Historie Adéla Gjuričová

Když se v roce 1989 hroutily komunistické režimy ve střední a východní Evropě, byli si její obyvatelé jisti, že právě prožívají obrovský historický přelom, části z nich se splnil životní sen, jiným se právě hroutil svět. Vědomí historičnosti oné chvíle však ovládlo i nekomunistický svět, sledující na televizních obrazovkách rozebírání Berlínské zdi či pražské demonstrace. Ovšem již v průběhu těchto pádů se přelévaly první vlny pokusů o interpretaci komunistické éry a jejího konce, a to jak v rovině konceptuální, tedy výkladu ze záměrně zvolené a reflektované perspektivy, tak především v rovině narativní, oněch nereflektovaných způsobů vyprávění o minulosti. Svět zažil pokusy o oživení nových metanarací, z nichž dobovou náladu asi nejlépe ilustrovala Fukuyamova teze o konci dějin: „Možná že neprožíváme pouze konec studené války či určité éry poválečných dějin, ale konec dějin jako takových. Ocitli jsme se na konečné stanici ideologického vývoje lidstva, kdy se jako konečná forma světské správy všeobecně rozšířila západní liberální demokracie.“ V nesmírně vlivný metanarativ se vyvinulo také totalitaristické paradigma. Jeho klasické podoby (C. J. Friedrich, H. Arendtová) jsou dnes jakožto analytické koncepty dosti široce zpochybňovány, jednak pro svou teoreticko-ideologickou dvojdomost a jednak právě i pro slabiny empiricko-analytické: v rámci ztotožňování nacistického a komunistického režimu přehlížejí jejich odlišnosti i vývoj, navíc mají tendenci vysvětlovat svět dualisticky, čímž na jedné straně absolutně démonizují „totalitního nepřítele“ a na straně druhé idealizují západní demokracii. Ovšem právě to se ukázalo být pro postkomunistické společnosti obzvlášť přitažlivé.

Českou podobu zjednodušené aplikace totalitarismu, jež se stala podstatou legitimizace nové české demokracie, tolik nezajímala podobnost komunismu s nacismem jako spíše vykreslení celé komunistické éry jako nediferencovaného celku, navíc se vymykajícího z „národních dějin“, protože importovaného zvnějšku, z „Východu“ a cizího všem lepším stránkám české historie. Výklad komunistické epochy jako výsledku cizí politicko-vojenské intervence příjemně vyvazoval občany i velkou část politické a kulturní elity z podílu na připuštění a udržování komunistické diktatury. Český vývoj se tak znovu ocital na straně vítězů, v táboře liberální demokracie. Raná česká historiografie i rodící se politická věda tuto legitimizační strategii bezděky podporovaly: výklad komunismu měl být podle nich kombinací „návratu“ (ať už k předkomunistickým autoritám, jako byli J. Pekař či Z. Kalista, nebo ke klasickým západním teoriím 50. a 60. let, které byly vesměs tím posledním, s čím tato generace badatelů měla možnost se seznámit) – a vyplněním tzv. bílých míst našich dějin. Nové publikace tak pozoruhodným způsobem přepisovaly orwellovsky přepsanou historii, stavěly na dosavadních koncepcích „národních dějin“, pouze odtajňovaly retušovanost oficiálních fotografií a zaplňovaly domnělá bílá místa: „skutečnou podobu“ převzetí moci komunisty v únoru 1948, represivního aparátu KSČ, politických procesů atd. Vznikaly tak – podobně jako v onom zjednodušujícím pojetí převládajícím ve společenské debatě – opět koncepce dějin postavené na dichotomii komunistické moci, jež utlačovala potenciálně odporující společnost, či dokonce národ.

