Imigrace Eileen Legaspi-Ramirez

Pro obyvatele oblastí postižených důsledky chudoby, válek, pronásledování a dalších problémů, které lidem brání žít důstojný život, pojem imigrace znamená možnost volného pohybu a do jisté míry odstranění překážek, které znemožňují dostat se do oblastí obecně považovaných za lepší a příznivější, pokud jde o rovný přístup ke zdrojům a k možnosti vlastního rozvoje a projevu odlišného mínění.

Imigrace je obzvlášť rozšířená v případě přibližně deseti miliónů Filipínců, kteří jsou roztroušeni zhruba po 200 zemích buď jako občané imigranti nebo jako pracovníci na dlouhodobý úvazek – ať už jako kvalifikovaní, nebo nekvalifikovaní dělníci. Pro ně je imigrace – na rozdíl od zaměstnání in situ – vhodnou volbou, beztak podporovanou státem, jehož ekonomice přinesla v roce 2008 zhruba 16,9 miliard dolarů (cca 10 % HDP).

Na druhém globálním fóru věnovaném otázkám migrace a rozvoje, konaném v Manile v říjnu 2008, se dokonce i generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun vyjádřil o migraci jako o hlavní rozvojové strategii, která napravuje nerovnováhu pomocí volného pohybu, ačkoli se o ní často hovoří „vyloženě negativně“ – imigrace pomáhá vymýtit obavu, že člověk přichází o možnosti a příležitosti, které jsou vnímány jako vzácné.

Imigrace neznamená jen změnu fyzického bydliště; zároveň otevírá řadu témat týkajících se naturalizovaných etnik a také otázky spojené se zastřenými a komplikovanými společenskými vazbami. Dvojznačné postavení imigrantů bylo v poměrně nedávné době fakticky kriminalizováno, když byly skupiny přistěhovalců zatažené do války mezi státy (např. mezi Japonskem a Amerikou) donuceny přesunout se do speciálních táborů, údajně určených na jejich ochranu, ačkoli dozorci je spíše drželi uvnitř, než aby bránili jejich ohrožení zvenčí. Přímé vyhlášení války však není nezbytné, má-li se vzedmout ovzduší nedůvěry a podezřívavosti. Paralely nalezneme v etnických enklávách kolem jakýchsi magnetických center po celé zeměkouli. Na Filipínách mají např. podobu párijského rajonu (čínské čtvrti), v němž jsou lidé nehispánského původu drženi vně kamenného opevnění postaveného za španělského koloniálního režimu.

Poněvadž setkání s novou kulturou způsobuje zranitelnost na straně jedinců jak z přijímaných, tak z přijímajících komunit, je dnes migrace vnímána dvojznačně, vezmeme-li v úvahu asymetrické demografické vyhlídky, konfliktní očekávání, ne-li přímo paranoiu na straně starousedlíků, abychom pomlčeli o zjevné neslučitelnosti běžných kulturních praktik. Velmi důležité je začlenit jak ty, kteří se teprve usazují, tak starousedlíky do jedné sféry: tyto skupiny se navzájem vnímají různými způsoby, od obav z invaze nebo naopak z nadvlády, po představu, že se zde vítaným způsobem zaplňují mezery v lidských zdrojích (řeší se nevyváženost co do pohlaví, získávají se potřebné kapitálové zdroje či technické dovednosti, omlazuje se stárnoucí populace atp.).

Imigrace rovněž vzbuzuje otázky ohledně pevnosti či pružnosti pojmů, jako je národ, rasa a identita. Tyto otázky jsou namístě i s ohledem na stále zjevnější přítomnost a sociální mobilitu jedinců smíšeného původu – tento fenomén byl před půl stoletím, kdy platily zákony zakazující míšení ras, nemyslitelný. Diskurz zákona ohledně migrace se podle všeho posunul – začlenil do sebe konflikt mezi integritou politických hranic a využíváním odborných a přizpůsobivých pracovníků, tedy napětí mezi předpokládanými společnými zájmy národa, na nichž máme stavět, a silnými odlišnostmi.

V těchto kontextech bývá migrace vnímána rovněž jako exil. Např. vlny filipínské migrace do Spojených států byly obecně spojeny – ponecháme-li stranou koloniální úsilí vyškolit kolaborující úřednictvo a inteligenci – s ekonomickými problémy a politickou represí. Prvotní migrace skutečně fungovala jako imperiální výprava do jediné asijské kolonie Spojených států. Předkové dnešních filipínských Američanů byli sezonní dělníci na farmách, političtí aktivisté, kteří prchali před pronásledováním, lékaři, odborníci na informační technologie a v poslední době učitelé. V ubohé snaze psychologicky kompenzovat tuto ztrátu kvalifikovaných lidí současný filipínský prezident nominálně, byť oficiálně, změnil úřední označení Filipínců pracujících v cizině z dělníků na emigranty, ironické „hrdiny“ ekonomiky, kteří jsou stále větší měrou dáváni k dispozici globálním pracovním trendům a pracují na filipínské prosperitě, přičemž individuální prospěch podřizují péči o rodinu a domov. Toto horečné „vysílání“ více než 3000 Filipínců denně po zeměkouli, toto hyperaktivní lidské kšeftování, které vzniklo na počátku 70. let za Ferdinanda Marcose, je jednou z věcí silně napomáhajících pokračující neoliberální hegemonii.

V rámci kreativní sféry byla předmětem sporu, který se týkal původnosti tvorby, taktéž imigrace, či přesněji migrace formy – jak lze očekávat, tvůrčí jedinci z kolonizovaných (resp. nezápadních) států jsou přezíráni s tím, že se jenom opičí, případně že jsou ve své tvorbě nepůvodní. Podobná paušalizující mínění bývají spojována s moderním i zcela současným asijským uměním, které od počátku 90. let zažilo na místních uměleckých trzích i v rámci institucionální umělecké mašinerie značný rozkvět. Nabité ovzduší, v jehož rámci k tomuto kšeftování s idejemi dochází, dostává do popředí mocenské vztahy formující migraci, v jejichž rámci zúčastnění lidé obvykle vypadávají z původních kontextů a kde se předpokládá, že tvůrčí ideje spíše přicházejí z jednoho směru, než aby vyvstávaly z rozmanitých míst. Ještě uvidíme, zda agrese a touha vzdorovat vůči vlastnímu začlenění do totalitárních rámců, jež vyznačuje současnou produkci, nakonec tuto neodbytně povýšenou touhu získat „čistý“, nefalšovaný estetický podnět zmaří.

Navzdory rostoucímu tempu šíření globální kultury – ať už virtuálními nebo tradičnějšími cestami – dosud přetrvávají tyto archetypy domorodosti a privilegovaného místa připisovaného neproblematizovanému „opravdu“ původnímu. Jenom krátce, v „nativismu“ 80. let, čili v tendenci věnovat se tématům a materiálům, jež se dovolávají kořenů, se prosadila asijská reakce na vnucenou potřebu odlišit se od homogenizovaného globálního kolektivu propagovaného mainstreamovou komercí a médii. V rámci samotného asijského diskurzu byly podobně rigidní konstrukty toho, co opravdově a sugestivně vyjadřuje původnost, překonány uvolněnějším uznáním možných vlivů a intertextuality, stejně jako kritickým zkoumáním toho, co je cizí či podivné.