Demokracie a mýtus o jeskyni Karel Kosík

O smíchu

Roku 1832 vyslovuje Schelling zničující odsouzení Hegelovy filozofie a zahajuje nekončící řadu kritik: „... tato filozofie končí zbožštěním státu“.¹ Ve státu vidí Schelling zlo moderní doby, jehož nejvyšším cílem je mechanizace všech talentů, veškerých dějin a zařízení. Stát je mechanické perpetuum mobile, které nikdy nemůže dosáhnout dokonalosti, a proto se stále do něho zapojují nová kola, páky, transmise, a tak donekonečna. Protože každý stát jedná se svobodnými mladými lidmi jako s kolečky stroje, musí být buď zrušen (mladý Schelling roku 1796) nebo alespoň omezen (Schelling roku 1832).²

Není mým úkolem zkoumat vztah Schellinga a Hegela nebo analyzovat Hegelovo pojetí státu. Chci pouze upozornit, proč Hegel hledal vyvažující a rozumnou moc a nalezl ji, právem či neprávem, ve státu. Zatímco mladý Schelling varoval, že stát jako umrtvující mechanismus představuje hrozbu pro svobodu lidstva, objevil mladý Hegel při studiu anglické politické ekonomie fenomén, který je pravým opakem jakékoli mechaničnosti, strnulosti a spoutanosti: soubor ekonomických vztahů moderní doby se podle Hegela chová jako divoké zvíře, a je proto třeba autority, která by jeho elementární a slepý pohyb zkrotila. Moderní ekonomické vztahy jsou „nesmírným systémem společných vazeb a vzájemné závislosti, jsou pohybujícím se životem mrtvého, které se ve svém pohybu slepě a elementárně pohybuje sem a tam a jako divoké zvíře potřebuje stálého ovládání a krocení“.³

V počátečních letech 1. světové války je na německé půdě uveden do chodu, vyzkoušen a popsán útvar, který svou dynamičností, rozpínavostí, agresivitou připomíná Hegelovo „divoké zvíře“ a mohl by je považovat za svého nedokonalého předchůdce. Tři oblasti lidské skutečnosti, tradičně existující nezávisle na sobě – ekonomie, technika, věda – srůstají v jeden symbiotický útvar, který se spolu s masovostí stává určujícím jevem moderní doby. Toto srůstání se uskutečňuje jako bezmezný růst, překonávání všech hranic, nesmírné stupňování a zvyšování.

Tato symbióza má nejen kouzelnou moc, že probouzí a organizuje titánské síly a dává je do služeb jedné části lidstva, ale zahajuje také období dynamismu a pohybu, který je vyjadřován v termínech jako: pohlcovat, hromadit, skladovat, konzumovat. Nastává epocha univerzální mobilizovatelnosti, všechno je možno na příkaz a pokyn řídícího centra uvést do pohybu a pohyblivosti, vytvářet, dirigovat a kontrolovat nepřetržité proudění věcí, informací, lidí. Když během 1. světové války razí Walter Rathenau výraz: Roh-stoff-versorgung, vyslovuje více, než zamýšlí a požaduje. Nejde již pouze o zajištění surovin pro vedení války, ale o přeměnu všeho, lidí i přírody, na zpracovatelnou surovinu a látku totální mobilizace. Skutečnost se přeměnila na manipulovatelnou zásobárnu surovin a energií a tato transformace je totální: také ti, kteří mobilizovatelnost obstarávají, spravují a řídí, ztrácejí svébytnost a mění se na součástky a příslušenství fungujícího systému. Podstatné prvky války a válečného hospodářství se přesně podle předpovědi⁴ staly nedílnou, přirozenou a samozřejmou součástí míru a mírového života. Termíny jako „válečný komunismus“, „kulturní fronta“, „bitva o zrno“ klamou, protože navozují domněnku, jako by šlo o pozůstatky války nebo militarizaci společnosti, zatímco ve skutečnosti v označeních vojenských nebo neutrálních či mírových zjevně nebo skrytěji přichází ke slovu agresivní povaha samotných základů moderní doby.

Symbióza ekonomie, techniky, vědy je zvláštní útvar se specifickým způsobem časování (času), rozmísťování (prostoru) a pohybu. Uspěchanost a neklid moderní doby degradují každý časový úsek na pouhý průchozí bod dalšího zdokonalování, které se bez zastávky žene dále a kupředu, a proto zásadně jakoukoli dokonalost vylučuje.

