Fremd-word¹ Keiko Sei

Pojmy, které jsem si vybrala, se zrodily a ustálily na Západě, s významy a kontexty sobě vlastními. Poté se v průběhu moderni­začního období, k němuž došlo v mnoha asijských zemích, dostaly do Asie, kde byly od samých počátků jen zdrojem nedorozumění. Tyto nejasnosti přetrvávají, neboť dané pojmy jsou ve své podstatě asijské kultuře cizí. V důsledku toho se správné překlady těchto termínů – lhostejno zda pořízené v minulosti či v současnosti – dodnes stávají tématem řady diskusí. Skutečnost, že daná slova jsou dnes používána, třebaže nebyla správně pochopena ve svém původním významu, pak dále zhoršují nacionalisté, fundamentalisté a političtí vůdci. Jak, kdy a proč byly jednotlivé pojmy zavedeny, přeloženy a používány a také míra, do jaké jsou místní obyvatelé schopni tyto pojmy pochopit, to vše jasně odráží stávající politickou situaci v různých asijských zemích. Asie v současnosti prochází jedním z nejdramatičtějších transformačních období ve své historii a dané pojmy, třebaže leckdy nepochopené, v tomto procesu sehrávají velmi významnou roli. Překládané termíny, jež tu používám, jsou japonské a thajské – během modernizačního období totiž japonská a thajská monarchie prošla různými formami transformace. Japonsko modernizační a westernizační proces oficiálně nastoupilo v roce 1868. Překladatelé daných pojmů – především z řad intelektuálů a akademických technokratů, kteří mohli díky vládním stipendiím vycestovat do zahraničí – ve svých překladech vycházeli z čínské literatury a čínská písmena a pojmy uzpůsobovali západnímu pojetí. Později, když se Číňané rozhodli nastoupit modernizační proces, půjčovali si (převážně čínští studenti, kteří studovali v Japonsku) pojmy, jako je „komunismus“, „kapitalismus“ a „ekonomie“ od Japonců. Tyto termíny hojně užívají dodnes (řada z nich se objevuje rovněž v korejštině).² Naproti tomu v Thajsku překladům těchto pojmů věnovaly zvláštní pozornost vládní i intelektuální kruhy s cílem využít jich pro své politické cíle. Následky takového přístupu můžeme vystopovat nejen ve vývoji moderního Thajska, ale i v jeho bouřlivých politických dějinách, včetně nedávné krize. Dr. Kasian Tejapira z Fakulty politických věd na Univerzitě Thammasat napsal na toto téma³ řadu knih a studií. Z jeho publikací pocházejí také překlady do thajštiny, které zde používám. Takto dr. Tejapira vysvětluje okolnosti, za jakých byly západní termíny překládány do thajštiny a proč má tento proces pro moderní thajské dějiny takový význam:

„Moderní politické dějiny Thajska již dlouho provázejí otevřené diskuse o překládání západních idejí. Celá řada generací bilingvních thajských intelektuálů vede spory o překlad, jenž může sloužit jako nástroj přisvojení a zároveň i jako nástroj obrany před modernitou západního ražení. Vezmeme-li v úvahu charakteristický státem znárodněný jazyk, písmo i zvukovou stránku řeči v Thajsku, uvědomíme si, že západní modernitě byly úmyslně kladeny překážky, aby se k thajské veřejnosti nemohla dostat ve svých čistých, původních či bezprostředních jazykových formách. Jazykové hranice a integritu thajského národního státu s jeho ‚kolektivní kulturou‘ střežili thajští politikové různého politického přesvědčení. Všichni se snažili nově překládané lexikální imigranty prověřovat, podezřelé vracet zpět, anebo je překládat nanovo tak, aby je zcivilizovali, spoutali či zdomácněli. Mezitím se jejich neoficiální protějšky nepřetržitě snažily propašovávat a rozmnožovat nelegitimní slovník svých neautorizovaných překladů. A právě zde se formuje ona vysoce zpolitizovaná povaha metody ‚překladu jako transformace‘, jejímž prostřednictvím byla prověřována, zprostředkovávána, zdolávána, napadána, vybírána, modifikována a nepřetržitě sledována klíčová cizí politická a ideologická slova na své cestě mezikulturní metamorfózy.“

