Konec nehybnosti Milan Šimečka
28. 2. 1989
Příští historikové budou hledat mezníky v dějinách, které se právě dějí, aby je zpřehlednili a aby se děti ve školním roce 2000/2001 měly při hodinách dějepisu vůbec o co zachytit. Chtěl bych jim už teď našeptat, aby za konec normalizace pokládali měsíce leden a únor v roce 1989. Historikové sami vědí, že periodizace dějin se nemá opírat o funkční období stranických a státních hodnostářů, ale spíše o nesnadně popsatelné kulminace národního vědomí. V lednu a v únoru k takové kulminaci došlo, a tím se uzavřela éra nehybnosti, která stejně už trvala přesčas.
Historikové budou mít k dispozici videozáznamy z lednových demonstrací a budou moci číst ve tvářích těch, kteří bili, i ve tvářích těch, kteří byli biti. Najdou se jistě i takoví, kteří nebudou považovat scény za dost průkazné, aby z nich učinili historický mezník. Dobře, ať tedy prostudují ústřední tisk těchto měsíců a v něm propagandistickou kampaň proti nezávislým hnutím. Analýzou zjistí snadno, že šlo o hlasy odcházejícího světa. Kdyby jim i to bylo málo, ať si všimnou probuzeného vědomí, jak se projevilo v protestech proti zatčení Václava Havla a jeho druhů. K tomu jim dodám svědectví současníka o niterném prožitku z těchto měsíců.
V dvacetiletí normalizace jsem byl špatnými zkušenostmi potlučen tak, že jsem skoro přestal vnímat své spoluobčany žijící normálním životem v tzv. strukturách jako relevantní prvek v osudech našeho národa. Nebylo to dáno roztrpčením ani přezíravostí. Tento postoj se vytvořil bezděčně, znal jsem nazpaměť všechny reakce lidí ze struktur, chápal jsem je, nijak neodsuzoval. Skutečným životem však v mém podvědomí žilo jen obyvatelstvo ostrova nezávislosti, tam jsem byl doma, tam jsem všemu rozuměl, skoro všechny jsem znal. Vždyť šlo vlastně po celá dlouhá léta jen o pár stovek lidí. Byl to ostrov citového bezpečí, ostrov vztahů a přátelství, které jsem předtím nepoznal. Zde byla pravá skutečnost, tam venku nepravá.
Samozřejmě jsem jako člověk, který se neustále zabýval popisem sociálních skutečností, věděl, že mé jiné občanství, má jiná domovská obec, jen utvrzuje národní nemoc, že společnost může vyjít z apatie a marasmu jen tehdy, když se zruší tyto dva světy a z nich povstane normální společenská kooperace tradičního evropského typu. Vždyť to bylo vlastně i cílem, kvůli kterému se nezávisle myslící lidé sdružili. Dvacet let je ovšem dlouhá doba a mnozí lidé si na ostrov zvykli a od tohoto zvyku nebylo daleko k nevyslovenému přesvědčení, že život mimo ostrov je nečistý, že vlastně není o co stát, že k naplnění niterných potřeb lidské duše je v nezávislých obcích nesrovnatelně více příležitosti než v pokrytectví struktur. Neustále se sice pracovalo na konečném splynutí, ale možnost zániku ostrova se nepřijímala bez obav.
Když jsem zaslechl v rádiu první zprávu o tom, kdo všechno se připojil k solidaritě s Václavem Havlem, k protestu proti ostouzející kampani, byl jsem hluboce dojat a uvědomil jsem si v té chvíli, že se začal naplňovat cíl, ke kterému se nezávislá hnutí spojila. Bylo mi slavnostně a současně mi bylo něčeho líto. Zvláštní stav.
