Autocenzura Julia Moritz
Na autocenzuru samozřejmě nevěřím. Považuji se za svobodnou badatelku. Nikdy by mě ani na okamžik nenapadlo zatajit explicitní obsah problematické informace. Jsem ráda skeptická, stavím věci do světla jazyka a mým oblíbeným východiskem je dekonstrukce. Tak vnímám úkol kritika. Proto také nejspíš píši toto heslo. Láká mě pomyšlení, že bych se mohla takové pověsti těšit. Pokud tento text inspiruje vznik dalšího textu, budu se považovat za úspěšnou. Když přemýšlím o autocenzuře, vzpomenu si na jeden ze svých oblíbených filmových krváků. Ale dávat ho tu za příklad by vypadalo asi trochu potrhle. Vzpomenu si také na své dětství v NDR a na to, jak moji rodiče vždy sháněli nějaké zakázané LP a knihy. To je ale možná až moc osobní. Také si vzpomenu, jak The Guardian shodil rozhovor s Noamem Chomským. Tento příklad byl ale citován i na Wikipedii, tak už se jím zde nebudu zabývat. Příklady a příběhy, které zvolím, budou výsledkem mé úvahy o jejich vhodnosti. Do hry tak vstupují subjektivní, politická a komerční (v nejširším slova smyslu) kritéria. V těchto přípravných poznámkách je definuji a utřídím. Zformují svou argumentaci, aby vás provokovala i těšila. Na autocenzuru ale samozřejmě nevěřím.
Pokud metacenzura znamená likvidaci jakýchkoli známek cenzury, autocenzuru můžeme považovat za formu subcenzury. Působí pod úrovní nutkavého omezování projevu, na frontové linii individua, všude a mimo dohled. Otázka, co je vhodné vyslovit a co bude navždy odsouzeno k nevyřčení, se přesunula z řídícího ústrojí na „já“. Co to ale je, ono „já“? Zjevně náš první podezřelý, dvojitý agent, kterého definuje spíš jeho funkce než pouhá existence. Abychom porozuměli jeho vnitřní stavbě a nesmírným tlakům nízkých pudů i vyšších sil, jež vytvářejí onen oslňující diamant našeho společenského bytí, nemusíme se ale vracet zase až ke starému dobrému Freudovi. Podobně jako u každého jiného cenného vlastnictví, jsme i v případě „já“ šťastni, kdykoli je můžeme dát na odiv. V liberalismu znamená „Svoboda slova!“ oslavnou deklaraci individuality, vzácný základní kámen jeho demokratického systému. Jak je tedy možné, že toto ušlechtilé „já“ najednou cenzuruje své vlastní vyjadřování?
Podívejme se společně na slabá místa schématu, na tenkou hranici dělící zdvořilost od anarchismu, která znamená podmínku možnosti řízení. Mezi mnoha způsoby, jimiž se na základě superego-superstruktur ustavuje „já“, je také princip nezávislosti dosažené individualizací.1 Ten nevyhnutelně propojuje suverenitu subjektu se sebekontrolou. Řízením vlastní autority formou nepřetržitého pozorování vlastního výkonu se jednotlivec včleňuje do širší hierarchie moci – rodí se občan a spolu s ním i demarkační linie mezi soukromým a veřejným, dvěma sférami, jež vyvažují individuální a společné řízení. Autocenzura je vyjednávající prostředník, vnitřní úředník, který byl povýšen, neboť neo-síly liberalismu nedočkavě oklešťují rozsah řídící odpovědnosti. Jsme svědky pronikání kontrolních taktik do sféry „já“. Povědomí o našich skutcích a myšlenkách, vystavené rizikům každodenního života, se stupňuje až na úroveň sebezabezpečení. Náš vnitřní úředník se ujímá dohledu nad našimi „já“.
Odmítnutí autocenzury je otázka nepodlehnutí.
