Individualita Eileen Legaspi-Ramirez

Individualita a otázky spjaté s mravní svobodou jedince ve veřejných sférách zaujímají přední místo v diskurzu provázejícím proměny společnosti v posledních letech. V totalizujícím rámci kolektivismu se rodí prvotní svár, který pramení z toho, že jedinec je zbaven práva uplatnit své každodenní projevy a svá vyjádření v rámci kolektivu – individuální projevy jsou umlčeny a vyloučeny, a tak – jako artikulátory odlišnosti – nakonec zcela vymýceny. Jelikož působnost individua byla již dříve vyobcována na okraj čistě soukromého, dostala se tak na úroveň nezodpovědnosti a frakcionářství. To je však v přímém rozporu se současným diskurzem, jenž nabývá na síle po celém světě v souvislosti s pádem řady autoritářských režimů. Ten ohlašuje praxi každodenního života jakožto místa vyjednávání, kde je to, co je podřízené, schopno prokazatelně negovat, či alespoň postupně podrývat mocenská omezení a jejich pronikání do každodenního myšlení a žití. Individualita se stala – především díky rozvoji teoretického myšlení o popkultuře – součástí projektu transformace právě kvůli svému potenciálu překonávat hegemonie uvalené na ty, kteří se propadají sítem společnosti anebo žijí v prahových stavech. Diskuse o parametrech, v jejichž rámci jednotlivec jedná, jsou také někdy vnímány jako součást krátkozrakých trendů považovaných za součást provincionalismu. Teoretici společenských věd se však nyní snaží nuance subjektivity opětovně vyzdvihovat a zachraňovat z jejich zanedbaných pozic uvnitř kritického bádání a těžit z nich osobní příběhy, jež v sobě mohou i nemusejí nést stopy emancipačních popudů a gest. Horlivá obhajoba materialistické analýzy směrodatných podmínek určujících povahu individua situovaného uvnitř spletité sítě protichůdných zájmů a vztahů v současnosti ukazuje, že mezi touto niterností, touto nejednotnou, rozvolněnou, nelineární konstrukcí sebe sama a tímto stáváním se či vytvářením sebe sama se může rodit a skutečně také rodí touha po autonomii či rezistenci.

Přetrvávající napětí mezi já a kolektivní vůlí tvoří jádro kritiky rozdílnosti i jádro vyloučení soukromé sféry jako pouhé zóny všedního a bezvýznamného. Jak upozorňuje asijská teoretička Caroline Hau i další podobně smýšlející teoretici, z pohledu tohoto neudržitelného dualismu já a kolektiv by bylo žádoucí tuto teoretickou zanedbanost dané sféry začít napravovat.

V souvislosti s pádem komunismu ve východní Evropě a s radikálním nastoupením cesty ke kapitalismu v Číně si především ty strany, které byly dříve zcela vyloučeny z účasti na veřejné sféře, nyní stále více upevňují pozice ve sféře společensko-politického dění a myšlení. Tento pokus znovu dobýt hodnoty zkušenostní, bezprostřední, tato obhajoba nadřazenosti prvopočátečního já se rovněž projevuje formou rychle rostoucí globální sítě spontánních občanských aktivit. Ty zde působí jako jakási třetí síla, jež lokálně, avšak globálně srozumitelně, obhajuje a hmatatelně zpřítomňuje to, co bylo institucionálně vymazáno v zájmu společného či většího veřejného blaha, jak ho definovaly státy a mezinárodní kapitál.

Toto prosazování individuálního hlasu se v tvůrčí sféře projevuje jako inspirace soukromým životem, jenž představuje plnohodnotný zdroj, z něhož lze neohroženě čerpat příběhy a témata. Stáváme se tak svědky záměrně individualizovaného proudu významotvorného směřování v oborech, jako je film, výtvarné umění a literatura, které by byly v minulosti považovány za tematicky podřadné těm oblastem, které se cíleněji zaměřují na velké společensko-politické metafory. V těchto původně osamocených, avšak potenciálně rizomatických projevech je skryta naděje na změnu. Uvnitř proměnlivých, nezvladatelných sítí kybersféry se může dynamika individuální iniciativy organicky šířit.

Bibliografie:

Fiske, John. Understanding Popular Culture. London: Routledge, 1989.

Hau, Caroline. On the Subject of the Nation: Filipino Writings from the Margins 1981 to 2004. Quezon City: Ateneo de Manila University Press, 2004.