Demografické změny Hrach Bayadyan

K významným faktorům, které v současných společnostech určují demografické změny, patří migrace a zánik modelu patriarchální rodiny. Fenomény, o nichž se diskutuje jako o „ztrátě smyslu instituce rodiny“, o „krizi mužskosti“ ap., lze souhrnně označit jako „otřes základů patriarchalismu“. Slovy Manuela Castellse, „patriarchalismus je fundamentální strukturou všech současných společností“, přičemž základním kamenem patriarchalismu je patriarchální rodina, jež byla různými způsoby zpochybněna: např. zásadními změnami v ekonomickém statutu žen i v jejich vlastním vědomí. Výsledkem těchto změn jsou nové skutečnosti, např. větší rovnost mezi muži a ženami v industriálních společnostech, zpochybňování toho, že heterosexualita znamená normu, různorodost rodinných struktur, která oslabuje dominantní postavení klasického modelu prvopočáteční rodiny atd. Z demografického hlediska ztrácejí na významu zjevnější faktory – úroveň porodnosti, stárnutí společnosti či nedostatek určitého typu pracovní síly.¹

Jedním z nejcharakterističtějších projevů éry globalizace je migrace (globální i regionální), která je pozoruhodná svou geografickou škálou a intenzitou. Nejkřiklavějším rysem migračního procesu je ovšem to, jak rychle vzniká, a také existence globálního pracovního trhu a spolu s ním institucí a komunikačních infrastruktur, které těmto migračním proudům slouží. Pohyb lidí má díky své intenzitě dosud nevídaný vliv na život společností, a to jak na ty společnosti, kam migrace směřuje, tak i na ty, z nichž migrující lidé odcházejí.² Jedním z hlavních problémů prve zmíněných společností je regulace imigrace, zatímco ty druhé musí bojovat s problémy způsobené intenzitou emigrace.

Etnograf Arjun Appadurai zavádí k popisu globálních kulturních proudů množství pojmů: etnosféru, médiasféru, technosféru, penězosféru a ideosféru. Např. etnosféru pak definuje takto: „Etnosférou označuji krajinu pohyblivého světa, kterou vytvářejí turisté, imigranti, utečenci, vyhnanci, zahraniční dělníci a další migrující skupiny a jedinci – ti představují podstatný rys světa a podle všeho dosud nevídaným způsobem ovlivňují státní (i mezistátní) politiku.“ Appadurai zdůrazňuje společný vliv médií a migrace na představivost lidí v různých komunitách, který je důležitým faktorem formace dnešní subjektivity.³

Pokud se hovoří problémech informačního věku, často se zmiňuje nerovná distribuce informačních toků: mezi rozvinutými a méně rozvinutými zeměmi, mezi Severem a Jihem. Možno říci, že v případě migračních toků existuje opačná proporce. Ty společnosti, které více informací dostávají, než tvoří, jsou hlavním zdrojem migračních toků. Elektronická média mají značnou stimulační moc a jsou významným pramenem představivosti včetně představy o tom, že ve vzdálených zemích je možný jiný život.

Dalším typickým rysem dnešní migrace je to, že cílové země vskutku mimořádně silných migračních toků zavádějí různá institucionální opatření a snaží se vzájemně spolupracovat, aby migrační proud regulovaly – ale dosud se jim to příliš nedaří. Obecně vzato platí, že problémy zemí, které přijímají imigranty, se dnes zkoumají lépe než dříve; více se sleduje, k jakým změnám zde dochází. Většina postsovětských národů je ovšem významným zdrojem migrace a domnívám se, že mé postřehy ohledně arménské zkušenosti mohou pomoci doplnit druhou část příběhu, onu část, o níž se hovoří málokdy. Navzdory výhradám k „původnímu“ západnímu vzorci sdílel sovětský modernizační projekt s prve zmíněným mnoho významných prvků: zejména industrializaci a urbanizaci (spolu s kolektivizací), které způsobily nevídané přesuny populace. Komunistický program vzniku nové společnosti předpokládal masivní demografické změny včetně zrodu nového společenství, sovětského lidu. Walter Benjamin, který prožil v Moskvě téměř dva měsíce, si do svého deníku 29. prosince 1926 napsal, že geografická mapa se stává symbolem nové ruské vizuální idolatrie stejně jako Leninův portrét. Význam mapy jakožto jednoho z významných nástrojů vzniku moderních národů zdůraznil Benedict Anderson ve svých Představách společenství. Skutečnost, že sovětská říše zabrala téměř šestinu světa, symbolizovala nejenom komunistickou rozpínavost, neutuchající elán po dalším růstu, ale i dlouhodobý výhled na slučování sovětských národů.

