Etika a politika1Vladimíra Dvořáková
Úvodem
Jsou mnohá povolání, od jejichž nositelů se očekává něco navíc. Dovedeme asi vyjádřit, co si představujeme pod pojmem lékařská etika, etika učitele, etika kněze, etika soudce či advokáta. Je to vždy něco více, než je jen dodržování zákonů a naplnění základních povinností spjatých s povoláním. A obecně máme v současnosti pocit, že etické rozměry výkonu těchto povolání se z naší společnosti vytrácejí, že je zastiňují principy výkonnosti, efektivity, zisků ap.
Nevím, jestli dokážeme vyjádřit, co je etika v politice. Především mám pocit, že se i v médiích a mezi intelektuály pohybujeme v jakémsi podivném bludném kruhu, kde nedokážeme rozlišit věci podstatné od nepodstatných, kde na jedné straně nároky na politika se blíží „nelidským rozměrům“, představě jedince bez bázně a hany, spasitele, k němuž chceme vzhlížet s úctou a láskou a zároveň dokážeme přehlížet i věci, které jsou nejen eticky problematické, ale které jsou i na hraně (či za hranou) zákonnosti. Výsledkem je znechucení politikou a stále opakovaná iluze, když do politiky zvolíme jiné, lepší politiky, politika se nám rázem obrodí a vystoupíme ze současného marasmu. Jde tedy jen o to, přemluvit ty slušné a ctnostné, aby se do politiky zapojili a problémy budou vyřešeny.
Částečně s tím souvisí i „tatíčkovský“ syndrom naší společnosti, instinktivně hledáme mravní vzor, který by společnost vychovával, který by byl přirozenou autoritou. Jistě by nevadilo, kdyby se v naší společnosti ve vrcholné politice objevila osobnost formátu T. G. M., ale kdo se jen trochu kritičtěji zabývá obdobím první republiky, vidí i zde spoustu problémů, skandálů, ap. Politika a společnost fungují ve vzájemné interakci, není to jen jedna strana mince. Nemůžeme změnit politiku, pokud se nezmění společnost, občanská kultura a je samozřejmě obtížně měnit občanskou kulturu, pokud se nezmění politika. Je to tedy neřešitelné?
Myslím si, že je to řešitelné, ale v dlouhodobé perspektivě. V otevřeném systému či chceme-li demokratickém systému (pořád ještě věřím, že o demokracii u nás můžeme hovořit, i když o naplnění některých kritérií začínám mít stále více pochybností) mají lidé možnost se aktivně zapojit (i když mají dojem, že je to boj s větrnými mlýny), lidé mohou cestovat a poznat život v jiných zemích, vzdělávat se (přes všechnu současnou kritiku školství mám pocit, že ve srovnání s minulostí se u studentů posiluje vlastní kritické myšlení). Školy, média, zejména média veřejnoprávní, občanská sdružení, mohou sehrát velmi pozitivní roli. Ale tuto roli podle mne lze naplnit jen tehdy, pokud se stanoví nejen správná diagnóza a popíší se symptomy, ale stanoví se i odpovídající léčba. Podle mého názoru je jedním z hlavních problémů, že se v převažujícím společenském diskurzu těch, co dokážou správně určit diagnózu i popsat syndromy, stanovuje léčba spíše „smrtící“.
Současná společnost prožívá krizi hodnot, které se s procesem transformace odsouvaly do pozadí, a především velkou krizi důvěry, která postihuje takřka všechny sféry soukromého i veřejného života. Problémem současné demokracie (ale i jinde ve světě, byť ne v takovém měřítku, jako u nás) je pokles autority – tj. pokles důvěry v instituce i jejich reprezentanty. To je velká hrozba, protože bez autority (svobodně přijímané a vytvářené), bez důvěry se společnost rozpadá a její případná integrace pak již často probíhá autoritářsky, s omezením svobody.
V tomto příspěvku nemohu obsáhnout všechny aspekty problému etiky a politiky. Chtěla bych se proto zaměřit na některé otázky související s vlastním politickým procesem, s přijímáním rozhodnutí. Nejen že se zde etické problémy vyjevují v takřka obnažené podobě, ale také se nejčastěji setkáváme s veřejnou kritikou, která místo aby vedla k posílení etického rozměru politiky, jej spíše v chápání veřejnosti rozmělňuje.
