Autonomie Jens Kastner

Autonomie je vždy něco, oč se bojuje, protože je myslitelná pouze jako výsledek nebo důsledek bojů nebo přinejmenším konfliktů. Odvozená od řeckého autonomía (αὐτονομία), což znamená „dávat sám sobě zákony“, znamená přitom autonomie v různých oborech a diskurzech velmi odlišné věci. Lze rozlišit dvě fundamentální roviny autonomie, o které se v nejrůznějších disciplínách, jako je pedagogika, politika a umění, vedly a vedou spory: jednak se nastoluje otázka po genezi individuálního a/nebo kolektivního sebeurčení a seberegulace („Jak vznikla autonomie ve vymezení k ,jinému‘ resp. k ,jiným‘?“) a jednak se naskýtá otázka po logice fungování určitých vlastních zákonitostí („Jak a za jakých podmínek funguje samoregulace v praxi?“).

V rámci pedagogiky představovala autonomie individua – ve smyslu společenským požadavkům vzdorujícího resp. smířlivě fungujícího jednajícího činitele – nezpochybnitelně normativní ideál vývoje osobnosti. Tento ideál byl přenesen do oblastí kolektivních identit, praktik a/nebo bojů.

Marxistický teoretik Cornelius Castoriadis formuloval v tomto smyslu „politiku autonomie“ jakožto cíl a prostředek emancipatorické, kolektivní praxe. V politické aréně se tento termín v Castoriadisově smyslu objevil především se zřetelem k jeho průběhovosti, tedy autonomie nikoli jako instituce, nýbrž jako institucionalizace. Naproti tomu hraje celospolečenské zaměření „politiky autonomie“ spíše podřadnou roli: zpravidla se jedná o partikulární (ne univerzální) kolektivní práva, která mají být pod vlajkou autonomie vybojována. Zde lze rozlišit zhruba tři druhy autonomie, které se všechny vztahují k modernímu národnímu státu (jakožto dosud nejúčinnější jednotce kolektivního zákonodárství).

V současnosti patrně nejpopulárnější model politické autonomie není nutně v rozporu s národním státem: mohli bychom ho proto označit jako autonomii v rámci národa. Velkým dojmem zapůsobil tento model kolektivní, leč nikoli separatistické samosprávy za povstání zapatistů v jihomexickém spolkovém státě Chiapas roku 1994. Je založen na demokratickém hledání řešení, a integruje tak libertarianistické ideje navzdory existenci v rámci státu. Zapatistický koncept autonomie, zčásti silně vztažený na indigenní tradice, obsahuje přesto relativně otevřenou koncepci komunity: k projektu autonomie nenáležejí jen určité indigenní skupiny obyvatelstva, nýbrž také politicky podobně smýšlející z celého světa. To vysvětluje přitažlivost zapatismu pro kruhy kritizující globalizaci.

Méně otevřený je koncept autonomie jako národa, jak jej představují hnutí v Baskicku nebo Katalánsku. I tento koncept se podobně jako zapatismus odvolává na sdílené dějiny vyloučení a útisku. Avšak ti, kdo tyto dějiny sdílejí, jsou omezeni na relativně pevně ohraničenou kolektivní identitu. Autonomisticko-separatistický nacionalismus pracuje s představami „vlastní kultury“, k níž většinou patří vlastní jazyk, a určitých nositelů této kultury. Protože je třeba tyto kulturní osobitosti uchovávat, chránit a pěstovat a rozlišovat mezi těmi, kteří tak činí, a těmi, kteří k tomu nebyli předurčeni, má tento model autonomie jako národa často tutéž tendenci k esencializaci a homogenizaci jako národní stát, proti němuž se obrací. Autonomie, chápaná jako národní nezávislost, většinou předpokládá „kulturu“ jako sumu hodnot, děl a norem určité relativně homogenní skupiny.

Třetí model, který toto chápání kultury odmítá, ale dosud se k němu vztahuje, je autonomie proti národu. Členové autonomních, anarchistických hnutí, která existují od 80. let 20. století jako levicově radikální uskupení se silně subkulturním sklonem, představují dnes tento model tak, jak ho v 60. letech 20. století představovala dělnická autonomie vzniklá v Itálii (operaismus). Dělnická autonomie se vyvinula nezávisle a v otevřeném protikladu ke komunistické straně a odborům V centru její politiky stál, vycházeje ze subjektivity dělníků, boj proti práci a proti výrobním poměrům. Členové autonomních hnutí se sice implicitně vztahovali k italské tradici, ale rozpoutali sociální boje o tzv. „autonomní prostory“, jako jsou obsazené domy-squatty atd.

I když je při diskusi o autonomii umění zřídkakdy míněno cílené, kolektivní jednání, jak je charakteristické pro politické projekty autonomie, pak přece jen obě oblasti spojuje moment boje. Neboť i autonomizace umělecké oblasti, jak ji popsal v souladu s mnoha historiky umění kupř. sociolog Pierre Bourdieu, je výsledkem sociálních a diskurzivních bojů. Umělecká produkce se totiž ve 2. polovině 19. století nejen stala nezávislou na záměrech dřívějších mecenášů (šlechta a církev), ale navíc si sami umělci a umělkyně – v paradoxním vymezení z jejich vlastní třídy, z níž pocházeli, totiž buržoazie – vybojovávali vlastní měřítka pro uměleckou produkci. Autonomie umění v Bourdieuově smyslu znamená především symbolickou tvorbu hodnot ze strany všech aktérů, kteří se jím zabývají (umělců, sběratelů, muzeí, galerií atd.): to, co činí umělce umělcem a umělecké dílo uměleckým dílem, se odehrává v relativní nezávislosti na kritériích a procesech vně umění (politických, morálních, finančních). Tato svébytnost „pole umění“ (Bourdieu) nesmí být ztotožňována s autonomií díla, kterou popsali a vyžadovali moderní kritici umění jako Clement Greenberg. Podle modernismu se umělecké dílo liší od všech ostatních předmětů, získává svůj smysl mimo záměr svého tvůrce a lze je rozluštit pouze tak, že přistoupíme na vlastní logiku jeho forem. Tato pozice je v diametrálním rozporu s Bourdieuovou teorií, zamýšlející se nad společenskou genezí uměleckých prací.

Politicky angažovaní umělci na jednu stranu proti autonomii umělecké produkce bojovali, na druhou stranu ji i hájili: pro některé autonomie představovala překážku rozšíření umění do každodenního života a stala se cílem útoku avantgard, jiní ji obhajovali proti fašistickým, stalinistickým a neoliberálním konceptům prolínání všech výrobních a životních sfér.

Debaty kolem toho, jak autonomie vzniká a co je třeba učinit pro její udržení, jsou přitom v pedagogice, politice a umění samy součástí bojů o autonomii.