Know-how Cristián Gómez Moya
Na jedné straně stojí komunikativní taktiky, jejichž prostřednictvím se administrují a předávají technologické zkušenosti, shromážděné informace a získané vědomosti; na straně druhé tržní hodnota založená na nehmotných statcích a kognitivním kapitálu. Oba směry, komunikace i kapitál, spoluvytvářejí nejen produktivní vztah efektivnosti vědění, ale také jeho skryté administrace.
Tato dialektika mezi étosem výpovědi a étosem akumulace je technicky i obecně více známa pod označením know-how (z anglického „vědět jak“ nebo „umět dělat“). Obecnost jejího smyslu spočívá v obchodním uchování určitých poznatků, opírajících se o technickou odbornost a vlastnictví informací. Ve strategičtějším smyslu (pochopitelně ve smyslu korporativního – vojenského zpravodajství) znamená tento pojem navíc i uzavření a zapouzdření informací pomocí tajných operací a jejich ochrany.
Systemika strategického režimu organizuje soubor znalostí v závislosti na politických zájmech a vždy chrání administraci poznatků, ať se jedná o postupy, techniky, informace, databáze osobních údajů (členové, spolupracovníci, zákazníci, dodavatelé ap.), teorie, prototypy, archivy, prospektivní studie a jiné. Tyto znalosti se na globální úrovni dále rozvádějí do různých typů správy a majetku know-how a nabývají tvaru franšíz, marketingových strategií, značek, konzultačních služeb, poradenství ap.
Podle zpráv o korporativních výhledech a právních studií zabývajících se kognitivním kapitálem nelze know-how chránit patentem, neboť nepředstavuje vynález v přísném slova smyslu, ačkoli tvoří nehmotný statek. Tyto statky jsou předpokladem, který determinuje obchodní úspěch korporace, a proto vznikla zákonná úprava, jejímž cílem je stanovit pravidla a řídit soutěž (regulérní i nekalou) na základě ekonomické oblasti známé jako „průmyslové vlastnictví“.
Jediným řešením k udržení vlastnictví informace jako nehmotného statku a majetku je tudíž metoda tajemství.
Know-how jako nadhodnota může mít privátní náklady, to znamená obsahovat práva „umění dělat“ v rámci režimů soukromých investic. Tato práva se vždy vztahují na určitý nehmotný statek a jejich předmět je vymezen souborem myšlenek, postupů, informací anebo zkušeností aplikovatelných v korporativním prostředí. Není podstatné, zda tento nehmotný statek má hmatatelný nosič, v němž se jeho kvality projevují.
Klíčovou okolností je, že se jedná o znalost tajnou; nezáleží, zda jde o znalost nebo nepatentovatelné položky. Vyhrazený charakter (tajemství) naznačuje existenci know-how jako statku s vlastní nadhodnotou. Vlastník tajemství tím získává konkurenční výhodu před ostatními, kteří danou podkladovou informaci či poznatky nemají. Pouze on ji smí využívat.
Právní ochrana ve prospěch vlastníka know-how se vztahuje striktně na existenci a uchování tajemství, ačkoli konkurenční výhoda, tkvící v de facto exkluzivním postavení odvozeném od vyhrazené povahy znalostí, na této specifické právní ochraně nezávisí.
Ochrana know-how je podmíněna snahou vlastníka zachovat utajení svých znalostí a rovněž existencí korporativního zájmu na jeho udržení. Z toho plyne, že know-how představuje skutečný majetek kategorie nehmotného, kognitivního kapitálu.
Základ ochrany know-how spočívá v zájmu ochránit před použitím nezákonných prostředků k šíření anebo využívání předmětu tajemství konkurenční výhodu, které se těší majitel informací. Stejným způsobem patentové právo stvrzuje legalitu tajemství za současné podpory kreativity a ochrany.
Korporátní tajemství, ježto nemá co do činění s patenty, není také společensky komunikováno a jako hrozba jsou vnímány pouze nezákonné prostředky jeho šíření.
V kontextu snah o utajování informací je třeba pamatovat, že v pozadí know-how se skrývají sofistikované nezákonné akce těch, kdo mají k informacím přístup. Současně bychom ale také mohli hovořit o ideologickém substrátu v rámci tajných praktik, tedy v souvislosti s tím, jakým způsobem zkušenost „vědění jak“ vzniká, neboli jak se informace konstruují, jak se získává zkušenost a co je obsahem dat.
Know-how, které se sice jeví jako společensky i obchodně akceptované tajemství, v sobě rovněž zahaluje mnohem falešnější ideologický smysl. V tomto rozměru bychom mohli hovořit o etickém plánu know-how a znovu oživit ontologickou diskusi mezi „know-how“ a „know-what“, tzn. mezi „vědět jak“ a „vědět co“ (Varela 1991), založených na etice zkušenosti. Tento ontologický rozměr know-how nás oprostí od striktně právního korporativního pojetí, abychom se mohli posunout v procesu transformace směrem od éthosu sdělení k aparátu schopnosti ležícímu v základech každého fungování „vědění“, které se podílí na éthosu akumulace.