Mýty a realita politiky
V naší společnosti existuje velmi negativní vztah k politickým stranám. Není to jen jakási intelektuální přezíravost k „organizovanosti“ a disciplíně či historická zkušenost se Stranou, ale i konkrétní zkušenosti se stranictvím a chováním politických stran, ať již v podobě historické paměti z období první republiky či v současné podobě. Reprodukuje se chápání, že politická strana představuje pro své straníky cosi jako sociální výtah; být ve správnou dobu ve správné straně, znamená zvýhodněné postavení, je to jistý sociální kapitál. Mnoho občanů strany vnímá tak, že si žijí vlastním (uzavřeným) životem a vznáší se kdesi nad společností, že jsou výrazně odtržené od problémů většiny občanů.
Veškerá kritika tohoto typu je správná, ale často se do ní zahrnují i jevy, které do politiky patří a bez nichž politiku prostě nelze dělat. Jsou to základní přežívající evergreeny či mýty, které se veřejnosti neustále reprodukují a které zatemňují i etické rozměry politiky. Podívejme se na ně podrobněji:
Mýtus první: konflikt je negativní
Lidově řečeno: Proč se pořád hádají? Touha po jednotě (jeden bůh, jeden panovník, jeden národ) je v našem civilizačním okruhu velmi rozvinutá. Ale liberální a demokratická společnost je pluralitní, má nejrůznější zájmy a tyto zájmy reprezentují strany. Samo slovo „strana“ v západních jazycích vychází z latinského slova pars, část. Jde tedy o reprezentaci části zájmů a postojů ve společnosti, bez ohledu na to, že se současné strany charakterizují jako univerzální (catch-all). Omezíme-li uměle stranické soutěžení2 a konflikty, opouštíme již prostor liberalismu a demokracie. Konflikt je nezbytnou součástí demokracie. Zároveň ale platí, že demokracie je jediný systém, který má v sobě zakomponované procedury, jak konflikty řešit. A zde jsme u vážného problému v kultuře naší společnosti. Zatímco konflikt jako takový je často kritizován, obcházení či nedodržování procedur pro jeho řešení již často kritizováno není (zvláště pokud vede k cíli, který si dotyčný přeje), zejména když přímo nedochází k porušení zákona či ústavy.
Vzpomeňme jen na oněch sedm měsíců po volbách 2006, kdy se většina aktérů snažila obejít ústavní pravidla i „ducha“ ústavy, aby se nemuselo postupovat podle daných procedur, vzpomeňme na kauzu „Čunek“, kdy nejvyšší státní zástupkyně nepostupovala podle zákona o státním zastupitelství, ale podle trestního zákoníku, vzpomeňme na volbu prezidenta, kdy jednací řád pravděpodobně nečetl nikdo z hlavních aktérů, včetně předsedajícího společné schůze obou sněmoven. Volba prezidenta v roce 2008 je naprosto ilustrativní ukázkou, jak většina společnosti vnímá procedury. Velká vlna kritiky se snesla na obstrukce, které používaly některé strany, přičemž obstrukce do politiky patří, jsou součástí taktiky a strategie (a samozřejmě strana, která je používá, si musí být vědoma rizika, že se volič „naštve“), a také na to, že v pátečním večeru při druhé volbě nakonec předsedající schůzi v 21 hodin ukončil a neumožnil třetí kolo druhé volby. Přitom v případě, že by se třetí kolo dle návrhu ODS konalo, byla by případná úspěšná volba prezidenta z procedurálních důvodů zpochybnitelná, protože by se konala v rozporu s jednacím řádem.
Jinou věcí při prezidentské volbě, která souvisí s etikou a přesahuje otázky etické a dostává se k otázkám právním, je výrazné podezření z toho, co později bývalý poslanec Morava označil za pozitivní či negativní motivaci (tj. uplácení či vydírání). Atmosféra otevřeného nepřátelství pronikala do domácností i přes televizní obrazovky, přítomní novináři i politici většinou potvrdili, že něco takového nezažili. Volání po důstojné volbě bylo pochopitelné, ale zároveň směšovalo dvě věci – právo vystoupit a předložit argumenty pro a proti jednotlivým kandidátům, použít veškeré procedury, které mohou ovlivnit rozhodování (a v tomto smyslu volby v demokracii nejsou na rozdíl od nedemokratických režimů nikdy důstojné) a jednoznačně neetické (např. náhodně či úmyslně přes mikrofon slyšitelné výroky, které se v médiích většinou nahrazují „pípnutím“) či přímo kriminální vystupování (minimálně výhrůžné SMS, dopisy ap.) ve snaze ovlivnit hlasování poslanců a senátorů. Výrazně neetickou pak byla snaha delegitimovat protivníka, prezentace v demokracii běžného politického soupeření jako otázku bytí a nebytí demokratického systému, což se nám opakovaně objevuje ve všech významnějších volbách. Zde naše politická reprezentace používá metody a způsoby, které ve vyspělých demokratických zemích jsou určeny radikálním či extremistickým proudům, které odmítají základní principy a hodnoty liberální demokracie.
