Václav Havel Jiří Suk

Václav Havel (1936) patří k několika málo Čechům, kteří se těší globálnímu věhlasu. Je řazen mezi nejvlivnější intelektuály a politiky světa. Tato skutečnost činí kritické hodnocení jeho myšlení a činů těžším. Tím spíše, že jeho život je plný paradoxních kontrastů. Můžeme jej rozdělit do tří period, z nichž každá tvoří celistvý a uzavřený blok. Každý životopisec tak stojí před úkolem hledat vnitřní souvislosti spojující jednotlivé periody, oddělené ostrými historickými řezy, do jednoho celku. A zároveň najít a pojmenovat rozpory a ruptury v tomto jedinečném životě jako celku. Taková intence samozřejmě nemůže být naplněna v této životopisné črtě.

První periodu Havlova veřejného působení tvoří léta 1956–1968, v nich se etabloval jako úspěšný dramatik a angažovaný intelektuál. Za první klíčový mezník na cestě svého zrání označil rok 1956. V přímé souvislosti s povolováním šroubů v Sovětském svazu (XX. sjezd ÚV KSSS s Chruščovovým odhalením „kultu osobnosti“) skončila i v Československu počáteční fáze agresivního a brutálního zavádění a upevňování komunistického systému; režim nezeslábl, ale znejistěl: začala doba prvních rozčarování a nových iluzí, doba, v níž se roztáčel „kolotoč nadějí a zklamání, polovičatých náprav a jejich polovičatých likvidací, obrozovaných ideálů a jejich nových zrad“. Adept spisovatelství velmi pozorně vnímal změny ve vnitřním ustrojení a chodu režimu z jemu daného a jím svobodně přijatého místa na okraji. Zvláštní, do sebe uzavřená funkcionářská politika komunistického státu prostupovala vším a pro bystrého pozorovatele s vyvinutým smyslem pro realitu se stávala látkou k intenzivnímu vnímání a přemýšlení. Osobní i rodinné zkušenosti z posledních let, připomínající svět Kafkových románů a postav francouzského absurdního divadla, připoutaly Havlovu pozornost k tomuto zvláštnímu skrz naskrz zideologizovanému světu. Nalezl v sobě cit pro dramatičnost a začal vnímat svět, jenž ho obklopoval, jako theatrum. Monstrózní divadelnost byla znakem doby. Nikdo neunikl před patetickými a teatrálními obrazy režimních manifestací, před nerozbornou jednotou stvrzovanou „bouřlivými a dlouhotrvajícími potlesky“ na aktivech, shromážděních a sjezdech, nikdo se nemohl schovat před zvrhlou zinscenovaností politických procesů, nikdo se nemohl vyhnout ryze formálním a nudným schůzím všech oficiálních organizací.

Havel sice mluvil z okraje, ale říkal věci, jež nebyly běžně k slyšení. Svými výpověďmi připomínal, že politická, kulturní, historická a jiná měřítka kladená komunistickým režimem jako samozřejmá základna pro posuzování skutečnosti, samozřejmá nejsou, že jen jako silná clona překrývají samu skutečnost. Oč mu šlo, zdá se dnes být banální, tenkrát to však působilo provokativně, jako smělý, ba až drzý hlas z jiného místa, sdělující, že v umělecké tvorbě a veřejném projevu vůbec je nezbytné vycházet ze skutečnosti samé a nikoli z ideologických prefabrikátů. Dobrým příkladem je první Havlovo veřejné vystoupení v listopadu 1956 na aktivu mladých spisovatelů na Dobříši, které předznamenává jeho osobní nasazení v letech 1968–1969, 1976–1977 a 1989. Mladí režimní spisovatelé, sdružení kolem nově založeného časopisu Květen, vyhlásili program „poezie všedního dne“ s gestem objevitelů a zakladatelů, aniž by alespoň registrovali, že to v jistém smyslu byl už program čapkovského civilismu a ve válečných letech program Skupiny 42. Přezíravost a sebestřednost režimní kultury byla zarážející. Dvacetiletý Havel – nesmělý, ostýchavý, avšak zásadový – se odhodlal ji veřejně popřít. Připravil si projev a za přítomnosti tehdejších spisovatelských veličin – pilířů tzv. socialistického realismu, laureátů státních cen – vyjádřil svůj názor, který byl označen za „ostrý a otevřeně kritický“ a vyvolal všeobecnou nevoli. V této chvíli, na samém počátku svého literárního života, se zrodil Václav Havel jako homo politicus.

