Levice Artemy Magun

Politický koncept levice – datující se do počátku 90. let 18. století, kdy označoval liberální oponenty ancien régime, starého režimu – se obecně používá až do současnosti. Postupně jak tradiční socialistické a komunistické strany přicházely o své staré platformy, nabyl v nedávné historii (v 60. a 70. letech 20. století) koncept levice ještě většího významu. Sociální demokraté opustili revoluční platformu a stali se hybnou silou liberálního sociálního státu. Komunistické strany – mezi nimi i Komunistická strana Sovětského svazu a východoevropské komunistické strany – byly ztotožňovány s cynickými a byrokratickými státy jedné strany. Proto se také v 60. letech 20. století objevila „nová levice“, která opustila racionální a technokratické aspekty socialistických a komunistických programů a volně pospojovala prvky anarchismu, maoismu a dalších revolučních myšlenek. Nová levice se od té doby do určité míry stala i součástí establishmentu. Nicméně v současném ideologickém klimatu, po zdiskreditování komunistických a socialistických myšlenek, se „levicovost“ často chápe jako označení politického názoru člověka spíše než jako nějaká směrodatná definice. Pojmy jako sociální péče, znárodnění výrobních prostředků či dělnický stát už nejsou chápány jednoznačně ve smyslu osvobození. Stále je tu ale prostor pro emancipační politický postoj, jenž odmítá nároky byrokratů, velkých kapitalistů a technokratů na absolutní moc a jenž znamená skutečnou a nikoli jen prohlašovanou demokracii, a termín levice, jenž si nárokuje dědictví slavné revolucionářské tradice posledních dvou století, pak pro tento emancipační demokratický postoj představuje nejlepší možné označení. Tento termín je formální (prostorově-časový) a otevřeně klade otázku po konkrétním obsahu vlastního programu, který je třeba ještě vypracovat. V tomto smyslu je současná levice stále ještě závislá na historické budoucnosti – jako otevřený obzor – oproti starší levici, jež se vymezovala z hlediska lineárního směřování do budoucnosti.

Je zvláštní, že se „pravo-levá“ prostorová metafora strukturování politických a ideologických názorových polí udržela tak dlouho. Toto dělení se objevilo během prvních let Velké francouzské revoluce (1789–1794), kdy radikálnější republikánští zástupci seděli na levé a konstituční monarchisté na pravé straně Národního shromáždění. Skutečnost, že toto rozlišení užíváme dodnes, naznačuje, že vlastně stále ještě v podstatě žijeme v době definované Velkou francouzskou revolucí jako významnou světovou historickou událost a že příslib emancipace, kterou tato revoluce ohlašovala, nebyl ještě ani naplněn, ani zpochybněn. Prostorová metafora pak ukazuje význam politické orientace, jíž se lidé politicky vymezují. Jak levicové, tak pravicové postoje v tomto smyslu charakterizují moderní politický subjekt.

V prostoru je asymetrie levé a pravé strany obvykle relativní (snadno se můžete otočit, ovšem vnitřní uspořádání obrátit naruby tak snadno jako rukavici už nelze). Naplnit tyto formální kategorie skutečným politickým obsahem je možné jen proto, že prostor se zde promítá do času a je chápán jako s časem nerozlučně spjatý. Jak prohlašuje Reinhart Koselleck, v době Velké francouzské revoluce se politické myšlení zhostilo funkce dočasné orientace a většina koncepcí začala být orientována do budoucna. „Levice“ a „pravice“ do tohoto obrazu perfektně zapadají: koncem 18. a počátkem 19. století znamenal první termín orientaci do budoucnosti, termín druhý pak orientaci zpět do minulosti. Tyto časy – budoucí a minulý – jsou chápány buď v kontextu revoluční události samé (její vnitřní dočasnosti), nebo stále větší měrou v kontextu lineárního pokroku lidstva směrem k lepší budoucnosti (spatřované nejprve v liberální republice a později v republice sociální). Ve 2. polovině 20. století však někteří teoretici (mj. i Walter Benjamin) ukázali, že víra v nepřetržitý pokrok je liberální koncept neslučitelný se skutečnou emancipací. Přesto však pochopení budoucnosti, jež můžeme v revolučním počinu jen letmo nahlédnout, zůstává charakteristickým znakem levice.

Prostorová pravo-levá asymetrie se ukáže jako smysluplná, podíváme-li se zblízka na archaickou strukturaci významu v primitivních mýtech a rituálech a v každodenních mytologiích a rituálech ve většině moderních společností. V mytologickém světě je levice vždy spojována s věcmi, jež jsou špatné, nebezpečné, démonické atd. Je proto zvláštní, že toto záporné slovo začalo označovat hnutí, jež se jednoznačně staví na stranu vyššího morálního dobra. Tato zdánlivá odchylka souvisí se specifickou povahou modernity jakožto revolučního, převráceného světa, v němž se bývalí služebníci stávají pány, kde si lid vydobyl svrchovanost a kde dochází k dalším podobným zvratům. Pozice levice nemůže být tedy jednoduše moralistická, neboť její politická etika vždy obsahuje dialektický zvrat či revoluci: poslední se dostanou na místo prvních – ústředním mottem tedy nebude dominantní pravice, nýbrž podřízená levice. Odtud pramení i naléhavé varování skutečnému levicovému postoji: jeho moc a ideologie by neměly být nikdy pozitivizovány cestou pouhého převrácení. V případě vítězství je třeba vyvinout značné úsilí, aby byla zachována i negativní rovina pozitivních politických hodnot, jež levice prosazuje. Revoluce by totiž – alespoň v jistém smyslu – měla být permanentní, měla by mít schopnost neustále se obnovovat. Je to obtížný, pokud ne rovnou utopický úkol, který musíme vykonávat, chceme-li dosáhnout nějaké změny.

V dnešním světě, po zániku Sovětského svazu a socialistických zemí a po nástupu neoliberální technokratické vlády, se stále více diskutuje o konci pravolevého dělení a o potřebě věnovat větší pozornost závažným politickým požadavkům různých stran a ne jen jejich čistě formální orientaci. Fakt, že se tyto termíny často pletou, je považován za „důkaz“ nastoupeného vývoje. Skutečně, v postsovětském Rusku a podobně i v některých dalších zemích regionu se levice obvykle používá v souvislosti s čistě konzervativními nacionalistickými stranami, které už jen zachovávají některé prvky socialistického programu. Znamená to ale, že už levice neexistuje? Tento argument samozřejmě přichází vždy zprava, od těch, kteří by si přáli zůstat apolitičtí (a stojí proto také nevědomě na pravici). Touha pohnout se kupředu a zapomenout na politickou otázku modernity je touhou bořit základy politické orientace – tedy základy politické subjektivity. Dnes je většinou ve všech zemích velmi snadné rozlišit, které strany, pokud vůbec nějaké, stojí na levici – jsou to ty, jež se domáhají skutečné demokracie a kritizují teokratické a fašistické tendence a vládu technokratů. Zároveň je jasné, které strany stojí na pravici. Na programu mají řád, rodinu a Boha, stejně jako před 200 lety. Vnitřní propast mezi levicí a pravicí, emancipací a autoritářstvím se zdá být věčná. A snad právě tímto směrem by měla levice jít i nadále, aby zůstala věrná svému názvu a původu.