Atomy v pohybu, historická
událost jako literární fikce Zbyněk Baladrán
Už ráno jsem byl o tom přesvědčený. Rozhodl jsem se, že se na tu demonstraci podívám. Spolužáci se o tom celé dopoledne živě bavili. Cítil jsem napětí. Nebyla to moje první demonstrace, už jsem na dvou byl. Demonstrace probíhaly vždycky stejně. Shluk tvrdého jádra odpůrců režimu uprostřed; poznával jsem vždy některé z nich, znal jsem je z dehonestujících fotografií v hlavních stranických novinách. Pak rozptýlené hloučky váhajících a tajní agenti. Tajní agenti byli většinou maskováni jako obyčejní občané, trochu mi splývali s taxikáři. Zelená bunda, modré džíny a mohutný knír. Cigareta jako doplněk. V bočních ulicích byla vždy rozmístěná žlutobílá nákladní auta s označením „Veřejná bezpečnost“, určená k pozatýkání všech lidí na náměstí a odvezení kamsi do lesa, daleko za město. Dorazil jsem na náměstí hodinu před ohlášeným začátkem demonstrace. Zašel do knihkupectví a koupil si knížku od Lucretia Cara O přírodě. V té době byla knihkupectví zásobena antickou literaturou velmi dobře. S knihou zabalenou do papíru jsem pak zamířil do bufetu na náměstí. Koupil jsem si chlebíček a čaj. Sedl jsem si na stoličku směrem k výloze. Měl jsem dobrý výhled; z bufetu bylo vidět dobře skoro na celé náměstí. Nejlépe bylo vidět na předpokládané místo demonstrace. Venku mrzlo a mě ovládalo vzrušení. Když jsem šel na střední školu, vzal si mě otec stranou a přísně řekl: „Neber drogy a nechoď na žádné demonstrace!“ Trávu už jsem vyzkoušel, teď jdu tedy na demonstraci. Abych byl nenápadný, rozbalil jsem papír a otevřel knížku s úmyslem předstírat čtení. Namátkou jsem otevřel stránku s nadpisem Pohyby atomů: „Bloudíce prázdnem jsou všechny atomy v pohybu díky vlastní váze nebo nárazu druhého prvku, podle náhody. Často se ve spěchu potkají a srazí a náhle se rozskočí do různých stran, žádný div, ony mají poctivou váhu, jsou ze všeho nejtvrdší a nic jim nestojí v zádech.“1 I když jsem vlastně nic číst nechtěl, tohle mi připadalo kupodivu přesné a hodící se k nastávající situaci, proto jsem si to přečetl ještě jednou. Krycí antická literatura mě tak zaujala, že jsem pokračoval v četbě a přestal vnímat okolí. Když jsem došel k pasáži vysvětlující proces vidění: nejdřív se odloupnou tenké slupky z povrchu věcí a ty pak letí k oku, a proto vidíme, instinktivně jsem vzhlédl a nechal si do oka dopadnout slupku náměstí. Vypadalo jako vždycky. Spěchající lidé hledící si svého. Ve tři čtvrtě na čtyři se ale začaly na náměstí tvořit malé hloučky. Nebylo mi jasné, jestli jsou to demonstranti, nebo tajní. Přesně ve čtyři jsem schoval knihu do tašky a vyšel z bufetu. Na místě demonstrace se hloučků vytvořilo asi patnáct. Lidé v nich vypadali ustaraně. V jejich tvářích se zračilo napětí smíšené s nenuceným výrazem, jako by to byla pro ně běžná událost. Dostal jsem strach, bylo to ale tím, že jsem stál na místě a nehýbal se. Byl jsem tím moc nápadný. Otočil jsem se od předpokládaných demonstrantů směrem, kterým jsem se ještě nepodíval. Vyrazilo mi to dech. Z bočních ulic totiž ve stejnou chvíli vyběhly zástupy uniformovaných jednotek ochránců zákona v bílých přilbách a s černými obušky. Několik jejich linií se spojilo v jeden proud a ten se rozvinul do rojnice, která přehradila náměstí. Připomínalo to obrázek v knížce o geometrii, jež v té době vyšla a byla velmi populární.2 Ten obrázek v ní názorně ukazoval rozdíl mezi konečnem a nekonečnem. Nacvičené postupy pořádkových oddílů s tím mají možná málo společného, ale ten obrazec je prostě podobný:
