Definice bezdomovství Vlastimila a Ilja Hradečtí

Jak definovat bezdomovství a jak vlastně nazvat ty vyřazené nepřijatelné vykloubené bytosti, všude nechtěné, vyloučené a zraněné, pohybující se sem a tam, připomínající tkalcovský člunek, který se pohybuje mezi ulicí, nádražím a ubytovnou, útěkem a zadržením. Jak nalézt adekvátní termín, který by vystihl ten ping-pong, posílaný z jednoho koutu nádraží do jiného, z jednoho veřejného prostranství do druhého, z jedné humanitární organizace do jiné.

Každá definice bezdomovství bude vlastně ve svém obsahu vágní a posunovatelná. Výrok, že bezdomovec je někdo, kdo ztratil, nebo opustil svůj domov, svůj byt, své ubytování, kdo neumí vyřešit komplikované problémy a hledá nebo přijímá pomoc od sociálních pracovníků, města, dobrovolných organizací, je nepřesný a nedostatečný.

Definice by byla oboustranně riskantní:

a) vyloučení někoho, kde je jakkoli marginální,
b) zahrne všechny služby na sociálním poli.

Navíc, definice by pracovala pouze s bezdomovci zjevnými a naprosto by opomenula bezdomovce skryté a potenciální. Na jedné straně jsou lidé bez střechy nad hlavou, snad spící na ulici, v parku nebo jiných veřejných místech, nebo v „nabou-raných“ bytech, sklepích, výměnících. Na druhé straně jsou lidé, jejichž ubytování je nejisté, možná kvůli neplacení nájemného, či kvůli určení budovy k demolici. A mezi těmito dvěma krajnostmi existují lidé v rozličných životních situacích: ti, kteří mají nouzové ubytování na kratší nebo delší období, lidé, kteří mají sice samostatné bydlení, ale nedostává se jim základního zdravotního standardu, nedostává se jim cenově dostupných bytů a hlavně není postačující nabídka bytů.

Výčet okolností:

a) absence střechy nad hlavou (spaní na ulici či jiných veřejných místech),
b) absence domova (život v instituci nebo v dlouhodobém či krátkodobém
podnájmu nebo ubytovnách různého typu),
c) bydlení nejisté (squat, bydlení bez smlouvy).

Zjevné, skryté a potenciální bezdomovství

V zásadě lze bezdomovskou populaci rozdělit do tří skupin:

a) skupina fenoménu zjevného bezdomovství,
b) skupina fenoménu skrytého bezdomovství,
c) skupina fenoménu potenciálního bezdomovství.

Nejviditelnější, ale zároveň nejredukovanější část bezdomovské populace tvoří skupina zjevných bezdomovců. Patří sem osoby žijící na ulicích, na nádražích, patří sem ti, kteří vyhledávají ubytování v zimních noclehárnách, azylových domech, v noclehárnách připravených městy nebo charitativními organizacemi. Reprezentují však pouze část obyvatel bez trvalého bydliště. Anketa provedená Nadějí mezi lidmi bez přístřeší ukázala, že pouze tři osoby bez trvalého bydliště z desíti spí obvykle v noclehárnách, dvě v neadekvátních bytech, pět na veřejných místech, jedna ve squatu. Být bez přístřeší, mít fiktivní trvalé bydliště, být živ na ulici souvisí s extrémním nedostatkem peněz a prostředků i vhodných příležitostí. Pro jedince může tato situace být determinující na celý zbývající život. Ztráta bytu či ubytování může být dlouhodobým vyloučením, které způsobí nakonec finální etapu nevratné sociální marginalizace, společný rys vlastní všem bezdomovcům. Všichni zjevní bezdomovci vyvolávají u ostatní populace stejnou reakci – bezradnost, nemohoucnost přání „zrušit“ to, co je považováno za „problém“. Jak osvětlit vztahy, které oni udržují s námi, a ty, které máme s nimi? Jaké jsou jejich potřeby a kterým, co nejlepším způsobem, na ně odpovědět? a hlavně, jak odhadnout vhodnost a účinnost nabízených řešení?

