Hierarchie Hrach Bayadyan

Ve své třídílné knize věnované ekonomické, společenské a kulturní analýze informačního věku popisuje Manuel Castells globální situaci konce 20. století těmito slovy: „Teď na konci milénia se rozpadlo to, co bývalo označováno jako druhý svět (svět plánovaného hospodářství), neschopno vypořádat se s tlaky informačního věku. Na straně druhé, zbaven svého geopolitického významu a s mimořádně rozkolísaným ekonomickým a společenským rozvojem, přestal roli významného celku hrát i třetí svět. Přesto přese všechno se první svět nestal všezahrnujícím univerzem neoliberální mytologie. Objevil se totiž nový, čtvrtý svět, jenž sestává z bezpočtu černých děr společenského vyloučení po celém světě.“

Castells dále říká, že do čtvrtého světa spadá nejen velká část subsaharské Afriky a zbídačené zemědělské oblasti Latinské Ameriky a Asie, nýbrž že je přítomen jako manifestace nové geografie a společenského vyloučení doslova v každé zemi a městě. Z toho vyplývá, že v současném historickém kontextu je vzestup čtvrtého světa neoddělitelně spjat se vzestupem globálního kapitalismu.¹

V této celkové situaci vyhrazuje Castells zvláštní roli událostem odehrávajícím se v postsocialistických oblastech: „Nikde není současný boj mezi proudy globální ekonomiky a kulturní identitou tak závažný jako v pustině způsobené pádem sovětského plánovaného hospodářství, na historickém okraji informační společnosti.“

Mezi cestami a osudy postsocialistických regionů – východní Evropou, pobaltskými státy, jižním Kavkazem, střední Asií – a mezi jejich jednotlivými společnostmi dnes existují markantní rozdíly. Některé z těchto zemí jsou již součástí Evropy, další čekají, až na ně přijde řada a budou moci do EU a/či NATO vstoupit, a zbývající by se patrně spokojily alespoň s „novou politikou sousedství“. Pro mnohé je pak velice důležitý odstup od Ruska, od sféry ruského vlivu.

Druhý svět samozřejmě nebyl ani zdaleka homogenní. Ani socialistický tábor, ani žádná z jeho společností nebyly prosty hierarchie. Je dobře známo, že se tento tábor skládal ze čtyř zón. Uprostřed byla Ruská federace, kolem se prostíralo druhé pásmo, tvořené dalšími sovětskými republikami. Do třetího pásma spadaly socialistické země sousedící se Sovětským svazem a čtvrté pásmo představovaly sovětské satelity od Kuby až po Vietnam. Existovalo i další vnitřní dělení vycházející z různých protikladů: západ – východ, sever – jih, křesťané – muslimové, Slované – ne-Slované atd. Toto dělení však nebylo v rámci základního protikladu socialismus – kapitalismus na pohled moc zřejmé a mělo se rozplynout v komunistické budoucnosti beztřídní společnosti. A navíc, kvůli své odlišnosti, institucionálním i diskurzivním omezením, se i různé skutečnosti společenského života (především ty ideologicky nežádoucí), jež zůstávaly mimo dostupný okruh kulturních praktik reprezentace, stávaly pomalu „neviditelnými“.

V postsocialistických zemích je stále ještě ruský faktor do určité míry aktuální. Téma ruského vlivu je velice naléhavé na jižním Kavkazu a především v Arménii. Tzv. „ruská orientace“ Arménů má přibližně dvousetletou historii (ve skutečnosti historicky vynucenou), která měla pokračování i ve století dvacátém, kdy byla Arménie součástí sovětského impéria, a dodnes, ani po pádu impéria, zdaleka ještě neskončila.

Arménie získala nezávislost v době, která je obecně považována za období úpadku národních států. Postupně se pak dostávala pod ekonomický, politický a kulturní vliv řady mezinárodních a nadnárodních organizací. Postsovětské roky však pro Arménii znamenaly v první řadě obnovení ruského politického a ekonomického vlivu.

Můžeme postsovětské společnosti považovat za postkoloniální? David Moore na tuto otázku odpovídá další otázkou: proč si postsovětské společnosti nejsou tak evidentní skutečnosti vědomy, proč se za postkoloniální nepovažují? Domnívá se, že pro to existují dva důvody. První je ten, že se jedna skupina postsovětských národů považuje za „Evropany“, čímž se od základu, dokonce i z hlediska rasy, od Asiatů a ostatních národů odlišují. Další důvod lze stručně shrnout takto: tyto společnosti se za postkoloniální nepovažují proto, že postkoloniální prostě jsou. Na to, aby si svou koloniální minulost uvědomily, jim schází kritický nadhled a v první řadě schopnost kritické sebereflexe – což je právě následek jejich kolonizace. Tomuto tématu se budu věnovat i dále, nejprve se však pokusím vysvětlit určité aspekty hierarchické struktury sovětské moci.²

Tak tedy, v čem bylo ruské a sovětské impérium odlišné a jak lze charakterizovat rusko-sovětský kolonialismus (a jeho jednotlivé kulturní hegemonie), jakož i jeho další specifika, jimiž se odlišoval od „tradičních“ forem koloniální nadvlády Západu?

