnézie je organická a funkční porucha paměti, neboli, stručně řečeno, ztráta paměti. Paměť je naše schopnost učit se, ukládat, uchovávat a znovu si vybavovat potřebné informace. Tato schopnost je zcela zásadní pro kontinuitu vlastního Já, pro chápání sebe sama, pro budování osobnosti, osobní historie a těch správných schopností pro existenci ve světě. Zkušenosti z minulosti nám umožňují očekávat určité věci od budoucnosti. Vzpomínky jsou aktivovány na každé úrovni lidské činnosti. Narušená paměť člověku znemožňuje žít ve své vlastní době. S poškozenou pamětí nám ani přítomnost, ani minulost nedávají smysl. Totéž bychom mohli vztáhnout i na společnost jako celek. Bez vědomí minulých událostí, tedy bez paměti, nelze budovat smysl kontinuity a přítomnost i budoucnost unikají porozumění. Vezměme si jeden příklad: rumunská společnost měla vždy velké potíže s přijímáním faktů o šoa, k níž došlo na jejím vlastním území –, a to i přes to, že byla s nezpochybnitelnými důkazy šoa dobře obeznámená. Tyto potíže bychom patrně mohli nejlépe vysvětlit formou jakési regresivní amnézie. Na úplné vysvětlení je zde ovšem i amnézie krátká, neboť Rumunsko kromě toho, že je amnézické, tj. že trpí nemocí nutkavého zapomínání, si navíc naprosto perverzně vybavuje zcela nepochopitelné momenty vlastní historie. To pak nutí Rumuny v pořadu Top 10 rumunské televize hlasovat pro maršála Antonesca¹ jako nejvýznačnější historickou osobnost a našeho premiéra a politiky účastnit se pohřbů bývalých členů Legie Archanděla Michaela². Rumunská šoa fascinuje a děsí zároveň. V sázce je tu ovšem jistý druh slepoty: otevřené oči, které odmítají vidět.

II.

V první části knihy Eliase Canettiho Die Blendung (Zaslepení)³ se odehraje krátká epizoda, kdy si Kien, hlavní postava příběhu, trénuje zrak, aby neviděl změny, jež ho čekají po svatbě s jeho bývalou služebnou. Začíná nacházet zalíbení v běžných každodenních úkonech, jako je např. mytí obličeje. Vždy předtím zavře oči, aby se do nich nemohla dostat voda. Oči a jejich schopnost číst totiž považuje za své nejcennější jmění a třese se při představě, že by jednoho dne o zrak mohl přijít. Zároveň si ale uvědomí, že se zavřenýma očima nevidí svou studovnu, jejíž nové uspořádání prostě nemůže vystát. Na chvíli zakouší pocit nezávislosti na okolní realitě, s níž se stále nemůže vyrovnat. Svou rozkoš se naučí ještě prodlužovat – chodí se zavřenýma očima, dojde si pro oblečení, rozezná knihy, jež potřebuje pro svá studia – a tím postupně zdokonaluje své ostatní smysly, hmat a sluch. Nakonec, po čtyřech týdnech, se mu podaří dosáhnout slepoty, a nalézt tak iluzorní říši svobody, v níž panuje jen klid a mír. Avšak, jak se v románu dozvídáme později, tou dobu se s Kienem něco stane: tím, jak přivyká své slepotě, přestává být totiž schopen vidět svět takový, jaký je, a to i přesto, že jeho oči stále vidí denní světlo. Kien si svou novou techniku úniku dokonce založí na filozofickém principu – esse znamená percipi: pokud tedy člověk něco nevnímá, znamená to, že to neexistuje. Brzy nabude přesvědčení, že slepota je zbraň proti času a prostoru, tedy hlavním silám ovládajícím vesmír. Díky slepotě mohou věci existovat simultánně, což by samozřejmě nebylo možné, kdyby se navzájem viděly. Existuje jeden jediný způsob, jak nemilosrdně a bez ustání plynoucímu času vzdorovat: nevidět jej. Kien si slepotu nevymyslel, jen ji využívá k úniku před následky svého viditelného života. Odmítá se s okolním světem střetávat, udržuje si od něj odstup a nakonec si stvoří svůj vlastní svět. A když už je jednou součástí tohoto nového světa, dokáže si najít vysvětlení pro každou nepříjemnou zkušenost. To sice může jeho rozpory – krátkodobě – řešit, nakonec jej to však stále více odcizuje. Jakmile se Kien naučí svět vidět jinak, přestává s ním bojovat. Zatím ještě přežívá, ale jeho odmítnutí postavit se minulé a současné realitě tváří v tvář, jeho amnestická zapomnětlivost, věstí mnohem horší pád.

