Strašidlo pořád obchází kolem! Slavoj Žižek

Prvotní, automatická reakce dnešního osvíceného, liberálního čtenáře na Komunistický manifest je zhruba následující: není tento text prostě chybný z mnoha empirických ukazatelů, ať už s ohledem na společenskou situaci, nebo co se týče revoluční perspektivy, kterou má a prosazuje? Existoval kdy politický manifest, který by následná historická realita vyvrátila jasněji? Není snad Komunistický manifest v nejlepším případě přehnanou extrapolací jistých tendencí rozpoznatelných v 19. století?

Přistupme proto ke Komunistickému manifestu z opačného konce: kde dnes žijeme, v naší globální „post...“ (postmoderní, postindustriální) společnosti? Slogan, který se prosazuje stále víc a víc, zní „globalizace“: brutální zavedení jednotného světového trhu, který ohrožuje všechny etnické tradice, včetně samotné formy národního státu. A není v této situaci popis společenského dopadu buržoazie, který podává Komunistický manifest, aktuálnější než kdy dřív?

„Buržoazie nemůže existovat, aniž stále vyvolává převraty ve výrobních nástrojích, aniž tedy revolucionuje výrobní vztahy, a tím i všechny společenské vztahy. První podmínkou existence všech dřívějších průmyslových tříd bylo naproti tomu nezměněné zachování starého způsobu výroby. Buržoazní epocha se od všech ostatních epoch odlišuje neustálými převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy všech společenských vztahů, věčnou nejistotou a pohybem. Všechny pevné, zakořeněné vztahy se svým doprovodem starých ctihodných představ a názorů se rozkládají, všechny nově utvořené zastarávají, dřív než mohou zkostnatět. Všechno stavovské a ustálené valem mizí, všechno posvátné je znesvěcováno a lidé jsou nakonec donuceni podívat se na své životní postavení, na své vzájemné vztahy střízlivýma očima.

Potřeba stále více rozšiřovat odbytiště pro své výrobky štve buržoazii po celé zeměkouli. Všude se musí ukazovat, všude zahnízdit, všude navazovat spojení.

Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoazie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou. K veliké žalosti reakcionářů vzala průmyslu pod nohama národní půdu. Prastará národní průmyslová odvětví byla zničena a jsou denně dál zničena. Jsou vytlačována novými průmyslovými odvětvími, jejichž zavedení se stává pro všechny civilizované národy životní otázkou, takovými odvětvími, která už nezpracovávají domácí suroviny, nýbrž suroviny dovážené z nejodlehlejších končin zeměkoule, a jejich tovární výrobky se spotřebovávají nejen ve vlastní zemi, nýbrž zároveň ve všech světadílech. Místo starých potřeb, uspokojovaných výrobky vlastní země, vznikají nové potřeby, jejichž uspokojení si vyžaduje výrobky nejvzdálenějších zemí a podnebních pásem. Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná závislost národů na sobě navzájem. A to jak v materiální, tak v duševní produkci. Plody duševní činnosti jednotlivých národů se stávají obecným majetkem. Národní jednostrannost a omezenost se stává stále nemožnější a z četných národních a místních literatur se vytváří světová literatura.“

Není to, více než kdy dřív, naše dnešní realita? Stačí si vzpomenout na telefony Ericsson, které už nejsou švédské, na automobily Toyota, které se ze šedesáti procent vyrábějí v USA, na hollywoodskou kulturu, která proniká na nejodlehlejší místa zeměkoule... Ano, je to naše realita – pokud tento obrázek nezapomeneme doplnit jeho vnitřním dialektickým protějškem, „spiritualizací“ samotného hmotného procesu výroby. Jinak řečeno, na jedné straně kapitalismus zahrnuje radikální sekularizaci společenského života – nemilosrdně ničí veškerou auru autentické vznešenosti, posvátnosti, cti atd.

