Korporace Cristián Gómez Moya

Uspořádání organického systému (korpusu) je určeno podmínkami teritoriální segmentace (hranicemi prostředí), v jejichž rámci dochází k předávání energie za nejrůznějších organických parametrů (adaptace, percepce, cirkulace, transference, variability atd.). Sám proces, jak dát podobu či fyzický tvar nehmotné entitě, znamená „ztělesnit“ či „materializovat“ její sociální organičnost, což vyvolává řadu transformací, jež předurčují výrobní rozměr (poiesis) strojové korporace.

I když korporace jako systém „živých strojů“ (Maturana 1972) a generátor energie (in put - out put) vytváří vazby v systému – okolí (Luhmann 2002) s cílem socializovat se do něho, není zcela jasné, zda týž systém bude autonomní ve své historicko-výrobní reprodukci. Ve smyslu neurobiologickém bude její „strukturální spojování“ (Maturana a Varela 1984) záviset na její autopoietické schopnosti jako autonomního systému s organickou ekonomií, avšak uvažovat o „živých strojích“ by zas znamenalo přestavět dialektické koordináty mezi autonomií a ovládáním; to znamená oživit takovou myšlenku ohledně korporace – politiky, která by při vytváření těla – stroje zastřešila ideologickou dimenzi systému.

V důsledku toho je nutné upozornit na tradici navazující na autonomii založenou historicko-sociálně, tedy v tom, co by epistemicko-západní plán definoval jako nový směr otevřenosti cestou autopoiesis. Jde o zjištění, které je nakonec velice vzdáleno od pojmu uzavřenost, který by neurobiolog Francisco Varela použil k vysvětlení, že specifická organizační struktura vytváří svůj vlastní svět – své vlastní sociální dimenze – na základě smyslu, jenž přikládá informaci. V opačné perspektivě by podle postmarxistického filozofa Cornellia Castoriadise autonomie byla schopna docílit otevřenost ne systému biologického, nýbrž systému sociálního, klíčového hlediska ve smyslu autonomie zakládající modernitu, během níž tak zmohutněl smysl korporace.

Tato tendence ke korporativizaci, zdůrazněná dnes prostřednictvím nové systémové organizace globálního rozsahu, by se sama regulovala v široké shodě s hodnotami společenské odpovědnosti, občanské bezpečnosti, zmírnění rizika a ekonomického účinku na systémy – okolí. Takto rozumíme, že korporativizace určitého systému v rámci prostředí reguluje také jiné subsystémy prostředí.

Korporace ve smyslu důsledně politickém, tedy více spjatém s oblastí společenských sil, by odpovídala otázce hegemonie a speciálně třídnímu problému, jak by ho označil italský marxista Antonio Gramsci, aby pojednal o nadvládě nadstavbové formy: eticko-politické formy nad ekonomicko-korporativní. Samotvořivý (autopoietický) subjektu by se snažil vymanit z „ekonomicko-sociální“ cesty, kterou Gramsci pojmenovává jako „ekonomicko-korporativní“, aby mohl postupovat k vyššímu stupni v oblasti „etickopolitické“. Tyto kategorie by se historicky překrývaly s odborovou strukturou korporativní sféry, nicméně bez ohledu na jejich časovou specifičnost jsou dostatečně zřetelné pro pochopení budoucnosti marxistických kategorií přetvořených na praktiky účinnější pro neoliberální ekonomii.

V globálním kontextu by směřování korporace bylo úzce spojeno s novými mechanismy transteritoriální řiditelnosti, kterou lze zaznamenat např. ve zrodu nového korporativního občanství (corporate citizenship) a implementaci infrastruktur pro nové zájmové skupiny (stakeholders). V moderním systému – světě, jak jej formuluje Wallerstein, by vycházely z modelu „kříženého oplodnění”, jenž by dovolil spojit soukromé zájmy s potřebami regionálních správ prostřednictvím řídících korporací a nové geopolitické inteligence.

