Co se o prezidentovi dozvíme
z prezidentových projevů Jan Sokol

Václavu Havlovi velmi zaleží na jeho projevech. To se sice všeobecně ví, ale naši lidé je moc neznají. Kdo si je přečte v Literárních novinách, sporadicky v Lidovkách nebo dodatečně v knižních výborech? Stálo by za samostatnou úvahu, proč ani média jim nevěnují více pozornosti.

Je to paradox, nebo už česká tradice? Prezidenta si přece dnes u nás lidé považují více než kteréhokoli jiného politika, a ani v cizině není mnoho tak vážených prvních osobností ve státě. S Masarykem to bylo trochu podobné. I k němu, jako k dnešnímu prezidentovi, se chovala zdvořilá úcta, často i víc než jen úcta, ale poslouchala se sotva na půl ucha. Je to už takový náš hotový obraz prezidenta filozofa na trůnu: on je ten, kdo zastupuje, jaksi za nás za všechny drží laťku a dělá si starosti o věci, které přesahují náš horizont, o mravní stav země především. A my pak můžeme s o to lehčím srdcem hodit podobné starosti za hlavu. Převládá totiž mínění, že vést takovéto vznešené a učené a morální řeči mají speciálně naši prezidenti v popisu práce, a že je to tak dobře. Na druhé straně však, ať od nás nikdo nečeká, že bychom si je měli brát nějak příliš k srdci. Oni na těch Hradčanech patří ke dni svátečnímu, zdobí jej a posvěcují, my vězíme ve všednosti, při zemi a to je zase náš úděl. Redakce Nové Přítomnosti se chce projevům Václava Havla věnovat důkladněji: co je to vůbec za žánr? Jak se v nich řečník ukazuje? Ke komu promlouvá? Co a proč tematizuje? V tomto čísle se soustředíme na některé z jeho prvních projevů, často dosti osobních, v nichž také sám pro sebe objevoval roli a odpovědnost státníka. Příště se chceme stejně důkladně věnovat těm projevům, které tematizují celkový stav tohoto světa a možnosti lidské odpovědnosti za něj. V některém z příštích čísel přineseme také lingvistický rozbor prezidentových projevů.

Havel na Hrad!

To bylo jedno z prvních hesel Občanského fóra, a plakáty s ním − dost už zažloutlé − dodnes visí v nejedné dílně a kanceláři. Viděl jsem i takové, kde jakýsi nadšenec rukou dopsal ještě písmenko, aby oslavil jeho naplnění: „Havel na Hradě“. Jenže, tím věci nijak neskončily, nýbrž v jistém smyslu teprve začaly. Přinejmenším pro Václava Havla. Tomu, co následovalo, co se s ním stalo mezi zvolením a dnešním prezidentstvím na Hradě, je věnován následující článek. Má-li aspoň trochu osvětlit vlastní povahu prezidentského úřadu na Pražském hradě a tajemný proces, jímž se z občanů stávají prezidenti, musí začít od Adama. Když se stal Masaryk prvním československým prezidentem, vstoupil jaksi nepozorovaně do tradice českých panovníků. (Nedávno vyšla populární knížka o „Českých panovnících“ která má Masaryka dokonce na obálce.) Svoji roli přitom sehrála státoprávní argumentace staročechů, ale možná ještě významnější byl prostý fakt, že se usídlil na pražském Hradě. Tak výrazné královské sídlo mezi nebem a zemí totiž dnes nemá žádný monarcha na světě a vedle Hradčan jsou třeba Louvre nebo Hofburg jen procovskými paláci městských zbohatlíků. A přesto se jim tamní prezidenti velkým obloukem vyhnuli, právě z výše naznačeného důvodu. Něco takového ovšem v Praze nikoho ani nenapadlo: představte si prezidenta třeba ve Strakově akademii nebo − hrůza − v České spořitelně! Právě samozřejmost, s níž se Masaryk na Hradě usídlil a s níž to veřejnost bez výjimky nadšeně přijala, usvědčuje obě strany z jakési tiché dohody, že tak to má být a že tak to všichni chceme.

