Rodinné vztahy a členství v KSČ Josef Alan
„Znám ještě své činy, ale nepamatuji si přesně, co jsem si o nich myslel.“
Milan Šimečka
„Jsem si vědom, vy posměváčci, že jde o mou osobní interpretaci. Ale což to tak nemohlo být? Mohlo a bylo!“ Jaroslav (SAMISEBE)
1. Pojetí současnosti jako aktuální koexistence rozdílných osudů (jednotlivců, generací i sociálních skupin) a jimi určených sociálních vztahů má v naší společnosti svůj specifický význam. Musí totiž respektovat prostý fakt šesti vývojových zlomů (1918, 1938, 1945, 1948, 1968, 1989), z nichž každý znamenal nastolení nového režimu, a tedy jak restrukturalizaci institucionálních rámců, tak tlak na volbu nových životních strategií. Fenomén diskontinuity vnášel vždy do nové současnosti vysokou dávku nejistoty, která pronikla v podstatě všude – do pravidel každodenního života i utvořených sítí interpersonálních vztahů, do kariér i existenčních poměrů, do politiky i do morálky, do postojů k minulosti i do smyslu zítřka.
Diskontinuita posvěcovala požadavek distance od minulosti, který měl pomoci legitimovat nové poměry a který nejen vyvolával trýznivé a zneužívané volání po zúčtování s minulostí, ale – přenesen do individuálních biografií – nabýval podoby životního bilancování. Život v předchozí současnosti však vytvořil bohatý rezervoár zkušeností, z něhož čerpala svou sílu setrvačnost kontinuity. Současně do hry vstupoval odhad perspektivy nastupujícího režimu, který se promítal do nadějí či obav, do rozhodování o míře odporu nebo akceptace. Z vidiny dočasnosti či definitivnosti nového režimu se stávalo kritérium aktuálního rozhodování. Dočasnost pak nebyla měřena jen historickým časem, nýbrž i časem biografickým.
Do tohoto obecného výkladového rámce pak vstupuje řada dalších parametrů, které souvisejí se sociálním postavením, hodnotovým světem i životní zkušeností konkrétních aktérů, s mírou represí provázejících nástup i udržování nového režimu (a tedy odhadem rizik odporu proti němu) atd. Pro život v totalitních režimech pak platí, že konformitu plodí především snaha přežít, a teprve sekundárně šance na nich parazitovat, případně v nich najít nějakou životní jistotu. Pro období „komunistické totality“ je třeba navíc respektovat ještě jeden moment, totiž vnější (zahraniční) kontext, jehož determinační síla oslabovala důvěru v možnosti změny „samovývojem“.
Přinejmenším od roku 1938 byl vývoj naší společnosti pozoruhodně zkorelován s vývojem postavení komunistické strany. A od roku 1948, kdy byla zavedena striktní komunistická partokracie, která vydržela až do definitivního pádu režimu v roce 1989, infiltrovala moc strany do všech sfér společenského života – veřejného i privátního. Stala se institucionálním filtrem, který určoval pragmatiku každodenního jednání stejně jako životní strategie, ať už na úrovni hodnotových orientací, účelové racionality nebo rituálních figur. Do partokratického soukolí byla vtažena celá společnost. Psychologické a morální zátěži stranického diktátu se nedalo uniknout.
2. Místo a úlohu komunistické strany v životě jedinců i rodin lze sledovat ve dvou vzájemně úzce propojených polohách: hodnotově existenciální, vázané na světový názor, víru, vyznávání určitých cílových hodnot atd., a existenční, spojené s nutností zajistit pro sebe a svou rodinu běžné podmínky existence. Historicky vzato přesunula se poměrně rychle váha z roviny první do roviny druhé. Tím je současně určen význam generační příslušnosti: záleželo na tom, do jak strukturovaného světa každá nová generace vstupovala, s jakou nahromaděnou sociální a politickou zkušeností ona sama i generace jejích rodičů disponovala. Ne vždy mělo proto rozhodování o členství v KSČ stejnou povahu. „Je velký rozdíl“, řekl jednou Milan Kundera, „jestli člověk vstupoval do svých prvních společenských konfliktů ještě v okupaci, nebo až v opojném tříletí mezi rokem 1945 a 1948, nebo v hlavní éře stalinismu, nebo až po ní“. Nicméně vztah ke komunistické straně – silněji než vztah k socialismu – se poměrně rychle stal součástí snahy najít si místo někde mezi snesitelnou tíhou a nesnesitelnou lehkostí lidského bytí (parafrázujeme-li zmíněného autora). Dotýká se tak přímo kořenů společenského systému a současně nejintimnějších zdrojů sociální konstrukce reality, v níž nám bylo a je dáno žít.
Zastavme se nejprve u tohoto generačního aspektu. Má – zdá se – rozhodující význam především pro první vlnu mladých poválečných komunistů, jejichž životní dráha byla v počátcích poznamenána válečnou zkušeností (zrušením vysokých škol, zkušeností s „Totaleinsatz“ ap.), kulminovala koncem 60. let a byla většinou dramaticky zasažena normalizačním běsněním po srpnu 1968. Zkušenostní i postojový rezervoár, z něhož na počátku čerpala, ji přímo vháněl do náruče strany. Mísila se v něm inspirační síla levicové orientace značné části předválečné (avantgardní) inteligence, zvláštní komplex „msty“ na Západu za Mnichov, obdiv ke Stalinově Rudé armádě („Osvoboditelce“) i ke komunistům, kteří vyšli z okupace s velkým morálním kreditem. „Můj otec, jeho přátelé – především můj první učitel literatury a marxismu kaplan V. Vepřek z chrámu Karla Boromejského (...) i válka, během níž jsem dospíval, mě nasměrovali ke komunismu, který jsem chápal jako věk osvobozené práce i osvobozeného myšlení“, vyznává jeden z hlavních představitelů této generace Pavel Kohout. (Lederer 1991) Ale válka přinesla také jistou „mravní zakrnělost“ (Milan Šimečka), která otupila schopnost vnímat jemná přediva lidských vztahů („když se kácí les, lítají třísky“) a umožnila proměnit víru ve spravedlivější společnost na bojový diktát. Revoluční oběti – stejně jako oběti válečné – byly samozřejmé. Militaristická terminologie („nesmiřitelný boj“, „armáda dělníků“, „vítězství pokroku“, „porážka buržoazie“, „likvidace nepřítele“ atd.) vlastně sloužila k rehabilitaci násilí, které se stalo přirozenou součástí politického programu komunistů.
