Disent Milan Otáhal
K pádu komunismu v zemích střední a východní Evropy došlo za jistých vnějších a vnitřních podmínek. Z hlediska mezinárodního byl rozhodující nástup M. Gorbačova do čela Sovětského svazu a jeho úsilí o dohodu se Spojenými státy a západoevropskými zeměmi. Těmto cílům byl podřízen i vztah SSSR k satelitním zemím, v němž přestávala hrát určující roli tzv. Brežněvova doktrína. Tím se jim otevřela cesta k řešení vlastních problémů, aniž by jim hrozil zásah ze strany „velkého bratra“, tedy podstatně „svobodněji“. Za těchto okolností se stal rozhodující podmínkou systémových změn vzájemný poměr mezi vládnoucími politickými elitami, opozicí a širokými vrstvami obyvatelstva, které ovšem netvořilo jednotný celek, ale zaujímalo rozdílné postoje.
Podíl jednotlivých společenských vrstev na pádu komunismu v Československu, Polsku a Maďarsku byl odlišný a závisel na celkovém vývoji. Ve všech těchto zemích však sehrála inteligence a intelektuálové důležitou roli V jisté fázi komunistického režimu, tj. v období jeho hluboké krize, která měla i svůj mravní rozměr, ztratili občané naději, že by mu mohli účinně oponovat; v Československu to bylo po roce 1968. Tehdy vystoupili intelektuálové, kteří se nechtěli smířit s danou situací. V politickém systému založeném na ideologickém teroru považovali za nejdůležitější záchranu lidské duše a v Solženicynově duchu se jim stal „život v pravdě“ morálním pravidlem. I když reakce středoevropských intelektuálů byla zprvu podobná, tj. „nepolitická“, záhy se v jejich přístupu k realitě prohlubovala diferenciace.
V Polsku se klíčovou protirežimní silou stalo masové dělnické hnutí, které bylo vyvoláno špatnou, často až zoufalou sociálně-ekonomickou situací. Nabyla takových rozměrů, že mocenské centrum bylo nuceno použít proti dělníkům v některých obdobích bezpečnostní síly a byly i oběti na životech. Souběžně, ale nezávisle na něm, začali veřejně vystupovat i intelektuálové, jako A. Michnik a J. Kuroń. Záhy pochopili význam tohoto masového hnutí, založili Výbor na obranu dělníků (KOR) a společně s dělníky vytvořili nezávislou organizaci – Solidaritu. Úlohu politického subjektu sehráli pak intelektuálové a inteligence v rámci tohoto širšího společenského hnutí. Inteligence se významně podílela také na jednáních u kulatých stolů mezi Solidaritou a komunistickým vedením v roce 1989, jejichž cílem byly svobodné volby jako hlavní nástroj řešení otázky moci. Jejich součástí byly komise, které projednávaly i konkrétní problémy, jako jsou zákonná a soudní reforma, politika sdělovacích prostředků, místní samospráva, zákony o shromažďování, problémy mladé generace, zemědělská a ekologická problematika, péče o zdraví ap. Protože důraz byl položen na odborné, nikoli politické hledisko, podíleli se na nich především specialisté na jednotlivé úseky, za Solidaritu více než 150.