V první řadě je třeba zdůraznit, že si impérium, ruské i sovětské, bylo dobře vědomo své podřízenosti ve vztahu k Západu. Jak Rusko, tak později Sovětský svaz totiž přejímaly západní myšlenky a západní modely rozvoje – modernitu a moderní národ, industrializaci, osvícenství, socialismus atd. Proto také v 19. století, ve snaze dosáhnout stejného uznání jako Evropané, přepsali Rusové dějiny svého národa podle západních vzorů. Definování ruské identity jazykem Západu vedlo k tomu, že Rusko získalo přesvědčení o vlastní nadřazenosti vůči východním (a jižním) národům ruského impéria a začalo na ně pohlížet západníma očima. Na druhé straně se však bolševici netajili tím, že cílem komunistického programu bylo západní model modernity překonat.

Zvláštní bylo i to, jak si již povšimli někteří historici, že se Rusko nikdy nestalo národním státem. Hlavním faktorem rozpadu impéria v roce 1917, a stejně tak i v roce 1991, byl konflikt mezi imperiálním státem a rodícím se ruským národem či „společností“. Nikdo neměl ani představu o tom, kde končí Rusko a začíná impérium. Jak poznamenala jedna badatelka: „Británie impérium měla, kdežto Rusko impériem bylo.“³

Sovětská národní politika byla také velkou měrou dvojznačná. Ekonomický a kulturní pokrok sovětských národů, onen „rozkvět“ národního uvědomění a národních kultur, nebyly – především v 60. letech 20. století – jen pouhou frází. Na rozdíl od západních impérií neexistovala v Sovětském svazu žádná nepřekonatelná bariéra, jež by kolonizátory oddělovala od kolonizovaných. Sovětské národy sice byly po stránce etnické identity utlačovány, zároveň jim však byl umožňován i skutečný pokrok. Oficiální ideologie se však nijak netajila nevyhnutelností budoucí „fúze“ národů. Jádrem dominantní sovětské kultury byla samozřejmě kultura ruská. Za zcela evidentní se považovalo, že ruská kultura a jazyk dalece převyšují jazyky a kultury ostatních sovětských národů. V sovětské kulturní politice se zřetelně projevoval etnocentrismus a rusocentrismus, patrně následek a nápodoba evropocentrismu.

V uskutečňování těchto politik připadala významná role domácím elitám, které, nutno přiznat, měly velký podíl i na modernizaci příslušných států. Také je třeba zvážit tu okolnost, že rozsáhlá kolektivizace (a paralelní industrializace a urbanizace a následně druhá vlna industrializace v 60. letech 20. století), prosazovaná sovětskou mocí, připravila sovětské státy, svým založením vesměs zemědělské, o jejich tradice. Tento zásah vedl k vyhnání či dokonce vyhlazení tradičních místních elit, na jejichž místo pak sovětský systém rekrutoval nové místní specialisty a intelektuály, kteří byli připraveni výměnou za určité odměny a výhody s ním spolupracovat.⁴

Všechny výše uvedené důvody nepochybně mohly přispět k tomu, že kolonizace sovětských národů zůstala nepovšimnuta či byla jednoduše přehlížena. Bližší pohled na sovětskou kulturní hegemonii nám však může pomoci situaci trochu osvětlit.

Již výše zmiňovaná dvojznačnost ruské kultury, tj. její podřízenost ve vztahu k Západu a nadřízenost ve vztahu k Východu, jí vnucovala postoj, jenž „také propagoval představu Ruska jako zprostředkující civilizace mezi Východem a Západem a obraz Moskvy jako ‚třetího Říma‘, legendárního příkladu kultury překladu“ (Andrew Wachtell).