V letech 1967–1969 se to projevilo v intenzivním angažmá ve Svazu československých spisovatelů, jehož smyslem se pro Havla stala snaha o realistické dobývání prostoru, na který znejistělý režim pod tlakem zdola sice nerad, ale přesto rezignoval. Havel formuloval první koncepci sebevědomého občanství, jež neuhýbá před těžkostmi ze strany autoritativního státu. V týdnu od 21. do 27. srpna 1968 se aktivně zapojil do občanských aktivit proti sovětské okupaci. Prostřednictvím severočeského rozhlasu v Liberci, kde právě pobýval, vyzýval národ k chytrému a vytrvalému „boji“ a k tomu, aby se připravil na dlouhý a vyčerpávající „odboj“, jakmile pohasne celonárodní euforie. Před srpnem roku 1969 napsal dopis vůdčímu politikovi Pražského jara Alexandru Dubčekovi a vyzval ho, aby bránil svobodu, již si národ v předchozích měsících spontánně vyvzdoroval, a aby se cítil odpovědný občanské společnosti a nikoli straně. Dubček se však jeho radou neřídil, stejně jako většina reformních politiků Pražského jara. Svoboda byla ztracena a politika jako věc veřejná se stala nemožnou.

Prostřední etapu Havlova života vymezují roky 1969 a 1989. Jako spisovatel byl v Československu zakázán, jeho knihy nesměly vycházet, hry byly staženy z divadel. „Ze sutin zborceného světa už zlověstně vyrůstal svět bytostně jiný, nemilosrdný, pochmurně vážný, asiatsky tvrdý.“ Ve dvacetileté éře Husákova a Jakešova „reálného socialismu“, který v eseji o Moci bezmocných z roku 1978 označil za posttotalitní režim, čekala Havla doposud největší zkouška, v níž měl osvědčit svůj koncept „vnitřní svobody“ ve ztížených podmínkách nepřetržitého estébáckého špiclování, byrokratického šikanování, veřejného pomlouvání a několikaletého věznění. Stal se jedním z nejsledovanějších odpůrců režimu.

Vznik Charty 77, jedné z nejvýznamnějších protitotalitních iniciativ v sovětském bloku, bezprostředně souvisel s útokem komunistického režimu na undergroundovou hudební skupinu Plastic People of the Universe v roce 1976. Mladí dlouhovlasí lidé, kteří chtěli žít po svém a hrát svoji hudbu, byli označeni za rozvraceče socialistického státního zřízení a moc se rozhodla s nimi zatočit jako s kriminálními živly. Politici a jejich policajti nečekali, že by se za svérázné muzikanty někdo postavil, ale mýlili se. Václav Havel si společně s filozofem Jiřím Němcem uvědomili, že nejde o žádné zúčtování s politickými rivaly, ale „o útok totalitního systému na sám život, na samu lidskou svobodu a integritu“. Justiční útok na nekonformní hudebníky se mohl stát „precedentem něčeho velmi zlého“, a proto bylo třeba podniknout něco na jejich obranu. Havlovi a Němcovi se podařilo získat přes sedmdesát známých osobností, které se připojily k protestu, věc získala širokou publicitu v zahraničí a zaskočená státní moc musela poněkud povolit otěže. Vykonstruovaný soudní proces s Plastiky se stal lokální, ale významnou manifestací solidarity s nespravedlivě obžalovanými a projevem aktivního odporu proti režimní zvůli.

Po procesu si Havel s Němcem uvědomili, že vzniklo společenství, které by nemělo být promarněno, většina ostatních jejich názor sdílela. Na konci roku 1976 se zrodila občanská iniciativa Charta 77, v níž našli společnou řeč nositelé různých názorů a přesvědčení – demokraté humanistických tradic, křesťané – katolíci i evangelíci, reformní komunisté, aktivisté z nekonformního undergroundu, lidé známí i méně známí, z centra i periferie. Ve svém úvodním prohlášení se Charta jako volné sdružení občanů přihlásila k lidským právům jako východisku kritiky Husákova režimu, který mezinárodní úmluvu o lidských právech ratifikoval v roce 1975 a v následujícím roce ji vtělil do svého právního řádu. Cíle Charty nebyly politické, nechtěla být organizací se stanovami a programem, prohlásila se za „volné, neformální a otevřené společenství“, které sleduje a dokumentuje případy, v nichž komunistický režim tyto závazky nedodržuje a porušuje. Prohlášení Charty 77 podepsalo 242 československých občanů. Mluvčími Charty se vedle spisovatele Václava Havla stali československý ministr zahraničí z roku 1968 Jiří Hájek a filozof Jan Patočka.

