O chudobě jako o sociální události Igor Tomeš

Fenomén chudoby je pro sociální politiku a pro politiku vůbec mimořádně významnou kategorií, protože vztah k chudobě, volba nástrojů, kterými se řeší její existence a důsledky, jakož i míry prostředků, které se k tomu účelu přerozdělují, jsou kritériem pro odlišení jednotlivých sociálních doktrín.

Bipolarita chudoby a bohatství představuje jeden z hnacích motorů lidské motivace a rozvoje společnosti vůbec, současně je ovšem trvalým rizikem společenského vývoje. Za určitých okolností může vést k politické radikalizaci, vzniku totalitních ideologií a společenské destrukci. Proto je chudoba předmětem trvalého zájmu politiky.

Chudoba je v evropském prostředí velmi citlivou záležitostí. Je to důsledek historické determinace, zejména náboženské. V křesťanské věrouce je zřetelně cítit chápavý vztah k chudým a kritický pohled na boháče. Dochází až k výrazné mytizaci (viz např. pohádky, kde bohatý je zpravidla zlý a hloupý, zatímco chudák chytrý a šlechetný). V Evropě, zejména pak střední, je významný i fenomén rovnosti lidí a rovnostářství jako pozůstatek socialistického experimentu.

Tradičně je jako chudoba chápán stav, kdy nedostatek peněz neumožňuje zabezpečovat důležité (základní) životní potřeby na přiměřené úrovni. Společenskoekonomický vývoj moderní společnosti toto hodnocení sice akceptuje, ale dává mu jinou kvantitativní dimenzi. Především rozděluje chudobu na absolutní a relativní a zabývá se sociálními důsledky chudoby.

1. Absolutní chudoba

Jako absolutní chudobu lze charakterizovat stav, kdy nedostatek (popř. absolutní nedostatek) prostředků neumožňuje uspokojovat základní životní potřeby (střecha nad hlavou, oděv, jídlo) do té míry, že je ohrožena sama existence člověka a hrozí mu smrt.

2. Relativní chudoba

Relativní chudobou je stav, v němž jedinec, rodina nebo sociální skupina uspokojuje své potřeby na výrazně nižší úrovni, než je průměrná úroveň v dané společnosti (státě). Tedy na relativně nižší úrovni.

Zatímco absolutní chudoba se vyskytuje spíše v rozvojových zemích, v Evropě jde především o chudobu relativní. Chudoba je také výsledkem materiálního vývoje společnosti a revitalizuje se. Chudý Evropan se proto jeví chudému Afričanovi jako boháč, což je jeden z důvodů migračních tlaků a ekonomické emigrace.

3. Stanovení úrovně spotřeby

Chudoba v moderní společnosti není otázkou smrti hladem. Měří se, hodnotí a konstatuje na základě srovnání s celkovou životní úrovní dané země. Protože v návaznosti na konstatování chudoby u zjištěné části společnosti jsou rozvíjeny sociální programy a redistribuce hmotných prostředků, je významnou otázkou právě stanovení relativního vztahu spotřeby ve stavu chudoby ke spotřebě průměrné. Východiskem pro takové hodnocení je analýza sociálních důsledků chudoby. Všeobecně se dochází k závěru, že chudoba přináší sociální izolaci a stav nouze.

Izolace je nebezpečným faktorem pro harmonický vývoj občanské společnosti, protože ji rozděluje, staví její části proti sobě a izoluje je. Např. v Prvním evropském akčním programu na potírání chudoby, vydaném Radou Evropy, byli chudí definováni jako osoby, rodiny nebo skupiny osob, které nedostatek prostředků (materiálních, kulturních a sociálních) vylučuje z účasti na způsobu života, který je ještě přijatelný ve státě, v němž žijí. Izolaci (vyloučení) je nutno považovat za nejzávažnější faktor chudoby v moderní společnosti. Občan, který je ve stavu sociální nouze, má právo na nezbytnou pomoc k zajištění svých základních sociálních potřeb. Sociálními potřebami označujeme zejména potřebu jistoty a bezpečí, ochrany, zajištění základních potřeb, souhrn všeobecných lidských potřeb, práv a zájmů, jako je sociálněprávní ochrana, výkon rodičovských práv a plnění povinností, ochrana dětí a mládeže před negativními vlivy ap. V zásadě lze rozlišovat dvojí stav nouze.

