Černá díra Karl Holmquist

Slunce černé díry je opakem zdroje světla. Jaksi tě vcucává, odmršťuje, přitahuje, stejně jako závrať vytváří pocit, že padáš, láká tě dovnitř. Navzdory tomu, co víš. Nebe je modré, ale to jenom proto, že prostor je nekonečný. Působí divně, že černá díra by byla černá proto, že veškerý prostor je černý. Není to něco, co vidíš vlastníma očima, možná, možná spíš něco, co zakoušíš, co se prostě stane, a pak už je příliš pozdě. Černé díry každopádně nejsou pro lidi, pro jedince, spíše pro celé planety nebo pro vesmírný koráb. Působí závrať, zvedání žaludku, pocit, že planeta země pluje vesmírem; v kterémkoli okamžiku se jí může přihodit cokoli... A pak co? Není-li země, na níž stojíme, bezpečná, co pak? Teroristé, zloději dětí, lidé, kteří nenávidí ostatní – nikdo si z toho nic nedělá; co když celou planetu jednoduše pohltí černá díra? Život a smrt a v čem je rozdíl? Jak můžeš vypíchnout jednu věc ze všeho ostatního? V kterémže okamžiku ztratíš vědomí a už nebudeš sám sebou? Bude to ztráta anebo úleva? Na čem máš lpět, čeho se máš držet? Černá díra je příliš. Přesahuje chápání. Podobá se spíše depresi, metafoře. Patří ke každému dni. Černá díra je projít zdí. Nemít nic. Osvobození. Uvěznění. Jaksi proti vlastní vůli. Něco, co bys nepřál ani nejhoršímu nepříteli, své někdejší milence. Černá díra je příliš, není nikde, někde, kam bychom chtěli jít. Ne, ne, ne ne, ne černé díře. Ne černé díře. Prostě řekni ne. Tak negativní. Tak vcucávající. Takže proti všem. Proti zdi. Bez vlastní vůle, bez očekávání. Vcucává tě, indiference. Bez diferenciace. Takže není mnou. Je proti všem. Žádná pamět, žádná ztráta. Žádný památník, vůle vzpomínat. Je proti všem.

Černá díra je osvobození, výbuch, konec myšlenek. Nejistota, mít otrhané šaty, být bez peněz. Být sám sebou. Být hrdý na to, že jsem. Prosadit se. Černá díra je bez kontroly. Proti všem. Žádné ano. Žádný souhlas. Žádné dějiny, historické postavy. Dokonalý kruh. Snad rytmus pochodu a přicházení. Pravidelné navracení. Žádná žárlivost ani pochybnosti. Žádná touha mít to, co mají jiní. Žádná potřeba, žádná touha. Černá díra je nirvána. Neexistuje smysl života? Žádný konečný účel? Je jediným smyslem života vzdát to?

Začínat od nuly. Znovu to zkoušet, znovu přijít? To je vše? Černá díra je konec klimatických změn, atomová válka. Konec skvrn, jak vnitřních, tak vnějších. Konec fasád. Padělků. Poslední soud. Ba je dokonce za posledním soudem – není to soud, žádné oddělení dobrého od zlého. Prostě tě vsaje do prázdna, jednoho dne skončí. Vypadnout na druhé straně. Metaforicky, sluneční svit a ptačí zpěv. Představa štěstí je vždycky poněkud banální. Panika a utrpení nás uspokojí víc. Představa, že něco přestojíme, že být naživu má smysl. Být schopen to zvládnout. Testovat vlastní meze. Cítit, cítit, cítit. Žádné černé díry, žádné. Ne černým dírám.