III.

Freudovy analýzy v knize Totem a tabu bývají často kritizovány jako poněkud fantaskní a knize se už dostalo označení typu „dílo literární či originální mytologie“⁴. Nejspíše i my se na zakládající mýtus o zločinu prvotní tlupy budeme dívat už s určitou rezervou. I tak jsou zde však pasáže, které nás přes svou neobratnost mohou v určitých ohledech inspirovat i dnes.

Ve druhé eseji knihy s názvem Tabu a ambivalence citových hnutí nachází Freud spojitost mezi chováním primitivních lidí, kteří vytvářejí tabu, a chováním neurotiků, kteří si tabu vytvářejí sami pro sebe. Tato překvapivá paralela uniká kritice, jíž bychom patrně mohli podrobit celý zbytek eseje. Freud nás zde varuje: „Podobnost tabu s nutkavou neurózou může být čistě vnější, může se týkat forem obou jevů a nikoli jejich podstaty“.⁵ Dále demonstruje, že slovo tabu má z pohledu etymologie dva významy a skrývá v sobě tedy ambivalentní postoj ke všemu, co označuje. Na jedné straně znamená „posvátný“ či „posvěcený“, na straně druhé ale také „tajemný“, „nebezpečný“, „zakázaný“ či „nečistý“. Tento nejednoznačný postoj primitivního člověka má svůj protějšek i v chování neurotika: oba dva typy chování pociťují vůči určitému objektu či osobě zároveň oddanost i strach. Výsledkem je fobie z jakékoli formy dotyku – a tato fobie není jen čistě fyzická, nýbrž i symbolická: „Hlavním a ústředním zákazem u neurózy je jako u tabu zákaz dotyku, odtud název: úzkost z dotyku, délire de toucher. Zákaz se nevztahuje pouze na přímý dotyk tělem, nýbrž se rozšiřuje i v přeneseném smyslu rčení: přijít do styku. Vše, co přivádí myšlenky na zakázané, co vyvolává dotyk v myšlenkách, je zakázané stejně jako přímý tělesný dotyk; stejné rozšíření zákazu nacházíme i u tabu“ (má kurzíva – pozn. aut.).⁶

V obou případech postrádá strach z dotyku jasný motiv a má nevědomý původ. Zákaz, jenž si neurotik stanoví, se v psychoanalýze interpretuje jako příznak určitého vytěsnění. Zákaz sám pak funguje jako náhražka, který kompenzuje újmu, kterou toto potlačení způsobilo psychickému aparátu. Kladením otázek typu: „Jaký druh duševních hnutí podléhá vytěsnění, jakými silami je provozováno, z jakých motivů?“⁷ terapeut předpokládá, že každý symptom má svůj původ v určitých konkrétních nevědomých hnutích pacientovy mysli. Takový je samozřejmě i princip psychoanalýzy: symptom nutně mizí v momentě, kdy se to, co bylo nevědomé, stává vědomým.

A nyní bychom si mohli položit následující otázku: bylo by moc přehnané předpokládat, že Kienovo nacvičování slepoty je jen skrývaným projevem délire de toucher? A dále, pokud na tuto analogii přistoupíme jako na přijatelnou, můžeme za projev délire de toucher považovat i simultánní fascinaci a odpor, jež rumunská společnost vykazuje ve svém vztahu k šoa, tj. současně se k ní vrací a zároveň ji odmítá vidět? Bylo by správné se domnívat, že předmět této amnézie, tedy vytěsněné vzpomínky, se před nás staví jako tabu, jako to, co my Rumuni vidíme a uctíváme, ale z čeho máme obrovský strach a co zároveň ve skutečnosti nevidíme?

IV.