Na jiné zajímavé důsledky této pozoruhodné tradice upozornil už Ernest Gellner: že prezident je jaksi vyňat z běžného politického provozu a nad ním povznesen, že prezidentský úřad má u nás vždy jen jediného legitimního kandidáta a že se od něj také očekává, že bude spíš sám sebou než představitelem typického občana této země. Český prezident tedy není pomazán a korunován, jeho nástup se však nemůže obejít bez jakéhosi obřadu v katedrále (to věděl i Gottwald). Tam by třeba francouzského republikána rozhodně vyděsila podezřelá blízkost korunovačních klenotů. Co kdyby jednou někoho napadlo otevřít ty dvoje kované dveře ze Svatováclavské kaple a vydat se nahoru po schodech...

Ale kdepak! To by si dal! Stačí jen porovnat neslýchané svízele a skandály, od 30. let sužující britské následníky trůnu − obyčejné lidičky, které už od dětství nesnesitelně svrbí právě koruna na hlavě a nutí pak ovšem stavět se na hlavu, jen aby se toho protivného pocitu na chvilku zbavili. Eduardovi VIII. paní Simpsonová nakonec odpomohla, kdežto paní Diana, zdá se, nepomáhá. Proti tomu je pražské řešení prostě geniální: prezident − ale na Hradčanech, koruna − ale za sedmi zámky. Jak už to ale u takových mazaně geniálních řešení bývá, na samu osobu rodícího se prezidenta se přitom kladou nemalé nároky. Měl by být lidový jako král Ječmínek, a přitom vznešený jako Charles de Gaulle. Na rozdíl od aristokratů, kteří „se už rodí se stříbrnou lžičkou v ústech“, jak říkají Angličané, není na tuto novou pozici nijak vybaven a připraven. Už samy průvodní a technické okolnosti tohoto postavení ho aspoň zpočátku lekají, až děsí: obrovské chodby a koberce, čestné stráže, vlajky a ceremoniáři, diplomaté, věnce a státnické povinnosti všeho druhu. Masaryk sám ještě přistoupil na jízdy na koni, ty ostatní naštěstí už pokud možno redukoval a samotný Hrad s geniální pomocí Plečnikovou odmonarchizoval, zcivilnil a modernizoval. Beneš si dal postavit docela útulnou vilku v blízké zahradě a nakonec Husák prosadil, ze může bydlet někde jinde. (To ani Svoboda ještě nesměl.) Co si ti všichni přitom mysleli, to se už nikdo asi nedozví.

Jak tomu bylo s Václavem Havlem? Některých spíše vnějškových drobností si už zlomyslní pozorovatelé všimli − třeba délky kalhot při první přehlídce čestné roty, jiné se jaksi proslechly a vyprávěly dole v podhradí: třeba povídka o koloběžce, nedávno ostatně úředně potvrzena, když se koloběžka objevila na výstavě hradních automobilů. Na rozdíl od svých předchůdců však Havel tento svůj přerod průběžně reflektoval a dokonce do jisté míry komentoval − s opravdovostí a upřímností, která je mu vlastní. Této vzácné příležitosti nahlédnout do Hradu by bylo škoda nevyužít. Podívejme se proto na několik Havlových projevů z prvních prezidentských let, kde autor sám dává najevo, jak se krok za krokem stává prezidentem, a co to všechno znamená.

