Generace 386 Andrej Lankov
Nedávné prezidentské volby jsou často označovány jako „fiasko generace třistaosmdesátšestníků“. Fráze „generace třistaosmdesátšestníků“ se ve skutečnosti vžila už někdy v polovině 90. let 20. století, a to zcela oprávněně. Vzestup a údajný pád této generace je pravděpodobně hlavním tématem dějin korejské společnosti a politiky posledních dvou desetiletí. Zdá se, ačkoliv čas teprve ukáže, že generace třistaosmdesátšestníků bude mít na korejské dějiny podobný vliv, jako měla na historii Spojených států generace, která měla na svědomí baby boom.
Korejští třistaosmdesátšestníci jsou samozřejmě mladší než generace baby boomu. Označení samo vzniklo teprve před 15 lety jako narážka na nejnovější typ počítače, „model 386“ (který ovšem brzy vystřídaly modely 486 a Pentium). Z názvu vyplývalo, že se jedná o lidi po třicítce (tedy číslo 3), kteří chodili na vysokou školu v 80. letech (tedy 8) a narodili se v 60. letech (tedy 6). Dnes, o desetiletí později, by bylo samozřejmě příhodnější je označovat jako „čtyřistaosmdesátšestníky“, staré označení se však už vžilo.
Generace třistaosmdesátšestníků byla v mnoha ohledech výjimečná. Předně to byla první generace Korejců, kteří vyrostli v relativně bohaté společnosti. Některých třistaosmdesátšestníků se sice chudoba v dětství dotkla, skutečnou bídu, jaká sužovala jejich rodiče, už ale nepoznali. Korejská válka pro ně neznamená nic víc než vzdálenou vzpomínku, znají ji jen z vyprávění rodičů a z oficiální antikomunistické propagandy, která byla v době jejich středoškolských studií stále ještě zcela běžná (pro ně však stále méně důvěryhodná). Nesdíleli onen hluboký pocit nejistoty, jenž přerostl v trvalý odkaz války. Jelikož generace 30. let, tedy rodiče třistaosmdesátšestníků nikdy nezapomněli, že je v roce 1950 zachránila právě americká vojenská intervence, nikdy ani nepřeceňovali význam Koreje ve světě. Generace třistaosmdesátšestníků má na věc jiný pohled.
Jejich rodiče, narození do chudoby, byli připraveni tolerovat diktaturu, pokud zajišťovala ekonomický růst. Starší generace byla pyšná, když mohla z kol přesedlat na motocykly, a pak do aut, a byla šťastná, když si mohla dovolit dovolenou na ostrově Jeju a o něco později dokonce i dovolenou v zahraničí. Pro generaci třistaosmdesátšestníků toto vše bylo už naprosto samozřejmé. Dětství a mládí prožili v době největší ekonomické prosperity, jakou jejich země ve 20. století zažila, a jen sotva tomu věnovali nějakou pozornost.
V 80. letech se tato generace, tou dobou dvacetiletých, začala více zajímat o politiku. Většina jejích příslušníků byla ovlivněna studentským aktivismem: třistaosmdesátšestníci byli první generací v korejské historii, která měla snadný přístup k univerzitnímu vzdělání. Na tichou dohodu, jakou uzavřeli vojenští diktátoři s jejich rodiči, tedy autoritativní režim výměnou za ekonomický růst, už nebyli ochotní přistoupit. Třistaosmdesátšestníci požadovali naprostou demokracii. A opravdu, v nenásilném povstání, které v roce 1987 ukončilo desetiletí diktátorské vlády, sehráli skutečně zásadní (dokonce možná rozhodující) roli.
Na to, že byla Korea rozvojovou zemí, měla v 80. letech pozoruhodně rovnoměrně rozdělené bohatství. Této skutečnosti si však generace třistaosmdesátšestníků nijak zvlášť nevážila (ani ji snad nezaregistrovala). Pro ně propast mezi bohatými a chudými prostě „zela“ a bylo s tím třeba něco dělat. V době vysokoškolských studií se řada z nich přikláněla k řešením, jež nabízel marxismus, který si ovšem obvykle vykládali poněkud přímočarým leninským způsobem. V 80. letech se angažovanost v marxistickém undergroundu stala běžnou součástí života na korejských univerzitách.