Můžeme se ptát, proč socialističtí kritici kapitalismu nezaznamenali existenci této symbiózy a proč autoři konzervativní prokázali větší smysl pro skutečnost, když podali její popis a rozbor. Důsledky tohoto přehlédnutí byly ovšem fatální. Roku 1913 napsala Rosa Luxemburgová podivuhodnou větu, kterou o osm let později uvádí Georg Lukács, aniž by se mu stala podnětem k zamyšlení nad novou skutečností: „Jestliže je kapitalistický výrobní způsob schopen zajistit bezmezný růst výrobních sil, ekonomický pokrok, je nepřemožitelný.“⁵

Marx a Luxemburgová zdůvodňovali legitimitu, tj. dějinnou možnost a nutnost socialismu tím, že kapitalismus na určitém stupni vývoje naráží na nepřekonatelné vnitřní meze a není již schopen se jako výrobní systém rozvíjet. Socialismus splní úkoly, na které kapitalismus již nestačí: bezmezný rozvoj výrobních sil jako předpoklad bohatého a všestranného rozvoje individuálního. Ale ve chvíli, kdy se v praxi prokáže, že symbióza ekonomie, vědy, techniky znamená čirý dynamismus, který se bezmezně rozrůstá a zdokonaluje, aniž naráží na jakékoli vnitřní hranice, produkuje nepřehlednou masu artefaktů, výrobků, informací, a zajišťuje tak neomezený „růst výrobních sil“, přestává být socialismus alternativou kapitalismu. Od tohoto okamžiku ztrácí dějinné oprávnění a stává se záležitostí zbytečnou, přebytečnou, marnou. Všechny praktické pokusy o jeho uskutečnění jsou od samého počátku zatíženy mystifikací, která způsobuje, že „realsocialismus“ za kapitalismem věčně pokulhává, aniž je kdy schopen jej dohonit či dokonce předehnat. Socialismus byl zaskočen událostmi, ironií dějin, dříve než se vůbec mohl začít uskutečňovat.

A skutečný gigant, jehož obrysy se od počátku století stále zřetelněji rýsují, nastupuje svou vítěznou, dvojznačnou pouť planetou: produkuje blahobyt pro menšinu a devastuje přírodu a lidi. Jeho panství nenaráží na odpor a neexistuje k němu osvobozující alternativa. Leviathan je charakterizován jako jednota boha a člověka, zvířete a stroje, jako machina machinarum, která ovládá pevninu, zatímco druhé biblické monstrum, Behemoth, panuje na moři. Je „absolutní autoritou“ moderní doby, transformující lidi a pronikající do jejich nitra, absolutní stát, tento nejmohutnější stroj, umělý nadčlověk, vytvořený lidskou důmyslností,⁶ nebo totalitární trojspřeží strany, státu, vůdce, které realizuje svoji politiku jako modelování a utváření, v němž se ze „surové látkovitosti mas“ formuje pevný útvar národa a lidu („das Volk“), či dynamická symbióza ekonomie, techniky, vědy? Skončila porážkou nacismu a rozkladem bolševismu éra Leviathanu a lidstvo již konečně není ovládáno cizími nepřátelskými silami? Je moderní Leviathan dokonale fungujícím mechanismem nebo zvláštní symbiózou, která se rozrůstá, rozpíná, zdokonaluje?

Zkoumáme-li trojici ekonomie, vědy, techniky jako symbiotický útvar, dospějeme k závěru, že je pouze ztělesněním a vnějším projevem „absolutní autority“, která působí neveřejně a skrytě jako dominus absconditus. Symbióza je vtělením skryté „duše“, která celému útvaru vládne. Tento zvláštní duch, spiritus agens, ovládá prostřednictvím symbiózy jako svého nástroje moderní skutečnost a spolu s vytvářením bohatství a rozmařilého luxusu pro vyvolenou menšinu plundruje celou planetu, devastuje nejen přírodu a životní prostředí, ale také lidi a jejich nitro. Skrytým všemocným vládcem doby je panující způsob představování („die herrschende Vorstellungsweise“), což není soubor dobových mínění a názorů, ale souhrn způsobů, jak se lidi a věci rozmísťují a rozestavují, kam, na jaká místa a do jakého času jsou postaveni a zařazeni, jakým způsobem se pohybují. Tento skrytý vládce není pouze mocný, je také zlomyslný a potměšilý (malitiosus): zahrává a pohrává si s lidmi, ponechává jim iluzi, že jsou pány všeho, vládci nad přírodou, nad pevninou, nad moři a v budoucnu snad i nad vesmírem či jeho částí, ve skutečnosti je však transformuje na poslušné příslušenství svého systému a svého panství. Dějiny moderní doby jsou proto dramatickým děním, v němž člověk – subjekt, vyprošťující se z vazeb středověkých světských i církevních autorit a prodchnutý vůlí všechno osvětlit a měřit rozumem, upadá v ironické záměně do závislého postavení na své vlastní konstrukci, stává se objektem útvaru, který jako zrcadlo své moci a pro své pohodlí, pro zpříjemnění života, nikoli pro dobrý život, vytvořil. Všechno se podřizuje expanzivnímu systému produkování a konzumování zboží, informací a požitků. Jsoucna jsou umístěna a rozestavena tak, aby sloužila jako příslušenství systému, jehož podstatou je převrácenost (Verkehrung, Vestellung) ve dvojím smyslu: pohyb vzhůru, z jeskyně do Otevřena, Kantovo Aufklärung, je odkloněn a vychýlen do pohybu jiného, horizontálního, v němž se v grandiózních rozměrech opakuje stále stejné. A zadruhé se v tomto transformujícím pohybu realizuje záměna, dějinný modus nepravdy, kdy člověk přestává být subjektem a mění se na oběť a objekt mystifikovaného pseudosubjektu, jímž je fungující systém industriální společnosti. Energie, kterou lidé a příroda disponují, prostřednictvím nenasytné chtivosti přechází a přidává se k dobru a na konto třetí existence, která ji shromažďuje, skladuje, rozděluje a proplýtvává k účelům druhotným a podružným, takže výsledkem celého procesu je pokořená příroda, která ztrácí schopnost bránit se rostoucí agresivitě, a bezmocný člověk, který se upsal systému jako jeho poslušná součást.

