Individualita Mariano García

Aby bylo možno hovořit o individualitě, je zapotřebí nejprve definovat, co je individuum. Z etymologického hlediska je slovo individuum, tedy jednotlivec, latinským překladem řeckého slova átomos značícího nedělené a nedělitelné, a jde o téma, kterým se zabývali Řekové i Římané, středověcí filozofové i různé současné směry. Pojem individuality se zejména v moderní době pojí s jedinečností a vytváří se jím protiklad individuálního a obecného. Lévi-Strauss však v knize Myšlení přírodních národů tvrdí, že jak pojem druhu, tak jednotlivce jsou sociologické a jsou relativní. Proto jako antropolog studuje charakteristická – a nakonec také protilehlá – místa, která v jazyce zaujímají názvy druhů a vlastní jména. Jestliže se druhový název brassica rapa nachází dvojnásobně mimo diskurz, protože pochází z vědecké mluvy a je tvořen latinskými slovy, stejným způsobem plní vlastní jména paradigmatickou roli mimo systém jazyka, protože nemají člen a píší se s velkými písmeny. A konečně vlastní jména, stejně jako jména druhová, tvoří „vrstvu obecného systému klasifikace: jsou zároveň jeho prodloužením i omezením. Když vstupují na jeviště, zvedá se opona pro poslední jednání logického představení.“ (Lévi-Strauss 1964, 313)

Aniž by jedinec přestal sdílet rysy svého druhu, rozvine své vlastní rysy, což obecně znamená, že se otázka individuality přesouvá spíše k „lidskému jedinci“. Výrazy jako já a osoba se nejen pojí s pojmem individuality, ale implicitně se zařazují i do souboru, který se týká myslících bytostí. I když se třeba nějaký medvěd může zbláznit a začít vykazovat jednání, kterým se odliší od ostatních medvědů, stěží ho budeme díky tomuto „odchylnému“ chování nazývat individualitou. Dál zůstane medvědem, příslušníkem určitého živočišného druhu, s určitou psychickou nebo fyzickou poruchou, dál bude klasifikován jako zvíře v rámci skupiny plantigrádních živočichů atd. Oproti tomu člověk, který jako živočich podléhá mnoha různým klasifikacím, je v určitém bodě mimo jakoukoli klasifikaci.

I přesto je individualita jako vlastní znak člověka zpochybňována přinejmenším od počátku toho, co známe jako „civilizovaný svět“. Ve skutečnosti je v totemických společnostech dosud možná identifikace člověka s jeho totemem, jejíž přijetí se zdá být pro moderního člověka obtížné. Z této identifikace, která podporuje odindividualizování, možná plyne metaforická představivost, jejíž mnohé příklady nám přinášejí mýty společností, které nemají písmo. Transformace je latentním prvkem, který popisuje podíl ne-individuality v individualitě a který v přechodu od orální kultury k písemné zůstává zachován jako archaický přežitek schopnosti identifikovat se, a tím i odindividualizování tzv. primitivních kultur. Písmo jako postup objektivizace možná přispělo ke konečnému nastolení „civilizované“ individuality. Jak již však bylo uvedeno výše, je individualita po celé dějiny lidstva stejně hájena i kritizována. Důraz na individualitu nepochybně na obecné úrovni spouští řetězec nežádoucích -ismů, ale i samotné individuum může cítit úzkost z vlastní individuality.

V literatuře, zejména fantastické, představuje uchýlení se k primitivnímu prostředku metamorfózy, onomu pozůstatku totemických společností, způsob, jak zachytit tento stav. Není náhodou, že povídky o transformaci jsou prostředkem, jak uvést na scénu všechny aspekty, v nichž se střetávají jednotlivec a jeho společnost nebo jednotlivec sám se sebou.