3.1 Stav hmotné nouze

Stav hmotné nouze je situace, v níž se nachází občan, jehož základní životní podmínky nejsou zabezpečeny dostatečnými příjmy a který si nemůže vlastním přičiněním nebo za pomoci své rodiny tyto podmínky nebo prostředky na jejich vytvoření zajistit. Do této situace se člověk může dostat v důsledku nízkého příjmu, ztráty nebo snížení příjmu pro nemoc, invaliditu, stáří ap. Postižený člověk nedisponuje ani majetkem, jehož prodejem, pronájmem či jiným využitím by mohl získat prostředky k zajištění svých potřeb. Společensky uznanou hranicí příjmu občana, pod níž nastává stav hmotné nouze, je životní minimum, stanovené zpravidla právní normou. Za určených podmínek je občanu v hmotné nouzi poskytována sociální pomoc, a to podle konkrétní individuální situace. Charakteristickou formou pomoci je doplnění příjmů prostřednictvím peněžních nebo věcných dávek.

3.2 Stav sociální nouze

Jiným stavem nouze je nouze sociální. Ve stavu sociální nouze se nachází občan, který pro nízký věk (dětství), zdravotní stav, disfunkci rodiny, absenci sociálního zázemí, z důvodů osobnostních, ohrožení vlastních zájmů jinou osobou nebo z jiných závažných důvodů není schopen zabezpečovat své základní životní a sociální potřeby, zejména ve smyslu zabezpečení péče o svou osobu, o svá práva a oprávněné zájmy a potřeby, o svou výživu a domácnost. Takový občan má právo na dostupnou, dostatečnou a kvalifikovanou sociální pomoc, která nahradí jeho chybějící soběstačnost. Charakteristickou formou takové sociální pomoci jsou sociální služby.

4. Měření hranice chudoby

V této souvislosti se věnuje značná pozornost problému měření chudoby. Hledají se měřítka objektivní chudoby. Objektivní chudobou se označuje stav, v němž nejsou podle názoru státu (společnosti, tripartity, parlamentu ap.) uspokojovány základní lidské potřeby na přijatelné úrovni. Vedle toho je možno definovat i subjektivní chudobu. To je stav, o němž se zpravidla ten, kdo je v takové situaci, domnívá, že je chudý, neboť nemůže uspokojovat své potřeby podle svých představ. Tyto představy ovšem vycházejí spíše z porovnání se spotřebou bohatých, méně pak se spotřebou průměrnou. Zkoumat subjektivní chudobu má přesto závažný význam pro formulování politiky, protože i přes svou velmi relativní platnost individuální hodnocení stavu chudoby reálně odrážejí sebehodnocení, sebeidentifikaci sociálních skupin občanů.

Pro měření objektivní chudoby se v zásadě používají dvě metody a mnoho jejich kombinací. Jde o metodu normativní a metodu relativní.

Normativní metoda tkví v tom, že se stanoví minimální, společensky přijatelný, v dané zemi a čase reálně naplnitelný „spotřební koš“. Souhrn cen zboží (a služeb) v tomto koši obsažených pak je hranicí příjmů, pod níž nastává stav chudoby. Takový okruh nezbytných potřeb definuje např. německý zákon o sociální pomoci. Uvádí, že „nezbytné živobytí zahrnuje zvláště výživu, ubytování, šatstvo, osobní hygienu, vybavení domácnosti, topení a osobní potřeby denního života. K osobním potřebám patří také v přiměřeném rozsahu styk s okolím a účast na kulturním životě. U dětí a mládeže zahrnuje nezbytné živobytí také zvláštní potřeby, nezbytné především pro jejich rozvoj (vzdělání ap.)“. Stanovení spotřebního koše je velmi náročné a podléhá řadě vlivů, jako jsou cenové změny, změny struktury spotřeby ap. Je velmi citlivé i společensky, protože je vždy možno polemizovat o nezbytnosti té či oné potřeby a o možnosti její náhrady.

Proto většina zemí přešla k relativní metodě posuzování chudoby, tj. stanovení úrovně příjmu ve vztahu k dosahovanému průměrnému příjmu v dané zemi. Občané, kteří mají nižší příjmy než takto stanovená relativní hranice, jsou považováni za chudé, a stávají se klienty sociální pomoci. Hranice příjmů, pod nimiž nastává stav chudoby, se v Evropě pohybuje mezi 50 a 70 % průměrných příjmů. Relativní metoda umožňuje reagovat průběžně na ekonomický a sociální vývoj.