První fázi nesnadného přerodu občana v prezidenta dokumentuje poděkování za čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě z dubna 1990. Havel tu dává zřetelně najevo, že se ve své roli necítí tak úplně doma: „Silný pocit celkové nepatřičnosti“, „potřeba vysvětlovat a obhajovat“. Za touto „absurdní dimenzí“ autor stále cítí přítomnost „povědomého pána“, který tomu učiní rázně přítrž, když na chodbě zařve „Budíček!“ V této souvislosti ovšem nemůže chybět ani Kafka, jemuž se Havel cítí být snad ještě blíže než obvykle − a popisuje to zcela přesvědčivě. Nicméně je tu drobný, leč důležitý rozdíl: na rozdíl od zeměměřiče Havel na Zámku už je. Ještě tu sice nezdomácněl, je si vědom, „že do prezidentské funkce nepatří a může z ní být kdykoli právem vypuzen“, nicméně cítí, že je to pro dobrý výkon téže funkce vlastně výhoda. To všechno je naprosto upřímné, jenže už jsou tu i poradci a Havel si uvědomuje, že snad „odkryl karty víc, než by měl“ a bude za to možná i pokárán. Ale i to „očekává a zasluhuje“. Takové až sarkastické hodnocení sebe sama bývá sice známkou charakteru a osobní velikosti, politikovi je však přísně zakázáno − a to nejenom jeho poradci, nybrž z povahy věci samé. Není už totiž jen sám sebou, nýbrž také a především zástupcem, představitelem a symbolem − i kdyby sebevíce nechtěl. Zejména hlava státu je předmětem identifikace, ztotožnění poddaných − pardon, občanů − daleko rozsáhlejším, než je mu milé, a hlubší, než by se na první pohled zdálo. Prezidentem není jen v nějakých „úředních hodinách“, v zasedací síni nebo při televizním projevu, nýbrž bez přestání dnem i nocí. Snad kdysi, když mohl panovník sundat korunu a v přestrojení večer proklouznout do podzámčí, mohl si dopřat chvilku, kdy byl jenom člověkem. Moderní politik, který se vyskytuje vždycky jen v civilu, nic takového nemá a mít ani nemůže. Jeho role je totiž nadmíru vážná a v některých zemích sice snese ledacos, rozhodně však žádné šprýmy. Ty jsou s ní bytostně neslučitelné. Tohle všechno si Havel bezpochyby brzy uvědomil a projev v Jeruzaléme (podobně jako koloběžka) je jedním z posledních pokusů na chvíli z role úplně vyskočit a podívat se na ni, jako kdyby nebyla jeho. V dalším kroku už půjde jen o masarykovsky přísnou, vážnou reflexi. To není jen úspěch poradcovské pedagogie, nýbrž důsledek měnící se vlastní perspektivy: pohledu ze Zámku. Dokud se z hradu a zámku ještě skutečně vládlo, než se z nich stala místa přepychového lenošení, stavěly se vždycky na kopci. V nejhorším případě, když žádný nebyl k mání, musela se postavit aspoň věž. To mělo zajisté i své důvody obranné, ale nejenom ty. Z výšiny kopce nebo věže vypadá totiž svět úplně jinak: je to jiný svět.

Svět obyčejného člověka se vždycky točí okolo kuchyně a jeho obzor končí protějším panelákem, sousedovou garáží, v nejlepším případě stromy na zahradě. To snad jen lovec, námořník nebo kovboj má svět podstatně širší − proto se tato povolání odjakživa těšila jakési posvátné úctě. I vlastní kouzlo televize spočívá hlavně v tom, že jako iluzivní okno dává zapomenout na ubohost našeho skutečného světa a předstírá vyhlídky téměř neomezeně. Dokud televize nebyla, měl jenom ponocný a hradní pán ten povznášející nadhled přes desítky a stovky soukromých světů v podzámčí, jeden vedle druhého tvořených domky, chlívky a zahrádkami − a v každém z nich se odehrávalo nějaké velice lokální drama.

Tahle dramata dvorku, plotu, garáží a popelnic ze Zámku sice vidět není, zato je však vidět jakýsi celek a jeho makrodrama. Jednotlivé osudy a epizody, pro přímé účastníky krajně závažné, vypadají z výšky dojemně podobně, truchlivě stejně, až nakonec úplně splynou − podobně jako se kravál a troubení aut na dálnici zdálky slévá v jeden stejnoměrný hukot. Vyhlídka z Hradčan nabízí tuto zkušenost v míře vrchovaté, a že ji dávní obyvatelé paláce hojně užívali, o tom svědčí četné arkýře, balkony a parkány, zejména ve středověké části. Co si z ní asi vzali sami pro sebe a pro své vládnutí? Ke sluchu moderního politika doléhá toto vzdálené hučení v podobě tisíců dopisů a stížností, tisíců lokálních dramat lidí, kterým není pomoci.