Zatímco v případě Thajska byl překlad vědomě užíván jako politický nástroj, japonský překlad byl převážně v rukou osvícených civilistů – ať už intelektuální a akademické elity, aristokratů či dokonce svobodných zednářů – kteří svou práci vykonávali s nadšením hodným francouzských encyclopédistes. V Číně se někteří intelektuálové pokoušeli nahradit čínskojaponská slova čistě čínskými překlady, tyto pokusy však selhaly převážně proto, že japonské překlady zněly moderněji. V Japonsku, jak poukazuje jeden jazykovědec, se ironií osudu tato čínská slova velmi rozšířila, neboť vypadala a zněla záhadněji, a tak byla považována za zajímavější a modernější. Byla užívána také z toho důvodu, aby podtrhla mužský princip modernizačního procesu (na rozdíl od japonského písma hiragana⁴, které vytvořily ženy a které bylo také z toho důvodu více spojováno s principem ženským).⁵

Nejtypičtějším příkladem, který Asiatům činil ve všech možných směrech potíže, je nepochybně výraz „demokracie“. Neutuchající politické nepokoje v jihovýchodní Asii, podobně jako ideologický konflikt mezi východoasijskými národy, přímo souvisejí se skutečností, že tento pojem, do Asie uvedený před více než 100 lety, nebyl doposud ještě zcela asimilován. V thajských domácnostech, kancelářích a školách, stejně tak jako v médiích, na internetových fórech a v nespočetných panelových diskusích vedou lidé denně debaty o tom, co slovo demokracie v tento daný okamžik přesně znamená. Od Singapuru po Barmu zatím vůdci s diktátorskými sklony prosazují jeho spojení s adjektivy – např. „disciplinovaná demokracie“ (Barma) či „řízená demokracie“ (Čína, Suhartova Indonésie). I v Jižní a Severní Koreji užívají termín jinak a v Číně jsou ovlivněni Hongkongem a Tchaj-wanem. Místní vlády zdůrazňují západní konotace termínu, jako by chtěly naznačit, že žádná vláda v Asii nebude demokracii praktikovat dobrovolně, dokud se v její bezprostřední blízkosti neobjeví ideologický nepřítel. Do barmštiny toto slovo dokonce ještě ani nebylo přeloženo. Do japonštiny se překládá jako minshu-shugi (-shugi znamená „ismus“). Dějiny slova minshu, převzatého ze staré čínské dějepisné knihy, se ubíraly klikatou cestou. Zatímco min znamená „lidé“, shu označuje „vůdce“ anebo „vlastníka“. Když jsou tato slova spojena asyndeticky, jejich význam je „lidé jsou vůdce“ anebo „vůdce lidí“ či „vlastník lidí“. Japonští překladatelé jej používali v prvním významu, přestože jeho původnímu smyslu přesně odpovídá druhý či třetí význam. V Číně se dnes tento výraz používá v prvním významu, který byl převzat zpět z Japonska. Jak vysvětluje dr. Tejapira, ekvivalentem pro demokracii je v současné thajštině slovo prachathipatai, jež překvapivě razil král Rama VI. již v roce 1912 ve významu „republika“ (tj. vláda bez krále). Následkem kompromisu mezi Lidovou stranou a králem Ramou VII. došlo v průběhu revoluce v roce 1932, kdy byla namísto republiky nastolena konstituční monarchie, k významovému posunu termínu od „republiky“ k „demokracii“. Současný politický systém v Thajsku je tedy charakterizován jako rabob prachathipatai an mi phramahakasat song pen pramuk neboli, vycházíme-li z původního významu slova prachathipatai, jako „republika s králem jako hlavou státu“, což je oxymóron, jehož vznik umožnilo úspěšné zkrocení signifianta odvozeného z cizího slova.⁶

* -koku = národ

Podobně ironický osud, jaký potkal thajský překlad slova demokracie, provázel i překlad slova republika do japonštiny (čínštiny). Ve staré čínské knize byl objeven výraz kyouwa, který označuje období zkorumpované monarchie, kdy zemi vládli duchovní. Tento výraz byl zvolen i přesto, že označuje zemi s monarchou v čele, na rozdíl od původního západního významu, který naprosto jasně rozlišuje mezi monarchií a republikou. Toto japonské (čínské) slovo v sobě nese i další konotaci ve smyslu „soužití v harmonii a míru“. Takto zkreslený nový překlad čínského slova byl později přejat z japonštiny zpět do čínštiny.