Kromě leninismu nabízel „správné“ odpověd i na bolestivé otázky ještě nacionalismus. Směs nacionalismu a levičáctví, již dávno typická pro Severní Koreu, tak začala získávat na oblibě i v Jižní Koreji.
Studenti svou zemi vnímali jako autoritářskou a represivní diktaturu. Jelikož Korea byla spojencem Spojených států, všechny problémy, skutečné i domnělé, svalovali na vládu a samozřejmě i na „americké imperialisty“, pokládané za hlavní podporovatele diktatury. V extrémnějších, avšak zdaleka ne výjimečných případech pak někteří pojali silné pro-pchjongjangské sympatie.
V 90. letech se na chvíli zdálo, jako by generace třistaosmdesátšestníků ztratila o politickou angažovanost zájem. V „boji“ pokračovala jen hrstka politických aktivistů, ale po pádu diktatury nebylo jasné, kdo je v této nové situaci vlastně „nepřítel“. Drtivá většina třistaosmdesátšestníků na aktivismus rezignovala a soustředila se jen na svou práci.
V polovině 90. let začalo být však zřejmé, že to nepůjde tak snadno. Třistaosmdesátšestníci vnesli do mainstreamové politiky myšlenky svého mládí, třebaže už v poněkud rozředěné formě. O komunistické revoluci už snil jen málokdo a mnoho iluzí (ne však všechny) o Severní Koreji se rozplynulo. Třistaosmdesátšestníci sice stále požadovali štědrý sociální stát, neuvědomovali si ale už, že takový stát daňové poplatníky také hodně stojí. Zároveň chtěli, aby se jejich země distancovala od Spojených států, neboť měli za to, že se Korea už nemá čeho obávat. Od poloviny 90. let 20. století tak korejská politika získala generační rozměr: ti, kterým bylo pod 40 či 45 let, se od svých starších spoluobčanů odlišovali svými postoji, jež byly levicově zabarvené, nacionalistické a do určité míry i protiamerické.
V roce 1997 byl díky silné podpoře generace třistaosmdesátšestníků prezidentem zvolen Kim Dae-jung. Za jejich skutečný triumf bylo považováno ale až vítězství prezidenta Roha v roce 2002. A opravdu, Jižní Korea, tak dlouho bašta radikálního antikomunismu, získala poprvé v historii levicovou vládu.
Tento triumf měl však krátké trvání. Prezident Roh se ujal moci v atmosféře velkého očekávání a brzy se ukázalo, že se život za režimu třistaosmdesátšestníků nijak nezlepšil. Spíš naopak, něco se změnilo k horšímu, vzrostla např. nezaměstnanost mladých lidí a zpomalila se ekonomika. Není jasné, jakou měrou byla za problémy odpovědná vláda, korejská veřejnost však byla přesvědčená, že vina leží na její straně a začala ji považovat za neschopnou a nezpůsobilou. Volby v roce 2007 tedy skončily drtivým vítězstvím pravicové Velké národní strany.
K velkému překvapení třistaosmdesátšestníků ani jejich mladší sourozenci, ani dospívající děti jejich světový názor nesdílejí. Politika na vysokých školách – do určité míry se tam s ní lze ještě setkat – se posunula doprava a mladí Korejci dnes budou volit pravděpodobně zase pravicové strany, podobně jako jejich prarodiče. Marxistický světový názor generace třistaosmdesátšestníků jim přijde směšně anachronistický, a pokud se ještě zajímají o boj s diktaturou (takových je už málo), nejčastěji se zaměří na Kim Ir-sena v Severní Koreji, dávného miláčka aktivistů generace třistaosmdesátšestníků. Proto se tak hodně mluví o „pádu generace třistaosmdesátšestníků“. Podobná prohlášení jsou ale zajisté předčasná. Příslušníci generace třistaosmdesátšestníků jsou teď ve skutečnosti v nejlepším věku a v nadcházejících dekádách budou mít ještě řadu příležitostí k návratu na scénu. Jejich oponenti koneckonců očekávají, že nová vláda přinese druhé vydání „ekonomického zázraku“ 60. let. To se však z řady nejrůznějších důvodů nestane, přičemž výsledné zklamání by pak mohlo předznamenat opakovaný nástup generace třistaosmdesátšestníků do politiky. Velké kyvadlo politiky se houpe zprava doleva a pak zase zpět.