Komunistický režim neváhal a okamžitě zahájil demagogickou kampaň proti Chartě i jejím signatářům, aniž by kdy prohlášení Charty zveřejnil. Všechny deníky, rozhlasové a televizní vysílání chrlily lživé pomlouvačné články, perfidní pořady a reportáže. Mezi nejznámější patří neblaze proslulé texty Rudého práva „Ztroskotanci a samozvanci“ a „Kdo je Václav Havel“. Protichartistická kampaň vyvrcholila shromážděním herců, spisovatelů, zpěváků a dalších umělců, kteří v Národním divadle před televizními kamerami podpořili Husákův režim podpisem pod tzv. Antichartu. Už na počátku ledna 1977 začalo zadržování, zatýkaní a jiné šikanování signatářů ze strany Státní bezpečnosti. 6. ledna byl společně s jinými poprvé zadržen i Václav Havel. Ostentativní režimní propaganda vyvolala vlnu solidarity – západní umělci, intelektuálové i politici protestovali. Spoutané Československo se poprvé od roku 1968 opět stalo zemí, která se vynořila z mlhy zapomnění. V dubnu 1977 vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), složený z 18 signatářů Charty 77, mezi nimi i Václava Havla. Práce ve VONSu vyžadovala každodenní pozornost a starost o politické vězně. Symbolický význam Charty 77 a praktická činnost VONSu výrazně napomohly k návratu Československa do povědomí demokratické Evropy.

Odpovědnost za směřování Charty 77 a naléhavá potřeba ujasnit si novou situaci přiměly Havla k sepsání nejznámějšího a patrně nejvlivnějšího „disidentského“ eseje Moc bezmocných, dokončeného v říjnu 1978. Formuloval tu své utopizující pojetí „disentu“ jako místa „existenciální revoluce“, „života v pravdě“ a jako zárodku budoucí „postdemokratické společnosti“. To, co Václav Havel a Charta 77 představovali, nebyl odboj, ale morální vzdor. Obrana paralelního prostoru svobody a svobodného slova nezatíženého balastem partajního žargonu a komunistické ideologie. Za své pevné životní názory a postoje byl v letech 1977, 1979–1983 a 1989 vězněn.

Třetí etapa Havlova života je spojena s jeho politickým angažmá v letech 1989–2003. Asi největším paradoxem jeho života bylo, že jako spisovatel-intelektuál sice v žádné době nerezignoval na aktivní občanství, avšak nikdy se nechtěl stát profesionálním politikem. Takové přesvědčení odpovídalo jeho založení, temperamentu a životním volbám. V 50., 60., 70. a v 1. polovině 80. let byla tato volba zcela adekvátní. Avšak na samém sklonku existence komunistického režimu ve východní Evropě už neodpovídala výrazně změněné skutečnosti. Mezinárodní i domácí věhlas a sílící vliv jeho slova daleko přesahoval omezenou prestiž spisovatele. Dlouhá léta umlčovaná, rafinovaně hlídaná a zastrašovaná československá společnost neměla jinou osobnost takového formátu, která by symbolizovala a sjednocovala rodící se hnutí odporu. Havel stál před dilematem, jaké si lze jen stěží představit – disponoval symbolickou mocí, která ještě nemohla být podepřena mocí reálnou. Byl neustále hlídán tajnou policií – každé otevřené politické gesto mohlo vést k jeho zatčení. Zároveň mu bylo jasné, že se nemůže odmlčet a stáhnout do ústraní, protože by tím dokonale popřel celý svůj život angažovaného občana. Z dilematu se pokusil najít východisko, když několikrát lapidárně zopakoval, že nebude „kingem“, ale pouze „kingmakerem“. Nevzdával se tedy svého vlivu na věci veřejné a právě v tom spočíval onen rozpor, neboť v podstatě říkal: nebudu politikem, ale po nějakou dobu budu dělat politiku.

„Rok zázraků 1989“ začal v Československu bouřlivým Palachovým týdnem (15.–21. ledna). V centru Prahy po několik dní demonstrovaly tisíce občanů svůj odpor k režimu a až na jednu výjimku byla všechna jejich shromáždění brutálně rozehnána. Václav Havel byl 16. ledna společně s jinými disidenty a občanskými aktivisty zatčen a ve vykonstruovaném únorovém procesu odsouzen na devět měsíců vězení. Státní moc musel zaskočit odpor, který zatčení vyvolalo, neprotestovali už jenom signatáři Charty 77 a dalších nezávislých iniciativ, ale také dosud loajální umělci, vědci, studenti i obyčejní lidé. Protestní petice podepsalo v únoru a březnu několik tisíc lidí. Američtí senátoři navrhli Václava Havla na Nobelovu cenu míru za rok 1989. Československý výbor na podporu tohoto návrhu nasbíral bezmála pět tisíc podpisů. Komunistický režim, propadající se do mezinárodní izolace, si zjevně nevěděl rady a po uplynutí poloviny trestu v květnu 1989 Havla propustil. Po návratu z vězení společně s Alexandrem Vondrou a Jiřím Křižanem inicioval a organizoval Havel občanskou petici Několik vět, kterou do listopadu podepsalo čtyřicet tisíc občanů přejících si politickou změnu. Tu rozpoutalo brutální rozehnání pokojné studentské manifestace 17. listopadu.