Jestliže pro Todorova začíná metamorfóza ve chvíli, kdy přecházíme od slov k věcem, jež mají být těmito slovy označovány (díky postupu literalizace metaforické úrovně typické pro diskurz fantastické literatury: je odvážný jako lev atd.), pak tvoří přechod od dělení na hmotu a ducha a umožňují přechod ducha ke hmotě (Todorov 1970, 119–120). Abychom toto téma zasadili do určitého rámce: Rosemary Jacksonová ve své knize Fantasy (1986) nejprve poukazuje na souvislost mezi fantastičnem a prvním stadiem Freudova vývojového modelu, protože ideálem fantasy je – díky své tendenci rozpouštět struktury – nerozlišování, které zamítá rozlišování, stejnorodost, zužování nebo nespojitou formu. Jacksonová toto přirovnává k Freudovu modelu z díla Mimo princip slasti, jenž klade základní pud člověka směrem k anorganickému stavu, který Freud nazývá entropie, proti sexuálním a agresivním pudům, jež zahrnuje pod označení energie. Ještě podrobnější je protiklad, který uvádí Irène Bessièreová na základě Sartra, mezi výpovědním a nevýpovědním, kde výpovědní obsahuje tvrzení (teze, výpovědi), které jsou brány jako skutečné, rozumové, zatímco nevýpovědní nemůže mít odpovídající jazykovou podobu, protože lidskému jazyku předchází nebo existuje mimo něj. Jelikož fantastická literatura opírá svou existenci o slova, nemůže patřit k nevýslovnému: kdyby tomu tak bylo, přestala by existovat. Přesto se tam však snaží patřit. „Nachází se mezi výslovným a nevýslovným v rámci výslovného a tlačí se (zpátky) k nevýslovnému. (...) Výslovné zůstává nepoškozeno, takže se přestupní úder stává ještě závratnějším. Díla Blanchota a Bataille v mnoha ohledech patří do této přechodové literatury, neboť rozpouštějí formy uvnitř výslovného.“ (Jackson 1986, 75–76)

Pro Rosemary Jacksonovou se popud literatury de Sadeho staví na úroveň fantastického umění, především tím, že vytlačuje lidskost mimo vlastní hranice: snaží se dosáhnout bodu absolutní jednoty já a ten druhý, subjektu a objektu, nulového stupně entropie, který Lacan stanovuje jako nejhlubší touhu subjektu. Jde tedy o uvažování o hranicích lidství a jejich rozpuštění, kde Foucault spatřuje ontologickou funkci: zkoumání hranic bytí (Jackson 1986, 78). Toto zkoumání, jež obvykle při odmítání hranic vymezujících lidskost nabývá povahy přecházení společenských a sexuálních pravidel, je nicméně přecházením prázdným v tom smyslu, že moderní fantastické texty (de Sade a později gotický román) postupně ztrácejí schopnost plnit roli, která je spojuje s vyššími světy, i když se nakonec vytvoří – slovy Blanchota – místo odlišné od všech míst. Freudova entropie představuje tíhnutí organismu ke stabilitě, která je dána spojením organického a anorganického, tak jak k tomu dochází v „primitivním“ světě dítěte: vše souvisí se vším, tím pádem nic nesouvisí s ničím; tato „sféra“, o níž hovoří Blanchot, by tedy byla oblastí, kde se rozplývají privativní protiklady a která je blízká sémiotickému pojetí, jímž Kristevová definuje plynutí předjazykových rytmů nebo pohybů, které se zruší, když dítě vstoupí do symbolického systému jazyka. „Mnohé z tematických souborů fantastična se odvozují od tohoto základního pohybu směrem k entropii, od posedlosti smrtí, kanibalismu nebo animismu až po grafické popisy změn formy. Z tohoto důvodu metamorfóza se svým důrazem na nestabilitu přírodních forem zjevně hraje ve fantastické literatuře významnou roli.“ (Jackson 1986, 80–81)

Bibliografie:

Jackson, Rosemary. Fantasy. Buenos Aires: Catálogos, 1986.

Lévi-Strauss, Claude. El pensamiento salvaje. México: FCE, 1964.

Todorov, Tzvetan. Introduction à la littérature fantastique. Paris: Seuil, 1970.