Bezdomovci, společensky diskvalifikovaní, ztrácejí vazby se svými rodinami a vzdalují se vazbám administrativním. Sami, bez zaměstnání, bez vztahu k rodině, příbuzným, kumulují časté handicapy, bloudí městy i venkovem, hledají finanční pomoc nebo potravinový balíček, staré a obnošené šatstvo. Existuje relace mezi ztrátou ubytování, zaměstnání, občanského průkazu. Bludný kruh, známý všem lidem bez domova, kteří ztratili důvěru sami v sebe. Proces readaptace těchto desocializovaných je dlouhý a nejistý. Aby se naučili elementárním normám kolektivního života, vyžaduje enormního úsilí. Bylo by třeba nabídnout struktury bydlení co nejdelší, aby se tyto osoby resocializovaly. Ale co je udivující, je fakt, že právě ti nejvíce znevýhodnění často dlouhodobé ubytování odmítají.

Velmi malý počet pak těchto „nežádoucích“ dává přednost odmítnutí ochrany ubytování a raději využívají prostoru svobody, i když vědí, že nádraží a jeho vlaky, parky, ulice a mosty, squaty, sklepy, kontejnery, stoky a brlohy nejrůznějšího výčtu jsou nejisté a navíc nebezpečné. Ale především vyhledávají nádraží, která mají pro tuto nejnuznější populaci odjakživa přitažlivou moc. Už z historie je známo, že právě místa, která sloužila za křižovatky obchodních cest, byla vždy oblíbena právě tuláky a vagabundy. Dnes ovšem „bydlí“ na nádražích ti, kteří jsou městem vytlačeni na ulici a od tradičního typu tuláka se odlišují hrozivostí své nejisté situace, svou ilegalitou a nebezpečím. Už snad minula doba „štvané zvěře“, která v USA v letech 1919 a 1920 zmasakrovala tisíce těchto nezvaných „cestujících“. V současnosti jsou nádraží na celém světě místy odpočinku a setkávání všech opuštěných. Vždyť v každém městě má právě nádraží své výsadní místo. Uzavírá se velmi pozdě v noci, je tradičně umístěno v historickém centru města a navíc je blízko důležitých ekonomických center. Sem pak tedy přicházejí deklasovaní hledat zdroje, které jim společnost odepírá, a družnost, kterou jim ulice ukázala. A tak města ve svém vlastním zájmu umisťují své sociální služby právě u nádraží a také charitativní organizace zde nejčastěji slouží „svým klientům“.

„Nádražní populace“

Podle sociologa Serge Paugama¹ lze rozpoznat a charakterizovat tři typy nežádoucích jedinců přicházejících na nádraží:

a) oslabení (méně odolní, kteří přicházejí na nádraží poprvé),
b) navyklí (pobyt delšího trvání),
c) marginální (velmi nesourodá vrstva).

Nově příchozí po prvém nezdaru ve svém životě začínají svou kariéru bloudícího člověka. To jsou ti nově chudí, pauperizovaní, na cestě k životu bez domova, určení k vyloučení. Zprvu těžce poznatelní v davu, dávají posléze svým zanedbaným zevnějškem najevo trápení a potíže svého nového postavení.

Navyklí jsou ti, jejichž život je už spojen se sociálním vyloučením. Tato individua (bezdomovci i jiní) navštěvují nádraží pro vyhledávání svých druhů nebo peněz.

Marginální tvoří skupinu velmi nestejnorodou. Zahrnuje v sobě podivné novoměstské postavy punků, skinheadů, hobos, ale i bezdomovců. Představují ty beznadějné, zoufale opuštěné, to jsou ti bez přístřeší, nechtění, bez domova, který třeba i z vlastní vůle opustili z nejrůznějších příčin.

Tuláci pomalu vymizeli. V pekelném kruhu bídy, sociální destrukce a násilí mají všechny uvedené typy osob přicházejících na nádraží něco společného: pocit vyloučenosti, objektivní desocializace, pocit zranitelnosti psychické i fyzické.

Od vyjmenovaných tří typů nutno oddělit nově se tvořící skupiny velmi mladých lidí, jejichž charakteristickým rysem je odmítání občanských povinností, a samozřejmě nutno oddělit i jedince antisociálního charakteru, delikventy, a časté rodiny a snad „celé vesnice“ přicházejících cizinců. Nádraží jim dává prostor k očekávání, odpočinku, zdroje setkávání, diskusí, pocit bezpečí, útočiště. Všichni jsou pak zároveň nebezpečím pro cestující, pro zaměstnance nádraží, ale hlavně pro ně samotné. Ti, kteří zde pobývají dlouho, vyvíjejí určité paralelní aktivity, okrajové nebo trestné. Všichni, mladší nebo starší, mají nejistou budoucnost, přitaženi světly velkoměsta představují pro nádraží sisyfovský balvan k neunesení.