Pochopitelně jistou roli sehrála i skutečnost, že k tomu obratu ke komunismu docházelo v dané generaci v období dospívání, kdy spolu s hledáním identity vzniká příznivá situace pro identifikaci s těmi skupinami, které představují nositele něčeho nového, perspektivního, zaměřeného na budoucnost a vyžadujícího odvahu. V uvedené generaci pak nebylo rozhodnutí, zda příklon ke komunismu byl rodinným prostředím inspirován.1
„Rodiče byli tak liberální, že jsem ani nepociťovala potřebu proti nim vzdorovat a vstoupit do strany na just.“ (E. F.)
„Pro mne byl vstup do KSČ vytvořen rodinným zázemím: jedna z nejchudších rodin v obci, oba rodiče v KSČ od roku 1945. Členem jsem byl již od svých 16 let.“ (F. P.) nebo byl naopak provázen vzpourou proti rodičům (motivovanou třeba jejich pasivitou během okupace).
„Byla jsem vychovávána svým otcem katolicky (za tichých úšklebků některých mých strýců a tet). V mých osmnácti letech (před koncem války) mně mysticismus a iracionalismus v katolictví nesmírně vadil, mátl, pletl se mi do života. Takže to, že jsem náboženství nahradila marxismem, bylo pro mne tehdy velkým ulehčením, osvobozujícím pocitem. A bylo zároveň spojeno s pocitem emancipace od rodinného prostředí.“ (J. Š.)
Potřeba někam náležet, něčemu věřit a oddat se byla často usměrňována orientací na skupiny vrstevníků.
„Hledala jsem i partu. A mé přijetí nebo přimknutí se ke komunistickým ideálům mi zároveň dalo partu mladých lidí. Základ party vznikl ještě za okupace, v Předvoji (Předvoj: pražská ilegální skupina mládežnického odboje v letech 1944−1945).“ (V. R.)
Vrstevnická příslušnost provázela život této generace po celé následující období, byla její unikátní charakteristikou a vnitřním pojítkem navzdory rozdílným osudům, které ji čekaly. Žádná z dalších generací už podobnou zkušeností neprošla – vstupovala do života v jiné historické situaci. Jak píše o něco mladší Karol Sidon: „Moje generace začala brát rozum, kdy i ostatní generace přicházely k rozumu.“ Impulzem k tomuto posunu byla polovina 50. let. Smrt Stalina, Chruščevův projev na XX. Sjezdu KSSS, revoluční události v Polsku a Maďarsku, to vše v kombinaci s odhalováním „kultu osobnosti“ otřáslo „revolučními jistotami“. Následující střetnutí zastánců „autentického marxismu“ s „dogmatiky“ znamenalo pro jednu generaci výzvu k tomu, aby se vyrovnala s vlastní minulostí, pro generaci následující pak šanci veřejně vyslovovat své pochyby. Pevný rámec komunistické partokracie však přetrval.
První poválečná generace komunistů se však ocitá při tomto rozboru ještě v jiném kontextu, totiž v roli rodičů, jejichž často dramatický osud poznamenal život jejich dětí obdobně, jako tomu bylo v rodinách nekomunistických obětí režimu.2
„V mém životě mi bylo třikrát nabídnuto, abych vstoupil do KSČ. Osud mých rodičů – zvláště mojí matky – mne naštěstí vybavil takovým vhledem do kritérií a mechanismů vnitřního fungování této organizace, že jsem nemusel odolávat žádnému pokušení, vždy jsem odmítl.“ (M. P.)
Ale k tomu se ještě vrátíme.
Historické i biografické zkušenosti následujících věkových kohort mají již podstatně odlišný ráz: musí se vyrovnávat s komunistickým režimem, na jehož instalaci (nebo na odporu proti jeho zavedení) se nepodílely. Spolu s tím mizí v těchto kohortách pocit generační přináležitosti, jehož výskyt je nejen vzácný, ale také situační a časově omezený (příkladem může být pocit „obětované generace“ u těch mladých lidí, jejichž počínající životní kariéra byla poznamenána normalizačními léty po roce 1968).
Na tomto místě je třeba položit několik otázek, které možná mohou mít pro smysluplnost analýzy vztahu mezi rodinnými příběhy a individuální biografií rozhodující význam: byla vůbec doba, kterou jsme žili – a je to doba, která v krajně deformované poloze vyjadřuje také určitý stav západní civilizace – ještě nakloněna rodovému, tj. kontinuitnímu mechanismu konstituování vztahů ke světu? Nedá se na vztahu mezi členstvím v KSČ a rodinnými příběhy vystopovat, co všechno se ve sféře privátních opor sociálního chování v minulých desetiletích odehrálo?