Je tedy zjevné, že význam inteligence při těchto jednáních byl mimořádný. Nevystupovala však jako samostatný subjekt, nýbrž jako organická část jednotné opoziční fronty. Významnou roli hráli intelektuálové a inteligence i ve vládě T. Mazowieckého, vytvořené po prvních svobodných volbách, ale i tehdy jako nedílná součást vítězné Solidarity. Jejich váha byla při přebírání moci důležitá, ale především díky okolnosti, že v Polsku existovalo masové opoziční dělnické hnutí, s nímž se spojily. V tom spočívala také určitá specifika této země. V Maďarsku hráli intelektuálové a inteligence samostatnější roli. Klíčovou událostí ve vývoji země bylo lidové povstání v roce 1956. Po jeho porážce stanul v čele komunistické strany i státu J. Kádár, který se řídil ve vztahu k obyvatelstvu heslem: Kdo nejde proti nám, jde s námi. Předem tudíž nevyloučil z podílu na veřejném životě žádnou společenskou vrstvu, naopak snažil se získat všechny k podpoře své politiky. K tomu sloužila i ekonomická reforma, kterou realizoval Kádárův režim od roku 1968 po jistou dobu s úspěchem. Jejím cílem byla modernizace hospodářství, snaha lépe uspokojovat materiální potřeby občanů, získat je ke spolupráci, inteligenci pak tím, že jí dal větší prostor k svobodnému rozvoji.1 Protože nebylo možné uspořádat svobodné volby, pokusil se Kádár posílit legitimitu režimu tím, že kooptoval do mocenské elity představitele intelektuálů a inteligence, od nichž nežádal, aby přijímali systém bez výhrad a odporu, nýbrž toleroval i kritiku. Zvolený postup přispěl k tomu, že se v této vrstvě vytvořil určitý druh loajality a přes některé zásahy proti tvůrčí svobodě, např. proti budapešťské sociologické škole, se většina maďarské inteligence – s výjimkou její kritické části, která přešla v polovině 70. let do otevřené opozice – do systému integrovala, stala se tedy „státní“.2
Odchod J. Kádára z vedoucích funkcí usnadnil reformistům získat v komunistické straně rozhodující vliv a napomohl vytvořit předpoklady pro celospolečenský dialog. I inteligence měnila vztah k mocenskému centru, které nad ní od jara 1988 začalo ztrácet kontrolu. Vytvořila dvě seskupení, a to Maďarské demokratické fórum, sdružující nacionálně konzervativní a populistické intelektuály, které od června 1989 vystupovalo jako samostatná centristická politická strana, a Svaz svobodných demokratů, jenž se formoval z demokratické opozice a který se stal politickou stranou v říjnu 1989 V květnu 1988 více než 1000 vědeckých pracovníků z vysokých škol i akademie založilo první demokratické a nezávislé odbory. Inteligence, která se prostřednictvím těchto a dalších organizací přeměnila v politický subjekt, se stala partnerem mocenských elit při jednáních u kulatých stolů,3 kde se rozhodovalo o vysloveně politickomocenských otázkách, jako byly svobodné volby, volba prezidenta, postavení politických stran.4 V Maďarsku se tedy inteligence stala samostatným subjektem a sehrála rozhodující roli v procesu přebírání moci.
Klíčovým mezníkem ve vývoji Československa pod komunistickým panstvím byl rok 1968. Potlačení obrodného procesu a okupace Československa armádami pěti zemí Varšavské smlouvy mělo dalekosáhlé důsledky a vedlo k nastolení normalizačního režimu. Husákovo vedení, které bylo dosazeno Sověty, charakterizovalo obrodný proces jako kontrarevoluci, a proto pokládalo za prvořadý úkol vypořádat se se všemi silami a vrstvami, které je podporovaly. Nástrojem se staly čistky, které nebyly provedeny v takovém rozsahu v žádné středoevropské zemi sovětského bloku a které se dotkly půl milionu členů KSČ a měly i existenční důsledky. Postihly zejména tvůrčí inteligenci, která patřila k nejaktivnějším subjektům Pražského jara; její velká část byla zbavena možností pracovat ve svém oboru a stala se významnou složkou disidentského hnutí.
Po vypořádání se s reformními komunisty, potlačení jakýchkoli projevů odporu a nespokojenosti a upevnění moci se pokusily nové mocenské elity formulovat svůj vztah ke společnosti. Základem se stala tzv. Společenská smlouva, která se však na rozdíl od Maďarska řídila heslem: Kdo nejde s námi, jde proti nám. Podstatou této politiky nebyla tudíž snaha získat jednotlivé společenské vrstvy pro spolupráci a aktivní podporu stranické a vládní politiky, nýbrž odpolitizovat a neutralizovat je. Vedení komunistické strany zajistilo občanům jisté sociální jistoty a docílilo tak, že většina rezignovala na demokratické hodnoty a právo podílet se na veřejném životě, přizpůsobila se životu v reálném socialismu a realizovala se v soukromé sféře. Přes narůstající potíže se podařilo mocenskému centru udržet jednu z nejvyšších životních úrovní v sovětském bloku, a proto sociální a ekonomické poměry nedaly jako v Polsku popud vzniku masového dělnického hnutí, které bylo sociální základnou opozice. Intelektuálové a inteligence, kteří byli jádrem disentu, nenašli ve svém odporu k normalizačnímu režimu tak významného spojence, jako byli dělníci, a do značné míry zůstali ve společnosti izolováni.
