Bezdomovectví Magdalena Ziółkowska

Podobně jako byl v zemích komunistického bloku na příděl toaletní papír i další běžné věci denní potřeby zajišťující člověku minimální komfort, jež se tak staly luxusním zbožím, byl na příděl i veřejný prostor, který také nikdy nebyl volně dostupný. Naopak, přístup do veřejné sféry byl povolen jen těm u moci a ti s ním pak zacházeli, jako by jim patřil, jako by to byl jejich majetek, na nějž mají vlastnické právo čistě jen z titulu své moci. Znamenalo to, že přinejmenším v dnešním, liberálně demokratickém smyslu nebyl veřejný prostor otevřený a přístupný všem občanům ani malým skupinkám, které se zde chtěly za nějakým účelem shromažďovat. Jeho jediným a výlučným správcem a dozorcem byl totiž stát, jenž si byl vědom, že se jedná o místo potenciálních společenských konfliktů a veřejného odporu. Následky této kontroly veřejného prostoru se odrazily v grand narrative polského poválečného veřejného programu ve Varšavě. Stát zaměřil své nejrozsáhlejší sociální iniciativy na pozdvižení hlavního města z trosek, ve 40. letech 20. století na přestavbu a v průběhu 50. let na hromadnou výstavbu sídlišť a domů s obecními byty. Třebaže se mělo jednat o společensky prospěšný proces, ve skutečnosti měl zcela opačný dopad, neboť přispěl k rostoucí psychologické izolaci jednotlivců. Jejich umísťováním do obrovských architektonických struktur, nad nimiž neměli žádnou kontrolu, v nich totiž vyvolávalo pocity duševního bezdomovství. Rétorika, v jejímž rámci moc naplňovala cíle a funkce architektury, nám dnes umožňuje pochopit opoziční politiku, pro komunismus typickou. Každodenní žitá zkušenost komunismu, se všemi svými traumatickými paradoxy, už možná upadla v zapomnění, byla vytlačena ze vzpomínek anebo přežila jen formou nostalgických anekdot, avšak tyto domy, nejviditelnější pozůstatky doby, si klidně stojí dál a dál nás děsí. Já sama bydlím v Lodži v domě z konce 60. let, který sousedí se zoologickou a botanickou zahradou a patrně nejznámějším modernistickým komplexem zvaným Montwiłł (1929–1931), jehož autorem je Józef Mirecki. Náš dům je součástí projektu dvaceti čtyř poschoďových domů na trojúhelníkovém půdorysu, obklopených rozlehlým parkem Zdrowie. Politiku komunistického státu bychom mohli obecně charakterizovat jako politiku bez racionálního základu. Postrádala totiž jakékoli objektivní vysvětlující metody a namísto toho logiku moci zakládala na zvláštním typu rétoriky. Tato rétorika se zřídkakdy opírala o skutečná fakta, statistiky či jiný typ údajů. Byla to spíše „kauzální rétorika“, kdy sama existence rétoriky fakta vytvářela. Jedním z argumentů rétoricky opakovaných státní mocí byla potřeba masové výroby, především masové výstavby dělnických sídlišť, jež měla zajišťovat přístřeší pro proletariát, který byl nyní oficiálně u moci. Znamenalo to tedy, že bezdomovství jako takové, tedy nepřítomnost střechy nad hlavou, bylo nadále nemožné. Daného cíle bylo třeba dosáhnout co možná největší rychlostí, což v praxi znamenalo, že namísto teorií vypracovaných pokrokovými modernistickými architekty v předchozím desetiletí, jako např. Helena a Szymon Syrkusovi či Bohdan Lachert, nastoupily v polovině 50. let 20. století tři slogany provázející novou dobu: typizace, redukce a industrializace. Předepsané typizované stavby, donekonečna opakované projekty, kopírované a realizované, kde se jen dalo, byly od této doby doslova všudypřítomné. Podobnost a monotónnost obecních domů, včetně toho mého, byla vyhlášena za nejpokročilejší stupeň ekonomického rozvoje. Ideologie technického pokroku začala rychle ovládat architektonický výraz a architekty proměnila v pouhé stavbaře chrlící standardizované etapové projekty bezvýrazných staveb-objektů. Projektování zajišťovaly výhradně státní kanceláře pod národní správou. Architekti zde – podobně jako výtvarní umělci – dostávali směrnice, jež zaručovaly mechanické opakování tvarosloví po celé zemi. Snahy uspokojit hlad po bydlení nakonec vyústily až do programového zmenšování balkonů a do projektování tzv. „slepých kuchyní“, jež se poprvé objevily v roce 1963.

V bezprostřední zkušenosti života v těchto neústupných jednotvárných plochách, donekonečna opakovaných, se však zabydlel nový pocit bezdomovectví. Tento druh bezdomovectví znamenal pocit naprosté nemožnosti a neschopnosti ovlivňovat veřejnou sféru, pocit, že „domov“ už nepředstavuje soubor kódů k utváření identity, ale že má daleko spíš funkci stroje na bydlení. Dopad tohoto pocitu na jednotlivce by se dal popsat jako psychická dysfunkce ve schopnosti vystupovat – tedy ve schopnosti jednat – což v tomto konkrétním případě znamenalo neschopnost jakkoli se projevovat ve společenské či veřejné sféře. Byty v obecních domech byly přidělovány podle přísných pravidel podle počtu metrů čtverečních na osobu, přičemž ty lepší vždy připadly vybraným společenským skupinám – vládnoucí moc je přidělovala za odměnu těm, kdo byli loajální systému. Pocitu identifikace s „domovem“ tak bylo možno dosáhnout jen prostřednictvím stranické struktury a díky ní. Lidé, jimž byl byt přidělen, si pak museli neustále uvědomovat svou závislost na systému, místo aby zakoušeli nějaký spontánní pocit přináležitosti místu. Domácí prostředí se nicméně i tak stávalo prostorem pro politická gesta, jichž se ve veřejném prostoru, mimo zdi obecních domů, nedostávalo. Domácí prostředí nabízelo jakýsi neprostor, paralelní realitu, prostor jiného, kde bylo možné soukromé mikropočiny považovat za gesta politického dosahu. Tímto způsobem se význam bezdomovectví v procesu vytváření domova proměnil ve více než soukromý, sice ne zcela veřejný, ale přesto sdílený prostor společenské výměny skryté před zraky systému.

Vezmeme-li v úvahu, že život pro umění měl v době socialismu vskutku avantgardní roli, nepřekvapí pak, že se v uměleckých kruzích stal poměrně běžným výraz „domov pro bezdomovce“. Umělci jako např. Kozłowski v Poznani, Kabakov v Sovětském svazu či Stilinović v Jugoslávii totiž své byty často využívali pro vlastní uměleckou tvorbu, kde ji pak představovali pár zvaným. Tímto způsobem tedy konečně „bezdomovec“ našel znovu ve společnosti pocit sounáležitosti. Byl pak schopen si tento pocit s sebou přenést i do nových postsocialistických podmínek, v nichž se novou hrozbou pro sociální soudržnost stalo skutečné bezdomovectví a nové typy společenských nedostatků.