Aristoteles, podle záznamu Ciceronova, pomýšlel s hrůzou na možnost, že by lidstvo žilo v jeskyni, vybavené vším komfortem a opatřené uměleckými předměty, a považovalo by tento uzavřený prostor za svůj domov a za jedinou realitu, kromě níž nic jiného není. Obyvateli této jeskyně jsou přesycení lidé, znetvoření převrácenou výchovou, kteří se jako krtci zahrabávají do nádhery, neznají cit ani slunce.⁷ Moderní část lidstva naproti tomu, jak se zdá, není nikterak znepokojena tím, že svůj život tráví v podmínkách, které Aristotelovu jeskyni v mnohém připomínají. Proč? Protože moderní jeskyně, na rozdíl od statického  uzavřeného prostoru Aristotelova, expanduje a rozšiřuje se, narůstá a zvětšuje se, takže ve svých obyvatelích vzbuzuje dojem, jako by žili v prostranství volnosti a Otevřena. Expandující jeskyně se zvětšuje tím, že pohlcuje a okupuje všechno, s čím přijde do styku: je expandující a expanzivní uzavřeností. Obyvatelé této jeskyně mají dostatek a přebytek všeho možného, a proto netuší, že jim něco chybí, že jim schází podstatné a nejpodstatnější, že jsou podstatného zbaveni a svůj luxusní život žijí jako bezpodstatné živoření. Obyvatelům jeskyně chybí míra a rozměr, jimiž se teprve mění skutečnost na svět, v němž mohou lidé přebývat svobodně a s radostí.

Moderní Leviathan je monstrum, které podřizuje lidi svému provozu, přetváří je a přizpůsobuje je požadavkům svého růstu, tj. devastujícího bujení. Nikoli mechanismus státu, nikoli totalitární trojspřeží strany, státu, vůdce, ale tato dynamická expandující jeskyně je „absolutní autoritou“ naší doby a představuje sílu, která se odvažuje formovat a modelovat lidi.

Co může zachránit lidi před touto kolosální devastací? Pouze nějaký bůh nás může zachránit, „Nur noch ein Gott kann uns retten“, říká.⁸ Pouze nějaký bůh zachrání lidstvo, protože dnešní demokracie takového osvobozujícího činu není schopna. Ale takový bůh, který by lidstvo zachránil, neexistuje a nemůže se objevit ani v budoucnu. Do tohoto bezvýchodného stavu upadlo moderní lidstvo vlastní vinou.

Jestliže nás nespasí bůh, zachrání nás demokracie? Tato otázka znamená: má dnešní demokracie tolik imaginace, tolik odvahy, tolik moci, aby se postavila na odpor proti expandující devastaci jeskyně a pokusila se o osvobozující průlom z ní? Nebo je současná demokracie pouze nejpřijatelnější způsob, jak lidé spravují své záležitosti uvnitř jeskyně, protože kromě jeskyně nic jiného neznají a veškerý prostor mimo ni považují pouze za oblast a území, které na budoucí anexi a okupaci čeká?