Do čela občanských nepokojů se 19. listopadu postavilo Občanské fórum založené a vedené Václavem Havlem. Havel se vahou své autority stal skutečným a respektovaným vůdcem československého demokratického hnutí. Po týdnu houževnatého, ale marného propagandistického boje o udržení kontroly nad médii začala komunistická strana vyklízet pozice a strategii nekompromisního „třídního boje“ vyměnila za taktiku přežití a adaptace v nových poměrech. Po abdikaci prezidenta Gustáva Husáka téhož dne vyhlásily OF a VPN kandidaturu Václava Havla do prezidentského úřadu. Na slavnostním zasedání Federálního shromáždění na Pražském hradě byl jednomyslně zvolen prezidentem 29. prosince 1989. V červnu 1990 byl ve svém úřadu znovu potvrzen na dvouleté období. Po rozpadu Československa na dva samostatné státy ho v roce 1993 zvolil český parlament prvním českým prezidentem a v roce 1998 ho v této funkci znovu potvrdil.

V samotném závěru „roku zázraků“ 1989 začala pro třiapadesátiletého dramatika, spisovatele, občanského aktivistu a disidenta nová životní kapitola. Vstoupil do vysoké politiky, ačkoli ještě v září 1989 rezolutně tvrdil, že na „politický terén nikdy nevkročí“.

Rozhodl se učinit z prezidentského úřadu, který byl za Husákovy éry jen nepovedenou ozdobou a přívěskem stranické moci, dynamickou politickou instituci. Podnikal četné domácí a zahraniční cesty a všude ho spontánně a vřele vítali – na významných světových univerzitách přebíral čestné doktoráty, státníci a nadace mu udělovali prestižní ceny; vedle mnoha dalších zemí navštívil Spojené státy americké, Sovětský svaz, Německo a Velkou Británii. Doma přivítal tibetského dalajlamu, papeže, amerického prezidenta a další státníky. Směle (v některých případech však ne příliš šťastně) otevíral tabuizovaná témata a neřešené politické a společenské otázky. Havlova prestiž a oblíbenost byla tak vysoká, že přes ně nebylo z počátku příliš vidět na propukající problémy transformující se společnosti. Za Havlovy hlavní politické neúspěchy, sporná rozhodnutí či pochybení lze považovat: rozsáhlou a organizačně nezvládnutou amnestii z počátku ledna 1990, nešťastně neuvážené otevření československého problému, odsunutí problému vyrovnání se s komunistickou stranou a minulostí, a snad i to, že se navzdory jeho vůli a jeho intencím v Československu (České republice) etabloval stranicko-politický systém, poznamenaný korupcí a klientelismem a v mnohém odtržený od skutečných problémů země.

Je zcela normální a lidské, že se politici mýlí. Václav Havel měl však dvojnásobně ztíženou situaci. Přechod československé společnosti od totalitního k demokratickému systému byl nesmírně komplikovaný a bezprecedentní problém, který nebylo možné zvládnout hladce a bez chyb. Vždy je proto nutné důkladně zvážit skutečný podíl státníka na neúspěchu, co mohl a co už nemohl ovlivnit, kde skutečně selhal, kde selhal někdo jiný, kde bylo možné řešit věc jinak, kde žádná alternativa neexistovala. Druhá potíž spočívala ve zmíněném Havlově věhlasu a oblíbenosti. Zcela nekriticky se od něj očekávalo víc než od normálního smrtelníka. O to větší pak muselo být zklamání. Probuzená společnost, po dlouhých letech názorové plochosti a uniformity neschopná kritického odstupu, nejprve svého nového prezidenta nekriticky obdivovala. Až později byla schopna hodnotit jeho politiku střízlivějším a kritičtějším způsobem. Nezřídka se však kritika – vycházející z aktuálních politických bojů – uchylovala k nevěcným a hloupým závěrům, jako by se jedním rázem chtěla „komplexu Havel“, kterému nejprve tak propadla, nadobro zbavit. Někdy byl Václav Havel znovu vystaven sprostým pomluvám a kampaním jako v minulé době. Přes to všechno byl velmi úspěšným politikem. Málokterému intelektuálovi, působícímu v opozici proti totalitnímu režimu kdekoli na světě, se podařilo zvládnout tak složitou změnu. Splnily se základní politické cíle, které si jako hlava státu předsevzal – vstup České republiky do Severoatlantické aliance a do Evropské unie.