STANISLAV MARKELOV, ANASTASIJA BABUROVA, ILJAS ŠURPAJEV, GADŽI ABAŠILOV, MAGOMED JEVLOJEV, ABDULLA ALIŠAJEV, KONSTANTIN BROVKO, IVAN SAFRONOV, VADIM KUZNĚCOV, VAGIF KOČETKOV, ILJA ZIMIN, VJAČESLAV AKATOV, ANTON KRETĚNČUK, JEVGENIJ GERASIMENKO, VLAD KIDANOV, ALEXANDR PETROV, VJAČESLAV PLOTNIKOV, ANNA POLITKOVSKAJA, ANATOLIJ VORONIN, PAVEL MAKEJEV, MAGOMED ZAGID VARISOV, ALEXANDR PITĚRSKIJ, VLADIMIR PAŠUTIN, TAMIRLAN KAZICHANOV, KIRA LEZNĚVA, JEFIM SUCHANOV, FARIT URAZBAJEV, ADLAN CHASANOV, ŠANGYŠ MONGUŠ, PAVEL CHLEBNIKOV, PAJL PELOJAN, ZOJA IVANOVA, VLADIMIR PRITČIN, JAN TRAVINSKIJ, ALEXEJ SIDOROV, VALERIJ IVANOV, JURIJ ŠČEKOČICHIN, DMITRIJ ŠVEC, NATAĽJA SKRYL, KONSTANTIN POGODIN, VALERIJ BATUJEV, SERGEJ KALINOVSKIJ, VITALIJ SACHN-VAĽD, LEONID ŠEVČENKO, SERGEJ ŽABIN, NIKOLAJ VASILJEV, LEONID KUZNĚCOV, PAAVO VOUTILAJNEN, ALEXANDR PLOTNIKOV, OLEG SEDINKO, NIKOLAJ RAZMOLODIN, IGOR SALIKOV, LEONID PLOTNIKOV, EDUARD MARKEVIČ, VLADIMIR JACIN, ALEXANDR JEFREMOV, IGOR DOMNIKOV, SERGEJ NOVIKOV, ISKANDAR CHATLONI, SERGEJ IVANOV, ADAM TEPSURGAJEV, RORY PECK, YVAN SCOPAN, IGOR BĚLOZEROV, SERGEJ KRASILNIKOV, VLADIMIR DROBYŠEV, ALEXANDR SIDELNIKOV, ALEXANDR SMIRNOV, JELENA TKAČEVA, MARINA ISKANDEROVA, DMITRIJ KRIKORJANC, SERGEJ BOGDANOVSKIJ
Toto je neúplný seznam jmen ruských novinářů zavražděných od roku 1992 do současnosti.
Už mám příklad. Vím, pro slovníkové heslo možná až moc drsný. Ale potřebuji dát věci trochu víc do kontextu. Chci se dostat na stránky www.gdf.ru/english, domovskou stránku ruské nevládní organizace Nadace pro ochranu svobody slova. Google mi odmítá přístup: „Pozor! Vstup na tyto stránky může ohrozit Váš počítač! Navrhovaný postup: Vraťte se na předchozí stránku a zvolte jiný odkaz anebo začněte nové hledání anebo pokračujte na své vlastní nebezpečí.“ Mám smůlu. Vstoupím ale na vlastní nebezpečí. Anglická verze stránek nefunguje. Nezbývá mi tedy než pokračovat bez kontextu, ale nechám tu už ten seznam – jako minipomník tomu, co je v sázce, když někdo odmítá autocenzuru.
Nejde však o hrdiny. Autocenzura není hra na hodné a zlé. A ne každý ohled na druhé znamená autocenzuru. Jisté je jen to, že autocenzura je nerozhodnutelná.
Definice kontroverzního obsahu se odvíjí od konkrétních okolností, podobně jako když se někdo rozhodne určitou myšlenku nesdělit, může i nemusí tak předejít společenskému dopadu oné myšlenky. Citlivost na širokou škálu nejrůznějších hodnot vyznávaných určitým obecenstvem může vycházet buď z populistických důvodů, anebo i z hluboké úcty. A vzdát se autorství za určité prohlášení může být stejně tak bezpáteřní, jako subverzní. Poměřování vlastního myšlení okolními normami však nemusí nutně znamenat celkovou internalizaci určitých cenzurních postupů ani záměrné omezování výrazových prostředků jednotlivce.
