Dilema anomie Ralf Dahrendorf
Z otázek, které musí být systematickou analýzou prozkoumány, zůstala nezodpovězena jedna, jež činí „rozdílnosti životních oblastí“ obzvláště patrné, a to otázka ohrožení našeho životního prostředí. Riziková společnost je nevyhnutelné téma. Souvislost mezi kvalitou našeho životního prostředí, úlohou energie pro hospodářství a společnost, životními zvyklostmi a očekáváním většiny a mírovým soužitím mezi národy je patrná na kuvajtské krizi, poukazuje však mnohem dále, princip zodpovědnosti je totiž dobrá věc; někdo si ale klade otázku, zda se při zdolávání jednoho rizika nedostáváme do rizika ještě většího. Stejně jako byla diktatura proletariátu příliš velkou cenou za sen socialismu, mohlo by se stát, že dobře myšlená hegemonie těch, kteří se domnívají, že znají všechna rizika a že vědí, jak je zvládnout, nakonec vytvoří uzavřenou společnost, v níž se nevyplatí žít. Dilema v každém případě existuje a nabádá k opatrnosti.
Mému tématu je však blíže jiné dilema, jež zaznělo již několikrát. Jde o dilema anomie. I o něm mluvím jen s váháním. Životní šance jsou bezpochyby především opce. Ty samy jsou mnohadimenzionální. Mají alespoň stranu nabídky a poptávky. K životním šancím patří široká paleta možností nejen konzumních, nýbrž všech opcí mobility. Pestrost médií a více politických stran jsou součástí nabídky opcí. K opcím náleží ale i práva, přístupové šance. Zahrnují onen základní občanský status, jenž je v angličtině trefně nazýván citizenship. V obojím ohledu jsou opce všude neúplné a je možné doufat, že po desetiletí nabídky v 80. letech bude následovat v 90. letech nové desetiletí práva. Životní šance samotné jsou nicméně neúplné ještě tehdy, pokud její opce spojují všechny startovní šance s širokými možnostmi výběru. Nestačí, že všichni si budou moci zvolit, co budou dělat. Chybí to, co dává opcím smysl; chybí hlubinné vazby, ligatury. Je to složitý a současně problematický pojem, s nímž si sociologové bez trvalého úspěchu lámou hlavu od počátků této disciplíny. (Podle běžného chápání má přece sama sociologie původ v dobách zlomu starých hlubinných vazeb a především v onom velkém přelomu from status to contract, jehož pozůstatky nás dodnes doprovázejí.) V každém případě je patrné, že otevřené společnosti se svou mobilitou kloní k tomu, aby ligatury rozpouštěly, zatímco uzavřené společnosti je povyšují na dogma, tedy na prostředek vládnutí. Existuje takříkajíc přemíra vztahů a stejně tak jejich těžko snesitelný nedostatek, a toto dilema má hodně společného s tématem svobody.
Téma nás zpočátku vede zpět do postkomunistického světa. Ve východní a jihovýchodní Evropě nezanechal pád nomenklatury jen administrativní vakuum. S nomenklaturou padla i ideologie. Byla již dlouho prázdná, pouze předstíraná a nebyla to žádná upřímná víra; přesto po sobě zanechala prázdnotu. V Československu jsem slyšel větu: „Dříve nebylo povoleno nic a všechno bylo důležité; teď je povoleno všechno a důležité není už nic.“ Problematiku, o niž tu jde, lze sotva působivěji vyjádřit. Stopy starých ligatur jsou v tomto vakuu opět viditelné. Někteří nastupují pevně v jejich formách. Solženicynovi se podařilo vylíčit Souostroví Gulag slovy, která budu já i mnoho dalších navždy spojovat s obrazy z Osvětimi. Nyní ale probouzí ruskou lidovou duši, kterou polský intelektuál Adam Michnik oprávněně napadl, označiv ji jako tu odpornou z „obou tváří Evropy“. Je jen jednou verzí oživení nacionalismu, jenž nechápe národ jako státní řád, nýbrž jako nesnášenlivý pojem přináležitosti a vyloučení. Ukrajinci, Uzbekové, Slovinci i Slováci chtějí především homogenní národy, společnosti bez etnických, náboženských a kulturních rozdílů, domovy duší, nikoli svéprávného jednotlivce.
Vzhledem k těmto přáním je na místě ohleduplnost. Národní nezávislost byla a je pro mnohé nutným předpokladem svobody. V sovětském impériu nebyla pro Maďary šance na otevřenou společnost, a totéž zřejmě platilo i pro Estonce, Lotyše a Litevce. Nutný předpoklad ale nevystačí. Národní stát je jen rámcem pro otevřenou společnost, nikoli jeho formou a samotnou barvou. „Obec nevzniká ze zcela stejných jedinců,“ řekl Aristoteles oprávněně. I občanská práva mají svůj smysl v životě, v němž vládnou rozdíly. Ztělesňují zaručená základní práva všech, včetně možnosti pečovat o vlastní kulturu. Ale důležité je, že nevytvářejí jako takové žádné ligatury. Může se tak stát, že konkurují více hybným silám přináležitosti, hlubinným vazbám vztahů, které byly v dějinách až příliš často použity k tomu, aby omezovaly práva druhých – ale i to jsou práva. Zde spočívá hlubší důvod pro spory mezi oběma křídly Solidarity v Polsku nebo mezi křesťanskými demokraty a svobodnými demokraty v Maďarsku. Především v rozpadajících se státech Jugoslávie a Sovětského svazu tkví v těchto rozdílech zdroj velkých budoucích konfliktů.
Zdroj:
Dahredorf, Ralph. „Anomie.“ In Od pádu zdi k válce v Iráku. Praha: Vyšehrad, 2008, 38–39.