Procesy transformace vědění jsou podmíněny strukturami schopnosti, které jsou mnohem viditelnější, vyšetřujeme-li logiky trhu, než když přesahují historicko-politické rámce a podporují tvorbu neologismů a anglicismů s nábojem nových nadhodnot, zdánlivě velmi poddajných, velmi pragmatických a proaktivních. Zvláštnost faktu, který má na své straně vlastník know-how a který hraje určující roli v jeho specifické konkurenční pozici, závisí, jak jsme již uvedli, na tajné povaze znalostí, neboť pouze ty jsou předmětem specifických schopností. V rámci této logiky bývá obvyklé dokonce i mezi těmi, kdo tajné znalosti ochraňují, euforicky vyhlašovat právo na informaci a svobodný přístup k tajným informací, habeas data, druhých.
Tajemství je součástí komunikační dimenze, nikoli dimenze šíření informací, protože v komunikačním aparátu má stejně velký význam to, co se řekne, jako to, co se neřekne. Komunikační stroje zasahují do faktorů informačního přenosu, aby získaly kontrolu nad oběhem informací a omezily nečekané významy a nežádoucí události. Vyjádřeno slovy Lazzaratovými slovy: „Komunikace a informace působí uvnitř tvorby možného ve snaze zredukovat vztah mezi událostí a jejími nepředvídatelnými bifurkacemi a problematickými vývoji (které se vyjadřují ve sděleních a symbolech) na pouhý přenos informací, pouhou komunikační výměnu.“ (Lazzarato 2004)
Vychází-li know-how z tajemství jako věci nevyřečené a je-li s ním navíc obeznámeno jen několik málo osob „a může-li jeho obsah být falešný anebo pravdivý, ale k jeho uchování jsou potřebné lživé akty.“ (Elgueta 2006), implikuje to přijmout akt ekonomicko-politické spekulace se znalostí, což se rovná konstatování, že know-how jako kognitivní, symbolické a politické tajemství představuje zdroj moci.
Francouzský historik Phillippe Ariès ve své knize Essais de mémoire: 1943–1983, tvrdí, že „jsou některé věci, na něž se nelze podívat a nevystavit se přitom riziku smrti. Nevědomí se proto může dorozumět s vědomím jedině v zóně přechodu, která je současně zónou stínu a neprůhlednosti: jde o tajemství.“ (Ariès 1993) V historickém podhoubí tajemství bychom si mohli povšimnout, že performativnost know-how, tedy jeho síla realizovat určitý akt, se nachází v určitém typu akcí, politicky vymezených historickým vztahem mezi korporátními a vojenskými strategiemi, rozdělenými mezi geopolitickými bloky na základě „nedeklaratorních“ taktik.
Paradigma západního – kapitalistického a východního – komunistického bloku na konci 20. století přineslo řadu operací ideologického sledování, jejichž know-how se rozvíjelo cestou politik archivu. V těchto poválečných režimech vznikly specifické kategorie, jejichž cílem byla správa vlastnických práv a státní bezpečnosti. V rámci kategorie státního tajemství produkovaly mocný étos, tentokrát ale již nikoli étos dokumentovaných materiálů, ale možných akcí. Etická dimenze vlastnictví se zakládala na strategii vojenských tajných služeb, jež bránila otevřenému používání informací. Tímto způsobem se nebezpečí drželo pod kontrolou a prováděla se administrace důsledků.
Například v kontextu poválečného Německa se v rámci protimarxistických strategií studené války začínají rozvíjet různé druhy politiky na ochranu tajemství, a to jak tajemství státního, tak i na ochranu před potenciálními, z hlediska politiky podvratnými hrozbami. Archivy STASI (Ministerium für Staatssicherheit, 1950–1989), hlavní organizace tajné policie a tajných služeb bývalé Německé demokratické republiky (NDR), která si za vzor zvolila sovětskou KGB v kontextu Varšavské smlouvy, představovaly významnou zásobárnu dokumentů a karet s osobními údaji o politických emigrantech a imigrantech. Zmíněné archivy schraňovaly jako politické tajemství informace, jak v rámci sovětského bloku realizovat systém státní bezpečnostní agentury. Kartotéky informací mj. obsahovaly údaje o emigrantech z latinskoamerických diktatur ze 60., 70. a 80. let.