Navzdory (anebo právě díky) zlověstné cedulce upozornění pro rodiče: explicitní texty se mi podařilo poměrně snadno sehnat dlouhohrající desku People of the Sun – hit o zapatistické revoluci od alternativní americké skupiny Rage Against the Machine. Daleko víc mě ale překvapilo, když jsem nedávno viděla videoklip této písně. Správně se má na začátku videa objevit zavražděná dívka, z níž tekoucí potůčky krve napíší slovo trickle down2, pak má následovat latinskoamerický dělník pohřbený zaživa a mrtvé děti odklizené do márnice, na jejíž zdi se promítají statistiky bojů mexické zapatistické armády národního osvobození. Ovšem verze, kterou jsem náhodou zhlédla na MTV, je podstatně sestříhaná: žádní zavraždění Mexičané, žádné dětské oběti na hromadě, jen kapela hrající v úhledném cihlovém suterénu a pár rozostřených bojových záběrů... Jak na to mohli mí nezávislí idolové, v nepřítomnosti svého adolescentního fanouška, vůbec přistoupit?
Omezování veškerých svobod kromě své vlastní má na svědomí samozřejmě vůle trhu. Vliv zisku dláždí cestu všudypřítomnému sebeobžalovávání, společenské korupci pod rouškou sebedomestikace. Není těžké vysledovat souvislosti až do sféry výtvarného umění: když se zpěvák a autor písní skupiny Rage Against the Machine Zac De la Rocha vrátil z návštěvy oblasti Chiapas v jižním Mexiku s několika explicitními texty, musel znát dokumentární scény s dělníky z filmu ¡Qué viva México! Sergeje Ejzenštejna ze 30. let 20. století, jež mu tak očividně posloužily jako vzor pro černobílé video. Podobně jako Zaca, Sergeje a čas od času i řadu dalších levicových intelektuálů fascinovala latinskoamerická společenská hnutí i Mary a Uptona Sinclairovy. Založili Fond mexického filmu a rozhodli se podpořit slibného ruského režiséra při natáčení portrétu mexické kultury a politiky. Avšak i přes svou neutuchající vášeň pro tuto zemi Ejzenštejn z projektu odstoupil.3 Projekt ¡Qué viva México! narazil, když Ejzenštejn zjistil, že jeho časově náročné avantgardní záběry neodpovídají očekávání jeho patrona. Sinclairovi byli čím dál tím více netrpěliví, až nakonec další autorovu žádost o finanční pomoc odmítli. Ejzenštejn rezignoval a vrátil se zpět do Ruska.4 Podobně jako De la Rocha o nějakých sedmdesát let později i on podlehl zákonu autocenzury ve chvíli, kdy se jeho tvůrčí praxe projevila jako neslučitelná s odměňujícím společenským systémem institucionálního rámce, v němž žil.
