Archiv (povídka č. 4) Cabello / Carceller

Celý příběh začal inzerátem nabídky práce ve známém deníku:

Hledáme ředitele/ředitelku archivu

Nabízíme:
Kromě platu zahrnuje pracovní místo také samostatný byt v místě archivu. Po skončení šestiměsíčního zkušebního období zaručujeme smlouvu na dobu neurčitou a prodloužení i po dosažení důchodového věku.

Požadujeme:
Vysokoškolské a postgraduální vzdělání v oblasti správy archivů a dokumentace. Plné pracovní nasazení. Znalost 3 úředních jazyků Evropské unie (znalost více jazyků výhodou). Schopnost žít v izolaci. Nepřítomnost empatie se hodnotí velmi kladně. Uchazeč/ka musí být schopen/schopna dosáhnout co nejvyšší míry objektivity.

Život V. J.¹ se pomalu rozpadal a najednou se jí před očima objevila možnost záchrany. Kolikrát už přemýšlela o tom, že potřebuje změnu, ale nikdy neměla dostatek odvahy vydat se cestou, o níž nevěděla, kam povede. Nedalo se říct, že by byla zrovna odvážná: vlastně se nikdy nedalo mluvit o tom, že by byla silná osobnost, nikdy se nesnažila prosadit svůj názor, protože ani nemohla s jistotou tvrdit, že vůbec má na něco určitý názor. V. J. se domnívala, že splňuje požadavky inzerátu, i když kvůli svým komunikačním schopnostem pochybovala o tom, že projde výběrovým řízením.

Pomalu otřela zamlžené zrcadlo a její pohled se střetl s obličejem, na kterém se už začal projevovat věk. Možná nastal čas, aby do svého života zavedla něco vážného a postavila se své vnitřní nejistotě. Roky se snažila najít smysl té absurdní existence prostřednictvím vztahů s ostatními. Zpočátku zbožňovala své stvořitele, kteří ji poté hluboce zklamali, možná proto, že od svého potomka nic neočekávali, a tudíž od něj ani nevyžadovali víc než jen letmé projevy něhy. Oni zase museli přijmout, že V. J. – kdoví, zda kvůli tomu, že neměla sourozence – se nenaučila pravidlům, která umožňují navazovat osobní vztahy. Osamělá slunná nedělní odpoledne i dny v mlžném oparu vytvořily postupně soběstačnou osobnost, jejíž citové potřeby byly pokryty postavami smyšlených příběhů a videohrami. Po prvním rodinném zklamání si myslela – jak se později ukázalo, chybně –, že nastane čas úžasných vztahů. Iluze a zápal, s jakými živila své touhy, byly tak silné, že byla slepá vůči faktům. Naštěstí ostatní situaci pochopili a jednali podle toho, takže její sklon mírně idealizovat své bližní, který se ve V. J. probudil – zejména pokud jde o idealizaci těch, kteří nejlépe představovali přechod ke zvrácené straně života –, brzy upadl v zapomnění. „Každý je, jaký je, na tom nemůžeme moc změnit,“ říkala si pro sebe.

Chování těl silně ovlivněných chemií je ale často řízeno hormony, a proto také i přes znepokojení, které v ní vyvolával kontakt s druhými, měla V. J. na střední škole jeden krátký milostný vztah. Byl plný zvratů a rozchodů, pláče a nepochopení, překvapení a něžných chvil, žárlivosti a běsnění, ztráty identity, která se v cizím těle rozpouští a probouzí se uvězněná v pasti masa a krve těla vlastního. I když to byl nedokonalý vztah s okamžiky až palčivého poznání a V. J. díky němu vylétla do spalujícího sedmého nebe a poté se střemhlav zřítila do mrazivého pekla konečného zapomnění, byly to chvíle, kdy byla za celý život nejblíž někomu jinému, poznání lásky a pocitu naprosté ztráty vůle. Byla to ztráta, kterou nedokázala zahladit ani občasná konzumace drog. Mozek se jí na čas zablokoval a pak se zrodila nová, ještě odtažitější bytost, ještě více si vědomá vzdálenosti ušlechtilosti, ale také více nejistá, která ví, že její citlivá duše může přežít jen ukrytá za krunýřem lhostejnosti. Téměř zoufale potřebovala mít kontrolu nad svým prostorem. Téměř zoufale znamená v největším zoufalství, jakého bylo možno v její situaci dosáhnout. Kdyby bylo možné popisovat lidi pomocí chronologického sledu událostí, kdyby nám údaje seřazené lineárně od narození a v některých případech i chvíli před ním mohly poskytnout informace o realitě, která se skrývá za obličejem člověka, museli bychom zde tuto realitu popsat jako strukturu tvořenou jednoduchými prvky. Vypadala by pak jako prekubistická kompozice. Narodit se, růst, ne moc dlouho milovat, studovat, pracovat, přihlásit se na pracovním úřadě, čekat, znovu pracovat, trávit čas, znovu se přihlásit na pracovním úřadě, znovu studovat... čekat, čekat, čekat. Možná byla právě tato existence bez citů důvodem, proč V. J. neodolatelně přitahoval požadavek nepřítomnosti empatie, který četla v inzerátu.