Pokud nedokážeme veřejnosti vysvětlit tyto rozdíly, posilujeme jen frustraci společnosti a vytváříme prostor pro hledání populistických a autoritářských alternativ.
Mýtus druhý: kompromis je nemravný a neetický
Zatímco ve stabilních demokraciích je kompromis s politickým partnerem či dokonce protivníkem vnímán jako doklad výborných schopností politika, u nás je většinou vnímán jako doklad etické a mravní pokleslosti, protože od principů se neustupuje a sliby se mají plnit na 100 %. Samozřejmě není kompromis jako kompromis a hledání konsenzu může mít různé formy. Při hledání kompromisu jde většinou o průnik a modifikaci programů hlavních politických partnerů a v případě menšinových vlád či projednávání dlouhodobých významných reforem (důchodová, zdravotní, daňová, decentralizace, proměny institucí, ap.) jde i o dohodu s opozicí. Tyto dohody, ať již koaliční či s opozicí, mohou mít nejrůznější podobu – logrolling (podpoříte-li návrh, který je klíčový pro naše voliče, my vám podpoříme návrh, který je klíčový pro vaše voliče), rozdělení postů (ministerská křesla, předsedové, místopředsedové sněmoven, výborů atd.) či dohodnutí kompromisního znění zákona, který je víceméně přijatelný pro všechny zúčastněné aktéry. Takovéto dohody nelze považovat za neetické, jsou běžnou součástí politiky, byť nikoli její ozdobou. Pro politickou stranu je pak podstatné, jak toto „kupčení“ (bargaining) přijmou její potenciální voliči, co je pro ně ještě přijatelné a co nikoli. Na hraně etiky se pak objevují takové věci jako zvyšování počtu potenciálních postů se speciálními požitky (navyšování počtu místopředsedů sněmoven, nové a „zbytečné“ výbory, které mají svého předsedu, nová ministerstva či ministerské funkce, počty náměstků ap.). Je to hodně problematické, protože samozřejmě se neefektivně vydávají veřejné prostředky, které by se mohly využít vhodněji. Přesto i takováto praxe je v klasických demokraciích poměrně častá a tolerovaná (byť zároveň kritizovaná), protože jde mnohdy o vnitřní stabilitu koalic i jednotlivých stran a jejich vedení, které jsou tlačeny k zastoupení jednotlivých stranických frakcí.
Za neetické lze pak již považovat dohody, které jednotlivým aktérům umožňují propojovat ekonomickou a politickou moc (nejrůznější rozdělení správních rad ap.), zeslabení kontrolních mechanismů, které nakonec posilují možnost korupčních jednání a dohody, jejichž cílem je institucionálním způsobem zeslabit či přímo zničit politického protivníka.3
Kompromis je často kritizován za to, že v takové situaci strany vlastně neplní své sliby. Je ale nutné zdůraznit, že strany ve své volební kampani předkládají svůj maximalistický program – tj. uvádějí, co by dělaly, kdyby ve volbách získaly nadpoloviční většinu křesel a vládly samy. To se u nás nestává a voliči to vědí. Vezmeme-li k tomu v potaz již zmíněnou skutečnost, že strany reprezentují část zájmů ve společnosti, naprosté prosazení některých cílů bez kompromisů může vést ke hře s nulovým součtem – vítězství jedné skupiny se rovná prohře skupiny jiné. To je nebezpečná situace, která může vést k fragmentaci společnosti a někdy i k občanské válce.4
Je ovšem skutečností, že kompromisní řešení nikoho moc nenadchne. Ten, co „vyhrál“, je zklamán, protože „vyhrát“ mohl více, ten, co „prohrál“ (nebo vyhrál jen málo), si málokdy uvědomuje, co „mu vlastně hrozilo“. Přestože kompromis může být i „nesmyslný“ s vedlejšími efekty, které nikdo nepředpokládal, v zásadě můžeme říci, chvála kompromisu a konsenzu, pokud probíhá transparentně.
