Autonomie Marco Scotini

Pojem autonomie se v politické filozofii objevuje v rozporuplné podobě. Právo státu jakožto legitimní autority ovládat občany se v moderních demokraciích nakonec dostává do trvalého napětí s tím, že jedinci tuto vládu odmítají.

Statut morální autonomie, který má jedinec, je protipólem politické autority. Autonomní člověk z definice není subjektem, který by se podřizoval vůli někoho jiného: zpochybňuje povinnost poslouchat, neuznává to, co bychom označili za rozkazy. Pouze on sám je svým vlastním zákonodárcem, činí vlastní rozhodnutí a určuje zákony, které řídí jeho chování. Jeho autonomní rozhodování nesmějí ovlivňovat žádné vnější podmínky a nesmějí v něm mít přednostní postavení; autonomní jedinec odmítá zasahování úřadů či stranické organizace a odmítá rovněž politické zastoupení.

Základní postulát mravní filozofie – jak tvrdí po kantovsku Robert P. Wolff – zní: lidé zodpovídají za své činy, a proto jsou autonomní. Není tedy náhodou, že rozšíření tohoto principu na kolektivní akci lze pojmout jedině ve formě voluntaristického a pluralitního kontraktualismu.

Jestliže platí, že tato autonomistická koncepce ve svém vývoji nutně naráží – a k tomu došlo – na anarchii jakožto jedinou odpovídající politickou doktrínu, pak platí i to, že pojmem „autonomie“ byl veden i heretický marxismus, který měl bohaté důsledky. Toto pojetí autonomie, tedy autonomie osvobozující od kapitalistické nadvlády, se kryje s italským avantgardním dělnickým hnutím 70. let.

Sylvere Lotringer tvrdí, že z politického a sociálního hlediska nezná tato koncepce zeměpisných hranic (což jsme ostatně viděli u globalizace). Ale přesto má své dějiny: dějiny italské. A Lotringer nabízí také obecný teoretický úvod do koncepce autonomie prostřednictvím myšlenkových figur převzatých od Deleuze a Guattariho: „Autonomie je těleso bez politických orgánů, je antihierarchická, antidialektická, antireprezentativní. Není pouze politickým, nýbrž existenčním projektem. Jedinci nikdy nejsou autonomní: závisejí na vnějším uznání. Autonomní těleso není uzavřené ani identifikovatelné. Překračuje možnost uznání. Těleso dělníků se vymaňuje z pracovní kázně; těleso bojovníků ignoruje stranickou organizaci; těleso doktríny odmítá hotové klasifikace. Autonomie je bez hranic. Umožňuje uniknout imperativu výroby, vertikálnosti institucí, pastem politického zastupování, viru moci. V biologii označuje autonomní organismus prvek, který funguje nezávisle na ostatních částech. Politická autonomie je touha po tom, aby se v bázi prohlubovaly rozdíly a aby neexistovala ‚generální linie‘: aby jednotlivé části existovaly vedle sebe ve své singularitě.“¹

Dějiny autonomie prošly různorodými politickými zkušenosti 70. let, přičemž se neustále točily kolem dvou hlavních myšlenek: „třídního složení“ a „odmítnutí práce“. Nešlo tu ani tak o vyřešení společenských problémů, jako spíše o uvědomění si konfliktních požadavků a o ustavení sociální a politické autonomie nového revolučního subjektu.

První problém se týkal forem antagonistické organizace uvnitř továrny. Kritika odborů se stala jedním z východisek většího sebeuvědomění nové dělnické samosprávy. Nešlo pouze o systematický odpor proti roli prostředníka, kterou mají odbory při smluvním vyjednávání se zaměstnavatelem. Odbory byly pojaty jako instituce kapitalistické dynamiky, tedy jako nástroj vyjednávání prodejní ceny pracovní síly. Nové formy organizace dělnické avantgardy proto vznikaly nejenom mimo odborové organizace, ale přímo jako jejich alternativa; vůči odborům pak vedly radikální a destruktivní kritiku. Koncepce „třídního složení“ zároveň obrátila pozornost dělnické třídy k procesu sociálního „samosložení“, v němž se spojují různé kulturní, politické a další složky produkované společenskou prací. Jak píše Toni Negri: „S koncem hnutí dělnické moci a s krizí organizovaných politických skupin vznikají v továrnách první autonomní sdružení. Tato sdružení se zformovala nejen kolem politických otázek, ale zejména na základě boje ve firmě Fiat, který v letech 1972–1973 vedlo politické dělnické seskupení, jemuž se přezdívá Strana Mirafioriho.“ Na činnost autonomních dělnických hnutí z Turína navazují studentské politické kolektivy a autonomní kolektivy, které vznikají v mnoha proletářských čtvrtích metropole a které vytvářejí širokou neformální síť i ve školách a v továrnách – vzhledem k jejich cílům a obsahu lze tento proces označit za zrod autonomní zóny. Bylo zapotřebí dalších pěti let až do osudového roku 1977, než se toto hnutí masově rozšířilo. Jestliže na počátku byl výraz „dělnická autonomie“ ve vleku výrazu „odborová autonomie“ ze 60. let, kdy ještě existovaly subalterní formy smluvního vyjednávání a kdy byl boj dělnictva politizován, pak od roku 1973 znamená „dělnická autonomie“ něco víc a něco zcela jiného. Boje jsou organizovány samostatně mimo odborové organizace a mimo politickou logiku.

V roce 1973 získal díky Mirafiorimu a dění v Turíně výraz „dělnická autonomie“ nový význam. Radikálnější. Začal znamenat, že dělnictvo, proletářské solidární společenství, může vytvořit odlišné podmínky společenské směny, výroby a soužití, podmínky autonomní, nezávislé na buržoazních zákonitostech: nezávislé na zákonech směny, využití času a soukromého vlastnictví. Princip autonomie nabyl svého plného etymologického významu: proletářské společenství definuje své vlastní zákony a uvádí je do praxe na území vojensky okupovaném buržoazií. Aniž bychom dále sledovali dějiny a charakter nového pojetí autonomie, není těžké odhalit v něm aktuální prvky, které nacházíme u zapatistů v roce 1994 a u argentinského povstaleckého hnutí proti tržní ekonomice z 19. a 20. prosince 2001.

Jde o nový typ povstání, které neuznává žádný typ centralizované organizace, jež by chtěla reprezentovat, symbolizovat nebo hegemonizovat dělnictvo zaujímající kritické pozice. Není žádná náhoda, že v této nové situaci zůstaly politické a odborové organizace na okraji, že ztratily svou váhu tváří v tvář mase, která jedná odstraňujíc zastupitelské formy.

Poznámky:

1 / Sylvere Lotringer, „The return of Politics.“ In Autonomia. Post-political Politics, edited by Sylvere Lotringer a Christian Marazzi [Semiotext(e), 2007], 8.