Podobně jako prachatipatai (thajský výraz pro „demokracii”) i význam slova kakumei se postupem času ironií osudu proměnil. Když se toto slovo prvně objevilo ve starověké knize I-ťing (Knize proměn), označovalo změnu, kdy v rámci monarchie jednoho krále nahradil další král s jiným příjmením. Slovo pak převzal jeden japonský intelektuál, který je použil v jiném smyslu a pak je uvedl zpět do Číny. Podle legendy inspiroval během pobytu v Japonsku tento překlad Sunjatsena, který se později v roce 1911 postavil do čela revoluce a založil první Čínskou republiku. V thajštině slovo patiwat razil princ Wan, předseda Královského institutu, který krátce poté, kdy Thajsko přestalo být absolutní monarchií, věnoval velkou péči překladům slov označujících západní pojmy⁷ do thajštiny. Patiwat znamená doslova „obrácení“ či „navrácení“. Implikuje tedy obnovu v poněkud konzervativním slova smyslu, spíše než aby vyjadřovalo radikální rozchod s minulostí anebo pokrokovou a kvalitativní změnu chodu společnosti, jak je tomu v anglickém originále. S konzervativními konotacemi slova nebyl spokojen Pridi Banomyong, sám demokratický socialistický revolucionář a vůdce konstituční revoluce v roce 1932, který pak místo toho prosazoval termín aphiwat, jenž znamená doslova „superrevoluce“.⁸ Užívání těchto slov zůstává i nadále nevyjasněné, neboť od revoluce v roce 1932 došlo v Thajsku k 19 vojenským převratům, přičemž při každém z nich armáda svrhla ústavu. Slovo patiwat, které je někdy používáno ve smyslu „převrat“, tak postupně nabylo konotací jak ve smyslu „režim“, tak „konstituční změna“. Zatímco thajské slovo pro „převrat“, rattabprahaan, znamená čistě jen „změnu režimu“.

Slovo jiyuu se objevuje ve staré japonské i čínské literatuře a v obou případech označuje někoho, kdo se chová svobodně, často však asociálním a egocentrickým způsobem. V zen-buddhismu se tento výraz používá k označení absence absolutních pravd. Z období Meidži v Japonsku pochází mnoho knih, které líčí, s jakými potížemi se potýkali intelektuálové ve snaze nalézt vhodný překlad slova liberty (svoboda)⁹ ve smyslu, v jakém je používal John Stuart Mill. Vyzkoušeli bezpočet různých slov, až nakonec k vystižení významu tohoto západního výrazu použili staré slovo jiyuu. Toto slovo, obohacené v japonštině o nový obsah, bylo pak uvedeno zpět do Číny. Podle doktora Pavin Chachavalpongpuna nebylo thajské slovo issaraphab původně chápáno ve smyslu vrozené vlastnosti, jež by byla vlastní všem jednotlivcům. To se změnilo teprve v momentě, kdy si tento termín osvojili vůdčí představitelé modernizačního období a prohlásili jej za součást thajské národní identity. A teprve tehdy, když bylo za vlády krále Ramy V. (počátek modernizačního období) zrušeno otroctví, začali se cítit „svobodní“ i obyčejní siamští lidé. Slovo issaraphab bylo totiž až do té doby vždy chápáno ve smyslu „nadvlády nad ostatními“, což znamenalo, že svoboda patřila jen těm, kdo stáli nejvýše u moci a vládli. Podle doktora Chachavalpongpuna žije tato představa v Thajcích dodnes. „Země svobody“ (doslovný význam novodobého siamského názvu „Thajsko“) si sice zakládá na konceptu demokracie, avšak nechápou-li Thajci západní pojetí svobody, nemohou pak porozumět ani demokracii.¹⁰

Slovo geijyutsu se objevuje ve starověké literatuře Číny (v knize I-ťing se používá k označení techniky předvídání budoucnosti) i Japonska. V obou zemích se až do pozdního 19. století používalo v první řadě k označení „techniky“, „dovednosti“, „talentu“ či „akademického studia“, což je západnímu významu slova „umění“ hodně vzdálené. V době reformace Meidži byl v Japonsku s nadějí, že obsáhne západní význam, ražen také výraz bijyutsu, současně však docházelo k pokusům užívat i slova geijyutsu v západním smyslu. Mezitím nespočetná řada akademiků a intelektuálů ve svých pojednáních vymýšlela další a další slova, jež měla západní význam slova „umění“ zachytit. Nicméně přetrvaly výrazy geijyutsu a bijyutsu, jen smysl toho prvního se změnil, jelikož získalo západní význam. A obě slova se svými novými významy se opět dostala zpět do Číny. V Japonsku se ovšem v posledních 30 letech používá v písmu katakana i přepis anglického slova „art“ (vyslovuje se jako aato), a to v případě, když chce spisovatel anebo mluvčí zdůraznit nový směr v umění. V thajštině se používá jednak výraz sippa (z jazyka páli) a jednak sil-lapa (ze sanskrtu), přičemž druhý výraz je dnes rozšířenější. Obě slova odkazují k řemeslu a ornamentálnímu umění a jsou spojována s uměleckými řemesly provozovanými na zakázku politických a náboženských vůdců. Toto nepochopení pojetí „umění“ v západním slova smyslu je dodnes evidentní v převážné většině thajského umění, včetně umění současného.

