Genderové otázky1 Cabello / Carceller

Jakým způsobem si můžeme vysvětlit tento pojem, sám o sobě dosti složitý, který se však většina společnosti snaží zjednodušit? Jak si můžeme vysvětlit, že tato většina raději dělá, že ho nechápe v jeho rozmanitosti? a jak je toto předstírání možné? Proč stále existují rozdíly v rodě v podobě bipolarizovaných a nepřekročitelných kategorií? Komu prospívá setrvání tohoto binárního rozštěpení? Proč je nutné patologizovat ty, kteří překročí hranici rodu? Proč většina případů překročení této hranice nakonec v kolektivní imaginaci získá pantomimický a zveličený tvar? Čím je podmíněn takový strach? Normativní rozdělení rodů nás staví před nezpochybnitelnou hranici, jejíž existenci nechceme uznat, abychom se tak vyhnuli jejímu zpochybnění. Kdo ji překročí, v tom nejlepším případě onemocní... A v tom nejhorším může být zavražděn z „mravních důvodů“; avšak je naprosto jisté, že samotný čin překročení této hranice nám propůjčuje zvláštní status a transformuje nás v politický problém, jenž vyžaduje zásah veřejné moci. Na druhou stranu je zcela jasné, že pokud se hranice nepřekročí úplně a rozhodneme se žít v neurčitosti, problém se ještě vyostří, mj. i proto, že neexistuje společenský prostor pro toto možné nové křížení. Říkáme nové nikoli proto, že by zde tato otázka neexistovala již dříve, ale říkáme nové, protože, jak už jsme naznačili, chybí vůle o této záležitosti skutečně a efektivně diskutovat. Můžeme tvrdit, že se jedná o nové téma, protože nebylo relevantní, protože se celkem schválně marginalizovala jeho existence, protože na ně bylo neustále pohlíženo jako na téma spojené se sexualitou, a tím se snižoval jeho politický význam. Bylo upozaďováno a stala se z něj ta poslední otázka, kterou bychom si měli položit jedině tehdy, když bude vyřešen zbytek problémů týkajících se naší společnosti; konec konců, říká se, že je to problém menšin. A je to pravda, protože většina občanů nemůže či nechce přijmout tu skutečnost, že jedna z hlavních proměnných, která určuje jejich život a způsob vzájemného působení na ostatní, jim byla vnucena. Stejně tak nemohou přijmout skutečnost, že z nich samotných se stali tzv. „policisté rodu“ v podobě strážců pořádku, kteří posuzují ostatní, působí na ně a nutí je k dodržování platných kategorií. Toto chování se u nich projevuje často v rámci každodenního života v podobě zdánlivě bezvýznamných gest, nudných rozhovorů a postojů tak zažitých, že zůstávají bez povšimnutí. Policisté rodu působí při přijímání zaměstnanců, ve škole i u lékaře; když podáváme své daňové přiznání a ve frontě před veřejnou toaletou… Jak se tedy můžeme považovat za svobodné, když jsme naturalizovali rod a udělali ze svých těl rovnostářská vězení?

Mužský nebo ženský. Zjevně musíme přijmout tuto jednoduchou volbu. Dle našich politických systémů by se mohlo zdát, že pouze předvídatelné osoby by měly být osoby emancipované/emancipovatelné, to znamená, že pouze z předvídatelných osob by se staly společenské bytosti s nabytými právy. Osoby nepředvídatelné – použijeme-li terminologii Carly Lonziové2 – nejsou politicky užitečné osoby, jsou to spíše osoby potenciálně nebezpečné, a tudíž by měly být vypuzeny a měly by být součástí kasty neviditelných. Ve společnostech založených na komunikaci je neviditelnost nakonec ten největší trest, protože má za následek neexistenci efektivních politických práv. Proto musí faktická moc ztížit možnost reprezentace těm, kterým nechce poskytnout aktivní úlohu ve společenské soustavě, a zvláště těm, které chce připravit o jejich občanská práva, tak jak už se dnes běžně děje. V současné době je přítomnost v kolektivní imaginaci nezbytná k tomu, aby bylo možno získat slovo ve společenské soustavě, bez tohoto zviditelnění nelze tvořit součást politického uskupení ani se za ni považovat.

Budeme-li souhlasit s Judith Butlerovou v tom, že rod představuje nedokonalé napodobení originálu, že „napodobuje mýtus samotné originálnosti“3, a buduje tak iluzi existence primárního a vnitřního rodu nebo paroduje mechanismus tohoto budování, pochopíme, že existuje mnoho příležitostí ke korupci a překročení zavedených rozlišení rodu, jež jsou z převládajícího heterosexuálního pohledu smyšleně popisována jako „přirozená“. V oblasti reprezentace, zvláště co se týče vizuální reprezentace, existuje a priori množství prostorů k budování možných identit, které by ztížily normativní určení rodu; identit, které by nás odvedly od iluzorní snahy vytvořit toto stabilní já opatřené sexuálními orgány, které Butlerová asociuje s řízením heteronormativní regulující fikce. Jedná se však o stále platnou regulaci, která je velice hluboko zakořeněna v různých společnostech a kulturách. Pokud si vyložíme slovo reprezentace jako opakovanou prezentaci (re-prezentaci) v rámci nekonečně odkládané stability a jednoty rodově regulované a nařízené přítomnosti, mohla by být reprezentace naším zdánlivým spojencem, který by nám umožnil hrát si s jejími možnostmi a využít jejího důležitého dopadu na současné sociální prostory. Ale zobrazení vytvořená na základě odporu vůči hegemonickému pohledu a stanoveným kategoriím jsou odsunuta a interpretována pomocí ohromujícího a komediantského klíče, jsou vzdálena prostorům, kde se buduje skutečně plurální a vyrovnaná imaginace. Receptivní ozvěna těchto zobrazení se v rámci kritiky přesouvá do uzavřených přihrádek, čímž se omezují možnosti jejich výkladu a tato zobrazení ztrácejí příležitost stát se předmětem otevřené interpretace. Redundantní systém rodu, jehož struktura zůstává skryta pod záminkou neutrality – která ve skutečnosti není možná –, se stará o neúnavnou podporu takových zobrazení, která do daného systému zapadají, a zároveň odsuzuje vyčerpání, jež mu způsobuje jakékoli naléhání na nekonvenční imaginaci.