Demokracie je moc (vláda) lidu. Toto triviální zjištění připomíná, že zdrojem a východiskem demokracie je dvojjedinost otázky: kdo a co je člověk? Člověk je vždy vystaven nebezpečí, že klesne na „něco“, změní se v pouhé „co“, ale zároveň je obdařen vlohou, aby se z každé pokleslosti vyprostil a pozvedl do výšin iniciativního „kdo“ a „někdo“. Člověk se pohybuje mezi možností úpadku na jakési anonymní „cosi“ a „ono“ a možností vzestupu k zodpovědnému já. Do tohoto pohybu není člověk uzavřen, ale jím teprve prolamuje omezenost jeskyně, která toto rozlišení nezná a obojí směšuje. Člověk není pán a vládce nad jsoucnem, a nemůže se proto chovat k tomu, co jest, jako domýšlivý architekt k materiálu, z něhož za těchto okolností může vystavět pouze tu či onu variantu jeskyně – primitivní, kasárenské, táborové nebo v nejlepším případě luxusní. Svým určením a posláním je člověk spoluhráč ve hře, v níž skutečnost vstupuje do vztahu k němu jako překvapení, nepředvídanost, tajemství, osud, fortuna, a pokud je člověk posedlý žádostivostí a chtivostí a zachází s těmito mocnostmi jako s kontrolovatelnými a manipulovatelnými objekty, nezbytně jako zaslepenec a šílenec ztroskotává.

Čeština, tato Popelka mezi jazyky, pokud se filozofické terminologie týče, zazáří občas neočekávanými postřehy, v nichž se náhle objevuje skrytá postata věcí. Jaký lid je subjektem demokracie, jak musí být definován, aby byl lidem demokracie? Čeština odpovídá: lid jsou lidi, lid je člověk v plurálu (pro srovnání: der Mensch, die Leute, das Volk – el hombre, la gente, il pueblo – čelověk, ljudi, narod – člověk, lidé, lid). Člověk je praxis: jako praxis nezhotovuje nástroje, aparatury, konstrukce a systémy, soubor věcí (pragmata), ale zakládá svět. Rozumí tomu, co vcelku je a chápe toto porozumění jako vybídnutí, aby vykročil z jeskyně do Otevřena a v tomto vykročení a překročení zakládal svět. Pokud lidé žijí v zakletí a prokletí jeskyně, neumějí si představit, oběti pokleslé imaginace, nic jiného než stejnost a sterilní identitu rostoucího blahobytu, setrvávají v bezmocnosti a živoří jako nemohoucí příslušenství všemocného pseudosubjektu. Teprve v okamžiku, kdy jim obrazivost napoví, že jeskyně není jedinou realitou, blíží se počátek osvobozujícího průlomu. Demokracie, která je schopna rezistovat zdánlivě všemocnému modernímu Leviathanu a odvažuje se osvobozujícího průlomu z expanzivní jeskyně, nemůže být demokracií (pouze) sociální, protože sociálno redukuje člověka na systém potřeb, které jsou bezmezné a neuspokojitelné, ale musí být demokracií metafyzickou, která chápe člověka jako světodějnost a vybízí ho k zakládání světa. Demokracie je moc lidu zakládajícího svět, v němž by lidé mohli přebývat poeticky.

Havlíčkovy Tyrolské elegie, psané roku 1852 v Brixenu, byly otištěny roku 1861. Sabinovy Oživené hroby vyšly roku 1870, ale jejich nedokončenou verzi vytiskl časopis Boleslavan již roku 1863.

Poznámky:

1 / ...diese Philosophie endigt mit der Vergöttlichung des Staates. Schelling, Grundlegung der positiven Philosophie (Torino, 1972), 235.

2 / Schelling, Über das Wesen deutscher Wissenschaft, Werke, Bd. VII, 11. Franz Rosenzweig: Das älteste Systemprogramm des deutschen Idealismus, Gesammelte Schriften, Bd. III, Dordrecht 1984, str. 19: ...jeder Staat muss freie Menschen als mechanisches Räderwerk behandeln; und das soll er nicht; also soll er aufhören.

3 / Viz Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling „Ueber das Wesen deutscher Wissenschaft” (1807), in Ausgewaehlte Werke, edited by Manfred Frank (Frankfurt, 1985), 11. Franz Rosenzweig, Das älteste Systemprogramm des deutschen Idealismus in Gesammelte Schriften (Den Haag: Dordrecht,1984), 19: ...jeder Staat muss freie Menschen als mechanisches Räderwerk behandeln; und das soll er nicht; also soll er aufhören.

4 / Walther Rathenau, Deutschlands Rohstffversorgung (Berlin, 1916), 16.

5 / Rosa Luxemburg, Die Akkumulation des Kapitals (Berlin 1923), 251.

6 / Thomas Hobbes, Leviathan. Neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského, přel. J. Hrůša, (Praha 1941), 46.

7 / „...es sind verbildete, übersättige moderne Kulturmenschen, die sich maulwurfgleich in der herz- und sonnenlosen Pracht vergraben...“ Werner Jaeger, Aristoteles: Grundlegung einer Geschichte seiner Entwicklung (Berlin: Weidmannsche Buchhandlung, 1923), 168.

8 / Günter Neske und Emil Kettering, Antwort: Martin Heidegger im Gespräch (Pfullingen: Neske, 1988), 96–100.

Zdroj:

Kosík, Karel. „Demokracie amýtus o jeskyni.“ In Století Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel, 1993, 177−186.