Mýtus třetí: politickým stranám jde jen o moc
Jde o snad nejpopulárnější výrok v našich médiích, který má možná své omezené oprávnění ve slůvku jen, což by mělo naznačovat případný zájem na zneužívání moci ku svému prospěchu (strany či politika). Ale celkový dopad chápání tohoto okřídleného vyjádření na společnost je velmi negativní. Sama moc je vnímána negativně jako něco, co je vlastně nemravné a oč se nemá usilovat. Ale politická strana je svou podstatou spjata s mocí, protože její základní charakteristikou je usilování o moc či o podíl na politické moci (a dodejme, že politickými prostředky, abychom ji odlišili od nejrůznějších teroristických skupin). Je úplně jedno, jestli se daná organizace nazývá hnutím, sdružením, svazem, jakmile vstoupí do politického klání, stává se politickou stranou. Nevyčítejme politickým stranám to, co je činí stranami. Chce-li strana prosadit svůj volební program či alespoň jeho část, musí k tomu mít moc, legitimní držení moci dává autoritu k přijímání rozhodnutí. Proto zásadní spory u koaličních vlád, jaké bude zastoupení té které strany a které resorty bude kontrolovat a případně je částečně ovlivňovat svými náměstky, jsou zcela legitimní a není důvod je kritizovat. Jiná věc je, jak dalece jde při těchto sporech o skutečné úsilí o prosazení maxima ze svého volebního programu a jak dalece je motivací kontrolovat finanční toky a formovat klientelistické vazby ku prospěchu politika či dané politické strany.
Jestliže jsme se na předchozích řádcích snažili vysvětlit, že není dobré, pokud se s vodou z vaničky vylije i dítě, tj. že mnohé věci, které společnost vnímá negativně, mají v transparentní rovině svůj význam, mohli bychom se nyní podívat na to, které eticky velmi problematické věci nechávají převážnou část naší veřejnosti zcela klidnou. Jde přitom často o aktivity, které nejsou právně upraveny (a otázkou je proč) a které přímo vytvářejí prostor pro klientelismus, korupci i propojení s organizovaným zločinem.
Jednou z velmi problematických aktivit na naší politické scéně je lobbing, respektive to, co se lobbingem nazývá. Lobbing není nic negativního, pokud je transparentní. Vláda či parlament dostávají informace, které jsou pro jejich rozhodování podstatné, a to z nejrůznějších zdrojů – od podnikatelů, nevládních organizací atd. Přitom vědí, že tyto informace předkládá osoba, respektive organizace, které se dané rozhodnutí dotkne a z tohoto hlediska by také k informacím měla kriticky přistupovat.
Na rozdíl od USA není v evropských zemích ani v EU úprava lobbingu příliš dokonalá, o situaci o nás ani nemluvě V „ideálním“ případě je lobbista registrován jako lobbista za určitý jasně definovaný zájem, vztahuje se na něj jakýsi kodex (např., že nesmí uvádět nepravdivé informace, nikdo ovšem po něm ale nechce, aby uváděl argumenty svých odpůrců), nepřechází do pozice lobbisty bezprostředně po ukončení politické kariéry či vysoké státní funkce. A „ideální“ politik, který do svých doporučení, která jsou podkladem pro rozhodování, přijme argumenty lobbistů, by měl své jednání s lobbisty zveřejnit a ve své zprávě či vystoupení zvýraznit (footprint), která část je ovlivněna lobbisty ap. A to již nemluvím o tom, že by neměl přijímat žádné dary či jiné požitky, nemluvě o procentech z případného zisku. V našich podmínkách pojem lobbing nabývá ovšem zcela jiných rozměrů. Především opět vstupujeme do výrazných inovací politologických teorií v tom smyslu, že u nás politik není jen lobbován (což je běžné), ale politik přímo lobbuje. Alespoň nedávné vyjádření našeho ministra vnitra (MfD 25. 9. 2008) přímo vyznělo v tom smyslu, že každý politik za něco lobbuje a je to normální. Není to normální a normální není ani to, že na to nikdo nereaguje, nežádá vysvětlení. Politik disponuje určitou mocí, která je jasně vymezena a lobbování v ní není. Jakmile se politik sám stává lobbistou, vytváří nutně neformální kanály, přes něž se přijímají rozhodnutí, a otevírá tak obrovský prostor pro korupci a pronikání organizovaného zločinu do politiky. Kauza Krakatice, resp. to, co proniklo na veřejnost, tento mechanismus jasně ukazuje – v rozhovorech se zvažuje se, za kým jít, koho uplatit či přemluvit, protože se ví, že tímto způsobem je možné obejít formální procedury. Ještě horší konotace u nás získal pojem lobbista. V našem prostředí mnohdy nejde o osobu, která reprezentuje určitý zájem a poskytuje v tomto smyslu informace parlamentu či vládě, ale fakticky poskytuje službu vládě a vyjednává její podporu a protihodnotou jsou pak zvýhodnění pro určité ekonomické subjekty. Jde tedy o zvláštní postavení „šedých eminencí“, které se v politice pohybují, které vyjednávají důležité dohody a ovlivňují rozhodnutí, ale zůstávají soukromými osobami, na něž se nevztahují žádné kontrolní mechanismy. Ani majetková přiznání, ani střet zájmů, ani odpovědnost. A to je problém, který již silně přesahuje rovinu etickou.