Pocit bezvýchodnosti a beznaděje, jenž vznikl po okupaci Československa, ovládl i značnou část inteligence, která nebyla postižena čistkami. I ona byla donucena přizpůsobit se životu v reálném socialismu, ale na rozdíl od Maďarska se neintegrovala do normalizačního režimu, nestala se tudíž až na malou část „státní“ inteligencí. Ostatně politické vedení Československa se o to ani nepokoušelo, neboť jí stále nedůvěřovalo. Umělecká inteligence reagovala na nastolení normalizačního režimu nejednotně. Část se nepřizpůsobila novým podmínkám a realizovala se mimo oficiální sféry, hlavně v samizdatu nebo v zahraničí, část se dala zcela do služeb nového vedení. Početná byla šedá zóna, k níž patřili umělci, kteří se s novými poměry zcela neztotožnili a měli z minulosti jistý „vroubek“, ale jimž bylo – někdy po veřejných sebekritikách – povoleno publikovat a vystupovat. Patřily sem některé rockové a folkové kapely, malá divadla, někteří z řad filmařů, spisovatelů a výtvarníků. Jejich význam a vliv byl o to větší, že byli v bezprostředním styku s širším okruhem občanů než nezávislá kultura.
Podobně tomu bylo i u vědeckých pracovníků. Někteří z humanitně orientovaných, kteří museli opustit svá pracoviště, se také snažili pokračovat v bádání i za ztížených podmínek a publikovali v samizdatech nebo na Západě. Jiní se dali zcela do služeb normalizačního režimu. V některých oborech, zvláště technických a přírodovědných, však existoval určitý prostor pro svobodnější tvůrčí práci, takže i tehdy v nich dosahovali českoslovenští vědci evropské a světové úrovně.
Převážná část příslušníků tvůrčí inteligence, kteří patřili k šedé zóně nebo působili v oficiálních institucích, nezměnila své smýšlení z roku 1968 ani svůj postoj k Husákovu vedení. Společenské podmínky jim však neumožňovaly až do poloviny 80. let vystoupit veřejně proti normalizačnímu režimu, takže se většina z nich soustředila na odbornou práci a vůči režimu zaujala neutrální, někdy až oportunistický postoj.
Po nástupu M. Gorbačova k moci v Sovětském svazu se podstatně změnily poměry i v Československu. Nesouhlas s politickým vedením dávali najevo jednotliví občané, jako společenská vrstva vystoupila však pouze inteligence, která začala přecházet k aktivnímu odporu. Vliv na tuto změnu mělo oslabení mocenského centra, spontánní lidové hnutí a skutečnost, že se již nechtěla smiřovat se skutečností, že normalizační režim jí nedával dostatek prostoru pro svobodnou realizaci a tvorbu. Veřejně vystoupili umělci a vědci poprvé po lednových událostech v roce 1989, které ve vývoji Československa představují jistý zlom. Zvolili formu petic, v nichž protestovali proti zásahu bezpečnostních sil a zatčení V. Havla. Již tehdy se ukázaly mezi těmito dvěma skupinami jisté diference v přístupu ke společenským problémům. Umělci reagovali spontánně, ale podstatně více zapůsobili na obyvatelstvo a přispěli k jeho aktivizaci. Vědci využili příležitosti, aby poukázali na hlubší příčiny krize, a rozhodli se rozvinout petiční hnutí do vyšší, institucionální formy a mimo oficiální i disidentské struktury založili vlastní organizaci Kruh nezávislé inteligence, který představoval jeden z mála prvků formující se občanské společnosti. Jeho význam spočívá pak především v tom, že si jako hlavní úkol vytyčil analýzu stavu normalizační společnosti, čímž chtěl přispět i k vypracování opozičního programu. Umělci se naopak, protože měli své vlastní organizace, snažili vymanit se z komunistického řízení a prosadit do jejich vedení protirežimně orientované zástupce. Inteligence se sice stala důležitým společenským faktorem, ale na rozdíl od Maďarska se nepřeměnila v samostatný politický subjekt, a nestala se tak partnerem mocenského centra v hledání východisek z akutní krize; ostatně sama ani takové záměry neměla. Své poslání spatřovala v probouzení občanů a chtěla také přispívat k tomu, aby se zbavili strachu. Zároveň tím, že se distancovala od politického vedení, významně napomohla k jeho izolaci. Vědci svým úsilím o analýzu společnosti chtěli dávat podněty a podklady disentu k vypracování programu jak pro řešení problémů spojených s předáváním moci, tak pro období budování demokratické společnosti.