Stále se vedou sáhodlouhé diskuse o tom, jak tento termín správně překládat do japonštiny. V současnosti se v závislosti na kontextu vedle mnoha dalších japonských slov používá i přepis a-i-de-n-thi-thii v písmu katakana. Jedním z důvodů, proč je podle některých lingvistů tak obtížné převést toto slovo do japonštiny, je fakt, že na rozdíl od západní společnosti, kde jsou od sebe jednotlivec a národ jasně odděleni, mají Japonci obecně tendenci obětovat individualitu ve prospěch národa. Tomu západní výraz zrovna moc neodpovídá. S podobným problémem se potýkají i v Číně, kde jsou různá slova, např. některé opětovně zavedené sinojaponské výrazy, používána v závislosti na kontextu. Tato svízelná situace se nejspíš hned tak nezmění, neboť v poslední době řadu otázek ohledně identity nastoluje i kyberprostor.

Věnovala jsem se zde jen šesti pojmům, existuje však celá řada dalších, které kvůli kulturním odlišnostem neanglicky mluvících asijských zemí působí podobné zmatky mezi překladateli a dalšími uživateli jazyka. V Japonsku mezi tyto výrazy patří např. „společnost“, „příroda“, „architektura“, „láska“ a „právo“.

Poznámky:

1 / Označuje slova, která pocházejí z jiných kultur, slova, u nichž uživatelé cítí, že jim nepatří. Tento výraz jsem zde užila pro označení západních slov, která dodnes matou Asiaty svým obsahem, jenž jim zůstává cizí. Německé slovo fremd znamená „vnější“, „cizí“ či „odlišný“. Ve spojení s anglickým slovem word (slovo) pak tento termín vyvolává dojem odcizení, jež podtrhuje jeho význam. Díky tomu pak navíc není ani německý, ani anglický. Pro Asiaty jsou všechna západní slova jednoduše „západní“ a na konkrétním původu jednotlivých slov v každodenním užívání jazyka vlastně ani nezáleží.

2 / Dictionary of Loaning Words. Shanghai Dictionary Publishing House, 1984.

3 / The Politics of Translation, p.196–199, Commodifying Marxism: The Formation of Modern Thai Radical Culture, 1927–1958. Kasian Tejapira, Kyoto and Melbourne: Kyoto University Press and Trans Pacific Press, 2001.

4 / Na rozdíl od ostatních jazyků používá japonština tři různé typy písma: kanji, písmo čínského původu, a hiragana a katakana, jež jsou původu japonského (písmo katakana má omezenější užití – slouží kupř. k přepisu západních slov).

5 / Honyakugo Seiritsujijyou (The Creation Process of Translated Words), Akira Yanabu, Iwanami Shinsho, 1982.

6 / „Thammarat/Good Governance in Globalizing Thailand,” esej je součástí připravované knihy Words in Motion, Kasian Tejapira, Duke University Press.

7 / Princ Wan vysvětloval zavádění nových slov takto: „Sebedůvěru thajského národa upevní právě thajský jazyk. Jestliže totiž dáváme přednost užívání thajských transliterací západních slov vyjadřujících pojmy, můžeme postupovat příliš rychle. Tím chci říci, že napodobovat myšlenky jiných lidí můžeme přímo, místo abychom je nejprve modifikovali v souladu s našimi myšlenkami. Pokud však užíváme thajská slova, a musíme proto zavádět slova nová, budeme nuceni postupovat uváženě.“ Ibid.

8 / Ibid.

9 / Seiyō Jijō (Things Western), Yukichi Fukuzawa, 1867, 1868 a 1870 etc.

10 / „In the Land of the Free, Democracy in Chains,” Dr Pavin Chachavalpongpun, Bangkok Post, 9. října 2008.