Kolektivita Marco Scotini

Ve svém rukopise Úvod do Kritiky politické ekonomie Karel Marx, snažící se stanovit historicko-sociální základ pracovního procesu jako formu privilegovaného sociálního vztahu, popírá, že by mohly existovat subjekty od přírody nezávislé. Tedy subjekty, které by byly generovány jako samostatné samou přírodou a nikoli vyprodukované historicky. Pro Marxe by však naopak mohl člověk vystupovat jako izolované individuum, jako jedinečná bytost, jiná než ostatní, pouze uvnitř existujících sociálních vztahů. A toto by bylo možné jen v případě, že by se tyto vztahy vyvinuly do té míry, kdy jednotlivec (individuum) by mohl nahlížet na sociální vazby jako na nástroje svých soukromých cílů a jako na vnější potřebu.

Takže, buď se domníváme, že se člověk jako sociální živočich může vydělit „pouze ve společnosti“, nebo že výroba jako dílo jednotlivce vyděleného ze společnosti je nesmysl, stejně jako jím je „vývoj jazyka bez jednotlivců, kteří spolu žijí a hovoří mezi sebou“. Terčem těchto Marxových polemických kritik jsou Smithovy a Ricardovy teorie, stejně jako myšlenky Rousseauovy, které – když formulují model individuality v „buržoazní společnosti“, předpokládají existenci subjektů od přírody nezávislých, původně samostatných uvnitř „přírodního stavu“. A považují tedy jednotlivce nikoli za výsledek složitého historického vývoje, nýbrž za východisko, za subjekt společností zkorumpovaný, který se stal předmětem štěpení a politika má za úkol ho znovu složit.

Jestliže způsob členění vztahu mezi jednotlivcem a skupinou jakéhokoli druhu (stát, národ, třída, rasa, kasta atd.) je tím, co rozlišuje (i radikálním a konfliktním způsobem) formy moderní politiky, pak to, co všechny tyto formy sdílejí, je klasickým předpokladem antagonismu mezi přírodním stavem a politickým útvarem, mezi individualitou a kolektivitou a následně i mezi individualismem a kolektivismem.

Dle Rousseaua musí být politická forma, v níž mohou lidé spojit svobodu a rovnost od přírody s potřebou společenského života, založena na smlouvě mezi každým jednotlivcem a společností, a to tak, že jednotlivec se vzdá své bezpodmínečné svobody. Zároveň však jednotlivec znovu získá svou svrchovanost tím, že se stane aktivní součástí toho jedinečného útvaru, který má moc řídit a vypracovávat zákony, což je lid. Ještě před „Sociální smlouvou“ však je to pojem kolektivity, který nacházíme u Thomase Hobbese jakož i u mnoha apologetů státní suverenity 17. století, členěný dvěma póly: „lid“ a „stát“, jako původní moment moderní politiky. Přes své rozdílnosti z hlediska času i koncepce zakládají a živí tyto dva termíny klasickou politickou doktrínu až po teoretické odchylky pojetí státu, socialistické a komunistické. V základě moderního pojmu „lid“ je izolovaný jednotlivec, vlastník, rozložený, soutěživý a v neustálém konfliktu se všemi ostatními. Vztah mezi jednotlivcem a vlastnictvím je tak radikálně propojen, že jej redukuje na vlastnický vztah, uvažuje o možnosti jeho dobrovolného ekonomického odcizení. A tento vztah právě potvrzuje (soukromou) moc jednotlivce. Je to tedy tato svou podstatou nekolektivní povaha, která nutí jednotlivce stát se lidem, přenést vlastní vůli na vědění, jež ho převyšuje. Kolektivita, kterou není možné okamžitě realizovat, se stává spíše cílem, jehož má být dosaženo prostřednictvím vzdání se svobody ze strany jednotlivců. Z tohoto hlediska by z tohoto schématu nevystoupily ani socialistické teorie. Na dělníka je pohlíženo jako na pracovní sílu, jež je ochotna prodat své ruce, i když není vlastníkem výrobního potenciálu, který se zakládá na spolupráci s kapitalistou nebo státem. Proto též se i v tomto případě kolektivní dimenze, jež je jednotlivcům ve své podstatě uzavřena, nachází mimo ně a nad nimi vzhledem k moci organizovat výrobu a dále, naproti tomu, i v jejich politickém odporu jako třídy.

Ukončit tento způsob pojetí kolektivity by mohly jen svým charakterem postfordovské pracovní síly a zničení zastupitelských politických forem. S objevením se „davu (množství)“ ve vztahu k „lidu“ by se pak princip, který ovládá formy společného života a veřejný přístup, podstatně změnil. Větší překonání klasického schématu by spočívalo v přechodu od mimořádného k základnímu způsobu pojetí kolektivity. Je známo, že bez smlouvy o podřízenosti spojené s odevzdáním vůle jednotlivců vládě jednoho subjektu: vládce nebo státu, lid neexistuje. Existuje-li stát, existuje též lid. A naopak: bez splynutí v jedinečnosti státní moci je tu roztříštěnost, rozpad, chaos. Jak píše Hobbes v De Cive: „Lid jest něco, co jest jedno, co má jednu vůli, a čemuž jeden čin může být přičten.“ (Hobbes 1909, 130n.) Dostředivou jednotu lidu zaručuje pouze tato mimořádnost.

Dav je naproti tomu, přes své neredukovatelné množství, dimenzí kolektivní, jež nemá splynout v žádnou obecnou vůli. Žádná mimořádnost ztělesněná zvláštní suverenitou nezaručuje jeho soudržnost. Dav (množství) se potom prosazuje jako podstata práv a schopností jednotlivců, kteří odmítají splynout v politickou jednotu, odmítají poslušnost a unikají formám zastupitelské demokracie. Jak píše Paolo Virno ve spise A Grammar of the Multitude: „Dnešní dav nesestává ani z ,občanů‘, ani z ,výrobců‘, představuje prostřední oblast mezi ‚jedincem a kolektivem‘; pro dav tudíž neplatí rozdíl mezi soukromým a veřejným. A jelikož se rozpadá vazba mezi těmito pojmy, jež se dlouho považovala za samozřejmou, nikdo už dnes nemluví o tom, že by se lidé spojili a vytvořili jednotu státu. ... Musíme si ovšem uvědomit, že dav se nepouští do konfliktu s jednotou; spíše smysl jednoty redefinuje. I dav potřebuje určitou formu jednoty, musí ji vytvářet. Ale v tom spočívá jádro věci: tato jednota už není jednotou Státu; je to spíše jednota jazyka, rozumu, komunálních schopností lidské rasy. Jednota už není příslibem, nýbrž předpokladem. Jednota už není něco (Stát, suverén), k čemu se směřujeme, jako je tomu v případě lidu; spíše se považuje za samozřejmou, za pozadí nebo nezbytnou podmínku.“ (Virno 2004, 25)

Uvnitř postfordismu existuje plná shoda mezi výrobními silami a neosobním charakterem jazyka a jakoukoli jinou skutečností předcházející individualitě. Jak řekl Gilbert Simondon, až teď účast v kolektivitě neškodí, neoslabuje identifikaci, naopak v ní pokračuje a umocňuje ji.

Bibliografie:

Hobbes, Thomas. Základy filosofie státu a společnosti. Překl. J. Král. Praha: 1909.

Virno, Paolo. A Grammar of the Multitude For an Analysis of Contemporary Forms of Life. Los Angeles/New York: Semiotexte, 2004.