Ačkoli není příliš ospravedlnitelné vyloučení generační specifičnosti (zvlášť když jsme ji hned zpočátku zdůvodnili), která spočívá hlavně na časové koincidenci mezi věkem dospívání a konkrétní historickou situací společnosti, jedno ospravedlnění lze vyslovit: chceme se pokusit vystopovat, nakolik se ve vztahu jednotlivců ke komunistické straně rozpadá socializační síla rodiny. Vytěsnění rodiny z individuálního rozhodování (tolikrát popsané např. při rozborech změn sňatkového chování, jehož určujícím regulativem se stal interpersonální milostný vztah, který rodina, resp. rodiče mohli jen následně uznat či neuznat) vybízí k řadě úvah o povaze změn, které nezasáhly jenom liberalistický koncept západního světa, ale provázely také technologii života lidí ve společnosti, která byla ve svých základech kontraindividualistická (kolektivistická).
3. Vyjdeme-li z toho, že „děti mají ve zvyku být vychovávány svými rodiči“ (Bronfenbrenner 1970), musíme si klást otázku, nakolik rodiče tuto výchovnou roli mohli v období komunistické totality vůbec plnit. Oficiální ideologická norma v tomto smyslu byla jasná. Vyjadřují ji takové zásady jako: „Generaci komunismu je třeba vychovávat od dětských let, chránit ji a zakalovat v mládí, pozorně sledovat, abychom neměli morální mrzáky – oběti nesprávné výchovy a špatného příkladu“ nebo „Společenská a rodinná výchova nestojí proti sobě, výchovný vliv rodiny na děti musí být v souladu s jejich výchovou v rámci společnosti“.
První, co dávalo této normě reálnou sílu, bylo kádrové hodnocení rodinného původu, které spolurozhodovalo o životní perspektivě dětí – snad s výjimkou krátkého období v roce 1968 − po celou dobu komunistického režimu.
„Bylo mi 17 let, když přišel velký únor. Protože tatínek byl funkcionářem národně socialistické strany, nastaly záhy maléry. Tátu vyhodili z práce a já jsem se začala stavět na zadní. Vyneslo mi to nepřipuštění k maturitě, neb uvědomělé spolužačky prohlásily, že si maturitu nezasloužím (...).“ (E. F.)
Je přitom charakteristické, že tíhu tohoto tlaku si uvědomovali spíše rodiče než samy děti:
Eva: „Nebyla jsem doporučena ke studiu na střední škole díky dvěma komunistkám v sousedství (...), a máma chodila, plakala a komunistky prosila, ale neuprosila. Asi to byla obrovská událost, ta mela kolem mé dvanáctiletky, ale já měla úplně jiné starosti (...). To, že vše dobře dopadlo, jsem pokládala za naprostou samozřejmost.“
Nebylo tomu tak vždy. Děti, poznamenané reakcemi svých učitelů či kamarádů, se často neubránily pocitu, že za jejich původ mohou skutečně pouze rodiče („obviňovala jsem je, že mi nedali správný třídní původ“ − J. Š.), a tak se askriptivní charakteristika „kádrového profilu“ rodičů měnila v životní prožitek. A protože děti komunistů na tom byly líp než ostatní a děti „potrestaných“ (ze strany vyloučených či vyškrtnutých) komunistů na tom byly nejhůř, provází dodnes celé generace zkušenost, která nese všechny znaky fatality.
Na druhém místě stál před rodiči problém, jak se vyrovnat s tlaky zpolitizovaného prostředí školy, která jejich děti vháněla do náruče „protostranických“ organizací typu Pionýr či Svaz mládeže.
„Pionýrka jsem byla zapálená. Měli jsme velmi mladého učitele, naprosto zažranýho komunistu. A byl dobrý pedagog s fantastickým smyslem pro humor. Všechny jsme ho milovaly ... Byl to člověk, pod jehož vlivem jsem byla téměř od rána do večera, šest dnů v týdnu. (...) Asi to pro mé rodiče muselo být dost náročné, když jsem je neustále školila. (...) Nediskutovali se mnou a vše přijímali bez komentářů. Dnes nám tak důvěrně známá schizofrenie ještě nebyla běžná a oni chtěli, abych měla hezké a nekomplikované dětství.“ (J. Š.)
Jakmile rodina ztratila nebo nenašla odvahu tomuto vlivu čelit, vydávala své děti napospas vlivu jiných „významných druhých“ a riskovala šokující konflikty.
„Jednou mi po cestě z návštěvy jedné rodiny babička řekla, že jejich tatínka umučili komunisti. Zůstala jsem jak solný sloup. Myslela jsem, že ji snad zabiju. Jak vůbec může něco tak strašnýho říct?“ (J. Š.)
Jistěže takového efektu nedosahoval režim zdaleka vždycky, spíše naopak. Masově organizovaný „dětský socialismus“ získal poměrně rychle převážně rituální charakter – obtěžoval děti i dospělé a zaváděl mezi ně tolik rozšířenou simulační hru na „jako by“. Pionýrem a později svazákem byly miliony lidí, nicméně byla to role, se kterou rodina musela počítat. Stala se součástí životních samozřejmostí, a co víc, vnášela do vztahů mezi rodiči a dětmi svět oficiálních nároků, hodnot a norem a spolu s tím i strach ze sankcí za jejich porušení. Nesporně nejvážněji se to projevovalo v 50. letech, která byla plně postižena chorobou nedůvěry mezi blízkými. Ta čerpala svou ničivou sílu ještě z dozvuků konspiračního klimatu let okupace, ale hlavně z masivního ideologického tlaku, který byl založen na varování, že „nepřítel je přímo mezi vámi“. Nešlo jenom o to, aby rodiče chránili své děti, nýbrž oni sami se chtěli ochránit před svými dětmi, které jim mohly bezděčně způsobit velké potíže. Později se situace změnila a rodiče, jejichž část již sama prošla podobnou dětskou zkušeností, museli „pouze“ rozšířit pragmatické umění žít v „morální schizofrenii“ (pokud se ovšem s tímto oficiálním světem neidentifikovali) na nové prostředí. Naopak děti braly tento svět jako normální. Naprosto nemohly tušit, že jde o součást manipulačních praktik, které je měly postavit na „správnou stranu“ nebo v nich alespoň vypěstovat poslušnost.3 A že by za tím vším stála komunistická strana?
