O politice politické a antipolitické Václav Bělohradský

Ve své Světové revoluci Masaryk říká, že vždy dělal politiku nepolitickou, především¨kulturní a mravní. Karel Čapek v úvaze nad politickým odkazem Masaryka pak tvrdí, že „tvořivá politika je ustavičné úsilí uvádět svárlivý a disharmonický život v soulad a vytvářet z něho a v něm vyšší řád“. Takováto politika je pak Čapkovi něčím jako „poezií nebo hudbou“. Komunisté definovali svou politiku jako „revoluční“, a tedy antipolitickou: budování nového světa je pro ně cílem tak naléhavým, univerzálním a vážným, že se cítí oprávněni (snad i donuceni) překročit všechna formální pravidla demokracie, která ve srovnání s jejich cíli nejsou než „pouhým politikařením“. Václav Havel hovoří o „antipolitické politice“ v jiném smyslu: je znakem této pozdní doby, že mravnost, přirozený svět, intence života se dostaly do sporu s technicko-administrativním samopohybem naší civilizace, a jsou proto „politikum“. Boj o vlastní identitu každého člověka se stal bází „antipolitické politiky“, protože moc jako by nechtěla připustit, že je jen úzkým povrchem lidského života, a že se tedy musí podřídit jeho hloubce.

Vidíme tedy, že v české společnosti je politika přetížena instancemi vyššími a univerzálnějšími, než jsou ty, o které v politice jde. Čeho je tato neustálá kritika „politické politiky“ příznakem?

Role, kterou výraz „antipolitická politika“ hraje v našich politických dějinách, dokazuje, že nejdůležitější moment demokracie, rozdíl mezi režimem a vládou, se ještě nestal obecně sdílenou zkušeností. Režim je soubor pravidel boje o moc a výkonu moci, která respektují všichni účastníci politické hry, takže vítězství jedné nebo druhé politické strany neohrožuje sama pravidla hry. Tato racionalistická definice režimu musí být ještě prohloubena: režim je nadpolitická kategorie, zakořeněná v kultuře, náboženství, mravní tradici národa, řeči. Vlády se mění, zatímco režim trvá. K režimu patří např. soudnictví, školství, ústava, armáda, které jsou nezávislé na střídání vlád. To je symbolicky vyjádřeno tím, že podléhají králi nebo prezidentovi nebo přímo parlamentu. Soudce nemůže být vládou sesazen, podobně jako vláda nemůže donutit profesora učit jinak než před jejím vítězstvím, protože profesor podléhá institucím režimu, ne vládě. Režim je ovšem také jakýmsi mýtem, velkým sjednocujícím vyprávěním, které se týká každého z nás, prochází naší biografií a je osou naší identity. Důležité je, že teprve střídání vlád samo vyjasňuje, co je režimem a co je jen vládou. Tak např. francouzští socialisté byli tvrdými kritiky de Gaullovy páté republiky, jejíž prezidentský režim považovali za ohrožení demokracie. V okamžiku ale, kdy socialistická strana vyhrála volby a pátou republiku nezměnila, de Gaulle se stal tradicí, režimem. Režim proto není jen něčím teoretickým, napsaným: vzniká tím, že ve střídání vlády a opozice se určitá pravidla ukazují jako všemi sdílená. Přirozeně, že i režim se mění, ale pomaleji a jinak, než se mění vlády: mění se veřejnou diskusí, vlivem umění a kritiky vůbec, růstem moudrosti a historickou zkušeností.

Vraťme se nyní k výrazu „antipolitická politika“. Tento výraz je legitimní jen tehdy, když označuje úsilí o změnu režimu, protože problémy, které se vynořily, nejsou řešitelné střídáním vlád uvnitř starých pravidel hry, uvnitř starého „vidění světa“. A proto se politika ocitá pod tlakem nadpolitických kategorií: kultura získává rozhodující postavení ve společnosti a angažovaný intelektuál vytlačuje politika ze hry. Taková antipolitická politika, takové vytlačování politiky kulturou je legitimní jen za té podmínky, že její aktéři nechtějí vládnout, ale jen vytvořit režim. Režim definující rámec vládnutí, sám ale je nadpolitickou kategorií: říká totiž, co je dobré a co zlé, co je lidské a co nelidské, co je nám vlastní a co je nám cizí. Kdyby nějaká vláda chtěla být uskutečněním dobra, lidskosti a toho, co je nám nejvlastnější, pak by žádná opozice proti ní nemohla být legitimní, protože by byla bojem za nelidské, zlé a cizí. Naopak demokracie znamená, že dobro, lidskost a to, co je nám vlastní, nelze nalézt jinak než ve vzájemném sporu uvnitř toho, co je nám společné. V soudcově rozhodnutí nebo v umělcově kritice společnosti se obráží distance vůči vládnutí jako takovému: soudce ani spisovatel nesmí chtít vládnout, ale jen vytvářet režim, přispět k definici toho, co sdílíme.

Shrňme tedy: výraz „politika nepolitická“ označuje boj o režim, kritiku pravidel hry, způsob, kterým vidíme svět a věci v něm. Nositelé „antipolitické politiky“ jsou obyčejně intelektuálové a umělci. Tito kritici „politické politiky“ nebo „pouhé politiky“ ale sami nechtějí vládnout. Musí proto přijít okamžik, kdy režim se ustaví, stane se sdílenými pravidly hry, a tak se otevře prostor pro „politickou politiku“, pro politický provoz, pro boj o moc mezi politickými stranami nabízejícími ne dobro a lidskost, ale „jen“ řešení různých problémů kolektivní existence.

Všeobecný útěk od „politické politiky“ k „antipolitické politice“ znamená především to, že pro politiku ještě vůbec není místo v naší společnosti, zabrané do budování režimu, a proto pohrdající „pouhou politikou“. To je zčásti dědictví národního obrození, kdy hrstka spisovatelů vzkřísila polozapomenutou řeč a snažila se ji „na výši světového vzdělání postaviti a jí takto i život pojistiti“ (Neruda). Politik je tak postaven pod přímý dozor intelektuála. Za první republiky zase symbolizuje Hrad „antipolitickou politiku“, vyšší důvody naší státnosti, naši světovost. V období totalitární vlády pak kultura je nástrojem té „antipolitické politiky“ o níž mluví Havel.

Nikdy u nás nebylo místo na „obyčejnou politiku“, která nevnáší do života „vyšší řád“, ale navrhuje řešení běžných problémů kolektivní existence. Dnešní situace je stejně rozporná. OF svou antipolitickou politikou vytvořilo režim, zosobnilo sdílená pravidla boje o moc, a otevřelo tak prostor pro „politickou politiku“. Do tohoto prostoru ale už nesmí vstoupit jako „občanské hnutí“, protože to by byla „vláda režimu“, a rozdíl mezi režimem a vládou by tak zase vymizel z obecného povědomí. Režim zajišťuje střídání vlád, ne vládu. R. Reagan řekl ve svém nástupním projevu, že to nejdůležitější na dni převzetí moci je to, že jde o obyčejný den v životě národa, který lidi nijak nevzrušuje. OF nám dalo naději, že brzy bude den střídání vlád obyčejným všedním dnem i v životě našeho státu, a to je historická zásluha. Chce-li ale patřit k tomuto všednímu dni demokracie, musí se OF rozpadnout do obyčejných politických stran, které dělají „politickou politiku“.

Zdroj:

Bělohradský, Václav. „O politice politické a antipolitické.“ In Kapitalismus a občanské ctnosti. Praha: Československý spisovatel, 1992, 31–34.