Po 2. světové válce začala v národních republikách Sovětského svazu nová fáze industrializace, která obvykle znamenala zvýšení počtu specialistů, inženýrů a kvalifikovaných techniků v jednotlivých etnicky vymezených republikách, jakož i migraci obyvatel venkova do průmyslových center. V těchto letech se rozeběhly některé ambiciózní projekty s velkolepými cíli – kultivace dosud nedotčené půdy, stavba Bajkalsko-amurské magistrály, založení nových měst atd. –, na nichž se podíleli představitelé všech sovětských národů. I na úrovni elity – mezi spisovateli, umělci a vědci – se propagovalo vytváření komunit překračujících etnické hranice. Vysoká úroveň specializace či vzdělání a znalost ruštiny byly významné faktory umožňující sociální mobilitu a možnost kariéry na celosvazové úrovni. Díky tomu mohl Leonid Brežněv na jaře roku 1971 prohlásit, že „v naší zemi vznikla historicky nová společnost, sovětský lid“.

Sovětská Arménie byla výjimečná svou etnickou homogenitou (95 % obyvatel byli Arméni), ale i zde byly zřejmé důsledky politiky rusifikace. V posledním období sovětské vlády zde drasticky narostl počet ruských škol a obecně se zvýšil význam, který byl v rámci vzdělání přikládán ruským historickým událostem a kultuře. Jedním z předpokladů úspěšné kariéry bylo ruské vzdělání navzdory tomu, že v sovětské arménské ústavě byl jako jediný oficiální státní jazyk uveden jazyk arménský.

Na druhou stranu byla sovětská Arménie jednou z nejprůmyslovějších republik Sovětského svazu, což mělo samozřejmě své důsledky. Předně bychom mohli dlouze hovořit o tom, že v Jerevanu, hlavním městě a průmyslovém centru Arménie (země s méně než třemi miliony obyvatel), žil jeden milion lidí v intenzivním styku s proletářskou třídou a její vlastní kulturou. Přirozeným vedlejším produktem intenzivní industrializace byl úpadek a vylidňování arménských vesnic.

Rovněž další význačný aspekt arménské zkušenosti působí v obecném sovětském kontextu pozoruhodně. Jde tu o repatriaci. Po 2. světové válce, ve 2. polovině 40. let, se zhruba 100 000 Arménů – především ze Středního východu – vrátilo do Arménie; vraceli se západní Arméni, kteří přežili genocidu roku 1915 v Otomanské říši. Z hlediska sovětského režimu to byl přirozeně velmi významný propagandistický tah. Pokud bychom se krátce nezastavili u důsledků této události, bylo by obtížné pochopit složité vztahy mezi Arménií a arménskými komunitami v jiných zemích. Pokračování příběhu už není tak hezké. Navrátilci, z nichž mnozí žili ve svých původních zemích poměrně pohodlný život, brzy zjistili, že se ocitli v poválečné společnosti procházející mimořádně obtížnou dobou a že se na ně často hledí se značným rozladěním. Mnozí byli záhy vystěhováni do exilu. Problémem však nebyl pouze sovětský režim. Existovaly obrovské kulturní rozdíly mezi domorodými Armény a přistěhovalci. Za prvé: navrátilci s sebou přinesli zvyky a obyčeje svých dřívějších zemí, jež byly pro domorodé Armény často nepochopitelné a nepřijatelné. Nesmíme také zapomínat, že se zde střetly dvě větve arménského národa – východní Arméni (ruští Arméni) a západní Arméni (turečtí Arméni) –, které se co do jazyka a kultury lišily. A jazykové rozdíly nebyly jen rozdíly nářečí. Šlo o dva moderní spisovné jazyky, které se zformovaly ve věku tisku. Oba pocházely z jedné a téže staré arménštiny, ale rozvíjely se různými cestami a byly v nich citelné rozdíly, jak ve slovníku, tak v gramatice. Tato rozdílnost se opět projevila v postsovětské éře, kdy se ukázalo, že bez sovětských konvencí a ideologie už není možné zakrýt napjaté vztahy mezi Arménií a Armény v diaspoře.