Ve stejném momentu se hloučky demonstrantů a agentů spojily do jednoho chumlu a někdo začal vykřikovat protirežimní provolání. Pak k tomu člověku přiskočili dva občané s knírem a zkroutili mu ruce. Ještě stačil vyhodit do vzduchu letáky. Když dopadly na zem, uvědomil jsem si, že lidé, kteří spěchali přes náměstí z práce nebo šli na nákup, se stali také demonstranty. Postupně se připojovali k velkému chumlu, bylo jich asi tisíc. Myslím, že spěchali na nákup schválně přes toto náměstí, chtěli se vlastně stát demonstranty. Začal se tvořit dav. Malá část lidí zůstala na chodnících a pozorovala jako já to divadlo, tvářili se jako nezávislí pozorovatelé. Rozhodovali se mezi tím, jestli se stanou pouze nezúčastněnými diváky, nebo vstoupí do děje jako aktivní hráči. Pak se ale události daly rychle do pohybu a vyřešilo se to samo. Stali se aktéry a podobně jako já si tuto událost budou pamatovat a možná se také o ni podělí. Navážou tak na stejnou tradici svědka události, jakou hrál ve Stendhalovi onen voják, který popisoval bitvu jako změť chaotických dojmů.
Někdo vykřikl: „Nechte mě!“ Stejný scénář jako předtím, zvýšená aktivita v jedné části davu, pak kroucení rukou a uklidnění. Nedaleko místa, kde jsem stál, se z ničeho nic objevila skupinka mužů v uniformě. Jeden z nich měl megafon a začal do něj křičet: „Občané! Toto je nepovolené shromáždění, rozejděte se!“ Měl jsem hrozný strach. Rozhlédl jsem se, celé náměstí bylo obklíčené muži v uniformách s obušky. V jednu chvíli jako by všechno ztichlo. Nějakou chvíli se nic nedělo. Pak na nějaký záhadný povel začali muži v přilbách bouchat obušky do dlaní. Málem jsem omdlel hrůzou. Bylo to nesmírně působivé, myslím, že nejen mě zachvátila panika, chtěl jsem utéct a křičet: „Já jsem ještě dítě, jsem tu náhodou!“ Na další tajné znamení se rojnice dala do pohybu směrem k překvapeným demonstrantům. Ti začali křičet: „Fuj“ a „Gestapo!“ Teprve teď jsem si všiml, že obklíčení není dokonalé. Na krajích zůstaly jakési štěrbiny, kterými se dalo uniknout.
Pomalu a nenápadně jsem se vydal k jedné z nich. Zkoprněle jsem míjel muže s knírem, zpod kterého koukala cigareta. Měl tvrdý výraz. Rojnice se přibližovala v rytmu bouchání. Když jsem byl skoro až u štěrbiny, uniformy se rozeběhly, a aktivovaly tak dav, který se rozeběhl všemi směry, ale hlavně ke štěrbinám.
V trychtýřích u štěrbin se začaly mačkat desítky lidí. Taktika pořádkových jednotek byla dobře naplánovaná. Ke štěrbinám dobíhali členové jednotek a začali hlava nehlava mlátit obušky lidi po hlavách. Ty, kteří se, včetně mě, dostali tím trychtýřem na druhou stranu, čekalo překvapení v podobě prudkého nárazu proudu ledové vody z vodního děla. Ani jsem si nevšiml, že na náměstí taková auta přijela. Pak už to byla čirá panika. Jako omámený jsem běhal sem a tam podle choreografie pořádkových jednotek, vodních děl a povelů provokatérů uvnitř davu. Jednotky rozháněly znovu se ustanovující dav v okolních ulicích. Lidé se vždy rozprchli, na nějaký čas zmizeli v obchodech a pasážích, aby se zas v jiné ulici vynořili a znovu se nechali rozprášit. Když se setmělo, byl jsem z toho úplně vyčerpaný, a proto jsem se v jedné pasáži ukryl o trochu déle, pak šel na metro a jel domů. Seděl jsem ve vagonu a díval se do tváří lhostejných lidí sedících naproti. Většinou byli oblečení jako obyčejní lidé: zelená bunda, džíny a knír.