Podle Komunistického manifestu buržoazie „utopila v ledové vodě sobecké vypočítavosti posvátnou bázeň náboženského vytržení, rytířského nadšení a šosácké sentimentality. Proměnila osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu a namísto nesčetně propůjčených a řádně nabytých svobod postavila jedinou bezohledně chladnou svobodu obchodu. Zkrátka, vykořisťování zastřené náboženskými a politickými iluzemi nahradila vykořisťováním otevřeným, nestoudným, přímým a bezcitným.“

Základní ponaučení z kritiky politické ekonomie, kterou vypracoval Marx v letech po vydání Manifestu, je však takové, že zmíněná redukce všech nebeských chimér na brutální ekonomickou realitu plodí svou vlastní strašidelnost. Na základě Marxova popisu tohoto šíleného, sebe sama stupňujícího oběhu kapitálu, jehož solipsistická cesta samooplodňování dosahuje vrcholu v dnešních metareflexivních spekulacích o budoucnosti, by bylo zjednodušující tvrdit, že strašidlo tohoto sebe sama plodícího monstra, jež sleduje svou cestu bez ohledu na jakékoli zájmy člověka nebo životního prostředí, je ideologickou abstrakcí; nikdy bychom neměli zapomínat, že za touto abstrakcí stojí skuteční lidé a přírodní věci, na jejichž produktivních schopnostech a zdrojích je kapitalistický oběh založen a z nichž tyje jako gigantický parazit. Problém spočívá v tom, že tato „abstrakce“ je nejenom v našem (finančně spekulativním) pokřiveném vnímání společenské reality, nýbrž že je „reálná“ v onom přesném slova smyslu, že určuje strukturu samotného hmotného společenského procesu: osud celých vrstev obyvatelstva a někdy i celých zemí lze rozhodnout „solipsistickým“ spekulativním tancem kapitálu, jenž sleduje svůj cíl ziskovosti v blažené netečnosti vůči tomu, jak tento pohyb ovlivní společenskou realitu. V tom spočívá zásadní systematické násilí kapitalismu, mnohem zlověstnější než přímé prekapitalistické společensko-ideologické násilí: toto násilí již nelze připsat konkrétním jedincům a jejich „zlým“ záměrům, ale je ryze „objektivní“, systémové, anonymní. Na tomto místě bychom měli připomenout Etienna Balibara, který rozlišuje dva protikladné, ale vzájemně komplementární mody excesivního násilí v dnešním světě: „ultraobjektivní“ („strukturální“) násilí, které vnitřně patří k sociálním podmínkám globálního kapitalismu („automatické“ vytváření vyloučených a postradatelných jedinců, od bezdomovců po nezaměstnané) a „ultrasubjektivní“ násilí nově vyvstávajícího etnického a/nebo náboženského (zkrátka: rasistického) „fundamentalismu“ – toto druhé, „excesivní“ a „bezdůvodné“ násilí je toliko protipól prve jmenovaného násilí.

Realita tohoto „anonymního“ násilí rovněž umožňuje vyslovit obecnější tezi ohledně antikomunismu. Slast, kterou skýtá antikomunistické uvažování, je dána tím, že komunismus umožňuje hrát hru na hledání viníka: je snadné obvinit Stranu, Stalina, Lenina, nakonec Marxe samotného za to, že přinesli miliony mrtvých, teror a gulag, zatímco v případě kapitalismu není nikdo, koho bychom mohli ocejchovat jako viníka nebo někoho, kdo nese zodpovědnost: věci se prostě takhle dějí na základě anonymního mechanismu, ačkoli kapitalismus je neméně destruktivní, pokud jde o lidské a enviromentální výdaje, o ničení domorodých kultur... Stručně řečeno, rozdíl mezi kapitalismem a komunismem je ten, že komunismus byl vnímán jako idea, jejíž uskutečnění se nezdařilo, kdežto kapitalismus funguje „spontánně“. Neexistuje žádný Kapitalistický manifest.

Zdroj:

Žižek, Slavoj. The spectre is still roaming around. Záhřeb, 1998. Dostupné z www.egs.edu/faculty/slavoj-zizek/articles/the-spectre-is-still-roaming-around/.