To ráno se její život nezvratně změnil nebo se o to alespoň chtěla pokusit. Konečně měla nějaké datum, které mohla oslavovat. Neváhala a sedla k pracovnímu stolu – vlastně k jedinému stolu, který měla –, zapnula počítač, ponořila se do souborů a zašátrala v paměti, aby mohla vytvořit co nejvěrohodnější a nejprofesionálnější životopis. Na poli společenských věd momentálně není k dispozici mnoho pracovních míst a konkurence je nelítostná, takže při psaní tohoto typu přehledů, které jsou také naší vizitkou, člověka někdy přepadá až nevýslovná úzkost. Díváte se na těch pár řádků, do kterých se vměstnaly nejvýznamnější momenty vaší kariéry a odborné přípravy, a máte z toho zvláštní závrať, které je lépe si nevšímat, jestli chcete pokračovat dál. V. J. si jí tedy nevšímala a začala co nejpodrobněji vypočítávat absolvované kurzy, jazyky ovládané slovem i písmem, kterých bylo víc než pět – jak tvrdila u vědomí toho, že se téměř nikdy neprověřuje skutečná úroveň. Když ale měla dokument hotový, přepadly ji pochybnosti a jak tak bloumala po pokoji a znovu přemýšlela o svém novém osudu, rozhodla se, že nesmí dovolit, aby ji v takové rozhodující chvíli reprezentoval pouhý výčet. Musí se dostat k pohovoru stůj co stůj. Aby toho dosáhla, rozhodla se připojit krátký teoretický text, v němž se snažila dopodrobna vysvětlit, proč se o práci ve vedení archivu zajímá, jaký je její osobní postoj k možnosti rozšíření parametrů, podle nichž jsou členěna deskriptivní pole, a především zdůraznila své naprosté a zásadní pracovní nasazení, stejně jako význam odborné přípravy v dané oblasti, což – dle jejího názoru – zaručovalo její maximální objektivitu, co se týče klasifikace a konzervace předmětů, za něž by případně měla být do budoucna odpovědná.

A tak V. J. odeslala e-mail, který měl změnit její osud. A možná i ten náš. Po několika dnech nervózního očekávání, těsně před tím, než začal srpen, kdy město podřimuje v beznadějném vedru a blíží se dovolená, se ve složce přijaté pošty objevila odpověď. S nervy napjatými k prasknutí poštu otevřela a ke svému uspokojení zjistila, že jí nabízejí termín osobního pohovoru. Ještě svého cíle nedosáhla, ale už se blížil. Neprodleně odpověděla, že s nabídkou souhlasí, a připravovala se na zkoušku, které bude podrobena ještě to odpoledne. Jak se ale může dobře připravit, když nezná skutečnou povahu práce? O jaký druh archivu vůbec jde? Vybavila se svým nejlepším oblečením, tím, které jí dodávalo nádech bezpohlavní důstojnosti, a tím pádem výhodu pochybnosti, a vydala se na uvedenou adresu.