Korporace, v tomto případě transteritoriální, prostupují geopolitickými podmínkami různých regionů a pomocí globálních paktů a biregionálních dohod o sociálně ekonomické, vojenské odpovědnosti, odpovědnosti za kulturu a vzdělávání zde spravují bezpečnost a riziko. Tím došlo k tomu, že různé geopolitické regiony rozvíjely „autonomně“ uvnitř svého vlastního „okruhu“ ekonomicko-korporativně-regionální jednání (např. země bývalého Sovětského svazu [Společenství nezávislých států], arabsko-islámský svět [UMMA] nebo Bagdádský pakt [CENTO], Společný evropský trh/Evropská unie [EHS], různé korporativní ekonomické modely na americkém kontinentu [CAN, MERCOSUR, NAFTA], Sdružení národů jihovýchodní Asie [ASEAN] a na druhé straně vojenské korporace [NATO] nebo bývalé dohody o přátelské spolupráci v rámci sovětského bloku [Varšavská smlouva] a tradiční organizace zabývající se mezinárodním právem [Organizace spojených národů – OSN], korporátní sociální odpovědností [Global Compact – OSN] anebo vzděláváním [UNESCO]).

Instrumentace geopolitického programu bezpečnosti slouží ke kontrole teritoriální autonomie regionů s korporátním rizikem a vedle toho posiluje novou nehmatatelnou ekonomii, přímé zahraniční investice a „růst moci“ civilní sféry prostřednictvím podniků třetího sektoru. Protokoly o pomoci, asistenci a mezinárodní spolupráci pomáhají tímto způsobem rozšířit, zachovat a korporativizovat nové dislokované trhy. Agentury, které nejprve zakládají regionální střediska kontroly a bezpečnosti, se pak v míru a kooperativním duchu rozpouštějí mezi zájmové skupiny (stakeholders), jež nakonec organizovaným a ústavním způsobem optimálně usměrňují a ztělesňují korporativní hodnoty. Korporativní režim těchto nových agentur může být různý a současně ekumenický. Zahrnuje všechno od pojišťovacích korporací, neziskových organizací, vzájemných fondů, subjektů bez monetárních akcí, přes pobočné závody, tradiční, transnacionální, dceřiné subjekty, organizace zřizované pro nepeněžité cíle, pro výzkum, prodej profesionálních služeb, burzovní akce, subjekty bankovního zájmu až po ilegální korporace, nezákonné, náboženské (corpus christi), pomíjivé, experimentální, invazivní (corpus alienum), dislokované, interkulturální, atomizované, kreativní, spektrální (corpus espectrum) ap. Status jejich korporativní autonomie bude na daném území určen jejich právní formou, nicméně je třeba si uvědomit, že ontologický smysl korporace nakonec budou ztělesňovat právě skupiny osob – poslušné a podřízené.

Budováním multikulturálních postidentit, takových, jež v sobě nesly hypotetické otevření možností a rozšířených flexibilit rozdílnosti, stejně jako domnělé zklidnění a rozpuštění symbolicko-ekonomických limitů komunit, si tyto ontologicko -korporátní systémy vzniklé v pozdní fázi moderní doby postupně vydobývaly svoji novou pozici. Modely, obnovené epistemou založenou na biosociální autopoiesis a generativní lingvistice, dokázaly postavit kybernetickou architekturu, opírající se o kombinaci organizačních technologií a o návrh komunikačních rozhraní, a vytvořily tak iluzi participativnější „autonomie“ dovnitř specificky lokalizovaných prostředí.

Tato perspektiva vedla k politicko komunikačnímu obratu v moderní kategorii korporátního systému založeného na „ontologickém esencialismu“ (Heidegger). Největšího bodu rozkvětu dosáhl tento obrat v rozvoji již nikoli statických organizací, ale spíše „živých strojů“ postavených na nových základech a definovaných jako mobilní subjekty. Ty potom ztělesňují korporátní „akty“ řízené strategií organizačního návrhu, operující v nových semiokapitalistických oblastech (Berardi). Z toho plyne, že ontologie organizace a systémová korporace vedou společně ke komunikační strategii, která rozšiřuje svou produkci sémantické nadhodnoty.

