Katastrofa Viktor Misiano

Katastrofa je neočekávané narušení řádu věcí způsobené vnitřními či vnějšími faktory, je to koncept, který lze aplikovat nejen na dění přírodní a biologické, ale i na ekonomické, sociální, ideologické, kulturní a umělecké. Na rozdíl od krize, která s sebou nenese řetězovou reakci, protože sama vzniká v jedné z těchto sfér, má katastrofa povahu laviny, neboť se projevuje ve všech sférách. Obsahuje vše a proniká vším; je nevyhnutelná.

V oblasti intelektuální a umělecké produkce má katastrofa dvě základní podoby. První je institucionální katastrofa. To není krize, jež postihuje tvořivou politiku, konstruktivní plánování institucí, není to krátkodobý výpadek v jejich sféře působnosti či organizovaná evakuace, nýbrž je to naprostá zkáza institucí a totální ochromení jejich činnosti. Katastrofa však neznamená jen zhroucení infrastruktury. Je nezbytně nutné si uvědomit, že v momentě, kdy se intelektuální a umělecké činnosti střetnou s pohromou, jsou ostudně nezpůsobilé. To, co nabízejí veřejnosti, nemá ani druhořadou, nýbrž daleko spíše nulovou hodnotu. Jinými slovy, institucionální katastrofa znamená především kolaps institucionální kultury. Podobně jako je vhodná přítomnost léčitele, šamana, profesionálního oplakávače či šaška mezi těmi, kdo zažívají neštěstí, stejně tak nesmyslná je v daných podmínkách přítomnost teoretika masové komunikace, poststrukturálního kritika či konceptuálního umělce. Ve sféře intelektuální a umělecké kultury tak na sebe katastrofa bere další podobu – podobu gnozeologické katastrofy. Institucionální kultura, tedy to, co současný svět běžně nazývá kulturou, je na katastrofu skandálně nepřipravená. Je nepřipravená více než prakticky kterýkoli jiný sektor. Ačkoli existují způsoby, jak se vyrovnat s nepředvídanými událostmi – speciální bezpečnostní jednotky, požární jednotky, zásoby jídla a pitné vody, protiletecké kryty atd. –, současná kultura žádná taková preventivní opatření neučinila. Jestliže si současná kultura vytvořila silnou imunitu vůči krizovým situacím (počínaje obdobím modernismu, jež znamená začátek soudobé kultury), nacházela se nepřetržitě v krizovém stavu. Na zkušenost katastrofy však nikdy připravena nebyla. Vše, co se může podobat kalamitním situacím, přesahuje rámec institucionální kultury (dokonce i v době kultury krize), a proto jakmile nastanou katastrofické podmínky, kultura a umění coby součásti složitého procesu kolektivní produkce přestávají existovat.

Konec intelektuální a umělecké kultury však ještě neznamená, že zmizí i lidé, kteří mají zájem na její podpoře, či přesněji, na simulování její existence. Tito lidé se snaží ukázat, že jejich pole působnosti navzdory všemu stále ještě existuje a má stále svůj výlučný smysl. Vycházejí ze skutečnosti, že čím je kontext narušenější, tím více východisek pro vytváření velkých kulturních hodnot a modelů velkého umění se nabízí. Vyzdvihování normy je nejlepší východisko pro boj s abnormalitou. Můžeme se však odůvodněně domnívat, že tito lidé nejsou motivováni ani tak upřímnou vírou ve vlastní argumenty, jako spíše nadějí na vlastní záchranu. Jejich argumenty se obracejí na záchranné mise vyslané z „Velké země“, z území, která nebyla postižena katastrofou. Kultura simulace kultury je zvláštním typem kultury. Jelikož tato kultura existuje v době katastrofických podmínek, nepřeje si o tomto tématu mluvit, a pokud tak přece jen činí, neužívá k tomu jazyk katastrofy. Pokud je jejím hlavním cílem zachránit se a během evakuace získat prioritní postavení, nemůže jinak, než zdůrazňovat své vlastní hodnoty a tím manifestovat institucionální kulturu. A protože zachránci zastupují „Velkou zemi“, svět institucionálních hodnot, zachrání v první řadě to, co patří jim a ne těm, které postihla kalamita. V průběhu záchranářské akce se proto privilegovaného postavení dostává těm, kteří je potřebují nejméně. Jinými slovy, kultura, která simuluje kulturu, je kulturou přežití.