5. Životní minimum

Pro praktické měření chudoby jsou stanoveny (zpravidla právními normami) minimální úrovně příjmů, pod nimiž nastává stav chudoby, popř. je tato úroveň charakterizována jako minimální životní náklady. Používá se pojem životní minimum. Objevují se také pojmy existenční minimum a sociální minimum. Existenční minimum je taková minimální úroveň příjmů (a tedy i životních nákladů), která umožňuje elementární existenci člověka, tj. stravu, oděv a ochranu před počasím. Nižší příjem než stanoví existenční minimum znamená ohrožení člověka hladem a zimou.

Naopak sociální minimum je takový příjem (minimální náklady), který odráží celkovou životní úroveň v dané zemi, vyjadřuje všeobecný názor na nejnižší přijatelné uspokojování všech potřeb člověka, byť jen na minimální úrovni. Životní minima, jak jsou koncipována v evropských zemích, se pohybují mezi těmito dvěma hranicemi. Při stanovení konkrétní sociální pomoci se přihlíží k důvodům, které vedly ke vzniku chudoby a ke snaze občana řešit vlastní situaci. Jde-li o chudobu způsobenou vlastním zaviněním, uplatňují se mechanismy stlačující úroveň pomoci k existenčnímu minimu. V zásadě je však v Evropě pomoc poskytována i v těchto případech. Chudoba není historický fenomén, ale právě pro svou relativní povahu je trvalou součástí společenské stratifikace i v moderních a bohatých státech. Je omyl domnívat se, že prosperující ekonomika odstraní chudobu, spíše naopak. S růstem bohatství jedněch se jiní budou stávat relativně chudšími. To má řadu podob. Např. stane-li se součástí průměrné vybavenosti domácnosti osobní automobil, omezí se levná městská hromadná doprava. Postiženi budou chudí, kteří nemají auto. Stanou se ještě chudšími např. proto, že nemohou nakupovat v supermarketech na okraji města, které jsou levnější.

Chudoba je předmětem trvalého zájmu států i mezinárodních organizací. Obecně lze přístup k chudobě charakterizovat jako snahu o její marginalizaci – o její zmenšení, vytlačení na okraj co do kvantity i politické závažnosti. Přitom lze vysledovat, řečeno vojenskou terminologií, strategické a taktické postupy.

Celková strategie boje proti chudobě spočívá ve vytvoření sociální politiky (sociálního zabezpečení), která zabrání, aby se občané, rodiny a sociální skupiny propadali do chudoby. Vytvářejí se sociální mechanismy, zabezpečující občany pro případ běžných, standardně se vyskytujících sociálních situací.

Protože těmito situacemi jsou nemoc, stáří, invalidita, nezaměstnanost ap., je klíčovou ochranou proti zchudnutí sociální pojištění. Je také ochranou státu, proto je stát činí v řadě případů povinným.

Další aktivitou státu je sociální podpora těm skupinám, které by bez jeho pomoci nemohly své potřeby uspokojovat způsobem všeobecně považovaným za přiměřený, popř. by se v neúměrně vysokém podílu propadly do stavu chudoby. Charakteristickou oblastí této intervence států je pomoc rodinám s dětmi.

Třetí aktivitou je pak sama sociální pomoc určená lidem, kteří se nacházejí ve stavu chudoby. Je zaměřena na to, aby jim pomohla vrátit se do stavu sociální suverenity (nezávislosti) nebo je zabezpečila po dobu, po kterou toho sami nejsou schopni.

Současná taktika směřující k marginalizaci chudoby v Evropě využívá dvou zajímavých principů. Je to princip sociálního partnerství a faktor „know how chudých“.

Princip sociálního partnerství vychází ze skutečnosti, že v Evropě vznikají národní i mezinárodní organizace sdružující a reprezentující samotné chudé (např. organizace „Čtvrtý svět“). Tyto organizace odmítají, aby za ně mluvili sociální pracovníci a vlády. Chtějí jednat přímo o tom, co by měla vláda podniknout, aby ulehčila jejich postavení. Poukazují na to, že může jít o opatření, jejichž návrhy mohou připravit právě jen ti, kdo z vlastní zkušenosti znají situaci chudých.

Hovoří se o zvláštních znalostech a schopnostech nabytých životem v chudobě. Jde o zabezpečení životních potřeb, o sociální ochranu a sebeobranu ve stavu chudoby, o schopnost modifikovat způsob života a spotřební zvyklosti tak, aby odpovídaly omezenému stavu hmotných prostředků a minimalizovaly negativní důsledky daného stavu.

Zdroj:

Tomeš, Igor. „O chudobě jako o sociální události.“ In Sociální politika, teorie a mezinárodní zkušenost. Praha: socioklub, 1996, 126−130.