Popis události vždy vychází z předpokladu, že existuje nějaký pozorovatel nebo nějaké množství dokumentů, z nichž lze událost zrekonstruovat. To souvisí s dalším problémem zobrazování, totiž s pohledem zevnitř a shora, s rolí účastníka a pozorovatele. Pohled zevnitř je pohledem zúčastněného diváka, poněkud zahlceného dojmy, které spojuje na základě své předchozí zkušenosti a nutnosti bezprostředně reagovat než díky jejich analýze.3 Výše jsou zaznamenány moje vzpomínky na tu událost, reprodukoval jsem je zpaměti, bez toho, abych se nechal ovlivňovat jinými dokumenty a vzpomínkami. Také jsem výše ukázal jednu z kreseb, kterou jsem udělal druhý den po demonstraci. Vrátil jsem se totiž na místo oné situace se zápisníkem a snažil se zakreslit minutu po minutě události, jak šly za sebou. Možná tam se zrodil můj zájem o dějiny. Později jsem totiž vystudoval historii. Diplomovou práci jsem psal na téma: Reflexe času a paměti v předmoderních společenstvích, vytanul mi na mysli tento úryvek z Augustina a jeho pojetí: „Chci zazpívat známou píseň. Než začnu, vztahuje se mé očekávání na celou píseň. Jakmile jsem začal, tolik utkvívá v mé paměti, kolik jsem zpěvem takřka poslal v minulost, a celá má činnost může být nazvána vzpomínkou vzhledem k tomu, co jsem zazpíval, a očekáváním vzhledem k tomu, co mám zazpívat. Mé pozorování však dosud trvá, pomocí kterého stává se minulým, co bylo budoucí. Čím více se to děje, tím více ubývá očekávání a přibývá paměti, až celé očekávání se stráví, poněvadž celý skončený děj přejde v paměť. A co se praví o celé písni, to lze říci o jednotlivých jejích částech a slabikách. Totéž i při ději delším, jehož částí byla ta píseň. To lze říci i o celém lidském životě, jehož části tvoří veškeré skutky člověka. To konečně o věku celého lidstva, jehož částmi jsou všechny životy jednotlivců.“4 Vrátil jsem se tedy další den na náměstí a do přilehlých pasáží, abych se, tentokrát s klidnou hlavou, pokusil popsat, jak to včera všechno proběhlo. Z nějakého důvodu mi přišlo důležité sestavit jakousi čtyřdimenzionální mapu pohybu demonstrantů, čumilů, agentů a pořádkových jednotek. Do malého zápisníčku jsem si načrtával směry, trychtýře, hloučky, chumly, linie, rojnice, rádius vodních děl.
Na první stranu jsem si vypsal schematický seznam zúčastněných:
Pořádkové síly v uniformě popř. s megafonem
Pořádkové síly v uniformě s přilbou a obuškem
Tajní agenti a provokatéři
Disidenti
Příležitostní odpůrci režimu
Odpůrci režimu začátečníci
Kolemjdoucí
Čumilové
Já
Pak jsem načrtl situaci jakoby zmrzlou v 15.45. Nakreslil křížek, a označil tak sebe zkoprněle stojícího před bufetem. Na dalších stranách se z křížku vinula linka zmateně procházející schématy útoku a úprku. Všiml jsem si, že jsem včera neutíkal směrem pryč z místa demonstrace, ale naopak se cyklicky vracel do jejího středu. Nejvíc mi zamotaly hlavu přilehlé pasáže. Přesně jsem si totiž nepamatoval, kudy jsem utíkal a v záhybech kterých schodišť se schovával. Pasáže jsou koncipovány tak, aby se dalo procházet skrz naskrz a východy byly vždy do jiných ulic. Zde je jedna z kreseb, která to ilustruje.