Ewa Thompsonová dále podotýká, že „Rusko veškeré své úsilí napřelo k vyprodukování takových dějin vlastní země, jež by stály na straně jedné v částečné opozici k dějinám, jak je vyprávěl Západ a, na straně druhé, i v opozici vůči těm dějinám, jež podporovaly jím zkolonizované země. Rusko si tak k západnímu vyprávění úspěšně připojilo i kus toho svého, buď propojením obou vyprávění anebo doplněním vlastního hlasu v podobě všeobecně uznávaného komentáře či formou poznámky pod čarou. Vstoupilo tak do západního diskurzu bočními dveřmi, čímž stvrdilo svou neviditelnost v roli třetího hlasu.“⁵

Jedním z aspektů ruské modernity, který napomáhal vytvářet obraz moderního Ruska a šířit jej po světě, byla jeho „překladatelská“ mise v procesu uvádění západní modernity na Východ. Takovýto postoj impéria vůči koloniím, pozdějším sovětským státům, vykazuje zřetelné prvky orientalismu. Soubor těchto prvků, tedy způsob dominance a udržování moci, bychom mohli teoreticky označit jako „přeložený“ či „z druhé ruky“, anebo jednoduše jako rusko-sovětský orientalismus. Orientalismus v tomto případě chápeme v tom smyslu, jak jej ve své knize Orientalism definoval Edward Said.

Význam tohoto pojmu v sovětských podmínkách nám pomůže osvětlit následující příklad. Sovětský imperiální postoj vykazoval značnou nechuť brát na vědomí, že mezi jeho poddanými státy existují nějaké odlišnosti, natož tyto rozdíly pojmenovávat – až na několik ustálených stereotypních spojení. Přesně v duchu stanoveného rozlišování mezi unifikovaným socialistickým „já“ a kapitalistickým „jiný“ neexistovaly pro Sovětský svaz žádné vnitřní rozdíly, tedy s výjimkou odlišnosti periferií od Centra. „Slunná Arménie“ („Solněčnaja Armenija“, název se stejným úspěchem připisovaný Gruzii, Ázerbájdžánu i středoasijským republikám) byla stereotypní nálepka přidělená imperiálním centrem. Vypovídala o odlišnosti Centra a periferií a současně stvrzovala nepopíratelné právo Centra označovat a pojmenovávat. Na jedné straně toto označení bylo oslavné a atraktivní, až takřka úslužné a zcela v souladu se sovětským optimismem, na straně druhé však bylo evidentní, že společnost a kulturu poněkud podivně identifikuje s geografií (v tomto případě Jih či Východ). Evokuje tak představu mýtu o přírodním člověku, o necivilizovaném domorodci, odkud je už jen krok k orientální exotice.

Pro východní Armény bylo sovětské období etapou modernizace, kdy za pomoci nástrojů sovětské modernizace zřídili řadu politických a společenských institucí typických pro novodobý stát, zformovali určitý způsob chápání vlastní kultury, národa a národní identity, v mnoha oborech vypěstovali vysokou „sovětskou arménskou kulturu“ atd. Můžeme proto konstatovat, že „sovětský Armén“ – nositel modernizované arménské identity – byl hybridní ustrojení, v němž „sovětské“ a „arménské“ nebylo možné od sebe oddělit. Chtít si představit jakousi „čistou arménnost“, zbavenou všech sovětských příměsí, je tedy v podstatě nemožné, podobně jako chtít si představit sovětský národ, sovětskou komunitu, oproštěné od všech etnických/národnostních atributů. Pro lidi, kteří vyrůstali v sovětských letech, byla totiž národní tradice dostupná jen v této hybridní formě a pak ani nepřekvapí, že ji mnozí za skutečně národní tradici také považovali.

Benedict Anderson tvrdí, že „Společnosti by se neměly rozlišovat na základě původnosti/nepůvodnosti, nýbrž podle toho, jak si samy sebe představují.“ A právě omezování kulturní reprezentace se stalo jedním z nástrojů, jimiž Sovětský svaz utlačoval národní identitu jednotlivých států. Dostupnost těch forem kulturní reprezentace, které divákům zprostředkovávají moderní obory či „styly“ představivosti, zůstala omezena v podstatě jen na národní kulturní produkci. Týká se to v první řadě vizuální reprezentace – kina. Tento nový a nejpůsobivější prostředek měl v Sovětském svazu sloužit ideologii a „univerzalistickému projektu“, tedy formování sovětského člověka a identity sovětského národa. Jsem toho názoru, že ty režimy vizuální reprezentace, jež byly nejrozšířenější, sloužily Sovětskému svazu v první řadě k upevňování jeho kulturní moci a fungovaly jako prostředek normalizace a homogenizace kulturního výrazu v obraně před kulturami tzv. sovětských národností. Modernizace byla povolená i zakázaná, anebo alespoň omezovaná. Koneckonců, být moderní znamenalo být sovětský.