Mnozí přistěhovalci se nedokázali adaptovat na svou „vlast“. Vzájemné sňatky mezi navrátilci a domorodými Armény byly vzácné. (Moji rodiče představují takovouto výjimku, takže jsem nyní zatížen úkolem sloučit otcovské původní kořeny s jinakostí mé přistěhované matky.) V následujících letech mnozí přistěhovalci Arménii opustili, jejich vliv však v některých ohledech přetrval: hodnoty odvozené z nesocialistického světa, zvyky a obyčeje, které postupně pronikly do společnosti a byly jí asimilovány. Jedním z nich je káva: káva jakožto nápoj a pití kávy jako kontaktní a konverzační rituál. Které město by se v 80. letech mohlo rovnat Jerevanu co do množství kaváren? Tyto kavárny vytvářely svého typu veřejnou sféru, prostor pro rozhovory a debaty. Podobný prostor v sovětském světě citelně chyběl. Po pádu Sovětského svazu se arménské hranice, často brutálně reálné (během arménsko-ázerbájdžánské války, ekonomické a komunikační blokády), konečně konkretizovaly – na jedné straně oddělením od ohromné sovětské říše, na straně druhé změnou hranic, které existovaly v různých epochách arménských dějin. Tento proces však byl dvojsečný, neboť hranice byly zároveň nestabilní a porézní kvůli masivní migraci a kvůli tomu, že lidé, kteří odcházeli nebo se vraceli, tak činili bez jakéhokoli časového rámce. I Arméni si tak začali užívat radostí globální mobility.

Migrační toky potvrzovaly význam „imaginativní geografie“, která vznikla za sovětské éry, a zároveň ji zpochybňovaly – pohyb na sever a západ byl pochopitelný, méně pochopitelný byl pohyb k arabským národům, do Turecka atd. Hlavní proud ovšem směřoval do Ruska. Na arménské straně se většinou hovořilo o „úniku mozků“ a teprve později byl plně pochopen katastrofální rozsah masové emigrace. Z téměř deseti milionů etnických Arménů dnes pobývají v Arménii pouhé tři miliony.

Dovolte mi ještě pár demografických postřehů. Kvůli arménsko-ázerbájdžánskému konfliktu na sklonku 80. let opustili Arménii etničtí Ázerové, během 90. let pak odešli představitelé některých národních menšin – dnešní arménské obyvatelstvo je proto ještě homogennější než za sovětské éry. Všechny etnické menšiny dohromady dnes v Arménii tvoří méně než 2 % populace.

Ekonomickou a sociální krizi 90. let doprovázelo odprůmyslnění Arménie a postupné mizení vrstvy továrních dělníků, jakož i vysoká a dlouhodobá nezaměstnanost. Hlavní obětí se stala především mužská populace, znehodnocená mužnost. Právě v těchto letech se ve společenské aréně objevily ženy jakožto síla připravená k emancipaci, plná touhy, jak se v té době zdálo, strhnout ze sebe dvojitou svěrací kazajku sovětské ideologie a tradiční arménské rodiny, která potlačovala ženskou individualitu. Už to nebyla stará „arménská žena“, nýbrž žena nezávislá, která si hledala své místo v nově se formující aréně tržních vztahů. Mnohem později byly jerevanské ulice zaplaveny billboardy s reklamou na ženské cigarety, které se pokoušely modelovat styl nezávislé a úspěšné pracující arménské ženy. A navzdory tomu, že tento model byl bytostně západní, postavený na kvalitách západní ženy, zdálo se, že pro něj lze nalézt jistou bázi i v Arménii.