Ačkoli systém ontologie a systém prostředí patří ke kombinovanému vztahu mezi „bytím“ a „vnímáním“, nutno říci, že korporace není exogenní hodnotou, již by zájmové skupiny (stakeholders) mohly autonomně rekonstruovat. Tento systém operuje spíše jako performativní (komunikační a organizační) akce, která se ztělesňuje anebo korporativizuje ve svých zájmových skupinách a operuje v zónách vlivu.

Stojíme tedy před expandovaným modelem korporativnosti, který nám nabízí nové opory image ležící na pružných společensko-kulturních, mobilních, proměnlivých a proaktivních základech, jejichž prostřednictvím dochází k šíření ontologických hodnot organizace. Systémovost korporace je nyní založena na posunutém signifikantu prostřednictvím zmaterializovaného jazyka a při tomto obratu došlo k revalorizaci postmetafyzického smyslu „být-na-světě“ jako podmínek potřeby lidstva.

Uvedený model, odvozený od epistemického smyslu toho, co Heidegger nazývá Dasein, vytváří hyperbolický stav „korporativního bytí“, tedy subjektu ztělesňujícího organizační hodnoty, jehož prostřednictvím dochází k propojení ontologična s materializovaným návrhem, akcí a informací. Pod těmito pojmy a spojením referenčních rámců mezi autopoietičnem a ontologičnem vznikly nové diagramy organizačních strategií s cílem povznést budoucnost bytí, autonomii subjektu a vládnutí sebe sama. Možnost sebevládnutí nicméně vyžaduje trénink – ontologický coaching (Echeverría 1994), kde by ontologická akce „bytí“ prostřednictvím jazyka a v jazyce umožnila transformativní kapacitu identity podle sociálních skupin. Ontologie korporativnosti se z tohoto důvodu netýká exogenní percepce organizace, ale naopak toho, jak je šířen ontologický systém (coaching) přímo ve vlastní organizaci k reprodukci v jejích četných zájmových skupinách (multi-stakeholders), odpovídajících sociálním subjektům, a autopoietických skupinách, ztělesňujících korporativní identitu.

Tato organizační apologie, v souladu s ontologickým redesignem (Winograd a Flores 1986), se stala určující nejenom proto, že ovlivnila myšlení zakotvené v logocentrismu, ale zejména proto, že přispěla k obratu v epistemické tradici přiblížením ontologična k sociopolitickému postavení „bytí“, tedy komunikační akce korporativního designu založené na společenské organizaci.

V současné době existuje řada nových globálních strategií k využívání korporativní identity, které zaměřují své průnikové mechanismy do oblastí sociálního vlivu. Mezinárodně uznávané standardy označované jako společenská odpovědnost korporací (CSR) se opírají o eticko-diskurzivní rámce navrhované především globálními agenturami a projektují tvorbu nových sítí ontologického brandingu. V novém scénáři představuje CSR určující komunikační rozhraní, které má přispět ke společensko-ekologické udržitelnosti a korporativní transparentnosti.