Stejným způsobem, i když na jiné úrovni správy tajemství státní bezpečnostní služby, se realizoval případ datových souborů Rosenholz (kartotéky s informacemi o zaměstnancích hlavní správy rozvědky, Hauptverwaltung Aufklärung), jedné ze zpravodajských služeb bývalé NDR. Stejně probíhal výkon know-how ve velké části západní Evropy na začátku 70. let, kdy prostřednictvím tajných elitních paramilitárních ozbrojených sil rozmístěných v různých kapitalistických zemích byly vyvíjeny snahy zachovat instituující bezpečnost tajemství jako politicko-vojenskou strategii, rozšířenou na zbytek světa (operace Gladio v Itálii, operace Cóndor v Latinské Americe ap.).
V současné době, jako pozůstatek strategií ideologického uchování tajemství v posttotalitních zemích, existuje celá škála sofistikovaných zpravodajských strategií v oblasti schraňování a střežení informací a k udržení subjektivní zkušenosti „vědění jak“. Politiky archivu se tak v různých podobách vyvinuly do nových nomenklatur zkratek, jimiž jsou označovány orgány a programy vojenského zpravodajství s charakterem policejní bezpečnosti, založené na informačním tajemství a kontrole komunikace. Tyto strategie jsou odrazem étos u výpovědi, jehož dosah se týká tajemství od civilní oblasti ostrahy až po podniky zabývající se organizačním reinženýringem, přičemž k jejich hlavním charakteristikám patří Command, Control, Intelligence Computers, Military Intelligence, Surveillance, Target Acquisition and Reconnaissance.
Ilustrativní přehled založený na doktrínách Network-centric warfare.
Obecné akronymy:
C2I (Command, Control and Intelligence),
C4I (Command, Control, Communications, Computers, and (military) Intelligence) C4ISTAR (Command, Control, Communications, Computers/UK)
I (military intelligence)
STAR (Surveillance, Target Acquisition and Reconnaissance).
C4ISR (Command, Control, Communications, Computers,
Intelligence, Surveillance, and Reconnaissance/USA).
Acronymy založené na C (Command, Control and Communications)
se používají k omezení komunikace:
C²/C&C (Command and Control),
C²IS (Command and Control Information Systems),
C³ (Command, Control and Communications),
C3 (Consultation, Command and Control),
C³I (Command, Control, Communications and Intelligence),
C4 (Command, Control, Communications and Computers),
C4IS (Command, Control, Communication, Computer
and Intelligence Simulator System),
C4ISR (Command, Control, Communications, Computers,
Intelligence, Surveillance and Reconnaissance),
C4I (Command, Control, Communications, Computers and Intelligence),
C4I² (Command, Control, Communications, Computers,
Intelligence and Interoperability),
C5I (Command, Control, Communications,
Computers, Combat systems and Intelligence)
Akronym ISTAR (Intelligence, Surveillance, Target Acquisition
and Reconnaissance) se používá k popisu metod sledování nepřítele:
I (Intelligence)
S&R (Surveillance and Reconnaissance)
RSTA (Reconnaissance, Surveillance and Target Acquisition)
STA (Surveillance and Target Acquisition)
STAR (Surveillance, Target Acquisition and Reconnaissance)
ERSTA (Electro-Optical Reconnaissance, Surveillance and Target Acquisition)
STANO (Surveillance, Target Acquisition and Night Observation)
ISR (Intelligence, Surveillance and Reconnaissance)
Většina akronymů je nakonec shrnuta pod jeden obecnější, C4ISTAR (Command, Control, Communications, Intelligence, Surveillance, Target Acquisition, Reconnaissance):
C³ISTAR (Command, Control, Communications, Intelligence,
Surveillance, Target Acquisition, Reconnaissance)
C³ISR (Command, Control, Communications, Intelligence,
Surveillance, and Reconnaissance)
C4ISR (Command, Control, Communications, Computers,
Intelligence, Surveillance, and Reconnaissance).
V souladu s technopolitickou doktrínou izraelského historika vojenství Martina van Creveld Leviho by tedy vojenská strategie operovala prostřednictvím know-how technologie, tzn. krycího hardwaru, který v sobě uchovává další utajený hardware schopný vytvořit koncepci světa. Propojení mezi vojenským tajemstvím a korporátním tajemstvím je dnes udržováno v platnosti jako přidaná hodnota new economy, která rozlišuje mezi stroji efektivní komunikace a rozmachem technologie know-how, schopné prosazovat etiku vládnutelnosti tajemství dovnitř subjektů produkujících kognitivní kapitál.
Závěrem můžeme říci, že étos tohoto know -how tvoří na jedné straně ve své právní dimenzi silové pole, jež bylo asimilováno přeměnami nové společenské ekonomiky; na straně druhé pak obsahuje ideologický model spočívající v rizicích zkušenosti politické subjektivity. V důsledku tedy přebírá „know-how“, jak dále uskutečňovat militarizovanou strategii korporativní inteligence.