Abychom vysvětlili alespoň částečně přitažlivou moc, kterou má nádraží pro bezdomovce a jinou desocializovanou populaci, pokusíme se předložit opravenou pyramidu dělení potřeb člověka podle amerického humanistického psychologa Abrahama Harolda Maslowa (1908–1970).

Životní styl každého z nás je úzce napojen na hodnotové orientace a motivace, které mohou být nevědomé, dynamické a proměnlivé. To, co je nejdůležitější, je vztah mezi vnitřním vyladěním člověka a vnější situací.

Podle Maslowa lze potřeby dělit na potřeby základní a metapotřeby. Základní potřeby jsou pak děleny na fyziologické (voda, potrava, hlad, žízeň, sex, spánek), a psychologické (pocit bezpečí a jistoty, láska a sounáležitost, sebeúcta). Pokud nejsou potřeby základní alespoň do jisté míry uspokojeny, nedochází k uspokojení potřeb vyšších. Metapotřeby (potřeby vyšší) jsou výsledkem učení, mohou být rozvinuty málo, nebo mohou zcela chybět. Patří k nim např. potřeba spravedlnosti, krásy, pořádku, cti, seberealizace, ocenění a uznání, potřeba znát a umět.²

Dělení podle Maslowa:

Upravená pyramida podle Pascala Pichona³ se snaží vysvětlit přitažlivost nádraží pro vyloučené a deklasované:

Přizpůsobení Maslowovy pyramidy těm nejubožejším ukazuje, že desocializovaný jedinec se pokouší uspokojit své potřeby v určitém pořádku, jehož hierarchie je následující: fyziologické potřeby, potřeby bezpečí, potřeby sociální. Brecht vyjádřil tuto skutečnost větou: Erst kommt das Fressen, dann die Moral … Rozbitá, přerušená pyramida představuje či reprezentuje potřeby jedince již desocializovaného nebo na cestě k desocializaci a jeho možnosti k přežití na nádraží. Ten zde nachází rovněž pocit bezpečí, který nemá na ulici. Nádraží může být i místem integrace marginální tlupy, skupiny či rodiny, místem družnosti, společenství, ale také místem nebezpečí. Prestiž a rozvoj osobnosti, seberealizační potřeby jsou velmi vzdáleny v situaci naléhavých prvotních starostí osob sociálně destrukturalizovaných.

Skupina fenoménu skrytých bezdomovců

Skupina skrytých bezdomovců jsou ti lidé bez přístřeší, kteří se z nějakého jen jim známého důvodu neobracejí na veřejné nebo charitativní služby, aby nalezli nocleh. Počet těchto osob může být značný hlavně v regionech, kde je nedostačující nabídka služeb. Při sčítání bezdomovské populace jsou rovněž opomenuty osoby, které užívají jiné formy pomoci, např. ubytování u přítele nebo u příbuzných.

Bezdomovství skryté zdaleka předčí viditelnější formu bezdomovství zjevného. Reprezentuje další část populace bez trvalého bydliště, putující, často měnící svá dočasná útočiště, která přinášejí potíže zdravotní, potíže s policií, s úřady. Hledání dalších možností ubytování je značně vysilující a nalezení takovéto možnosti vyčerpá mnohdy všechnu osobní strategii hledajícího. Nepřijatelné bydlení ve squatech, sklepech, domech určených k demolici, ve starých automobilech, kontejnerech, výměnících, nebo ve stanech v čase příchodu podzimních sychravých dnů a nocí často tito strastmi postižení lidé opouštějí. Pak se přece jen objeví se svou žádostí o pomoc tam, kde obyčejně nacházejí pomoc bezdomovci zjevní. V ubytovacích zařízeních jak města, tak charitativních organizací však nemohou setrvat déle, než je určený limit. A tak nalézají příležitostná ubytování jen na krátkou periodu, přecházejíce beztak z jednoho místa na druhé. Jejich nemohoucnost, neschopnost dosáhnout vlastního a adekvátního bytu za pomoci svých vlastních zdrojů, je donutí k životu v situacích velmi rozličných, k různým možnostem ubytování, vždy však nejistým a přechodným. Není samozřejmostí, že každý neubytovaný nalezne otevřený přístup do veřejných ubytoven nebo nocleháren. Některé ubytovny nejsou určeny pro uprchlíky, jiné nepřijímají adolescenty a opět jiné jsou pouze pro muže či ženy a nemají místo pro ženy s dětmi. Mnohé ubytovny odmítají toxikomany, nebo bezdomovce, kteří mají velké problémy se zdravím. Neubytovaná žena bude pravděpodobně oddělena od dítěte adolescentního věku. Často je pro provozovatele ubytoven velmi těžké rozhodnout, kdo potřebuje jejich pomoc nejvíce, vybrat oběť sociální destrukce, která je nejubožejší.