Eva: „Vůbec jsem ji nespojovala s pionýry, prvomájovými průvody a zkratkou káesčé, jíž jsem bez rozpaků provolávala slávu a ať žije!“
Snaha zajistit dětem „hezké a nekomplikované dětství“ znamenala pro mnohé rodiče jedno: ochránit je před vlastní zkušeností se světem, kterému se sami přizpůsobovali.
Přestože moji rodiče pocházeli z klasických maloburžoazních vrstev, nikdy se nevyjádřili proti režimu, zřejmě ve snaze nekomplikovat nám život. Pamatuji si však na řadu konkrétních věcí, které svědčily o tom, že otec i matka se cítí být poměry deptáni. (H. M.)
Rodina, která se pro lidi stává útočištěm před zpolitizovaným veřejným životem, se pokouší vytvořit „skleníkový svět“, ve kterém především nemá co dělat strana. Avšak navzdory všemu úsilí prosakovala do vědomí dětí nedefinovaná atmosféra psychického neklidu, nejistoty, tajemství, ba konspirace (situace nikoli nepodobná období německé okupace). Komunikaci ovládal rozsáhlý soubor tabu. Sama strana představovala v dětství „cosi tajemného, rozhodně nepřístojného, ba i nebezpečného, i když ne moc a bezprostředně.“ (Eva)Možná až dnešní rekonstrukce vlastních rodinných příběhů odhaluje jemné předivo tajemství, které se za faktem, že členství v KSČ bylo vlastně něčím nesamozřejmým, skrývalo a okolo něhož se chodilo vlastně po špičkách.
Eva: „Tu a tam se o někom šeptalo (varovně) ‚ten je v partaji‘ nebo ‚to je těžkej komundíra‘ (tak to říkávala moje praprateta a vždycky nahlas, s nádechem soucitu, nesouhlasu a v podtextu bylo snad i něco o tom, že je to pěkný trouba, když jim naletěl).“
Díky tomu všemu ovšem byl socializační vztah mezi rodiči a dětmi oboustranně narušen. Rodiče, chránící své děti před „komunistickým světem“, se vůči nim dostávali do jisté izolace, a nejednou ztráceli schopnost orientovat se v tom, jak v konkrétních případech reagovat, kdy odpovídat vyhýbavě a kdy odmítat diskusi, kdy a jak radit, kdy „určitou událost označit za sprosťárnu, ale vidět za ní také dobrou věc“, kdy „nespravedlnost zkombinovat s uznáním jisté smysluplnosti“ (J. M.) atd. A v zásadě nerozhodovalo, zda byl některý z rodičů v KSČ, nebo nikoli. „Prostředí, které mne ovlivňovalo, mělo sotva stopy po nějaké socialistické či komunistické atmosféře“, přiznává J. K., jehož otec byl straníkem, a pokračuje: „Naopak, to vnější politické prostředí destruovalo rodinný život (...) a bylo pro moje dětství a mládí vždy tíživou hrozbou.“ To vše se v pozdějším věku promítlo do pocitu „jakési schizofrenie mezi snahou udržet si víru, že žiju v nejlepším z možných světů, a informacemi svědčícími o opaku“. (H. M.)
Nabízí se tedy hypotéza: jakmile jsou společenské události vytěsňovány z rodinné socializace a děti jsou rodiči před společností chráněny, klesá celkový socializační význam rodiny. Protektivní přístup rodičů oslaboval hodnotu společně sdíleného světa a děti si nakonec v pozdějším věku musely vztah ke společnosti řešit samy a díky tomu, že „doma se o těchto věcech nemluvilo“, hledat rady jinde. (Vzpomínám si při této příležitosti na historku našeho předního sociologa Ivo Možného, za kterým někdy koncem 70. let přišel jeho student s otázkou: „Navrhují mne do strany, mám do ní vstoupit?“ Rozhodla odpověď: „Mně se to neosvědčilo, pane kolego.“) Jestliže rodiče nejsou schopni prokazovat vysoký stupeň samostatnosti v době, kdy jejich (dospívající) dítě samo hledá cesty k vlastní zodpovědné samostatnosti, bývá výsledkem asymetrie jeho osobního a sociálního vývoje, projevující se např. citovou vlažností, morální a názorovou indiferencí atd. Na Západě se tento stav spojuje s prohlubováním intergenerační distance a s fenoménem „předčasné vyspělosti“. (Eichorn 1975; Gutmann 1973) U nás tomu bylo jinak. „Slabost“ rodičů byla provázena schopností dětí tuto „slabost“ chápat jako vynucenou odpověď na normativní systém (totalitního režimu, dodejme dnes), jako součást všepronikajícího strachu ze sil, které rozhodovaly o člověku za dveřmi domova4 − byť se jednalo o věci z dětské perspektivy naprosto odtažité a irelevantní („[...] do mého světa také prosákl tátův strach, že neprojde u prověrek v roce 1968.“ − Jiří.)