Do jisté míry samozřejmě vzrostla role ženy na trhu práce, a to zejména díky novým typům pracovních míst, např. v zábavním průmyslu. Přísliby, že ženy budou hrát vážnější společenskou úlohu, však zůstaly nenaplněny. Souběžně s rozvojem nové elity, která měla bohatství a moc, a se šířením konzumu v 1. desetiletí nového tisíciletí se společnost do jisté míry stabilizovala a spolu s tím se obnovilo tradiční dominantní postavení muže. Pokles porodnosti, rostoucí počet rozvodů a stárnutí společnosti ovšem zůstávají hlavními problémy dnešní Arménie.

Jerevan nadále přitahuje venkovské obyvatele, kteří za sezonní prací nemohou cestovat do Ruska. V arménském hlavním městě lze dočasnou práci najít. V Jerevanu ovšem dochází k jiné demografické změně, kterou lze nazvat „elitářstvím centra“. V centru byly postaveny vysoké budovy s drahými byty, nové zábavní zóny, obchody nabízející mezinárodně známé značky, nákladné kanceláře mezinárodních či jiných organizací atd. To vše za cenu rozsáhlé a často nucené migrace, při níž jsou z centra na periferii násilně vystěhovávány zranitelné společenské vrstvy. Pokud vím, tento fenomén je typický i pro ostatní postsocialistické země. Nakonec bych rád hovořil o vztazích mezi Arménií a arménskými komunitami v různých zemích – během posledních let se zde projevily mnohé zvláštní rysy. Pokud dnes hovoříme o arménské diaspoře, máme na mysli dva hlavní migrační pohyby, k nimž došlo v minulém století. První se týkal západních Arménů. Druhý byl výsledkem postsovětské krize a měl zejména ekonomické a sociální důvody. Směr postsovětské masové emigrace a její následný osud byl dán klasickou „ruskou orientací“ východních Arménů, znalostí ruského jazyka a ruské kultury a zkušeností sovětské éry.

Tyto dva segmenty mají jen velmi málo společného. Liší se nejenom časovým rámcem emigrace a jejími důvody, nýbrž také svou geografickou pozicí a naprosto odlišným postavením ve společenské hierarchii státu, v němž žijí. Vztahy mezi nimi jsou navíc komplikovány i citelnými historickými a kulturními rozdíly.

Odlišný je také vztah těchto dvou skupin k Arménii. Tradiční diaspora úspěšně lobbuje pro Arménii ve Spojených státech a v řadě evropských zemí a napomáhá řadě politických a ekonomických rozhodnutí ve prospěch Arménie; prosazuje také investiční projekty v Arménii a v Náhorním Karabachu. Nová diaspora je zdrojem finanční hotovosti pro své příbuzné ve vlasti – tyto finanční transfery jsou srovnatelné s celkovým státním rozpočtem. Vlivnější část západní skupiny žije ve Spojených státech a v Evropě, zatímco východoarménská diaspora je soustředěná v Rusku.

Není pochyb o tom, že během několika posledních let v Arménii postupně narůstal ruský vliv. Význam arménské komunity žijící v Rusku je v této věci nevídaný. Na rozdíl od západní arménské diaspory stála arménská diaspora žijící v Rusku stranou, pokud jde o politické, ekonomické či jiné typy vlivu. Do Arménie si ovšem našlo cestu značné množství rusko-arménského kapitálu (včetně toho s podezřelým původem), což demonstrovalo politické a ekonomické nároky a nevyhnutelně posilovalo a prodlužovalo ruskou nadvládu nad Arménií (východní diaspora tím totiž posilovala i svůj vlastní vliv). Vidíme tu zjevnou neslučitelnost mezi zájmy různých arménských skupin, jakož i nevyhnutelnost toho, že každá skupina interpretuje arménské zájmy svým vlastním způsobem. Dilema postsovětské Arménie, tj. Západ nebo Rusko, které se v posledních letech ještě zkomplikovalo růstem napětí mezi Ruskem a Západem, dnes odrážejí i vzájemné vztahy mezi těmito dvěma diasporami, resp. jejich vztah k Arménii.

Poznámky:

1 / Castells, M. The Information Age: Economy, Society, and Culture, vol. 2: The Power of Identity. Oxford, 1997.

2 / Held, D., D. Goldblatt, A. McGrew, J. Perraton. Global Transformations: Politics, Economics and Culture. Stanford, 1999.

3 / Appadurai, A. Modernity at Large: Cultural Dimensions of Globalization. Minneapolis, 1996.