V Československu se reprezentantem nespokojených občanů stal disent, který byl určitou společenskou silou a měl jistou autoritu. Právě s ním navázala realističtější skupina kolem L. Adamce kontakt a jednala o předání moci. Inteligenci nepovažovala totiž za faktor, který by musela respektovat. Problém byl však i v tom, s kým vlastně jednat; jedinou organizací těchto vrstev byl Kruh nezávislé inteligence, který však neměl ambice zastupovat obyvatelstvo v politických jednáních.
Situace v Československu byla komplikovaná i tím, že vedení strany a státu odmítlo jakékoliv zásadnější reformy i Gorbačovovu perestrojku a glasnosť, neboť by to znamenalo vzdát se moci. Proto nemohl vzniknout a také nevznikl uvnitř KSČ žádný reformní proud, který by byl schopen adekvátně reagovat na vzniklou situaci a uvědomoval by si nutnost jednání s představiteli opozice. Režim se vlastně zhroutil, a proto i přebírání moci mělo jiný charakter než v ostatních středoevropských zemích sovětského bloku. Její podstatou byla reorganizace federální a národních vlád, tedy exekutivy, ale na pořadu dne nebyly otázky vztahující se k reformám politického a ekonomického systému, jako tomu bylo v Polsku a Maďarsku. Za těchto podmínek tudíž žádný z partnerů dialogu nepotřeboval odborníky, a tím i klesl význam inteligence jako společenské vrstvy.
V listopadových dnech se příslušníci tvůrčí inteligence zapojili do boje proti současným politickým elitám a významně přispěli k tomu, že občané se přiklonili na stranu disentu. Umělci a vědci jako jednotlivci zastávali důležité pozice v Občanském fóru a vrcholných mocenských orgánech a podíleli se nejen na formování jeho strategie vůči komunistickým orgánům, nýbrž i na vytváření programu „Co chceme“. Avšak ani tehdy nevystoupila tvůrčí inteligence na rozdíl od studentů jako samostatný politický subjekt. Její podíl na pádu komunismu je přesto velmi významný, neboť byla jedinou společenskou vrstvou, která jako taková vystoupila v Československu proti komunistickému panství.
Poznámky:
1 / O této problematice viz např. studii L. J. Kisse „Warum scheiterte der ‚Gulaschkommunismus‘?“ In Der Umbruch in Osteuropa. Hrsg, edited by J. Elvert and M. Salewski, 121−134. Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 1993.
2 / Vztah Kádárova režimu k inteligenci a růst jejího společenského významu byl jedním z podnětů, který vedl I. Szelényiho a G. Konráda k závěrům o vzestupu inteligence k vládnoucí třídě. Viz jejich práci The Intellektuals to the Road to Classpower. New York, London, 1979, a G. Konrád. Antipolotics. New York, London, 1984.
3 / Z osmi původních účastníků delegovaných jednotlivými opozičními seskupeními byli tři právníci, dva historici, dva sociologové a jeden spisovatel.
4 / Také pro potřeby těchto jednání byly vytvořeny odborné komise, v nichž se šest zabývalo politickými (ústavní změny, volební zákon atd.) a šest ekonomickými otázkami (např reforma vlastnictví a rozpočtová). I při nich se uplatnili odborníci.
Zdroj:
Otáhal, Milan. „Závěr.“ In Podíl tvůrčí inteligence na pádu komunismu. Brno: Kruh nezávislé inteligence, Doplněk, 1999, 145−150.