Překlenování generací: překlad do mnoha směrů María José Belbel Bullejos

„Jsem stále více přesvědčena, že je nutné, abych vyjádřila to, co považuji za nejdůležitější; je zapotřebí dát tomu slovní výraz a sdílet to s ostatními i za cenu rizika, že narazím na nepochopení a že mé názory budou pokřiveny. Věřím, že je pro mě dobré především to, abych se vyjádřila.“ Audre Lorde, The Transformation of Silence into Language and Action, 1977.

Slova nadměrným užíváním někdy ztratí schopnost obsahovat smysl. Stanou se z nich pouhá rétorická cvičení. Právě proto se následující text soustředí na smysl některých pojmů, např. na pojem historické paměti: nechápe jej jako protiklad ztráty paměti, ale spíše se soustředí na používání a zneužívání tohoto pojmu, k němuž často dochází, aniž by se přitom reflektovalo, v čem historická paměť spočívá a jakému účelu slouží. Naším cílem je poučit se z práce předchozích generací a zapojit se do procesu překládání mnohými směry, abychom mohli politicky jednat takovým způsobem, jenž by lépe odpovídal našemu dějinnému okamžiku.

Pokud jsme přesvědčeni, že kritický feminismus se všemi svými výhonky a mutacemi dosud neztratil na významu, pak se podle všeho musíme věnovat dvěma zásadním otázkám. První otázka se týká teoretické výstavby feminismu: jde tu o dialog, křížení feminismu s queer teorií, a také o diskusi mezi různými generacemi feministického myšlení a mezi různými způsoby politické angažovanosti. Druhým problémem je zjištění, že stavíme-li na politice ze stanoviska idejí, vytrácí se někdy ohled na jejich kontext. Starší feministická generace má za to, že politika by měla být především otevřená vůči novým konceptualizacím v rámci diskusí o identitě. Mladší generace se domnívá, že by v ní mělo jít o hlubokou analýzu dějin španělského feminismu: tato analýza by se vrátila k počátkům a poučila by se z toho, co bylo dobré a co se příliš nepovedlo – je totiž nesmyslné, aby každá nová generace unáhleně odmítala své předchůdce a snažila se stále znovu objevovat Ameriku. Proto se musíme postavit čelem ke svým obavám, k citové zranitelnosti, k našim obranným mechanismům a návykům, abychom jeden druhému naslouchali a abychom si důvěřovali.

Starší generace hledala nové identity, jako je identita feministická, homosexuální či lesbická. Tyto nové identity byly kladeny do protikladu k těm, jež historicky vznikly na základě stigmatizace, prohlašování určitých lidí za patologické případy, upírání práva na existenci, prohlašováním někoho za méněcenného, za nenormálního. Není snadné zbavit se identity, která se člověku dostala pod kůži v kapitalistickém, patriarchálním, homofobním státě.

Vzpomínám si na jeden rozhovor mezi Esther Newtonovou a Toni Morrisonovou, které se divily, že studenti odmítají slovo „identita“. Pro ně samotné byla „identita“ východiskem, nikoli cílem. A přesně tak bychom jí měli rozumět. K tématu identity se pojí další otázka: pokud se společenská změna neprosazuje vůči státu a z pozice identity, jak zaručit, že se nestane pouhou otázkou „volby“ mezi „životními styly“? Pokud ovšem „identitu“ substancionalizujeme, pak ubírá z naší komplexnosti, homogenizuje, dává nám určitou nálepku, zjednodušuje. Pokud „identita“ potlačuje rozdíly, chápe člověka jako součást vnějšího prostředí a vykládá moc jako jednosměrnou kategorii, pak je na čase se ptát: „K čemu nám je taková ‚identita‘ dobrá? Můžeme se politicky angažovat, aniž bychom státu jednoduše předkládali seznam požadavků?“ Z těchto pozic vychází mladší generace: dekonstruuje „identity“ a odmítá politický styl, který postupem času zastaral. Pomoci nám mohou též spisovatelky, jako je Gayatri Spivaková se svou koncepcí „strategického esencialismu“.

