Autonomie Jaime Iregui
1. Jedním z hlavních rysů současného uměleckého myšlení je sebeorganizace, pramenící z mnohdy protichůdných intencí, které organizují a zase přeorganizovávají vlastní zkušenost se světem, a přitom nenásledují jediné a homogenní vzory. Prioritní pozice pozorování neexistuje, naopak je tolik výchozích pozic, kolik je pozorovatelů, přičemž mnozí z nich ještě sami zaujímají různé souběžné pozice: stejný pozorovatel může zaujmout pozici transcendentální, relativní nebo autoreflexivní, aniž jedna převažuje nad druhou.
2. Sebeorganizace určitého systému znamená, zjednodušeně řečeno, že „uspořádání“ vlastní struktury a její funkce nejsou implementovány z vnějšku, nýbrž jsou vytvářeny samotným systémem. To neznamená, že systém je od svého okolí izolovaný, naopak s ním komunikuje, aniž ovšem okolí ovlivňuje jeho organizaci. Je možné definovat tři logické postupy sebeorganizace, které systém zaujímá při své interakci s okolím, na nichž může být vysvětlena celá řada uměleckých, stejně jako vědeckých záměrů:
– lineární: Jestliže je možné definovat hranice1 mezi systémem2 a jeho okolím, pak se oba objevují jasně ohraničeny, a je tudíž zřejmé, co patří do systému a co do jeho okolí. Když systém a jeho okolí vzájemné hranice nenarušují, pak existuje pevná pozice, ze které lze systém pozorovat, tedy přednostní místo k přístupu k pravdě: pocit bezpečí pramení z rovnováhy mezi jednotlivými strukturami, z harmonie, z rytmu a z proporčního uspořádání, v souladu s tím, na čem se zakládá duchovní řád (jasné, byť odlišné ideje), a z řádu univerza. V tomto kontextu je veškerá jistota, veškerá touha po pravdě religiózního charakteru v původním slova smyslu: spojuje lidskou bytost s esencí skutečného a zakládá, spíše než komunikaci, komunitu, která umožňuje pojímat svět jako harmonický, uspořádaný a dokonalý systém.
– relativní: Když jsou hranice systému narušovány okolním vlivem, existuje celá množina relativních pozic k pozorování. Interpretace a utváření pozorovaného okolí vyžaduje komunikaci mezi všemi možnými pozorovateli, tudíž je pozorování relativní ve vztahu k podmínkám pozorování: moderní definice pojmu historie jako hodnověrné a upořádané vyprávění minulých, pamětihodných událostí, je založena na představě objektivity, která snese důkladné dotazování a transformaci. Na začátku 20. století se relativizace této objektivity dostala do centra zájmu umělců s příchodem avantgard: kubismu, konstruktivismu, surrealismu atd. Zároveň se v této době vyvinula Einsteinova teorie relativity.
– autoreflexivní: Když jsou hranice okolí narušeny systémem, neexistuje vnější pozorovací pozice – ani absolutní, ani relativní. Okolí ztrácí pro pozorování význam jako izolovaná entita a stává se pochopitelným jen uvnitř interakce, korelace a procesů nebo událostí stojících mezi různými systémy pozorování a interpretace: na subnukleární úrovni se objekt pozorování chová jako vlna nebo jako částice. Za účelem vysvětlení této duální charakteristiky hmoty přišel fyzik Niels Bohr s teorií komplementarity, neboli, vlna a částice jsou komplementární dimenze totožné skutečnosti, které, když jsou pozorovány, se promění v jednu z těchto forem v závislosti na systému, který provádí pozorování a měření, jimiž je tato skutečnost donucena k interakci. Pozorující systém narušuje tímto způsobem chování pozorovaného systému. Objekt je deformován pozorovatelem: to, co pozoruje, není objektem, nýbrž jeho vlastním způsobem pozorování, interakce s ním.
3. Rozličné umělecké projevy sahají až za prostory institucí a vytvářejí tak komplementární možnosti v procesu, kde spolu existují různé autonomní způsoby porozumění nejen pojmu umělecké tvorby, ale také kulturnímu prostoru: umělci vyvinuli projekty, v nichž se zabývají rozličnými způsoby přijímání svých postupů na nekonvenčních místech (hospody, opuštěné budovy, městské periferie, obchody, domácnosti…), ve veřejném prostoru (parky, kampaně, reklamní tabule), internet (webové stránky, diskusní fóra) a projekty speciálně navržené pro umělce, akademiky a občany.
Nyní lze určit, že neexistuje plnohodnotný nebo privilegovaný prostor. Existuje pouze celá řada vzájemně komplementárních možností požadujících umělcovu autonomii a čistotu jeho modu operandi v okamžiku, kdy si definuje příslušný prostor pro svoji práci: umělec sám může realizovat projekt v prostředích, jejichž rysy můžeme vnímat v prostorově-časových dimenzích jako stálé (muzea, galerie, akce pořádané institucemi), fluktuující (publikace, média, internet) a pomíjivé (happeningy, pouliční akce, výzkum a práce v terénu, pochody atd.) bez toho, že by význam jedné zkušenosti převažoval nad významem druhé.
V uměleckém a akademickém prostředí nabírá reflexe prostoru na stále větší relevanci, která je daná implikacemi, jež náleží do strukturace procesu umělecké tvorby, a tudíž ve formě, kterou se dostáváme do vzájemné souvislosti se specifickým kontextem.
Stejné poznatky o prostoru jsou problematizované nejen ve fyzickém smyslu – např. náležitý výstavní prostor –, nýbrž i v rovině rozumové: umělecké postupy lze považovat za autonomní objekty a lze je vytyčit jako události a/nebo situace spojené s určitým místem, publikem nebo městem.
To nás nutí promýšlet uměleckou aktivitu nikoliv jako věc, jejíž výsledek spočívá ve zpracování určitého objektu, nýbrž jako skloubení procesu myšlení prostřednictvím sítě konkrétních kroků výzkumu, specializace, kontextualizace, dokumentace a šíření.
Poznámky:
1 / Přítomnost hranic systému přesněji diferencuje mezi konceptem systému a konceptem struktury. Hranice systému nemají fyzickou podobu, ale podobu v tom smyslu, že fungují jako strategie výběru, jejímž prostřednictvím si každý pozorovatel vybírá mezi různými možnostmi čtení informací, ovšem definitivně přitom nevylučuje možnosti, které zatím nezvolil. Jestliže se pokusíme definovat jeho formu, tak ta by spočívala v mobilitě a pokračujícím posouvání limitů poznání, výměny a recepce. Hranice tedy odděluje jednotlivé prvky, ale nemusí oddělovat jejich vzájemné vztahy; to znamená, že všechny hraniční procesy, jako je třeba výměna informací, sice překračují hranice, ale ty nadále existují, jen jiným způsobem.
2 / Systémy rozumíme jednotky, jejichž struktura se utváří prostřednictvím interakce a zároveň jisté nezávislosti jejich jednotlivých částí. Proces trans-akce je inherentní vzhledem k aktivitě systému, jímž rozumíme simultánní a vzájemně provázanou interakci mezi různými prvky. V operativních termínech je slovem systém rozuměna množina prvků, které jsou uspořádané mezi sebou a vykonávají různé funkce, vytvářejí schémata, plány a spoluutvářejí komplexní a neredukovatelnou jednotku. Systémy mohou mít podobu vizuální, konceptuální, kulturní, sociální atd.