Arménie zatím ještě ze sebe všechna omezení, jež na ni uvalila rusko-sovětská hierarchická struktura modernity, nesetřásla. Podstatnou část jejího území a obyvatelstva můžeme proto považovat za součást čtvrtého světa, tak jak jej definoval Manuel Castells. Není od věci konstatovat, že globalizační proces staví v současnosti Arménii do značně nezvyklé pozice. Ekonomický a politický vliv Ruska už zde není zdrojem výlučné kulturní hegemonie, nýbrž sem nezprostředkovaně – tedy už ne ruskými řečišti – proudí i další kulturní toky. To je, přinejmenším od dob Sovětského svazu, zcela nový a nezvyklý fenomén. Nicméně problém vyrovnávání se s následky kulturní kolonizace zůstává v Arménii (a podobně i v řadě dalších sovětských společností) i nadále stále stejně naléhavý.

První roky nezávislosti, první etapa budování národního státu, byly neseny touhou vymazat veškeré sovětské stopy, odstranit ty nejmarkantnější znaky kolonizace. Náměstí, ulice a další místa a budovy byly přejmenovávány ve snaze, aby tvář města odrážela národní historii, aby vypovídala o slavných předchůdcích, významných událostech atd. Město se mělo proměnit tak, aby jeho historie i ono samo opět patřily národu. Odstraňováním sovětských soch měla být zpřetrhána kontinuita stávajících významů a hodnot. Řada těchto změn však dnes nevypovídá ani tak o čistě arménské identitě, jako spíše o identitě sovětsko-arménské. Nejlepším příkladem by mohlo být vztyčení gigantické sochy Matky Arménie, jež nahradila sochu Stalina, a to na stejném podstavci a v sousedství pomníku Neznámému sovětskému vojínovi. Jména jerevanských ulic, náměstí a nově postavených soch sice arménskou kulturní identitu zpravidla hlásají, ovšem převážná většina zobrazených politických a vojenských představitelů jsou Sověti, třebaže arménského původu. A tak identifikace s nimi, na základě prostého popírání, že „maršál Hovhannes Baghramyan“ a „admirál Hovhannes Isakov“ byli příslušníky Sovětské armády, prostě možná není.

Přestavba fyzického prostoru města, zahájená počátkem 2. tisíciletí, pokračovala celkovou rekonstrukcí centra města a budováním elitních zón. Proměňovala se nejen fyzická, ale také sociální krajina města. Mezi hlavní společenské a kulturní změny bychom měli zařadit v první řadě extrémní polarizaci společnosti a značný rozmach masové kultury a konzumerismu.

Rekonstrukce centrální části Jerevanu byla spjata především s legalizací kapitálu pochybného původu a s nově vzniklou vrstvou nouveau rich, s rostoucími zisky ze zařízení zábavního průmyslu, jež se zde koncentrovala, se skupováním nemovitostí a s umělým navyšováním jejich cen atd. Velice výmluvná je i ta skutečnost, že skupina nouveau rich si zvolila centrum města jako způsob diferenciace: geografická lokace se zde stala sociální lokací, a stratifikace společnosti tak získala prostorový výraz.

V sovětské Arménii existovaly dva typy elitních skupin: komunistická strana a inteligence. Do té první patřili všichni vůdci. Do skupiny druhé, jež byla nepochybně pod kontrolou té první, se řadili lidé, kteří byli do určité míry nezávislí a měli určité poslání. Naše současné elity se diametrálně odlišují, třebaže je lze rozdělit také do dvou skupin. Do jedné elity patří horní vrstvy vládních představitelů a podnikatelů, které jsou ve skutečnosti propojené natolik, že je lze považovat za jednu jedinou skupinu. Druhou elitu tvoří rostoucí vrstva obyvatel, kteří pracují pro mezinárodní organizace anebo s nimi alespoň spolupracují.

Hra ale ještě neskončila. Důkazem toho, že o urbánní prostor se stále ještě svádí boj, byla velká vlna politicko-společenských nepokojů, jež se vzedmula po loňských prezidentských volbách. Veškeré projevy tohoto boje (např. tzv. „politické procházky“ po nově zrekonstruované Severní třídě) sledují jeden a tentýž cíl – totiž vrátit odcizené město zase lidem.

Poznámky:

1 / Castells, Manuel. The Information Age: Economy, Society, and Culture, vol. 3: End of Millennium. Oxford: Blackwell, 1998.

2 / David Chioni Moor, „Is the Post- in Postcolonial the Post- in Post-Soviet? Toward a Global Postcolonial Critique,“ PMLA 116 (2001): 111–128.

3 / Denber, Rachel. „The Soviet Nationality Reader: The Disintegration“ Context, Boulder: Westview Press (1992).

4 / Dawisha, Karen and Bruce Parrott, eds. The End of Empire? The Transformation of the USSR in Comparative Perspective. New York: M. E. Sharpe, 1997.

5 / Thompson, Ewa M. Imperial Knowledge: Russian Literature and Colonialism. Westport: Conn., Greenwood Press, 2000.