Tyto záchvěvy touhy po nové oficiální historii zahrnují např. i velmi pozdní pokus o zakotvení autoritativního výkladu česko-německých vztahů nazvaný Rozumět dějinám (2002), jehož sepsání zadalo ministerstvo kultury předním historikům a jenž např. dobovou fotografii vyháněných sudetských Němců nastupujících do vagonů dobytčáků opatřil popiskem „K realizaci odsunu německého obyvatelstva sloužila železnice“. Nechvalně mnohem proslulejším příkladem byly slovenské Dejiny Slovenska a Slovákov M. S. Ďurici (2003), tehdejším mečiaristickým režimem dokonce distribuované do škol jako učebnice dějepisu, jež celé dějiny na území dnešního Slovenska popisovaly jako lineární úsilí Slováků o vlastní stát, nepochybně kulminující mj. ve válečném Slovenském štátu. Kritika těchto publikací byla sice leckdy obdobně moralizující, normativní a autoritativní jako publikace samé, avšak přesto znamenala počátky debaty o tom, kdo a co všechno vlastně je součástí „naší“ historie a s jakou mírou závaznosti a definitivnosti vlastně lze o dějinách psát. Součástí mnohem složitějšího výkladu komunistické historie se tak konečně mohly stát i např. reflexe symbolů a mýtů (V. Macura), dějin socialistické každodennosti (M. Franc) či vztahu historie a paměti (M. Havelka). Právě šokující odlišnost toho, jak si tytéž nedávné události, nucené vysídlení Němců, 50. a 60. léta či normalizaci pamatovali Češi a sudetští Němci, Češi a Slováci, ale třeba i političtí vězni z 50. let a chartisté, zprvu pouze jako by znemožňovala kýžené sepsání společných a všemi přijímaných dějin, později ale otevřela vážný odborný i společenský zájem o fenomén paměti. Tento zájem, který Pierre Nora nazval „konjunkturou memorialismu“, byl původně vzpourou malých lidí a minorit proti velkým dějinám, které je většinou zcela důsledně vytěsňovaly. Vzpourou proti pojetí unikátnosti dějin psaných historiky, jež byly do té doby nejen jistým dílčím popisem historie, ale jedinou pravdou o ní; historik dějiny nerekonstruoval a nevyprávěl, nýbrž je nalézal v zásadě hotové, uložené v pramenech minulosti. „Velká národní vyprávění minulých dob byla sice téměř ve všech detailech pravdivá, ve svém celku ale byla tak či onak velkou tendenční nepravdou,“ řečeno slovy D. Třeštíka. Přestože se vyskytly i pokusy sjednotit a institucionalizovat paměť komunismu jakožto jedinou „paměť národa“ (viz debaty o tzv. ústavech paměti národa), celé paměťové paradigma nejen nabídlo historickému a společenskovědnímu zkoumání masu nového, obecně autentického, a tím i v širokém smyslu slova pravdivého materiálu (rozhovory s „pamětníky“ v rámci tzv. orální historie), ale především umožnilo, abychom už dále „nezapomínali na zapomínání“ (M. Havelka), uvědomovali si, jak se udržují kolektivní paměti a nahlédli je jako něco spoluutvářeného přítomností. Právě přítomnost totiž dává návody na to, co si jako minulost pamatovat, z čeho učinit předmět společného vzpomínání a oslav a co z ní naopak nechat zmizet a vytlačit do zapomnění (viz též heslo Přítomná minulost, Adéla Gjuričová). Otevřela se tak cesta k přijetí plurality historických pamětí skupin, institucí, rodin i jednotlivců, k tomu, abychom lépe porozuměli potřebě psát jiné učebnice dějepisu, koncipovat jiná muzea a stavět jiné památníky.

Bibliografie:

Arendtová, Hannah. Původ totalitarismu. Oikoymenh: Praha, 1996.

Beneš, Zdeněk, Drahomír Jančík, Jan Kuklík, ml., Eduard Kubů, Václav Kural, Robert Kvaček, Václav Pavlíček, Jiří Pešek, René Petráš, Zdeněk Radvanovský a kol. Rozumět dějinám: Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848– 948. Praha: GALLERY, s. r. o., 2002.

Ďurica, Milan Stanislav. Dejiny Slovenska a Slovákov: V časovej následnosti faktov dvoch tisícročí. Bratislava: Lúč, 2003.

Fukuyama, Francis. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka Publisher, 2002.

Franc, Martin. Řasy, nebo knedlíky? Praha: Skriptorium, 2003.

Macura, Vladimír. Český sen. Praha: NLN, 1998.

Vašíček, Zdeněk, and Francoise Mayer. Minulost a současnost, paměť a dějiny. Brno: CDK.