Je obtížné zaujímat teoretické pozice, které jsou příliš vzdálené původním zkušenostem formujícím tu kterou generaci – včetně takových teorií, jako je marxismus, psycho-analýza, poststrukturalismus atd. Musíme se smířit s tím, že totéž bude platit i pro příští generaci. A musíme si také uvědomit, že se tím zároveň rozšiřuje prostor pro každého, kdo má jiný názor. Je to problém přístupu k vědění. Feministická a queer politika musí prosazovat, aby se vytvářely studijní a diskusní skupiny, kde dochází k mezigeneračnímu setkávání a sbližování. Čím jsme starší, tím obtížněji jsme schopni studovat a sdílet kolektivní vědění, nepracujeme-li v privilegovaných centrech produkce vědění, a velmi snadno začneme analyzovat události stále chudším diskurzem, produktem generace, k níž patříme – nemáme-li dost času a prostředků. Opakuji: je to problém přístupu k vědění. O tom novém nás navíc nejlépe poučí mladí lidé. Je tu ovšem také zkušenost, kterou starší během let získali, zkušenost velmi bohatá a z velké části neznámá. Pokud určitý význam vytrhneme z kontextu, v němž vznikl, pokud jej rozmělníme a v banální a odlehčené verzi jej vpustíme do měkkého levicového a feministického mainstreamu, do institučních kruhů, muzeí a na akademickou půdu, zpravidla přestane dávat smysl. Měli bychom pamatovat na to, že je snazší ničit než tvořit. Stavět na starší práci, poučit se z ní a kriticky s ní nakládat – v tom spočívá dobrá praxe.

Musíme hledat způsoby, jak se spojit s ostatními společenskými skupinami, které usilují o radikální změnu, zároveň však musíme chápat, že heterosexuálním mužům je ku prospěchu heterosexualita a patriarchát, takže je důležité zachovat si určitou autonomii. V queer kruzích nacházíme i maskulinní muže, kteří se často dostávají do sporů s feministkami, a situace lesbiček – jelikož jsou to ženy, jsou ženského pohlaví – je obvykle horší než situace mužských gayů, a proto jsou mnohem méně vidět. Politicky se angažovat – pokud nepracujeme výlučně v chráněných prostorech, jako jsou univerzity, umělecká centra a muzea – znamená zvažovat, jak se ideje překládají do analýzy politického kontextu a do způsobu vlastní účasti na tomto kontextu. Jinak se budeme věnovat zajímavé, ať už intelektuální, kulturní či umělecké práci, nicméně práci introspektivní. S výjimkou několika malých a vzácných skupin aktivistů budou v politice působit spíše velké, standardizované a standardizující příběhy tvořící představu o identitě – tato politika snad umožní zlepšení v privilegovanějších sektorech určitých komunit, zároveň však znemožní sebevyjádření a rozšiřování prostorů pro identifikaci, a při předpokládané, avšak neexistující rovnosti způsobí neviditelnost těchto problémů a vyloučí mnoho dalších lidí.

V 70. letech byla určitá část populace – včetně feministů – zjevně přesvědčena, že radikální změny jsou na pořadu dne a že většinu z nich lze uskutečnit. V této atmosféře se dařilo tomu, co je v lidech nejlepší. Ve vzduchu létaly ideje, které průběhem času vyvály a které dnes působí zastarale, naivně a neúčinně: slova jako solidarita, vzájemná podpora, cit, zplnomocnění, velkorysost, hrdost, pocit svobody, pohrdání konzumem, odpor vůči vykořisťování, touha po spravedlnosti, úsilí o sebezdokonalení, snaha pomáhat nejslabším, internacionalismus, lehká deprese a jemný cynismus, úcta ke kritice a sebekritika jako nástroj individuální a kolektivní transformace. Často se zdá, jako bychom se snažili dokázat, že existují dobré a špatné, revoluční a konzervativní generace; jako by nám šlo o jakousi generační tyranii, zatímco pravda je taková, že zkrátka existují lepší a horší časy, chvíle kolektivního entuziasmu. Navíc existují i jiné doby, které jsou sice možná v určitých rovinách svobodnější, ale zároveň paradoxně vládne atomizace, fragmentarizace, nedostatek komunikace a postoj zpátečnický natolik, že možnosti kolektivní intervence – s výjimkou těch nejmladších – jsou mizivé. Podléháme konceptu výhodnosti, zaujímáme krátkodobá stanoviska, mizí vážnost teoretické práce ve prospěch „produkce“ – bojujeme o to, abychom měli v moci svůj malý prostor, místo aby nám šlo o součinnost, která by umožnila rozšířit prostor viditelného a dát všem zplnomocnění; což by měl být cíl politického jednání. To vše jsou ne až tak zcela vedlejší důsledky vládnoucí ideologie vytvořené ve Spojených státech, západní biopolitiky, která v našem prostředí syntetizovala to nejhorší z katolicismu a kalvinismu.