To byl ten důvod, proč hra na kočku a myš trvala až do tmy. Vypočítal jsem, že pořádkových sil by muselo být osm až desetkrát víc než demonstrantů, aby dokázaly obšancovat všechny východy z pasáží. Dovnitř se neodvážily. Velmi snadno by ztratily výhodu početní převahy. Přes velmi dobře naplánovanou choreografii demonstrace a jejího potlačení a individuální strategie náhodných účastníků bylo všem jasné, že to byla jiná demonstrace než ty předchozí. Se svým zápisníkem jsem ten den seděl opět v bufetu, ale tentokrát v jiném na opačné straně náměstí. Chtěl jsem změnit perspektivu a zaměřit se na věci, které mi unikly. Už jsem byl dávno klidný, už jsem se ani nestyděl za strach, který mne včera ovládal. Naopak, cítil jsem na sebe hrdost, že jsem se toho zúčastnil, nikdo ze spolužáků tu včera totiž nebyl. Až na jednoho kluka ze třeťáku, ale ten vše viděl zpovzdálí a ani ho nepostříkalo vodní dělo. Tenkrát mne napadlo, že nejdůležitějším momentem demonstrace byl ten, kdy se z tisícovky procházejících a nakupujících lidí stali demonstranti. Nemluvím zde o motivech, ale o strachu jako hlavním hybateli tehdejších událostí. Celý rok byl rokem vyrovnaného strachu. Bílé přilby a obušky byly vyslány do ulic strachem. Je to patová situace, ve které se čeká, kdo se začne méně bát. Nejlepší by bylo, kdyby se přestali bát oba hráči, společnost i moc. Strach nomenklatury má velké oči, proto byl zásah pořádkových jednotek tak důsledný. Ještě nechápaly dopad hesla, které protestující vtipně křičeli: „Vzdejte se, nic se vám nestane!“5
Prohlížel jsem místo demonstrace jako dávno vyklizené bitevní pole. Hledal jsem různé stopy po včerejší překotné činnosti. Nakukoval do kanálů, díval se mezi spáry obrubníků, jestli nenajdu kousek letáku nebo třeba utržený knoflík. Podle všeho by na náměstí měla zůstat i voda zmrzlá ve skluzavku. Nic tam nebylo, dlažební kostky a asfalt byly i přes to, že mrzlo, dokonale suché. Lidé chodili náměstím jako před demonstrací a vypadalo to, že se skutečně nic nestalo. Kamarád mi později přinesl jeden z letáků, který mu jeden z účastníků dal. Byl to už vybledlý cyklostyl a hlavně deštěm už slepený, takže se mi ho dodnes nepodařilo rozevřít a přečíst. Předpokládám, že tam byl celý text provolání opozice. Nechávám si ho jako vzpomínku. Písmena se na něm propila přes sebe, trochu to vypadá jako báseň, kterou jsem kdesi četl a která byla uprostřed uspořádaná asi takhle.6
Poznámky:
1 / Titus Lucretius Carus, O přírodě (Praha: Svoboda, 1971), 49.
2 / Petr Vopěnka, Rozpravy s geometrií (Praha: Panorama, 1989), 467.
3 / Zdeněk Vašíček, Archeologie, historie, minulost (Praha: Karolinum, 2006), 108.
4 / Aurelius Augustinus, Vyznání (Praha: Kalich, 1992), 412.
5 / Šimečka, Milan. Konec nehybnosti. Praha: Lidové noviny, 1990.
6 / B. Grögerová, J. Hiršal, Job boj (Praha: Československý spisovatel, 1968), 91.