Mihail Sebastian, klasický případ délire de toucher, tuto domněnku jen potvrzuje. Sebastian byl jedním z nejslibnějších literárních talentů své generace, vyzdvihované dnes jako nejplodnější generace intelektuálů, jakou kdy Rumunsko mělo. Sebastian, vlastním jménem Joseph Hechter, byl nepraktikující Žid, který se narodil v malém městě Brăila na Dunaji. Vlna antisemitismu, která se za jeho života záhy vzedmula mezi intelektuály, vyvolala fobii z dotyku s ním a uvrhla jej do izolace. K jeho nejbližším přátelům, kteří se s ním odmítli stýkat, patřil i Mircea Eliade,⁸ který se tou dobou začal angažovat ve věci Legionářského hnutí a stal se jedním z jeho nejvýznamnějších teoretiků.

Vydání Sebastianovy knihy Dva tisíce let (De două mii de ani..., 1934) vyvolalo obrovský skandál. Opustili jej nejen jeho přátelé, ale stal se vyvrhelem i uvnitř vlastní komunity. Ta mu nemohla odpustit, že byl tak naivní a o napsání předmluvy do své knihy požádal Nae Ionesca. Kniha, napsaná v první osobě, zachycuje dilema mladého intelektuála, který se cítí být více Rumunem než Židem. Dva tisíce let je autorovo svědectví o událostech, jež sám osobně prožil: organizované bití na univerzitě, nedostatek soudržnosti mezi židovskými studenty a touha žít normální život navzdory prokletí etnického původu. Ionescuovu předmluvu se Sebastian rozhodl v knize ponechat i přesto, že představovala nemilosrdný útok na Židy, až jakési ontologické ospravedlnění jejich „neúprosného osudu“ (např. tvrzení, že Židé jsou odsouzeni celý život trpět za to, že nesou odpovědnost za Kristovu smrt). Ionescu zde v duchu své primitivní logiky také argumentoval, že Židé nejsou součástí národa, a jsou proto jako lidé méněcenní – jsou to podivné bytosti, jež si nezaslouží spásu. Veškeré jejich lamentace jsou tedy vesměs marné.

V případě Sebastiana přetrvala fobie z dotyku s ním až do jeho rozporuplné rehabilitace v 90. letech 20. století. Teprve v polovině 90. let vyšel v Rumunsku poprvé jeho Deník. Tou dobou se také nového vydání dočkaly fašistické spisy Mircei Eliadeho a Emila Ciorana. Avšak zatímco Cioran a Eliade si získali nové stoupence a jejich články o fašistické ideologii dokonce posloužily jako zakládající dokumenty rumunské Nové pravice, Sebastian zůstal i nadále tabu. Když Alexandra Laignel-Lavastine vydala knihu,⁹ v níž zdokumentovala snahy Eliadeho a Ciorana zatajit jejich fašistickou minulost, loajalitu k Legionářské straně i vztah k Mihailu Sebastianovi, kterému je věnována značná část knihy, podstatná část veřejnosti ji podrobila zdrcující kritice pro její údajnou neúctu a tendenční interpretace. Zdá se, že Sokratův soud se má opakovat zas a znovu.

V.

Veškeré typy politiky mají tendenci si pro sebe vytvářet smysluplný kontext. „Smysl“ a „kontext“ jsou pojmy úzce spjaté s lingvistikou, sémiotikou a hermeneutikou. Politika si touto cestou vytváří vyprávění, způsoby, „jakými jsou hmotné objekty, události, dokumenty a popisy pospojovány do souvislého vyprávění o minulosti i současnosti“¹⁰. Z konfigurace těchto znaků, ze smyslu našeho bytí a sounáležitosti, vnímání sebe sama i ostatních členů společnosti, tak jak je formovala historie, se pak teprve rodí identita společnosti.