Havel dramatik musel být upřímně zaskočen obřadností a byrokratičností svého úřadu, na druhé straně pro pohled z výšky ho jeho předchozí zkušenost vybavila velice ostrým pohledem. Už jeho divadelní hry totiž každodenní svět komunistického podhradí silně zobecňovaly, hledaly v něm charakteristické, všeobecné sklony, a měly tak blízko k filozofii jistého druhu. Proto jsou i v novém pohledu z Hradu od začátku silně zastoupena témata mravní, zejména téma nepravdy, švindlu a lži. Kolem lží a jejich důmyslného maskování se točí třeba projev na světovém summitu dětí (New York, 30. 9. 1990): „Kolik zla se už napáchalo ve jménu dětí!“

Tady už ovšem nemluví jenom kritik a dramatik, který pozoruje a nahlas říká, co uviděl. Ze Zámku se očekavá víc: náprava, zásah nebo aspoň pokyn k řešení. Proto v tomtéž projevu Havel vzápětí mluví i o naději, kterou čerpá z chování dětí samých: děti „usvědčily své rodiče ze lži“ a „probudily v nich jejich lepší já“. Kdyby se takové věci vůbec daly zakázat zákonem, mělo by být dospělým „zakázáno ve jménu dětí a v jejich údajném zájmu lhát, udávat, hrbit se a zrazovat“, kdežto „vrahům a diktátorům“ by mělo být zakázáno „hladit děti po vlasech“.

Hlubokou analýzu individuální i kolektivní nenávisti rozvíjí projev v Oslu (28. 8. 1990). Nenávist je tu předně viděna jako aktivní protipól lásky, „konkrétní vzedmutí duše“, jehož nejsou schopni lidé „dutí, prázdní, lhostejní“. Její kořen hledá Havel − poněkud hegelovsky − v neukojené potřebě uznání či sebepotvrzení, v „nepřiměřeném pocitu ukřivdění“, případně nevděku. To, co zde chybí, je „pocit přiměřenosti“, „smysl pro míru“. Odtud se dostává k tíživému problému kolektivní nenávisti, nebezpečné hlavně proto, že je „jakýmsi trychtýřem, který do sebe posléze vsaje všechny, kdo jsou disponovaní k nenávisti individuální“. To je náhled vskutku pozoruhodný, stejně jako popis společenských výhod nenávisti skupinové. Jak se v závěru projevu autor vrací na politickou rovinu, zmiňuje jako pravé semínko těchto zhoubných sil někde v hloubi skutečnou historickou křivdu. A těch je ve východní Evropě k dispozici libovolné množství: těžko najít jakoukoli skupinu, jež by ve své historii nějakou neměla.

Vzhledem k tomu, co pak následovalo v Jugoslávii, byl projev o kolektivní nenávisti a potřebě nepřítele vskutku prorocký. Snad jen výklad nenávisti z pocitu neuznání a křivdy je příliš úzký: není ještě vážnějším pramenem nenávisti pocit životního ohrožení, který si pak jen hledá historická zdůvodnění? Každé vědomí, individuální i kolektivní, je přece především přítomné a ke svým historickým kořenům se obrací, až když už je k něčemu potřebuje. A nejspíš jen pocit přímého ohrožení dokáže mobilizovat tak strašné a totální síly, jaké se v jugoslávské válce potom projevily.

O mravních tématech, jakkoli dnes zvláště důležitých, se ovšem obtížně mluví. Kdo o nich chce hovořit, nemá se totiž v moderní době o co opřít kromě své vlastní problematické autority. Je-li to navíc hlas ze Zámku, přímo si koleduje o osvědčený return: a co vy tam nahoře? co ty sám? Proto se Havlův kritický pohled musí obrátit i dovnitř, do „vlastních řad“, mezi ty, kdo žijí na zámcích. Tomu je věnována kodaňská přednáška (28. 5. 1991), která tehdy vzbudila zasloužený ohlas. Je to zase pokus, vidět vlastní situaci − tentokrát už jasně člověka na Zámku − s jistým odstupem („jsa u moci, jsem si permanentně podezřelý“), ale bez legrace. Havel si všímá příjemností spojených se životem politika a vidí je jako pokušení: opět jedno z jeho tradičních témat. „Člověk, který zapomněl řídit auto, nakupovat, vařit si kávu a telefonovat, není totiž týmž, který to celý život uměl. (...) Stává se zajatcem svého postavení, svých výhod, své funkce.“ Světový ohlas tohoto projevu bezpečně prokázal, že tohle vůbec není problém specificky český, ale že možná jen československý prezident si tehdy mohl dovolit takhle mluvit o nahém králi.