Setkání se uskutečnilo v budově, která byla připravena pro archiv. Taxi zastavilo u nemovitosti poblíž průmyslové zóny, téměř v zemi nikoho, na místě-nemístě předměstí ohrazených ploty, za kterými bylo vidět bezvýznamná staveniště. Velice přívětivě ji uvedli do místnosti, kde se mělo odehrát výběrové řízení: test osobnosti, ověření údajů ze životopisu a poté s obavami i nadějí očekávaný osobní pohovor.

V. J. rostla před vedoucím pohovoru každou vteřinou. Zdálo se, že všechny sliby byly pravdivé: šlo o projekt financovaný veřejnou nadací, který spočíval v unifikaci již existujících materiálů; navíc se ale měly získat nové zdroje, jimiž by se navýšil počáteční vklad. Základním smyslem v podstatě bylo shromáždit veškerý autobiografický materiál pořízený ve 20. století, který by nám mohl pomoci pochopit a odhalit způsob života a touhy anonymních občanů, kteří žili v regionu. Byl k dispozici rozsáhlý prostor a nové vedení mohlo najmout vlastní personál, ale věděli, že nejde o lehkou práci: „Je zřejmé, že nelze vyčerpávajícím způsobem popsat archiv celé společnosti, kultury nebo civilizace, a bezpochyby ani archiv jedné doby,“ okázale ocitoval tazatel Foucaulta. „Ve své celistvosti je archiv nepopsatelný a ve své přítomnosti nevyhnutelný,“ navázala V. J. na citát a v duchu si představovala, že je tomu pracovnímu místu o kousek blíž. „Hledáme člověka, který bude pracovat s nasazením a chce tomuto místu věnovat svou kariéru,“ pokračoval tazatel. „Očekáváme někoho, kdo s maximální objektivitou zanalyzuje nalezené dokumenty a bude schopen je klasifikovat bez zbytečné hierarchizace. Nevíme, co nám přinese budoucnost, ale chtěli bychom, aby uživatelé tohoto archivu měli k dispozici co nejvíce možností přiblížit se tomu, co hledají. Jsme si vědomi,“ řekl, „že je to obtížný úkol a co s sebou přináší, takže nemáme zájem o lidi, kteří by osobní život upřednostňovali před oddaností řízení tohoto projektu. Pokud místo přijmete, musíte být archivu naprosto věrná. Jak všichni víme, pro jakýkoli výzkum je brzy zapotřebí mít k dispozici co nejvíce originálů, a proto musíme poskytnout našim vědcům přímý přístup ke zdrojům. Bude se od vás očekávat metodická práce zaměřená na dokument a jeho výpovědi, naprosto bez zaujetí pro osobní výklad, čímž se zaručí náhled, kde budou všechny obsažené prvky mluvit samy za sebe a podají nám svou verzi skutečnosti.“

Rozhovor pokračoval nejméně ještě hodinu. Zatímco V. J. přitakávala a potvrzovala, že má všechny požadované vlastnosti, hájila svůj projekt přesvědčeně, ale bez zápalu, v čemž jí pomáhala její vychytralost. Konečně dosáhla toho, po čem tolik toužila. Pozice ředitelky byla její a s okamžitým nástupem. Brzy se ukázala serióznost její práce a stala se příkladem hodným následování. Občané měli v projekt důvěru a netrvalo dlouho a začali ve prospěch výzkumu věnovat své osobní předměty: často šlo o vyprávění o životě plném frustrací, jindy o příklad štěstí dosaženého díky úsilí. Celistvost představovaná nespojitými zlomky. Jednou ale do archivu dorazil dokument, nad kterým se V. J. rozbušilo srdce. Měla ve zvyku osobně kontrolovat vstupy a tento malý papír jí narůstal před očima. Ten dopis... roztřesený rukopis dospívajících... ta zpověď... důkaz téměř chorobné oddanosti... náhle se jí zjevila její nejniternější minulost. V. J. se rozhlédla kolem se zarudlýma očima, aby zjistila, jestli tam zrovna nikdo není. Změnila záznam v evidenci a okamžitě dokument zničila. Tak se to stalo V. J. poprvé.

Poznámky:

1 / Ve španělském originále není určeno, zda hlavní postava V. J. je muž nebo žena. (Pozn. překl.)Viz také heslo Gender issues.