Asymetrie Juan Valentini
Na podlahu pokládám sedm obrázků, které mi darovala moje babička, medailonků, tak oblíbených v 18. století. Čtyři z nich jsou velmi podobné (malé oválky), dva jsou takřka stejné (obdélníkové) a zbývá jeden (velký ovál). Uspořádám je takto: ten velký dám doprostřed, čtyři podobné kolem něj, takže tvoří jakýsi obdélníkový rám. Dvojici obdélníků rozdělím na horní a spodní špičku. Říkám si, jak to pěkně vypadá. Chvíli nad nimi přemýšlím, zabavím se s nimi, ale najednou jsem znuděný. Je to hezké, ale nic jiného, uvažuji. Neděje se nic jiného, je zde jenom tato čistá krása, jako kdybychom řekli krása, na kterou se dá zapomenout. Kdybych si obrázky takto pověsil na zeď, musel bych je sundat, protože by se mi vůbec nelíbily. Krásné je hrozné a je hrozné, protože je krásné, říkám si. Měním uspořádání těch sedmi obrázků. Umístím je takto: do horní řady postupně tři malé oválky a jeden obdélník; do spodní řady také postupně jeden obdélník, velký ovál a čtvrtý malý oválek. Navíc je dám vždy stejně daleko od sebe (ve spodní řadě je přirozeně vzdálenost trošku větší). Chvíli se na ně dívám, až jsem spokojený. Vlastně však spokojenost necítím, nemůžu si zvyknout. Nové uspořádání vnáší určitou vnitřní nerovnováhu, která ve mně vzbuzuje různé pocity, jenom ne pocit řádu nebo klidu. Všechny a každý ze sedmi prvků mohou v každém okamžiku celý systém rozložit. A v podstatě už ho rozkládají, protože ho nedrží pohromadě podle pravidel harmonie, spojitosti, komplementarity, souladu, zapadnutí, uspokojení. Nic z toho ani nic podobného. Ale je zde něco víc: zatímco první uspořádání vedlo všech sedm prvků k jednotě, a tím také k uzavřenosti, vyhasnutí, vyřešení, konci záhady, druhé uspořádání, kdykoli je vidím, mě nutí k zamyšlení nad různou historií a časem a místem. Se stejnými sedmi medailonky. Každý pohled na totéž je novou cestou. Proč? To je známá otázka asymetrie, která mi až dosud, než jsem viděl druhé uspořádání svých sedmi obrázků, nebyla jasná, ani na mě nedělala bůhvíjaký dojem. Mohl bych dokonce říci, že nalezení druhého uspořádání je výsledkem roků a roků hledání a také utrpení. Nejprve jsem objevil, že symetrie ve mně vzbuzuje hluboký pocit neklidu, i když jsem se snažil věřit sebevíc, že mé zdraví je v pořádku. Poté jsem si kladl otázku, zda existují nějaké alternativy k symetrii, neboli lépe řečeno, k permanentnímu přechodu, který se nazývá civilizační, od asymetrického k symetrickému, od chaotického k harmonickému. Dále jsem se snažil najít varianty dvojic symetrie/asymetrie a dosud je hledám. Nakonec jsem se rozhodl, i když k tomu nemám ani nejmenší přirozené sklony, že rozložím všechny symetrie, které mě obklopují. Při těchto pokusech jsem se často ocitl v pasti určitého mechanismu, nic víc. Ať už jsem se snažil o asymetrii sebe sama nebo asymetrii prostředí, výsledek byl stejný: byla to vlastně otázka vzorců. Nechápal jsem vlastní pohyb, vlastní neklid. Jako by se otázky, které se snažily formovat se v mé hlavě, motaly v dokonalém kruhu. Teprve od nedávna jsem schopen uspořádat těch sedm obrázků a na chvíli se posadit a rozjímat nad nimi, a docházím k předpokladu, který se okamžitě potvrzuje, že asymetrie vždy umožňuje další věci, další obrazy, další perspektivy, zatímco symetrie nikoli. Také si uvědomuji, že tělo je symetrické, zatímco