Konec kultury a umění ale ještě neznamená, že zmizeli i přemýšliví lidé a tvořivá kultura. Aby však intelektuální a uměleckou kulturu zachránili, musí konec kultury a umění přijmout. Musí si uvědomit, že žádná strategie přežití není možná, protože to, co je odsouzeno k zániku a zapomnění, nemůže přežít. Je jim zřejmé, že vyzdvihování norem z doby abnormality nemůže fungovat jako opoziční strategie, ale spíš jako vysávací strategie: pokud v éře katastrof vzniknou díla na vysoké úrovni, ona katastrofa nemůže být koneckonců zas až tak katastrofická. Je evidentní, že v katastrofických podmínkách nesmíme simulovat institucionální kulturu, nýbrž kulturu katastrofy. Tím spíš pokud kulturní aktivity na sebe v katastrofických podmínkách vezmou institucionální podobu, musí kultura katastrofy nezbytně usilovat o zničení institucí.

Výchozím bodem kultury a umění katastrofy je skutečnost, že nesmějí ani tak moc vypovídat o katastrofě (dokonce i institucionální kultura o ní ráda vypovídá) jako vypovídat „katastrofu“. „Katastrofu“ je také možné vypovídat dvěma způsoby: první předpokládá, že pokud jediným možným jazykem dneška je institucionální jazyk a žádného jiného jazyka se nám nedostává (vlastně vše, co přesahuje jeho hranice, přestává být kulturou) a pokud se tento jazyk vztahuje jen k sobě samému, je konvenční a bez živého obsahu, není vhodný pro vypovídání „katastrofy“, a proto člověk musí přestat vypovídat. Tuto sebevztahovačnost jazyka kultury je nutné hnát až do krajnosti, do hluboké subjektivity. Pokud je komunikativnost institucionální kultury simulací komunikace, je nutné komunikaci programově zcela odmítnout. Je důležité ukázat nemožnost vypovídání: vypovídat katastrofu znamená vypovídat s nemožností vypovídat. Druhý způsob vypovídání katastrofy vychází z toho, že pokud není možné katastrofu vypovídat, nesmí se zvnitřňovat, nýbrž manifestovat a provokovat. Pokud tedy první způsob spočívá v krajní subjektivizaci a izolacionismu, přístup druhý zaujímá pozici krajní exteriorizace, a pokud první způsob je tak hluboce ponořen do útrob institucionální kultury, že už ani nepodléhá jejím pravidlům, druhý způsob naproti tomu působí za jejími hranicemi. Být za hranicemi institucionální kultury znamená být uvnitř reality, a pokud je realita katastrofická, znamená to, že je nutné být uvnitř katastrofy, a pokud úkol zní být uvnitř katastrofy vidět, je nutné být ještě katastrofičtější než katastrofa.

Do kultury katastrofy je naprogramováno odmítnutí etické dimenze. Jen institucionální katastrofa má za to, že ti, které postihne pohroma, potřebují, aby jejich strasti byly celebrovány, a pouze institucionální církev předpokládá, že obětem katastrofy je třeba soucitu. Kultura katastrofy je samozřejmě produktem katastrofy. Ti, kteří katastrofu přežijí, myslí jen na jedno: na spásu – na svou vlastní spásu, ne na spásu bližních. Dialog, dohody, komunikace a slušnost – to vše jsou hodnoty institucionální kultury. Jakmile však nastanou katastrofické podmínky, už pro ně neexistuje místo. Lidé, kteří propagují kulturu katastrofy, nejsou motivováni profesionálním postupem či morální povinností, nýbrž vášní pro svou vlastní práci. A podobně jako existují dva synchronní způsoby vyjadřování kultury katastrofy, existují i dva způsoby porozumění etice: na straně jedné etika zredukovaná na uvědomění si anebo spočívající v uvědomění si nemožnosti morálního činu, na straně druhé extatická láska k celému lidstvu.