Začalo to však již roku 1988. Tehdy, když začaly vznikat různé skupiny, sdružené podle roztodivných zájmů, ale pokračující jinými způsoby v tradici Charty. Také oficiální demagogie nepřišla na nic jiného, než podezírat Chartu, že tato semena uměle vypěstovala a teď je zasela, aby vzklíčila. Ono to sice tak nějak bylo, ale jinak. Nová generace jednoduše navázala na danou tradici, v žádném případě však nebyla zmanipulována, má tedy plné právo se cítit touto interpretací uražena. Donedávna mi každé jméno v nezávislých obcích něco říkalo a často jsem za ním viděl i tvář. Tato vymezenost se rozplynula, a to je jen další příznak toho, že společnost se probudila, že procitla především mladá generace. Velmi příjemně se vnímá fakt, že motivace nových aktivit je pořád stejná: nad nejrůznějšími prohlášeními a vystoupeními se pořád jako lesklá vážka kmitá příslib života v pravdě.
Největším překvapením je toto všechno ovšem pro moc samu. Byla dosud spokojeně rozložena v říši apatie a soukromého bezpečí, nikdy nevěřila, že by esoterické výzvy nezávislých skupin mohly mít širší ohlas, zradil ji její přízemní materialismus: dokud je dost chleba, jsme v bezpečí. Umím si představit, že je krajně nepříjemné čelit nyní tolik let zesměšňované touze po pravdě. A ještě horší je čelit opadávající bázni a strachu, přímé otázce z mladých úst o mravním smyslu minulosti, která by podle falešných předpokladů neměla mladou generaci zajímat. Byl jsem přítomen na jedné diskusi se studenty, kdy úřední osoba musela takovým otázkám čelit. I když to nebylo namístě, pociťoval jsem cosi jako soucit s člověkem, který vystaven palbě probuzené odvahy a zvídavosti musel v rámci závazné linie projít uličkou zesměšnění.
Nechci vykreslovat základní změnu ve společenském klimatu jako výsledek imanentního vítězného tažení pravdy. Je ještě mnoho jiných příčin, které se shlukly a vyvolaly na začátku tohoto roku přelomovou situaci. Sledoval jsem jejich zrání a roztodivné okliky v deníku minulého roku. Byly to převážně příčiny, které nabývaly na působnosti hlavně v našem zeměpisném okolí. Základní domácí příčinou přelomového stavu je eroze moci samé. Bezstarostnost, která ovládala její činy v 70. letech, je pryč. Ví toho víc o hloubce hospodářské a politické krize než obyčejný občan a ví také, že metody, kterými dosud čelila jejím příznakům, dokonale selhaly. Zdá se, že i bez sovětských popudů by se k nějaké přestavbě musela rozhoupat V celé východní Evropě to však žádná jiná vládnoucí strana nemá tak těžké jako ta naše. Co má proboha dělat? Zavádět reformy, nad jejichž zničením v roce 1968 jásala a proti nimž se ve všech rozhodujících ohledech ustavila? Všichni tihle lidé, možná až na výjimky, vědí, že k reformám neexistuje alternativa, hrozné je ovšem pomyšlení, že již krátce po začátku takových reforem budou usvědčeni ze zločinů na národním životě posledních dvaceti let a že se prokáže jejich zbytečnost. Toto vědomí nepřidá nikomu na sebevědomí. My teď vlastně prožíváme fázi takového snížení sebevědomí, které se projevuje bezradností, nevypočitatelností a střídáním tvrdé a měkčí linie.
O budoucnosti v této věci je však již rozhodnuto. Československo je po všem, co se stalo v prvních týdnech tohoto roku, již jinou zemí, než bylo dvacet let. Není vlastně ani důležité, že pokud jde o státní život, zůstalo všechno při starém, že se nezachvíváme dramatickými otřesy a že se nevzrušujeme nad spektakulárními personálními změnami. Je dokonce možné, že většina obyvatelstva ani neví, že jsme již jinou zemí. Není snadné přejít k tomuto hledisku. Vím ze zkušenosti, že když chci někoho pro tento závěr získat, hledí na mne udiveně, protože v okolí, ve kterém se pohybuje, se vlastně ještě nic nezměnilo. Před dvěma sty lety se Ludvík Šestnáctý nemohl odhodlat k tomu, aby své ženě zatrhnul nákladné slavnosti. Pak už bylo pozdě. U nás se chystá nákladná spartakiáda, a už je také pozdě. Jisté je, že málokdy v dějinách se sestaví zjevné události i skryté trendy do tak přehledného obrazce, jak se to stalo v minulém roce ve východní Evropě i u nás.