Temporalizace teorie a času Marina Gržinić
Lze si představit, že teorie je teritorium? Teorie dnes především dokonale zapadá do nového informačního stylu, který řídí kapitalistické společnosti. Teorie už nesouvisí s věděním v původním, humanistickém smyslu slova; souvisí s informací. A účinnost informace zase souvisí s časem; to, čím je v posledku dána přidaná hodnota informace, je rychlost její distribuce. Teorie je především a na prvním místě nástrojem kolonizace prostřednictvím informace. Z toho vyplývá, že na poli teorie probíhá ohromný boj. Tento boj spočívá ve stanovování jasných hranic toho, kdo, kdy a co bude interpretovat. Klíčové je to, kdo podá jako první interpretaci určitého procesu, jaké procesy budou považovány za průkopnické a jakým způsobem bude aplikován proces rozumění. Abychom to řekli ještě jasněji: ve světě probíhá nová kolonizace především prostřednictvím jazykových překladů a srozumitelnosti. Mnohé interpretace, které nepřicházejí z kontextu západní Evropy a Severní Ameriky, nemají přístup mezi původní teoretické výklady; většina z těchto textů je zpochybňována neustálými poznámkami, že text není dost jasný. Nadto se vyžadují neustálá vyjasnění, jejichž prostřednictvím jsou autoři zmíněných interpretací vystaveni podivným policejním metodám a bezmezně se polyká a maří jejich čas, přičemž se donekonečna opakuje požadavek, aby teze svých textů znovu upravili. Ve většině případů pak teze, rukopisy, eseje, texty, články atd. nejsou vůbec publikovány, neboť jsou, tak jako tak, vždy již (a navždy) nejasné či nepřesvědčivé. A pokud náhodou vyjdou, pak možná zaznamenáte ediční cenzuru formou změn, kdy byla teze původně zformulována, nebo formou dodatečných úprav textu.
Produkce času, jak jsem označila tento nový způsob vytváření teritoria, ale i teorie, mysli a těla, tudíž nahrazuje starší modernistickou produkci prostoru (podle Henryho Lefebvra, který v roce 1910 napsal stejnojmennou knihu). Produkce času je procesem, který zahrnuje temporalizaci a produkci času podobně, jako tomu bylo v případě prostoru a teritoria. Ani prostor, ani čas nejsou nic přirozeného, spíše jsou vystaveny umělým procesům změny, produkce a modifikace. Proto Lefebvre psal o produkci prostoru. Internet, ačkoli je čistě imateriální jednotkou, je vnímán jako nový prostor, z vnitřních důvodů klíčový pro produkci a diseminaci přidané hodnoty kapitálu. Na základě čeho lze tvrdit, že internet je prostor životně spjatý s kapitálem? Jelikož je kontrolován, cenzurován, ekonomicky se do něj investuje a regulují se jeho hranice. To vše se stalo zcela zřejmým po útoku na Dvojčata v New Yorku 11. září 2001. Internetové servery, vnímané jako prostor absolutní svobody, na týden přestaly fungovat, burza ztratila významné procento investic a internetová policie zesílila kontrolu a dohled nad internetem.
Temporalizace času je procesem, který dokládá, že čas není přirozený, ba že vůbec není, že to je dimenze synchronní s naším psychologickým vnímáním času.
Čas se zrychlil a objevily se nové časové kategorie (ve vztahu k dějinám, které lze velmi obecně rozdělit na dlouhodobé, krátkodobé a bezprostřední dějiny), což změnilo vnímání jakékoli informace. Tato temporalizace času, produkce času, způsob, jímž je čas zrychlován, se mění spolu s technologií. Každá technologie, jejímž posledním výdobytkem je tele-přítomnost (dosažení reálného prostoru skrze internet prostřednictvím telemostu), se využívá k tomu, aby se odstup mezi časovými škálami zkrátil.
Na základě prorockých myšlenek Richarda Beardswortha proto můžeme říci, že existuje neustálé napětí mezi povahou technického nástroje, který umožňuje zprostředkovávat čas, a lidskou zkušeností času. Toto napětí je nejzjevnější v digitalizaci paměťových podpůrných systémů a digitalizaci archivů: naše zkušenost času se radikálně zkracuje a deformuje, což vytváří napětí mezi mezinárodní povahou elektronických technik a tělesnou realitou, která vytváří většinu lidského života.1 Díky Beardswothovi tudíž vidíme, že budoucí technické zásahy do genetických „ingrediencí“ toho, co vnímáme jako lidskou vůli, natolik zvyšuje rychlost evolučních procesů (pokud „vůle“, opět podle Beardswotha, zůstává tím pravým pojmem), že dnešní pojetí dějin, dědictví, paměti a těla bude zapotřebí dramaticky přetvořit, nemá-li se stát definice toho, co je „lidské“ a co lidské není, monopolní hrou mezi technovědami a kapitálem (Beardswoth).
Této situaci lze zabránit díky procesům, které co možná nejpřesněji uchopí umělou podmínku produkce času a prostoru, jakož i technologické aspekty, jež k takovémuto produkování vnitřně patří. Čas a prostor ve vztahu k technologii a kapitálu, např. spojení biologie a genetiky skrze technologii, snad pomůže alespoň odložit některé budoucí katastrofy (bohužel jim nemůže zabránit) a dát nový mocný prostor nahodilosti.
Nadto je důležité pochopit, že bez dnešních technických zařízení nemůžeme znovu zachytit zkušenost času: dimenze pamatování a dimenze anticipace času. Bez podpůrných paměťových technologií, od fotografie po CD-ROM či internet a DVD-archiv, by zkušenost minulosti rovněž nebyla možná.
Temporalizace času přesně artikuluje čas života jako proces, jenž je hluboce zakořeněn v protetice.
Poznámky:
1 / Beardsworth, Richard. Derrida & the Politoval. New York, London: Routledge, 1996.
Zdroj:
Marina Gržinić. „The Time Space Paradigm: Biomechanics & Memory.“ In Situated Contemporary Art Practices. Art, Theory and Activism from (the East of) Europe, edited by Marina Gržinić. Frankfurt am Main: ZRC SAZU and REVOLVER, 2004, 60−62.