Pokud v tomto kontextu něco ze 70. let zasluhuje kritiku, pak je to sektářství a dogmatismus, jimiž se tato éra vyznačovala, neduhy zjevné v rozepřích mezi zastánci feminismu dvojího nebo jednoho boje, když obě stanoviska mají své dobré důvody. Později, když se jádro diskuse přesunulo k feminismu stejnosti a feminismu odlišnosti, opět se solidními argumenty na obou stranách, byli jsme svědky téhož dogmatismu a sektářství. Podporovala se, nebo se kritizovala teoretická díla, která často ani nikdo nečetl. Po třiceti letech chápeme neplodnost podobných polemik vedených binárním rozlišením: rozlišení ve stylu veřejné/soukromé, přirozené/kulturní už dnes nedávají smysl.

Dnes víme, že moc není něco mimo nás, nýbrž že jsme pohrouženi v mocenských vztazích. Ideologie nahradily režimy disciplíny a biopolitiky. Je jen dobře, že už si naivně nepředstavujeme „vnějšího nepřítele, jemuž se musíme postavit“, jsme-li konfrontováni s pojmem moci – víme, že můžeme moc vykonávat, že nejsme pasivními oběťmi čehokoli. A je rovněž dobře, že za nejlepší způsob, jak řešit konflikty, už nepovažujeme jejich popírání; nesnažíme se je řešit z mocenských pozic poukazem na konspirační teorie, ani před nimi neutíkáme tím, že bychom se ztotožnili s heroickou a romantickou figurou padlého hrdiny či hrdinky.

V 70. letech, kdy ještě neexistovala žádná ceněná díla ani institucionální uznání feminismu, jsme mohli usilovat o uznání tak, že jsme získali jednotlivé žáky, případně jistou pozici v rámci širší skupiny. Na tom byla založena představa, že „jsme v právu“, že ztělesňujeme správnou ideologii a politickou linii. Prosazované hodnoty často vycházely z náboženské ideje bojovnosti: člověk musel být co možná nejvíce zaujatý a ve hře byla představa oběti ve jménu péče o druhé – hodnoty interiorizované v procesu tvorby ženskosti. Někdy hovoříme o 70. letech tak, jako by v této době zmizely z mapy narcistní tužby. Nebylo tomu tak; byly prostě jen kolektivizovanější a promítnuté na obhajované ideologie. Skupinový narcismus jako rozmach ega.

Pokud jde o léta 80., založením Instituto de la Mujer (Ženský institut) roku 1983 se určité feministické skupiny mohly pustit do uznávané práce. Tato skutečnost měla nezpochybnitelné pozitivní důsledky: více odborných míst, nezbytná sociální péče a výcvik a vedení ostatních žen. Ve sféře akademického bádání a v oblasti kultury a umění to znamenalo, že člověk má dost času na to, aby mohl myslet, zkoumat a psát. To vše přináší uznání, viditelnost a více pracovních prostředků. Ruku v ruce s tím však jdou zjevné negativní aspekty, jichž bychom si měli být vědomi: fragmentarizace, nedostatek kontroly, argumenty, které mají sklon problémy ředit, emoční vydírání, hierarchizace, posun ke sporům mezi moderním a postmoderním feminismem a určité napodobování feministické politiky Spojených států bez ohledu na specifičnost našeho evropského kontextu, v němž hrál ústřední roli třídní boj, nikoli politika identity.

Možná se dnes zneužívá politická delegitimizace psychoanalýzy a psychologie, což nejsou homogenní hnutí. A kdykoli se před nimi snažíme zavřít dveře, svým způsobem znemožňujeme konstruovat subjektivitu každého z nás, zkušenost individuální existence. Redukuje se tím rozsah slova „politika“, jež se vzdaluje pracovním procesům: spolu se subjektivními prvky se popírají mocenské vztahy mezi lidmi, v nichž jsou přítomny. Zapomínáme přitom, že psychoanalýza i další psychologické směry jsou velmi cenným analytickým nástrojem. 80. léta jako celek byla odepsána. Pro mnohé stoupence feministického hnutí, kteří zažili předchozí desetiletí, představovala 80. léta krizi, jež zasáhla značné množství pevných jistot: naše marxistické zázemí a temná španělská politická transformace, svého druhu militantní a aktivistický styl, který vůbec nebyl reflexivní. Bylo třeba vrátit se ke studiu a k teorii, abychom pochopili novou politickou situaci, jíž jsme se vyhýbali, témata, jako je vydělávání prostřednictvím sexu, pornografie, AIDS či dekonstrukce monolitického konceptu „ženy“ s heterocentrickým a antisexuálním zabarvením; odmítnutí autoritářských modelů kolektivního provozu, ať už s demokratickým centralismem, či bez něj; větší viditelnost neheterosexuálních modelů a žen, které se vymanily ze sociálních rolí, k nimž byly v minulosti odsouzeny; propustnost protikulturních hnutí a postmoderní dekonstrukce identitních modelů. Byli jsme nuceni znovu promyslet roli násilí, jeho cílů a prostředků, otázku ekologie a antimilitarismu. Artikulovat diskurzy prostřednictvím praktik vizuálního a slovesného umění, v nichž se produkuje smysl. Přemýšlet o bílé nadvládě. Dekonstruovat strnulá superega, ideu historického pokroku a extrémní racionalismus. Dogmatický ateismus jako jiný způsob víry. Museli jsme se naučit nakládat s principem reality, aniž bychom se jím nechali unést.

