Autocenzura Karl Holmquist
Každý je umělec. Žerty dělá každý. Zápisník spisovatele. Tréma. Analýza paralýza. Paranoia. Bušit do podlahy, strnule zírat na dveře. Čekat. Čekat na inspiraci. Prázdný list papíru. První řádka, pak druhá atd. Bezpochyby patří ke schopnosti uměleckého vyjádření, že člověk má vidiny. Tvůrčí proces obvykle kolísá mezi euforií a zoufalstvím, mezi záchvaty geniality a pochybnostmi o sobě samém. Žádný umělec by však nikdy nic nevytvořil, kdyby alespoň občas neměl bezmeznou víru ve vlastní nadání – liší se snad právě tím umělci od ostatních lidí? Anebo jde spíše o společenskou záležitost, o společenské rozdělení lidí na výrobce a vynálezce na jedné straně a na straně druhé na ty, kteří se takřka pasivně podílejí na výsledcích jejich práce?
Zkusme si to srovnat s jiným typem kultury, např. s takovou kulturou, která by nepřipouštěla, že někdo nedokáže zpívat či tančit nebo se nalíčit. S takovou, kde by rozdělení na jeviště a hlediště v opeře evropského typu bylo transgresivní. Kde by umělecké vyjádření nepůsobilo jako pozdní výhonek infantilních aktivit, jakými jsou hraní či kreslení, nýbrž jako nedílná součást toho, co znamená být člověkem. Nebo dokonce: co znamená být plně lidský. Naplněný.
Zdá se, že v cestě stojí peníze. Lidé říkají: kdybychom byli finančně nezávislí, měli bychom čas se umělecky vyjádřit. Nebo je to symptom kultury psaného slova? Kultury, v níž psaní umožňuje kategorizaci a kritiku a onen typ přehledu, jenž nás pak limituje? Paralyzuje. Obtížně si představíme, jak vůbec začít, máme-li před očima příklady toho, co je považováno za výdobytky géniů, s nimiž se máme měřit. S Michelangelem, Shakespearem nebo Edgarem Allanem Poem. Tito lidé však pouze artikulovali svou životní zkušenost způsobem relevantním pro jejich dobu.
Ale třebaže jejich počiny na rozdíl od mnoha jiných, které ztratily působivost a zmizely v zapomnění, přetrvaly a stále znovu získávají na významu, není to samo o sobě argumentem, abychom se nikdy o nic nepokusili. Vlastně by to mělo být inspirativní. Každá nová doba a každý nový okamžik je třeba vyjádřit, je třeba jej ovlivnit a zformovat těmito projevy – pak by tedy praxe zdokonalovala. Tak proč je to tak těžké?
Poválečné umělecké projevy, jako je hlučná hudba nebo minimalismus, často popírají hierarchie, vyhledávají demokratičtější materiály a pracovní modely – jenom proto, aby i v těchto oblastech zavedly genialitu. Vezměme si např. sochaře, jakým je Carl André: spor kolem nákupu jeho Equivalent ze strany londýnské Tate Gallery na počátku 70. let ukazuje, že ne všichni lidé, zejména ne „obyčejní lidé“, sdílejí názor na jeho genialitu – pokud se jí nemíní tržní génius obsažený v nápadu vystavit soubor cihel v sochařské kolekci. Vidíme tedy, že o velká díla se často vedou spory. První pobouřené reakce přenechávají prostor uznání a širšímu pochopení. Zdá se, že postupem času se věci začnou vnímat jinak. Spolu s tím, jak se mění společenské vnímání sexuality a způsobů jejího vyjádření, změnily se i sexuální skandály – nepochybně i díky tomu, jak některá z uměleckých děl vyjadřovala sexuální témata. William S. Burroughs byl obviněn a později zproštěn obžaloby za obscénnost Nahého oběda. Sexuální scény v Nahém obědě už nepůsobí dost oplzle na to, aby byl vláčen před soud, zatímco některé popisy užívání drog v této knize jsou dnes pohoršlivější než v 60. a 70. letech, kdy byl názor na drogy liberálnější. Anebo možná ne. Každopádně pokud jde o autocenzuru, drogy skýtají vynikající únikovou cestu. Lidské milostné vztahy, lidské párování do značné míry závisí na užívání drog, na kouření a pití alkoholu, které snižují zábrany a umožňují lidem, aby se vzájemně seznamovali a případně do sebe zamilovali. Dejme si kávu. Zatančeme si! Odhoďme šaty!!! Odhoďme šaty, zpívejme, tančeme a běhejme nazí po poli. Buďme divocí. Ztraťme hlavu. Chovejme se bláznivě, jako opice. Potrhle jak opice.
Mimochodem, autocenzura nefunguje ve skupinách. Skupinové chování může být více či méně přípustné, ale jakmile se pokusíte jednotlivce nebo skupinu lidí zastavit v tom, co dělají, už nejde o autocenzuru. Podobně platí, že skupinová mentalita někdy vyřazuje soudnost. Jistá svoboda v tom, že člověk už není sám zodpovědný za to, co dělá. Záleží na tom, o jakou jde skupinu – někdy to může být omezující: pár lidí se může pokusit přimět tě či přinutit dělat něco, co bys normálně nedělal, nebo se cítit tak, jak by ses normálně necítil. Z takové situace nikdy žádné dobré umění nevzešlo. Zdravé zpochybňování autoriy – nebo prosté odmítnutí nechat se řídit – asi rovněž patří k nezbytným charakteristikám umělce. Nemusí v tom být nic hrdinského či osvobozujícího, ba ani praktického – prostě to tak je. Ale uvažujeme-li o lidech, ať už samotných nebo ve skupině, k autocenzuře dochází i ve společenství lidí, kde se necítíme dobře. Zastíráme. Musíme skrývat své lásky. Někteří lidé nedokáží připustit ani ty nejprostší věci o sobě samých – nepřipustí je ani nejbližším, své vlastní rodině. Možná bude zapotřebí vyjádřit se jinak, možná umělecky. Možná že umělecká praxe vůbec není vyjádřením individuální svobody, nýbrž způsobem, jak překonat zábrany a problémy s konvenčnějšími formami vyjádření.