Již jsme se zmínili, že ztráta ubytování může determinovat jedince na celý život. Adolescenti, hledající svou identitu, mohou opustit rodičovskou ochranu a hledat život nezávislosti mezi mladými v určitých čtvrtích ve velkých městech. Osoby vycházející z psychiatrických léčeben, konfrontovány s problémy samoty a vyloučení, mohou squatovat opuštěné domy s ostatními osobami, nebo se obracet na centra ubytování pro bezdomovce. Přerušení vztahů s rodinou, iniciované často rodinným násilím, může způsobit rychlou pauperizaci, ztrátu ubytování, ztrátu zaměstnání, společenskou diskvalifikaci. Propuštění vězni se při odchodu z vězení ocitají na ulici bez rodinného zázemí, bez peněz, často bez občanského průkazu, bez zápočtového listu, bez dokladů k evidenci na Úřadu práce, bez nároku na dávky ze systému státní sociální pomoci, bez ubytování. Chybí koncepce postpenitenciární péče, paternalismus kurátora je oslabený, nebo neexistuje.

Ulice vítá každého stejně. Její chladná náruč je lhostejná a bez citu. Statistiky prokazují, že čtrnáct dnů a nocí strávených na ulici či nádraží poznamenají lidskou bytost nadlouho a vtlačí jí své stigma deprivace a hostility. Významný počet zjevných i krytých bezdomovců se rekrutuje z odchovanců dětských domovů. Mladí lidé po dovršení 18 let přicházejí často nepřipraveni na samostatný život, chybí jim kvalifikace, vzdělání, nemají zázemí, na které by se v různých svízelích obraceli, nejsou materiálně zajištěni, neumějí pracovat, protože nemají pracovní návyky. Zcela zákonitě se stávají členy různých skupin, kterými jsou využíváni a vydíráni.

Skupina fenoménu potenciálních bezdomovců

Do skupiny potenciálních bezdomovců patří osoby, jejichž potřeby jsou úřadům buď neznámé, nebo známé jen částečně. Žijí v různých životně těžkých podmínkách, denních rodinných problémech, v potížích osobního charakteru, v potížích udržet si byt a v riziku jej ztratit. Podle statistik ze zemí Evropské unie tato situace postihuje až 10 % populace.

Není vždy jednoduché určit přesně rozdíl mezi podmínkami života bezdomovců, kteří se obracejí na provozovatele ubytoven, a těch osob, které žijí v nejistých podmínkách nájemních bytů, často zdravotně závadných, v domech určených k asanaci či k demolici, v bytech provizorních, zchátralých a často přelidněných, v bytech sociálních, v holobytech, v podnájmech.

Do této skupiny zařadíme i ty, kteří čekají na propuštění z různých ústavů, vězení, na opuštění dětského domova, dále i ty, kteří zvláště nyní tvoří velkou skupinu migrační a exilní. Šíře fenoménu bezdomovství nezadržitelně vzrůstá. Evropské společenství počítá s neméně než 2,5 milionem osob uznaných jako bezdomovci zjevní (osoby bez domova spící na ulici), což je 7,5 promile obyvatel. Nicméně tato čísla jsou založena na definici velmi limitovaného pojmu bezdomovství: posuzuje a registruje jen osoby, o kterých se ví, že jsou beneficienty, čili uživateli nějaké služby nestátního nebo veřejného sociálního ubytování. Nezahrnují ani bezdomovce skryté, ani ty, kteří užívají jiné formy pomoci, ani skutečně tisíce osob v riziku nejistoty bytové nouze či ztráty bytu.

Poznámky:

1 / Paugam, Serge. La disqualification social. Essai sur la nouvelle pauvreté. Paris, 1994.

2 / Maslow Abraham Harold. Motivation and personality, New York, 1952.

3 / Pascale Pichon, Les sans domicile fixe: La carrière, l´asile, la Mance. Paris, 1992.

Zdroj:

Hradečtí,Vlastimila a Ilja. „Definice bezdomovectví.“ In Bezdomovství. Extrémní vyloučení. Praha: Naděje, 1996, 35–42.