Takže vzápětí se nad uvedenou hypotézou objevují pochybnosti a dokonce se – budeme-li respektovat reálné parametry sociálního systému − nabízí možnost naprosto opačného výkladu: ochrana dětí před společností, vnímanou jako společnost patologická, naopak zvyšuje socializační význam rodiny. Právě vytěsňování některých rodičovských zkušeností z komunikace (mlčením, zatajováním, ap.) mohlo zabránit tomu, aby si děti v intimním prostředí domova a za pomoci rodičů osvojovaly praktiky nezbytné k normálnímu životu v nenormálních poměrech. (Alan 1994) Takto podivně strukturovaná socializace sice oslabila důvěrný kontakt mezi rodiči a dětmi, bránila však tomu, aby rodinná výchova „kazila“ mladou generaci, nebo – přesněji – potvrzovala patologii doby. Naopak, mohla zajišťovat generační transmisi hodnot, které přesahovaly horizont aktuální patologické reality, a udržovat ve společnosti elementární hodnotovou kontinuitu.5
4. Vraťme se k instituci KSČ, okolo které se až donedávna koncentrovaly snad všechny problémy společnosti. Neunikly před ní ani interpersonální vztahy, ani rozhodování jedinců o vlastní budoucnosti. Byť byla její existence sebevíce vytěsněna z průběhu rodinné socializace, představovala něco, s čím se musí počítat, s čím je třeba se vyrovnat a proti čemu je jaksi zbytečné vystupovat. Snad jen v krátkém několikaletém období po roce 1945 mohla být pro část mladé generace ztělesněním nepochybných hodnotových cílů, které však byly rychle nahrazeny spornými a postupně stále častěji odsuzovanými prostředky, jimiž jich mělo být dosaženo. Nikdy však nebyla vytlačena ze svého dominantního politického postavení, které se stalo definičním atributem režimu a které z ní činilo významný a pro určité skupiny rozhodující kanál sociální mobility.
Nemá asi smysl lacině zpochybňovat skutečnost, že pro některé lidi – a to nejen pro ty, kteří se komunisty stali v uvedeném krátkém poválečném období – bylo členství v KSČ výrazem osobního příklonu k socialismu, případně k marxismu.6 A zdroje mohly být ukryty i v jisté tradici českého sociálního myšlení, sahající hlouběji do minulosti a pěstované rodinou, školou i literaturou.
Jaroslav: „Odjakživa jsem byl živen ideologií zapšklého obrozenectví (...) Základním axiomem obrozence bylo tvrzení, že všechno pozitivní a progresivní je české. A s tím ovšem nerozlučně bylo spojeno často i nevyslovené mínění, že to pozitivní, hrdé, čestné, snaživé, to, co dávalo páteř a zdroj národnímu duchu, je chudé. Český lid, český proletariát, české podzámčí, česká chudá šlechta, to vše byly buď zdroje toho pozitivního, nebo to byly automaticky znaky, které opravňovaly k politování, podpoře, solidaritě, obhajobě, obdivu nad prostotou a morální krásou atd. (A tak) v mysli mladého pitomého studenta docházelo ke krátkému spojení a vnímal chudobu spojenou s poctivostí, čestností, hodnou obhajoby. Kdyby někdo tvrdil, že mezi lidmi chudými a prostými je stejné nebo i větší procento osob nečestných, zlodějských, udavačských, zločinných, považoval bych to a priori, bez snahy o předložení důkazů, za podlé tvrzení nepřítele, které je třeba horlivě zamítnout. Toto schéma (...) tvořilo vzor i pro pozdější setkání s námitkami (...) proti reprezentantům lidu a horlivým bojovníkům za jeho práva. Ten termín bojovat za něčí zájmy a práva, který se ukázal tolik proradný, jidášský a zločinný, jsem tehdy ještě chápal zcela bezzáludně a nadšeně jsem se s ním identifikoval. Začal jsem tedy jako mladý nadšený bojovník za práva lidu, chudých, ponížených, zavržených, pronásledovaných.“
Nicméně přinejmenším dvě okolnosti hodnotu této opravdovosti korigují:
a) Osud těch, kteří se stali obětí komunistického režimu (snad každá rodina se mohla někým takovým „pochlubit“) – nezávisle na tom, zda šlo o komunisty, nebo nikoli. Jak vysvětlit, že i ti, kteří na vlastní kůži zažili nějakou formu represe (příbuzní byli perzekuováni, sami se nedostali na studium ap.), nakonec přece jen vstoupili do KSČ? Důvodů jistě mohlo být mnoho, od nekritické víry v nový společenský řád („Já skutečně byla nadšenou svazáckou novinářkou, když jiní nepublikovali nebo byli dokonce ve vězení. Avšak zatímco já psala své nadšené reportáže a troufalé úvodníky, [...] můj otec [...] se ze slavného novináře stal korektorem.“ − Eva Kantůrková) po vypočítavé prospěchářství. Za všemi však je skryta fatalistická představa definitivnosti režimu – přinejmenším v perspektivě vlastního života. „Inu, byla jsem malověrná. Nevěřila jsem, že bych se mohla dožít zrušení vedoucí úlohy...“ (J. Š.)
b) Vojenská intervence roku 1968, která restaurovala vládu strany v její již neskrývané podobě bezostyšného diktátora. Zatímco ve 2. polovině 60. let, kdy se ve společnosti šířila představa reformované strany (budou-li ve straně ti nejlepší, pak bude šance na společenské změny), kdy se dalo ještě odvolávat na nadosobní zájmy, později se pragmatický kalkul stal součástí rychlé adaptace na normalizační realitu a nebyl ani utajován. „Cesta od pasivní rezistence k loajalitě byla krátká.“ (A. K.)
V některých případech byl tento pragmatický moment vztahu ke KSČ přítomen již v obrazu rodičů.