Tyto skutečnosti nelze oddělovat od politiky a musíme je řešit z politického hlediska, z hlediska mikropolitiky a osobního narativu. Pokud jde o nezbytnost tohoto osobního výkonu, jsou na tom lépe ti mladší, poněvadž neřešíme-li osobní problémy v rámci nás samých, a místo toho je maskujeme pláštěm politiky, dochází tu k podvodnému posunu, přičemž tyto problémy samozřejmě nezmizí, budeme na ně narážet znovu a znovu... až po návrat potlačeného. Nikdo z nás určitě nemládne, ani ti nejmladší. Proto bychom měli mít na paměti, že když stárneme, dostáváme se do nebezpečí, že za své možnosti budeme považovat buď to, že odmítneme mladické hříchy, že si osvojíme konzervativní přístup a budeme hájit naši generační specifičnost z pozice nostalgie, nebo že se nás zmocní strach a odmítneme dospět – jako věčný Peter Pan, další konzervativní a nostalgický způsob bytí. A v době, v níž shodou náhod žijeme, hovoříme o mladých lidech, kterým je téměř čtyřicet, a další den se vzbudíme a zjistíme, že už jsme ve středních letech, ne-li starší.

Je jasné, že vztahy mezi muži a ženami se nestávají vyrovnanějšími, že feminismus upadá normalizační, opatrnickou politikou lidských práv, kvůli níž je stále obtížnější zviditelnit konflikty a která dává práva pouze nejprivilegovanějším ženám. A zdá se, že je v těchto věcech zapotřebí serióznější práce, která zdůrazní feminismus jako politický nástroj proti genderové diskriminaci na průsečnici postkoloniální a queerové politiky, jako nástroj společenské změny ve fázi pozdního kapitalismu.

Je tu celá řada otázek: role migrujících žen v evropském feminismu; vydělávání sexem; zákony o interrupci, které se dnes stávají terčem útoků; feminizace chudoby, jež se obzvlášť bolestně dotýká svobodných matek; starší a velmi mladé ženy; nové, postmoderní nemoci ženského těla; a specifické problémy transsexuálů, intersexuálů a transgenderových jedinců, jejichž existence zpochybňuje genderovou binárnost. Feminismus má silný vzdělávací potenciál; ukázal nám, že máme bojovat za svá práva, že nemáme sami (samy) sebe pokládat za oběti, které potřebují státní ochranu. Zároveň poskytl řadu idejí, které provedly dekonstrukci prvopočáteční rodiny (heterosexuální a monogamní) jako jediné možné formy lidské blízkosti.

Budeme se v těchto záležitostech politicky angažovat, nebo se jim věnovat nebudeme, poněvadž kapitalistický stát nakonec reguluje a standardizuje všechno? Je zde pracovní prostor pouze pro výzkum stojící na „identitě“, který se snaží standardizovat problémy „sexuální volby“, „genderové dysforie“ nebo „minorit“? Má přístup k normalizaci pouze malé procento žen a mužů, tedy bílí lidé ze střední vrstvy? Je homofobie a mužský šovinismus pouze záležitostí přístupu k určitým právům? Snaží se stát zbavit feminismu? Takové jsou sporné otázky, které se stávají předmětem diskuse na státní, evropské i globální úrovni s cílem vytvořit společnou půdu pro feminismus zmodernizovaný postkoloniálním a queerovým směrem, aby mohl být tady a teď viditelnější a politicky aktivnější.

Bibliografie:

(Tento text je upravenou verzí článku publikovaného v katalogu Fugas Subversivas. Reflexiones híbridas sobre las identidades. Eds. Guillermo Cano, Rían Lozano, Johanna Moreno. Valencia: Universidad de Valencia, 2005.)

Brown, Wendy. States of Injury. Power and Fredom in Late Modernity. Princeton University, 1995.

Butler, Judith. Undoing Gender. New York: Routledge, 2004.

McRobbie, Angela. The Aftermath of Feminism. Gender, Culture and Social Change. London: Sage, 2009.

Rose, Jacqueline. The Question of Zion. Princeton Paperbacks, 2005.

Sedgwick, Eve K. Touching Feeling. Affect, Pedagogy, Performativity. Duke University Press, 2003.