Závěrem
Etiku v politice nezlepšíme tím, že zvolíme jiné a lepší politiky, protože v právně nejasném prostředí ani vlastně nemají moc šanci se prosadit. Pouze tlak na transparentnost, znalost procedur a trvání na jejich dodržování může vytvořit prostor pro etiku v politice. Navíc je nesmírně důležité formalizovat kanály komunikace mezi společností a politikou – nikoli přes síť vyvolených, známých, ale v transparentní rovině.
Poznámka:
1 / Tento text vznikl v rámci výzkumného záměru Fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze „Governance v kontextu globalizované ekonomiky a společnosti“, MSM6138439909.
2 / Klasickou historickou zkušenost v naší společnosti představuje zkušenost z druhé (pomnichovské) republiky a také vznik Národní fronty a zákaz některých stran po druhé světové válce.
3 / Opět poměrně ilustrativní je v tomto smyslu přístup veřejnosti k tzv. opoziční smlouvě, kde se směšují různé negativní i pozitivní rysy. Zatímco dohoda o „postech“ na úrovni sněmoven je v takovéto situaci logická a legitimní, stejně jako umožnění vzniku vlády, která i pak k prosazení jednotlivých zákonů musí hledat spojence, negativně působilo již zeslabení kontrolních mechanismů a rozdělení ekonomických sfér vlivu, což nakonec vedlo k faktické rezignaci na akci „čisté ruce“. Vysloveně neetická byla pak dohoda o novém volebním systému, kdy se projevila snaha omezit politické soupeře a fakticky obejít Ústavu, což nakonec konstatoval i Ústavní soud. Na hraně etického chování bych pak viděla dvě skutečnosti: První je ta, kdy se opoziční strana zavázala, že nevyvolá a nepodpoří hlasování o nedůvěře (což ovšem je částečně dáno tím, že u nás neexistuje konstruktivní hlasování o nedůvěře, které má podobně stabilizační účinky jako toto prohlášení), čímž se vzdala významného kontrolního nástroje. Druhá podstatná skutečnost byl návrh změny Ústavy, který upravoval postavení prezidenta a jeho pravomoci. I když politická motivace zeslabit „protivníka“ (Václava Havla) zde byla přítomna, ten návrh byl v zásadě dobře připraven, a pokud by byl přijat (po doplňovacích volbách do Senátu v roce 1999 ČSSD a ODS ztratily potřebnou ústavní většinu v Senátu), mnohé problémy po volbách 2006 jsme si mohli odpustit.
4 / Toto by mělo být určitě varováním pro ty, kteří požadují institucionální změny, které by umožnily jednobarevné vlády. Britský příklad úspěšného fungování dvoustranického systému se opírá o dlouhou tradici, o jednoznačné etické normy, že některé věci se prostě nedělají bez souhlasu opozice, a dosti odlišnou politickou kulturu.
Zdroj:
Dvořáková, Vladimíra. Manažerská etika, inspirace pro 21. století, VI. díl. Praha: Občanské sdružení Etika podnikání a veřejné správy, WAMAK, 2009, 42–48.