mysl je asymetrická. Pokud je příroda nijak nezdeformuje, je tělo symetrické: když člověka rozdělíme v polovině, zbudou nám v podstatě dvě zrcadlově stejné části. Nebo můžeme alespoň říci, že tělo je zpravidla symetrické, i když se toto pravidlo občas nenaplní (výjimka, která potvrzuje pravidlo). Mysl naopak symetrii zcela postrádá. Je od přírody asymetrická. Není možné vytvořit symetrickou mysl, i když se o to člověk snaží sebevíc. Navíc, pokud by se mysl stala symetrickou, tak pouze v okamžiku těsně před smrtí. Neustálá rozháranost mysli, která se snaží být stejně symetrická jako tělo, která si tělo bere za vzor jednání a myšlení, je příčinou velké lidské tragédie. Vždycky tomu tak bylo. Každodenní konverzace, když jim pozorně nasloucháte, třeba v kavárně, se snaží tuto symetrii se všemi možnými neúspěchy sledovat: jeden řekne A a druhý, aniž by si toho všiml, nakonec také řekne A, nebo se se svým protějškem zarputile pře a trvá na B, což je jako potvrzení oblasti, o které řekl A, takže říká B pouze proto, aby ve skutečnosti nepřipustil, že ho přitahuje A, jehož chce být vzorem. Výsledkem je konverzace ve formě A-B-A. Svobodná mysl nemůže být symetrická, protože je hnací silou tvořivosti. Mysl neovládá tělo, protože nemá jak, ale může chtít stát se tělem, jednat s formální symetrickou učeností těla. Pouze když svobodná mysl vytváří asymetrii, začíná tělo svou symetrii ztrácet. Nikoli svou strukturální, ale svou funkční a expresivní symetrii. A v tomto bodě se konverzace mění na okouzlující hojnost nových obrazů, které, pravda, na první pohled mohou vypadat nepochopitelně. Nejhorší pastí symetrie je, když se vydává za asymetrickou. Tento podvod lze např. najít v tělech některých modelek nebo modelů, kteří se neřídí zásadami krásné krásy, avšak krásy téměř ošklivé, tedy krásy trochu vychýlené z osy. Ale tato krása lže, protože zachovává netknutou základní osu symetrie: pouze ji posouvá až do nejzazšího bodu, kdy je ještě možné ji zachovat, aniž by se narušila, tedy symetrie je zachována. Všimneme si toho ani ne tak z hlediska těla, jako spíše výrazu těla, tedy mysli, která je za ním. Pohled těchto falešných asymetrických modelek a modelů je dokonale symetrický se skutečností. Jsou to mysli, které si za svůj životní vzor k veřejnému projevu vzaly tělo. A samy se ostatním nabízejí jako vzor, jako životní vzor. Dochází však k tomu, že ani tyto mysli, ani mysli, které je následují, nemohou vytvořit skutečnost. Skutečnost jako čisté tělo a čistý obraz těla, nebo pouze jako čistý obraz, bez mysli, která ji přetváří, je vrcholem symetrie, binární, zrcadlové korespondence. Myšlenka, text jsou tedy asymetrie, pokud jsou výplodem svobodné mysli. Pokud text zůstane vysvětlen, je symetrický. Pokud se rozlétá do všech stran, je asymetrický a přetrvá věčně. Pokud je jeho ideálem absolutní přesnost, pokud se snaží navrhnout vizi naprostého respektování určité existující věci, pokud se snaží říkat pravdu, je symetrický. Pokud se ztrácí ve vlastních labyrintech, ale v každém zákrutu zanechává nějakou otevřenou otázku, je asymetrický. Pokud je to pouze chaos, je symetrický – každičká částečka chaosu je stejná jako každá jiná částečka – absolutní nerozlišitelnost. Pokud nějaká síla chaos příčně narušuje, je to asymetrie. Takže asymetrie neodpovídá ani řádu, ani chaosu, ale