CSR se přeměnila ve strategii komunikativního jednání založeného na společensko kulturních zdrojích, znamenající více než jednoduché gesto sociálního vědomí, a jako taková umožnila korporátním systémům uplatnit svůj vliv v různých dislokovaných geopolitických zónách. CSR byla koncipována jako „globální dohoda v síti“, do níž se zapojují podniky a finanční akcionáři, ovšem v návaznosti na civilní rozměr, který sahá od spotřebitelů a občanů po vládní činitele. Tyto iniciativy globálního rozsahu jednak podporují „dobré praktiky“ uvnitř korporací, jednak dávají podnět ke zpracování výročních zpráv o udržitelnosti a standardizaci s cílem zajistit vyšší průhlednost administrativního a ekonomického řízení a současně motivují k sociální angažovanosti v oblastech vlivu, kde se podniky etablují. CSR je dnes pojímána jako dohoda o dopadech produktivity ve sférách vlivu, současně ale měří i budovaný podnikový image. Uvádí tedy do rovnováhy podnikové přínosy dobrého jména a současně představuje závazek vůči sociálním podmínkám komunit v prostředí, kde podnik operuje. Z eticko-diskurzivního pohledu vzniká mlhavé pásmo mezi ekonomickými výnosy (standard udržitelných příjmů) a prostředky vynakládanými na image. Na tomto základě bychom mohli extrapolovat epistemologickou debatu na moderní eticko-diskurzivní tradici, která je pravděpodobnou zárukou „dobrých praktik“ plynoucích z „dobrého slova“. Německý filozof Jürgen Habermas, ačkoli jeho „teorie komunikativního jednání“ (Habermas 1981) posloužila k formování reflexe o rádoby emancipující odpovědnosti, nás upozorňuje na potřebu přezkoumat racionálnost postmetafyzických projevů, které v sobě odrážejí vědění. Argentinský filozof Enrique Dussell se naopak ve své kritice úlohy komunikace v moderní době zabývá vztahem mezi etikou řeči a její aplikací v etice odpovědnosti. Jeho snaha směřuje k tomu, „jak nést odpovědnost a posteriori za následky způsobené ‚dotčeným‘ stranám diskurzivně dosaženými ‚dohodami‘.“ (Dusell 1994)

Základy CSR lze dobře vysledovat v univerzální odezvě, jakou zaznamenalo komunikativní jednání zasazené do logocentrického „muset-být-racionální“ v prostředí korporací. Právě o tom by se z multietického hlediska dalo diskutovat nebo, jak by řekl mexický filozof Teodoro Ramírez, „může být diskurzivní etika odpovědná za možnosti nestrategické interkomunitární komunikace?“ (Ramírez 1994)

V souladu s uvedeným se některé komunikační strategie CSR (tzv. greenwash) budou snažit začlenit privátní korporace prostřednictvím etiky řeči a mírnit jejich negativní vliv. Úpravy brandingových kódů na nejrůznějších uživatelských trzích, vnímavějších ke globálním přenosům, by měly přesvědčit o společenských/veřejných přínosech, jež plynou z ekonomických-privátních příjmů.

Jádrem, které nejlépe dynamizuje uvedenou etiku organizačního diskurzu dovnitř společnosti, je Corporate Governance – správa a řízení společností (zahrnuje účast ředitelů, výkonných a správních funkcionářů, pracovníků a akcionářů). Tento administrativní institut ovládá řadu strategických a operačních prvků, které ovlivňují ontologii organizací tím, že fungují jako technologie, jež prostřednictvím podnikatelských lobbies stanovuje maximální pracovní výkon, informuje o stavu účtů svých klíčových investorů a zveřejňuje ekonomický substrát korporace. Corporate Governance tedy využívá dostupné prostředky, aby do veřejného povědomí vnesla své atributy a etickou funkci značek, které zastřešuje.

Podstata komunikačních strategií, zadávaných vedením společností (Corporate Governance) brandingovým agenturám, nebude spočívat tolik v koncepci sdělení, jako v inovaci místa (locus) společenské informace; jde o lingvistický obrat ekonomie, konvertovaný do komunikativního jednání. Nové sociální základy by mohly spočívat v modulaci rozhraní, uspořádaných na etice udržitelnosti a odpovědnosti, čímž by sbližovaly a zefektivňovaly vztah mezi Corporate Governance a spotřebiteli-občany. To vše by bylo vedeno myšlenkou pokroku a rozvoje.

V důsledku toho bychom mohli tvrdit, že dnešní strategie korporací, řízené ontologickými poradci, přetvořily nadhodnotu „korporativního ontologického esencialismu“ prostřednictvím ideologizovaných logo taktik, což bychom nyní mohli pojmenovat jako společenskou vládnutelností korporací (CSG). Tento nový institut globální vlády by se mohl dál rozvíjet eklektickým a proaktivním způsobem cestou tvorby nových korporací, založených na stakeholders hromadné a multikulturální povahy.