Josef: „Otec, který byl – jako dřívější národní socialista – ve straně od 1948, nikdy nebyl komunista, (jeho členství v KSČ bylo ...) jako očkování proti neštovicím nebo jako navlečení teplého kabátu v zimě. Prostě fakt, o kterém se nemluví. Byla to zcela jeho privátní věc, kterou nás nezatěžoval.“
Jindy byl provázen pocitem zla, se kterým bylo nutno žít a nutno vyjít.
Jiří: „Můj táta (...) po roce 1968, který pro něj znamenal zlom, v partaji zůstal de facto ze setrvačnosti a protože chtěl dokončit své životní dílo.“
Účelová racionalita rozhodování o vstupu do KSČ byla pupeční šňůrou spojena s chorobou konformity a oportunismu, která prorůstala celou společností a dokonce se mohla čerpat z jisté národní tradice přizpůsobivosti našich lidí.
Mimo jiné ji pomáhala utvářet staletá závislost malého národa na velkých, netolerantních, často despotických mocnostech. Globální poddanost celého národa se určitě promítala i do formování mentality jednotlivců. Potlačení státní suverenity cizí mocí se vždycky promítne i do individuálních osudů a poznamená psychologii celých vrstev – o to zřetelněji, oč vynalézavěji dovede cizí moc nebo její domácí místodržitelé stupňovat svůj tlak represí, existenčním ohrožením jedince či celé rodiny nebo i fyzickou likvidací. Okřídlenou obhajobou, charakteristickou pro takový proces, je známý výrok: „Co můžu dělat, mám tři děti, tak jsem jim to podepsal...“ (F. Pavlíček, in Lederer 1991)
Ale i ti, kteří „nepodepsali“, se poddávali. Zdeněk: „Nechtěl jsem vstoupit po přijetí na gymnázium do Esesem (SSM). Matka mi to rozmluvila – nebyl to nějaký velký spor, mám takový dojem, že jsem se odvolával na její vlastní zkušenosti „tam dobře – zpátky hůř.“ Šlo o výraz opatrného vztahu ke světu, jehož podoby byly rozmanité a často velmi jemné a nenápadné. Velmi často tak vznikala zásadní apolitičnost, nebo spíše jakýsi pozorovatelský vztah k politickým věcem.
Distinkce mezi těmi, kteří „podepsali“ a „nepodepsali“, se v našem kontextu promítá do odlišně formulované biografické zkušenosti: U jedněch (straníků) vede k objasňování toho, proč jsem (já) vstoupil do KSČ, u ostatních pak vyvolává otázku, „proč tam (oni) lezli“. V tomto druhém případě se často setkáváme s názorem, že šlo o projev určité osobní vady.
Eva: „Nevěřícně jsem kroutila hlavou, když někdo, koho jsem měla ráda nebo mi byl sympatický, přiznal své členství ve straně.“
To se koneckonců odráží i v jazyku, jímž je takové rozhodnutí označováno: šlo o zradu, zběhnutí, slabost, odchylku, výraz blbosti atd. („Jeden můj přítel [...] zběhl a vstoupil do KSČ“ − Jiří.) A jakmile se ukázalo, že může jít o člověka vcelku normálního, vznikaly rozpaky.
Eva: „Tenhle můj příbuzný, stranou odkojený sirotek, se mi líbil a byl mi sympatický, a to odbouralo zřejmě řadu podivných neurčitých předsudků vůči ‚straníkům‘ a začala jsem je vnímat jako lidi.“
Nesmíme však opomenout ještě jednu souvislost: do dnešního vztahu konkrétních osob k členství v KSČ se pochopitelně retrospektivně promítá i atmosféra radikálního odsouzení samotné instituce komunistické strany, provázející její pád v listopadu 1989. Intervenuje nejen do výkladu auto/biografické zkušenosti, nýbrž modifikuje i obraz jiných lidí, včetně interpretace osobních kontaktů mezi nestraníky a straníky a prolínání jejich světů. Sám fakt členství v KSČ je hodnocen jinak z hlediska zúčastněného aktéra těchto kontaktů (ať stál na té či oné straně) a jinak v kontextu neosobních postojů publika, které – ač názorově i fakticky participovalo na stejné politické situaci – má tendenci ke generalizovaným soudům. Jakmile je tento obecný postojový kontext personifikován, vstupují do hry kritéria, která narušují snadno osvojený odsudek členství v KSČ nestraníky a která vystupují i při snaze vysvětlit vlastní členství v KSČ. Pak dochází k řadě korekcí takového generalizovaného postoje:
– Výzva ke vstupu do strany byla víceméně standardní situací.
Olga: „Naivně jsem se domnívala, že Jim uniknu, že se Jim šikovně vyhnu, včas uhnu z cesty. Jenže moje trasy se přirozeně mockrát křížily s jejich a na křižovatkách měli zátarasy a ostrahy a vybírali...“
Díky tomu odpověď na tuto výzvu měla podobu obvykle exkluzivního příběhu. Jeho vyprávění – pokud k němu vůbec dojde a není suplováno anekdotou – je většinou propojeno s intimním životním bilancováním, a proto bývá určeno jen úzkému okruhu příbuzných.
– Odmítnutí vstupu do KSČ, ba dokonce samo nestranictví je heroizováno, členství v KSČ o odměny z toho plynoucí jsou (retrospektivně) banalizovány. Tato banalizace odměn, které nelze popřít, má často podobu obrazu hořkosti, které provázely jejich chuť.
„Inu, byla jsem malověrná. (...) Nevěřila jsem, že bych se mohla dožít zrušení vedoucí úlohy. (...) Znovu a znovu vytahuji na světlo indicie, které alespoň mně dosvědčují, že nechtěla-li jsem se zbláznit, nebylo jiné cesty. KSČ mi tak otravuje život dodnes...“ (J. Š.)