síle života. Chce-li být někdo dokonale asymetrický, je symetrický. Pokud někdo symetrii chápe jako špatnou asymetrii, je symetrický. Pokud někdo chce, aby na světě byla pouze asymetrie, je symetrický. Tímto smýšlením pouze integruje asymetrii do systému zrcadlové symetrie. Avšak asymetrické nemá se symetrií nic společného. Víme, co je symetrické, ale nevíme, co je asymetrické. Protože, kdybychom to zjednodušili, asymetrické je prostě a jednoduše vše to, co není symetrické, co postrádá symetrii. Nic víc. Dobře, ale co by tedy vlastně bylo asymetrické? Co by nebylo symetrické? Přece miliony věcí. A především miliony věcí, které zatím neznáme, protože buď ještě neexistují, nebo protože zatím nemáme dostatečné schopnosti, abychom je spatřili. Když se tedy vrátím ke svým obrázkům, je jasné, že vždy existuje určitá asymetrie plynoucí z asymetrie, asymetricky vedená přímka, která je neuchopitelná až do chvíle, kdy se realizuje (zatímco ze symetrie nikdy neplyne další symetrie – protože už ze své definice vystačí sama sobě – a ani žádná konkrétní asymetrie, ale jejich nekonečné množství). Dva dny poté, co jsem došel ke druhému uspořádání svých obrázků, mě navštívil přítel a já mu vyprávěl o svém bádání. Řekl jsem mu, že přemýšlím, že pokud je uspořádání mých obrázků skutečně asymetrické, musí tomu tak být nejen z hlediska jejich vnitřních vztahů, ale také z hlediska vztahů, které toto přesahují, tzn. spojitosti se světem. Protože, pokračoval jsem, pokud vnitřní asymetrie toto spojení postrádá, nevyhnutelně tíhne k imitaci sebe sama, ke krásné pokojné smrti, což je další past symetrie. Můj přítel mi tedy navrhl jednoduchou věc, která ho okamžitě napadla, a je skvělá: malý oválný obrázek ze spodní řady přesune nalevo přesně pod druhý malý oválek v horní řadě, čímž vznikne prázdné místo mezi malým spodním oválkem a velkým oválem, který je od něj napravo. Tím, že do uspořádání vnesl prázdné místo, vytěžil můj přítel asymetrii ve všech řádech, dostal ji do reálného plánu. Problém, který to přináší, je příliš velká nestabilita zdi. Po přítelově odchodu tedy obrázky dále beznadějně přesouvám a snažím se do uspořádání vnést trochu symetrie, pouze trošku, abych nepropadl příliš velké úzkosti. A v tomto okamžiku objevuji léčivou úlohu symetrie, její osvětlující úlohu a hnací sílu. Je to pocit největší radosti. Cítím, že můj text skutečně dospěl k totálně neznámému a nepochopitelnému aspektu asymetrie. A zase padám do pasti, uvědomuji si, že jsem spadl do pasti, protože se necítím dobře. Mám pocit na zvracení a třeští mi hlava. Past je, že tuto opravdu asymetrickou radost pociťuji jako definitivní. Nakonec mohu pouze říct, že asymetrie není ani viditelná, ani uchopitelná. Když se ji snažím uchopit, tak mi vlastně uniká. Asymetrie je to, co se vždy ztrácí, odolává zachycení, to, co člověk má, když vidí, jak se přibližuje ta nejbezohlednější úzkost a bolest. A že symetrie slouží k tomu, aby asymetrii dodala minimální měřítko hmatatelnosti a myslitelnosti. Aby asymetrie zcela neunikla. Aby to nesouměřitelné nebylo čistou destrukcí. (Odtud pramení univerzální úzkost symetrie.) Úzkost, kterou naopak vzbuzuje asymetrie, vyúsťuje v asymetrii, nikoli v symetrii. Ale o který typ úzkosti se jedná, poznáme až z výsledku, nikoli z jednotlivých prvků hry. Nikoli z toho, co známe.