Toto své zvláštní postavení mezi politiky Havel nepřisuzuje nějakým osobním přednostem, nýbrž tomu, že přišel do politiky jako outsider, a to jako intelektuál. V přednášce k japonským intelektuálům (Tokio, 23. 4. 1992) přemýšlí o tom, zda by z nouze, v níž se po pádu komunismu dostali ve východní Evropě k moci často právě intelektualové, nemohla vyrůst i nějaká ctnost. Poctivě probírá známé a mnohokrát publikované námitky − amatérství, váhavost, nesrozumitelnost, neschopnost vést a řídit −, přece se však snaží ukázat, že proti nim stojí i jisté výhody či přednosti. „Jakýsi nový vítr, nový duch“ by mohli intelektuálové do politiky vnést právě proto, že víc a hlouběji rozumějí tomu, co se dnes na světě děje. „Soudobá civilizace se ocitla na velikém rozcestí“ a politiky tedy čeká, že budou muset hlouběji prožívat i „osud světa“. S tím však mají zatím nějakou zkušenost právě jen vědci, básníci, filozofové − zkrátka intelektuálové.

K tématu globální odpovědnosti a globálních problémů, které potom v Havlových projevech zaujímá stále významnější místo, bych se rád vrátil jindy. Tento pokus o pochopení geneze Václava Havla jako prezidenta bych chtěl uzavřít tématem, které podle mého názoru představuje další práh jeho vývoje. Je to téma čekání, času a trpělivosti. V děkovném projevu k Akademii humanitních a politických věd (Paříž, 27. 10. 1992) Havel rozlišuje různé druhy čekání se zvláštním zřetelem k čekání na Godota. Takové neplodné čekání na „nejasnou záchranu zvenčí“ není naděje, nýbrž iluze, „záplata na díru v duši“. Jejím pravým opakem je pak schopnost něco dělat bez ohledu na to, kdy anebo dokonce zda se to nějak vyplatí. Dělat věci, o nichž je člověk pevně přesvědčen, že jsou dobré samy o sobě − a pak už jen věřit, že se snad jednoho dne ujmou. Kdy, to není důležité. Přesto se Havel přiznává, že v době svého prezidentství jaksi propadal omylu „zkázonosné nedočkavosti soudobé technokratické civilizace“: „Myslel jsem si zkrátka, že čas patří mně. Byl to ovšem velký omyl. Svět, bytí i dějiny mají svůj vlastní čas, do něhož sice můžeme tvořivě vstupovat, ale který nikdo z nás nemá celkově ve svých rukách.“

Také zkušenost, že nic se zejména v politice nedá uspěchat, si každý musí udělat zřejmě sám. Že dobrý politik pracuje nejčastěji jaksi „do prázdna“ a výsledku se málokdy dočká, to je další důležitý krok v genezi prezidenta. Snad bych si jen v teto souvislosti dovolil připomenout významné téma, jež v Havlově úvaze chybí. Trpělivému politikovi poskytuje evropská tradice významnou pomoc, totiž důvěru v instituce. Jakkoli to pro člověka s životní zkušeností komunismu zní přímo absurdně, přece jsou to především instituce, o něž se svobodné zřízení společnosti vždycky opírá. Přes všechnu svoji těžkopádnost, tupost a strnulost jsou totiž právě ona místa, kde se střádá zkušenost generací a kde se soustavným napravováním omylů může budovat cosi jako praktická moudrost.

Jako lidská díla nejsou jistě žádnými ideály: jsou tu jen proto, abychom my obyčejní a křehcí smrtelníci měli co trpělivě kritizovat a zlepšovat. Ztuhnou-li tak, že to už nedokáží, musí jistě pryč − ale teprve v okamžiku, kdy máme k dispozici lepší. Život bez institucí, to jest v holé alternativě mezi nedočkavým lámáním přes koleno (případně přes mrtvoly) a hrdinskou prací pro nekonečno (případně pro Godota), to není život pro lidi.

Zdroj:

Sokol, Jan. Co se o prezidentovi dozvíme z prezidentských projevů [online]. Poslední revize 10. 4. 2008 [citováno dne 12. 4. 2009]. Dostupné z  www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/Sokol_Havel.html