Právě proto kultura katastrofy nemůže navázat dialog, jelikož jej není schopna s institucionální kulturou vést. Stejně tak k žádnému dialogu nemůže dojít ani mezi normou a abnormalitou. Když záchranáři exportují modely této kultury do „Velké země“, činí tak naprosto zbytečně: tyto modely by totiž vypadaly nepatřičně i v etnografickém muzeu. První verze kultury katastrofy je frustrovaná svým vlastním vynuceným odmítnutím světa a svět institucí nahlíží jako jedinou možnou realitu, kde je možné používat slovo jako absolutní ideální realitu, jako mytologickou dokonalost. Jakmile dosáhla „Velké země“, je schopna vypovídat jen o jediném: o svém vlastním exaltovaném obdivu pro institucionální kulturu. Svět institucí ale nepotřebuje opěvování (jakkoli je to lichotivé), neboť exaltace představuje odchýlení se od normy, je politicky nekorektní. V době, kdy je obětem katastrofy poskytována pomoc, je institucionální kultura připravena a ochotna přijímat kritiku z řad obětí katastrofy daleko spíše než obdiv či kritiku své nedostatečnosti a zaujatosti (či přijímat kritiku institucí a ne zpochybňování legitimnosti jejich samotné existence). Druhá verze kultury je ještě více neadekvátní a nepatřičná, jelikož je schopna reprodukovat katastrofu jen na území, které jí ještě nebylo zasaženo. Nekritizuje instituce, ale zcela popírá jejich právo na existenci. Tato verze se pak jeví ne jako odcizení či neporozumění, nýbrž jako represe. A represe pak přesvědčuje kulturu katastrofy, že její programový katastrofismus je oprávněný. Vzniká však podezření, že nechuť k institucionální kultuře a její potlačování v jednání s kulturou katastrofy není zcela prosto jakési podlosti. Pokud modem vivendi institucionální kultury je rutina, čistá reprodukce, jediným ospravedlněním existence kultury katastrofy je katastrofa. Hodnoty, jako je dialog, komunikace, dohody atd., jsou natolik obsahově vyprázdněné, že mohou dál být hodnotami, jen pokud se najde někdo, kdo je nemůže anebo nechce zastávat. Vzniká také další podezření: že si kultura katastrofy, jež nechce být definována jako kultura, ale jež kulturou i tak zůstává, mimovolně uvědomí, že představuje kulturní fenomén jen do té míry, do jaké se vymezuje vůči institucionální kultuře, jejíž je negací. Uvědomuje si, že neschopnost dialogu či nedostatek touhy po něm je přece jen forma dialogu. Jinými slovy, norma a abnormalita mají smysl jen tehdy, když jsou si samy sebe navzájem vědomy.

Výše řečené nám umožňuje dospět ke zcela protichůdným a také neslučitelným závěrům: jelikož hranice mezi tím, co je a co není norma, je konvence, znamená to, že norma je katastrofická a zároveň to, co je katastrofické, je norma. Katastrofa je tak součástí institucionální kultury stejně tak jako kultura, která se za součást institucionální kultury prohlašuje programově. Kultura katastrofy je pouhý obraz odrážející se v zrcadle, který si to však o sobě nechce přiznat. Z této smyčky je těžké se vyvléci: prvním krokem by pro institucionální kulturu mohlo být přiznání vlastní katastrofické výchovy a pro kulturu katastrofy přiznání vlastní normality. A nakonec poslední a nejradikálnější závěr: současný svět je tak globální, že katastrofa na kterémkoli místě s sebou jak se zdá nese celkové narušení přirozeného řádu věcí. Jedna událost pak ovlivní každého – dokonce i toho, kdo se nachází od jejího epicentra hodně daleko –, a proto se i obnovení řádu stává celosvětovou záležitostí. Nový řád proto musí být opravdu nový: nesmí to být ani ten, který tu byl před katastrofou, ani ten, který se triumfálně rodí z jeho trosek.

Moskva, 1997

Zdroj:

Futuro, Passato, Presente. La Biennale di Venezia (katalog), Electa, 1997 a v časopise Frakcija 9 (1998): 86–87.