Jiným případem je zdůrazňování okolností, které má dnes nádech absurdnosti: členové KSČ byli vystaveni většímu riziku trestů než ostatní. Jako příklad jsou uváděny stranické prověrky – zvláště po roce 1968 („základní směrnicí bylo, že prověřen může být jen ten, kdo se vysloví pro okupaci“ − Karel) – s hrozbou vyloučení ze strany a následným sociálním sestupem. Důsledek takového exkomunikačního aktu mohl být překvapivý:
Eva: „Tento komunista po srpnu 1968 a svém vyloučení ze strany začal nenávidět své bývalé soudruhy podobně jako německé fašisty, ne-li ještě více.“
– Interiorizace hodnot, přejímaných spolu se vstupem do KSČ, je akceptována pouze u starší generace; čím mladší, tím silněji zdůrazňují pouze formalizované přitakání těmto hodnotám. A to často navzdory sympatiím, které v nich vyvolávali reformní komunisté 60. let, s nimiž se tak často setkávali na studiích. V průběhu 70.−80. let však zmizel i tento rozdíl.
Olga: „Kovaní i Pragmatici byli směšní, politováníhodní a nebezpeční zároveň. Nebezpeční v tom, jak jedni ve jménu Ideje spasení všeho zničí skoro všechno, a druzí v tom, jak se schovávají za Stranu a Ideu – já nic, to Strana... ‚Nesouhlasím s tím, mrzí mne to, ale stranická schůze to tak rozhodla‘, řekl mi kdysi kolega, a tím se vyvázal ze zodpovědnosti.“
5. Sonda do života lidí, jejichž privátní svět byl infiltrován „velkou ideologií“, pod níž se jak pod velkým cirkusovým stanem skrývalo mocné politické soukolí, kterému se nedalo uniknout, ukazuje přinejmenším jedno: byť by zněla slova o „živé minulosti“ sebetriviálněji, jsou v biografickém kontextu plně relevantní. Minulou zkušenost se nikomu nepodaří z vlastního života vymazat, i když mnozí se snaží vykázat ji „do podkroví paměti, kde se shromažďuje materiál, který překáží a ve všedním životě už není k ničemu.“ (Levi 1993, 146) Otázkou však je, nakolik je tato zkušenost sdělitelná a nakolik trvá potřeba, vůle a ochota ji sdělovat a z druhé strany – jí naslouchat. Zmíněný Primo Levi uvádí sen vězňů nacistických vyhlazovacích táborů (ibidem, s. 8): „Vrátili se domů, vášnivě a s úlevou vyprávějící o svém minulém utrpení někomu blízkému, a ten jim nevěří, ba dokonce ani neposlouchá.“ A v závěru své knihy se ke stejnému tématu opět vrací, tentokrát v kontextu setkání s nejmladší generací, pro kterou je jeho zkušenost už příliš vzdálená a zašlá – stala se „historií“.
Něco podobného se odehrává i s biografickou zkušeností těch, kteří prožili komunistický režim. Mnoho z těch, na které jsem se obrátil s otázkou, co v jejich životě znamenala KSČ, mi zdvořile, leč důrazně odmítlo odpověď, jiní jako by se cítili být podrobeni útrpnému právu – a nešlo pouze o bývalé členy strany. Auto/biografický výzkum v tomto smyslu až příliš připomíná vivisekci. Vždyť lidé, kteří se během svého života vyhýbali otevřené rozmluvě o svých rozhodnutích, zvláště se svými dětmi, mohou dnes jen obtížně vysvětlovat, oč tehdy šlo. Nezáleží na tom, zda byla tato rozhodnutí motivovaná ideově, existenčně či existencionálně, byla prožívána. Dnes jsou jen vyprávěná.
A tak se setkáváme s problémem komunikovatelnosti vlastní zkušenosti, která se týká zážitků, jejichž „smysluplnost“ je v jiné dobové (kulturní, sociální) situaci vlastně bezkontextová.
„Když mi bylo patnáct, tak mi po zhlédnutí jakéhosi filmu o životě v době fašismu došlo, co že se to vlastně tenkrát dělo a že to není tak strašně dávno, protože rodiče si to vlastně musí pamatovat. Ptala jsem se v tý souvislosti mámy, jak mohla vůbec v takový době žít. Máma mi tenkrát řekla, že si to ani moc neuvědomovala. Pokud jde o koncentráky a podobný hrůzy, tomu prostě nevěřila. Myslela si, že lidi jako obyčejně přehánějí. Uvěřila tomu až po válce, když potkala člověka, kterej se vrátil z koncentráku a kterýho před tím znala a vůbec ho nemohla poznat, jak byl zbědovanej. Za války to bylo blbý. Nebylo co jíst. Moc se toho nesmělo... Brala život, jak přicházel... Bylo mi to tenkrát dost nepochopitelný. Dneska už to chápu. K celý totalitě jsem měla podobný vztah.“ (J. Š.)
Tato „nepochopitelnost“ je však těmi, kteří prožili jinou dobu, než v jaké o svém životě vyprávějí, současně anticipována. Tuší, jak obtížné je cokoli vysvětlit, objasnit, zdůvodnit – zvláště pak svým dětem. Znamená to vlastně přiznat, že částí svého života nepatří k současnosti, že dokonce mohou být reliktem všemi – i jimi – odsuzovaného režimu.
„Mám dneska jedenáctiletého syna a sedmiroční dceru. Obě děcka od začátku s námi fandila revoluci (1989), tak, jak ji dokázala vnímat. Nedokázal jsem jim zatím říci, že i já jsem byl kdysi v té Straně. Nevím, co to s nimi a se mnou jednou udělá. Obávám se, že moje vzepření budou pro ně málo průkazná.“ (V. K.)