Naše vyprávění, příběhy naší kulturní historie, jsou stále ještě neúplné a místy přerušované. A pokud můžeme funkce kolektivní paměti charakterizovat analogicky s funkcemi paměti individuální, můžeme pak v našem případě v určitém smyslu hovořit o kolektivní amnézii. To znamená jako o situaci, kdy celá společnost zapomíná minulé události, protože jejich pravda by pro ně mohla být až příliš bolestivá. Následky jsou v obou případech podobné: pocity ztracenosti, obrazy zmatení, kde nesourodé fragmenty vypovídají o čemsi děsivém, co nám vyjevuje, jedno zda v minulosti, svou ošklivou tvář a pronásleduje pak naši přítomnost i minulost. Jak nám však ukazuje psychoanalýza, v reakci na to se brzy začnou vytvářet kompenzační mechanismy – v případě rumunské společnosti bych spíše řekl nekonečný sled mechanismů. Budeme-li však pokračovat v analogii s psychoanalýzou, tak úplného vyléčení je možné dosáhnout teprve v momentě, kdy nalezneme způsob, jak tu hrůzu objasnit a zviditelnit. A k tomu je třeba politiky upřímnosti, přijetí a přiznání. Více než 65 let byla rumunská společnost ve vztahu k šoa amnestická – zčásti kvůli neochotě komunistického režimu šoa akceptovat a zčásti kvůli konzervativní pravicové politice, která si po roce 1990 z minulosti vybírala zpravidla jen stravitelná fakta. Posledních patnáct let bylo dramatických, byla to doba nepřetržitého přehodnocování dějin, vytváření nového obrazu země a poměrně často i doba neúspěšných sociálních experimentů. Do samého nitra společnosti se tak vkradl pasivní a nevědomý negativismus, jenž otevřel cestu Nové pravici.

Jsem však přesvědčen, že tyto společenské podmínky lze zahojit, jak nám ukazuje psychoanalýza, jedině politikou vzpomínání. A opravdu, tato politika se ke slovu dostala v roce 2003 s nástupem prezidenta Iona Iliesca, který inicioval zřízení mezinárodního výboru pro dějiny rumunského holocaustu. Závěrečná zpráva vydaná tímto výborem pak posloužila jako podklad pro otevření Studijního centra pod vedením Elie Wiesela. Její závěry se později staly součástí učebního plánu pro studium holocaustu na školách. Jsem proto toho názoru, že se v současnosti nacházíme v „zotavovací“ místnosti (rumunsky recuperare), v níž provádíme cvičení „rozvzpomínání“ (rumunsky remorerare). Latinské kořeny obou těchto rumunských slov signalizují nějakou poruchu ve zdravém těle anebo dokonce přímé ohrožení života, zároveň ale v opačném smyslu znamenají i odolnost či znalost léku, jenž zdraví dokáže navrátit. Latina by nám mohla pomoci porozumět i příčinám této poruchy: říká nám, že je třeba nemoc pochopit a vyléčit tak, aby se už nikdy znovu nemohla vrátit. A pokud tedy dnes podstupujeme terapii, doufejme jen, že pacient nezemře dřív, než se uzdraví.

Poznámky:

1 / Ion Antonescu (1882–1946), rumunský maršál a státník, který za 2. světové války spolupracoval s nacistickým Německem (pozn. překl.).

2 / Rumunská fašistická organizace (1927–1941), zv. též Garda de Fier (Železná garda), jež se zaměřovala na „křesťanskou a rasovou“ obnovu Rumunska v duchu antisemitského a mystického nacionalismu (pozn. překl.).

3 / Canetti, Elias. Die Blendung: Roman. München: Hanser, 1981.

4 / P. Thurschwell, Sigmund Freud. (London: Routledge), 97.

5 / Sigmund Freud, „Totem and Taboo“ in Sigmund Freud: Complete Works, ed. Ivan Smith, 2000, 97. Český překlad převzat z: Sigmund Freud, Totem a tabu. Vtip (Praha: Nakladatelství Práh, 1991), 27.

6 / Sigmund Freud, „Totem and Taboo“, in Sigmund Freud: Complete Works, ed. Ivan Smith (2000), 2674. Český překlad převzat z: Sigmund Freud, Totem a tabu. Vtip (Praha: Nakladatelství Práh, 1991), 27.

7 / Sigmund Freud, „Totem and Taboo“ in Sigmund Freud: Complete Works, ed. Ivan Smith (2000), 2675. Český překlad převzat z: Sigmund Freud, Přednášky k úvodu do psychoanalýzy (Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1997), 253.

8 / Laignel-Lavastine, Alexandra. Cioran, Eliade, Ionesco: l‘oubli du fascisme: trois intellectuels roumains dans la tourmente du siècle. Paris: Presses universitaires de France, 2002.

9 / Ibidem.

10 / Eric Kluitenberg, Politics of the Cultural Memory. Nettime.orgwww.nettime.org/Lists-Archives/nettime-l-9907/msg00083.html