Jako umělci jsme se již v roce 2000 zabývali možností pracovat s tím, co nazýváme degenerované umění. Za prvé bylo degenerované umění (Entartete Kunst) pojmem, který si zvolil v roce 1937 německý národněsocialistický režim pro označení a urážku děl moderního či avantgardního umění. Za druhé jako degenerovaného nebo degenerovanou lze také označit „osobu s abnormálními či zvrhlými duševními a morálními vlastnostmi, která je obvykle zvláštním způsobem fyzicky poznamenána“4, tento pojem se hojně užíval pro označení osob sexuálně „zvrácených“ (do této kategorie spadají jak osoby dopouštějící se násilí, jakým je např. znásilnění, tak i osoby, na nichž je násilí pácháno dominantní skupinou, což je případ homosexuálů). Za třetí se navzdory odporu ze strany institucí ve španělském jazyce ujalo slovo género (pozn. překl.: v češtině znamená „rod“) jako doslovný překlad anglického pojmu gender. Na základě toho jsme se rozhodli používat pojem degenerovaný také ve významu bezrodý, a to v případech, kdy chybí přiřazení k normativně platnému ženskému či mužskému rodu. Za čtvrté se ve španělštině slovo género (pozn. překl.: v dalším svém významu „žánr“) vztahuje k označení různých uměleckých disciplín: fotografie, výtvarného umění, sochařství, videa... (v angličtině se tento pojem vyjádří slovem genre). Ve všech těchto významech by degenerované umění5 mohlo přinejmenším čtyřikrát překročit hranici – politickou, sexuální, sociální a hranici destabilizace konzervativního uměleckého jazyka. Lze vskutku překročit hranici mezi rody? Jisté je, že tato cesta zatím nebyla téměř vůbec prozkoumána. Morální revoluce, která proběhla v některých západních státech ve 2. polovině minulého století, si skutečně kladla otázku, zda je třeba zrovnoprávnit nadvládu mezi ženským a mužským prvkem; avšak tato otázka se netýkala nutnosti porušit stálost tohoto symbolického uspořádání, čímž se možnost jistého narušení normativního rodu omezila pouze na oblast zábavy, patologie nebo nařízené marginalizace. Je jisté, že ke změnám dochází jen velmi pomalu. Pokud se rozhlédneme a podíváme se i do světa umění, uvědomíme si, jak jsme stále ještě vzdáleni právní, ekonomické a politické rovnoprávnosti (pokud tedy některou z těchto kategorií můžeme použít odděleně od ostatních) mezi těmi biologicky nutně maskulinními muži a těmi biologicky nutně femininními ženami tvořícími ideologickou většinu. Ale možná jsme se spletli v otázce, protože odpověď je zřejmá, v současné době postrádáme tuto svobodu a ve veřejné sféře musíme být přiřazováni k jednomu či druhému rodu. To znamená, že se nejedná o problematiku, která by měla být analyzována v soukromí, je to veřejná záležitost a otázka mocenských vztahů. Naše přiřazení k rodu spočívá v našich dokladech totožnosti, které jsou skoro důležitější než my sami, protože jejich držení je podmínkou pro cestování po světě; pokud je nemáme, je zpochybňována samotná naše existence. Neuvádí se v nich rasa (přinejmenším ne ve Španělsku) ani ekonomická vrstva (i když je potřeba spolu s doklady ukázat kreditní karty, pokud chceme dokázat solventnost). Neuvádí se naše náboženství...; avšak potřeba znát předepsaný rod, ke kterému jsi byl zapsán, hraničí s posedlostí. Proč? Vraťme se na začátek: komu prospívá zachování tohoto binárního rozštěpení?

Poznámky:

1 / Toto heslo souvisí s heslem Archiv.

2 / Lonzi, Carla. Plivněme na Hegla. Barcelona: Editorial Anagrama, 1981. Původně vydané jako Sputiamo su Hegel e altri scritti. Milano: Rivolta Femminile, 1972.

3 / Butler, Judith. Gender Trouble. Feminism and the Subversion of Identity. London: Routledge, 1990.

4 / Diccionario de la lengua española, Real Academia Española, 20. vydání. Madrid: Espasa-Calpe, 1984.

5 / V angličtině by to bylo něco mezi Degenerate Art a Degenderate Art.