Fyzická nemožnost smrti v mysli žijícího
je název žraloka naloženého do formaldehydu – díla Damiena Hirsta. Předjímá komplikovaný vztah díla k institucionální citlivosti a autocenzurní pragmatice. Když je jeho bývalý majitel Charles Saatchi, odborník na styk s veřejností, efektně vystavil hned vedle portrétu sériové vražedkyně Myry Hindleyové od Marcuse Harveye a obrazu Panny Marie lemovaného sloním trusem od Chrise Ofiliho, a to na neblaze proslulé výstavě Sensation, přitáhlo nebývalé zástupy návštěvníků do londýnské Královské akademie, otřáslo pilíři veřejné finanční podpory v newyorském Brooklynském muzeu a v muzeu Hamburger Bahnhof vyvolalo takový zájem, že výstava musela být prodloužena, až ji nakonec rakouská Národní galerie zakázala úplně. Debatu o výstavě velice výstižně komentuje Andrea Fraserová:
„Jestliže jsou to hranice mezi uměním, politickým vlivem, ekonomickými zájmy a populární kulturou, co modeluje terén sporů kolem výstavy Sensation, principy, podle nichž jsou tyto hranice obhajovány, už svou dynamiku definovaly. Mezi tyto principy (...) se řadí umělecká autonomie rozpracovaná ve filozofii estetiky a institucionalizovaná ve veřejných a neziskových uměleckých galeriích jakožto nezainteresovanost a distancování se od specifických funkcí – ať už je to běžný užitek, komunikativní účinek, citový či smyslový požitek či jiná forma produkce užitku, dále společenská autonomie umění jakožto specializovaného, profesionálního oboru a politická autonomie představovaná základními garancemi svobody projevu.“5
Fraserová objasňuje, že vztah mezi uměním a cenzurou je mnohem komplikovanější než vztah institucionálního utlačovatele a zrazeného umělce. Ignorance jednoho ze tří základních principů, jež Fraserová vyjmenovává jako nosné základy uměleckého světa, znamená počátek každé autocenzury. Jakmile někdo tyto doktríny v sebepopírajícím aktu internalizace zastírá, stává se obětí chlácholivé návnady občanské poslušnosti, po jejímž pozření se nevyhnutelně začne vyhýbat nejednoznačným tématům. Vědomá kritická reflexe institucionálních parametrů však představuje základ každé promluvy, jež se považuje za svobodnou ve smyslu angažovaného sebeřízení spíše než nezainteresované autonomie. Neumlčovat nevyhnutelné vnitřní boje s různými problémy, jež jsou při šíření explicitního obsahu v sázce, znamená protestovat proti mlčenlivosti samé, té, která vyhlazuje každý opoziční projev. Kulturně-politické analýzy Fraserové, ostré jako břitva, a duchaplný výsměch normativní umělecko-profesionální situaci, jenž tvoří podstatnou část jejích uměleckých intervencí, představují inspirativní příklad bystrosti kontroverzního sebevyjadřo-vání, které překračuje pohodlné meze buržoazního individua a vstupuje do konfliktních sfér kulturní praxe – jako aktuální možnost života v mysli žijícího. Kritické myšlení nemůže nemít nějaký dopad, neboť má své vlastní výsadní protikulturní postavení. Odhodlání materializovat a distribuovat nemusí vždy vyvažovat mnohonásobná rizika, ale jakmile jeho semínka jednou padnou na úrodnou půdu pochybující mysli, otevírá se prostor pro rezistenci. Právě proto vážně nevěřím na autocenzuru.
Poznámky:
1 / Foucault, Michel. „Governmentality.“ In The Foucault Effect: Studies in Governmentality, edited by Graham Burchell, Colin Gordon, Peter Miller, 87–104. Chicago, 1991.
2 / Slovní spojení „trickle down“ má v angličtině dvojí význam: jednak doslovný, tj. stékat (ve videoklipu v souvislosti se stékající krví), jednak ve smyslu „trickle-down efekt“ označující jev v ekonomické teorii, jež argumentuje tím, že ekonomický růst s sebou nese růst blahobytu i pro chudou většinu obyvatelstva. (Pozn. překl.)
3 / Film, který se pod názvem ¡Qué viva México! dostal do širší distribuce, je rekonstrukce vytvořená Ejzenštejnovým spolupracovníkem Grigorijem Alexandrovem v roce 1979.
4 / Karetnikova, Inga. Mexico According to Eisenstein. Albuquerque, 1991; Sergei Eisenstein and Upton Sinclair: The Making & Unmaking of Que Viva Mexico, edited by Harry Geduld, Ronald Gottesman. Bloomington, 1970.
5 / Andrea Fraser, „A ,Sensation Chronicle.“ In Museum Highlights. The Writings of Andrea Fraser, Alex Alberro, Andrea Fraser, 179–211. Cambridge, Massachusetts, 2005, 180.