Tak na scénu vstupuje faktor času. Jakmile se biografie proměňuje v historii, ztrácí pro ostatní na přesvědčivosti, stává se neosobní informací – byť byla sebevíc nabita emocemi.
Jaroslav: „Domníval jsem se, že vztah k této podivné instituci v mé dceři zanechal nějaký dojem, alespoň slabý odvar toho, co se v rodině a ve společnosti kolem ní odehrálo, ale ono nic. Je to pro ni stejně vyčichlá abstrakce jako pro mne NSDAP.“
Tím se ovšem před námi otevírá nové pole úvah, směřujících nejen k proměnám tradičních socializačních praktik v rodině, ale – možná − zpochybňujících samy kořeny naší narativní kultury.
Poznámka:
1 / Používám tří zdrojů (auto)biografických materiálů: 1) Vyprávění shromážděná v rámci projektu SAMISEBE, která tvořila základ první verze tohoto příspěvku „Členství v KSČ a rodinné příběhy“ (Alan 1992a). 2) Soubor odpovědí na otázku „Co v mém životě znamenala KSČ“, kterou jsem položil řadě našich sociologů. Autorství citace z tohoto zdroje uvádím šifrou jména. 3) Obdobná otázka se v různých podobách objevovala v mnoha rozhovorech s významnými osobnostmi, které byly v 70. a 80. letech vyloučeny z veřejného života (příkladem může být kniha rozhovorů Generace, kterou A. J. Liehm připravil do tisku již v roce 1969, vyšla v Kolíně nad Rýnem až v roce 1988 a teprve v roce 1990 v Praze). U citací uvádím jméno autora.
2 / Jde o „generaci tří revolucí“ (1948, 1968, 1989), která podstatně profilovala celý náš poválečný vývoj a jejíž přirozený odchod ze scény koinciduje se zánikem komunistického režimu (viz moje stať „Generační zázemí našeho společenského vývoje“, Alan 1990).
3 / Je třeba poznamenat, že v naší společnosti se v podstatě nevyskytoval fenomén uvědomělého „udávání rodičů“, jak ho poznali lidé v bývalém Sovětském svazu. Daleko častěji byl naopak dětský svět poznamenán úzkostí o rodiče, obavou dětí, aby jim samy nějak neuškodily.
4 / Tomuto fenoménu jsem se věnoval ve statích „Stalinovo dědictví“ (Alan 1992b) a „Děti doby Stalinovy“ – původně v samizdatovém Sociologickém obzoru 1 (1988), nyní též in Alan, J., Petrusek, M. (1995).
5 / Jsem si vědom toho, že by tento vztah měl být včleněn do kontextu sociálních, především příbuzenských sítí. Role jiných „významných druhých“, zvláště blízkých příbuzných a především pak prarodičů – pamětníků života v předkomunistickém období – byla značná a nesla s sebou nejen hrozbu stigmatu (strýc jako kulak, bratranec odsouzen za pokus o ilegální přechod hranic atd.), ale i šanci setkat se se zkušeností v rodině neosvojitelnou.
6 / Ideologie marxismu (později marxismu-leninismu) byla nejen všepronikajícím explikačním učením, které mohlo v bezkonkurenčním myšlenkovém prostředí okupovat vyprázdněný intelektuální prostor, ale tím, že se stala ideologií státní, sama se vyprázdnila. Stojí za zmínku několik forem, jimiž byla – vedle standardních cest (tisku, knih atd.) – šířena: byla povinným předmětem na všech vysokých školách, byla součástí i takových zkoušek jako lékařské atestace; celostátní sítí tzv. „VUMLů“ – večerních univerzit marxismu-leninismu – musel projít v podstatě každý, s nímž se počítalo na nějakou vyšší (řídící) funkci, ale také mnoho dalších – nezávisle na členství v KSČ atd.
Bibliografie:
Alan, J. „Děti doby Stalinovy.“ In Sociologie, literatura a politika. Literatura jako sociologické sdělení. J. Alan a M. Petrusek Praha: Karolinum, 1995.
Alan, J., Možný, I. Veřejnost a soukromí. S-Obzor 1 (1996), 23−32.
Alan, J. „Normale Leben in abnormalen.“ In Der Riss im Raum. Ed. Flusser, V. Berlin: Kunst Verlag, 1994.
Alan, J. „Členství v KSČ a rodinné příběhy.“ S-Obzor 2 (1992a), 82–88.
Alan, J. „Stalinovo dědictví.“ S-Obzor 1 (1992b): 5–11.
Alan, J. „Generační zázemí našeho společenského vývoje. “ Sociologický časopis 4 (1990): 321−325.
Branfenbrenner, U. Two Worlds of Childhood: U.S. And U.S.S.R. New York: Russel Sage Foundation, 1970.
Eichron, D. H. „Asynchronizations in Adolescent Development.“ In Adolescence in the Life Cycle, edited by Dragastin, S. E., Elder, G. H. Washington: Hemisphere Publ., 1975.
Gutmann, D. „The New Mythologies and Premature Aging in the Youth Culture.“ Journal of Youth and Adolescence 3 (1973), 139–155.
Lederer, J. České rozhovory. Praha: Československý spisovatel, 1991.
Levi, P. Potopení a zachránění. Praha: Mladá fronta, 1993.
Liehm, A. J. Generace. Praha: Československý spisovatel, 1990.
Zdroj:
Alan, Josef. „Rodinné vztahy a členství v KSČ.“ In Otevřená minulost: autobiografická sociologie státního socialismu. Ed. Konipásek, Zdeněk. Praha: Karolinum, 1999, 155−170.