Obávané asymetrie:
Manifest kulturního překladu Tomislav Z. Longinović

I

V alchymii, podobně jako v překladu mezi kulturami, jsou vědomosti nabyté v přechodu přes předěl domácí/cizí pokládány za tajnou formuli, jež umožňuje pohyb z jednoho stavu do druhého a zvyšuje tak hodnotu originálu. V kulturním překladu tato transformace utváří novou entitu, která otevírá prostor národního „mezi“, bohatství hybridních a mobilních identit uprostřed proudu válečných a teroristických katastrof. Tento typ kulturní nadhodnoty je získáván v překladu v širokém slova smyslu, touhou překladatele po dokonalé proměně světa jakožto slova v myriádu významů a hodnot, jež překračují nostalgickou touhu po návratu k počátečnímu a prapůvodnímu. Koloniální plány moderních a starověkých impérií, nesené misijním a dobyvatelským duchem, usilovaly o přivlastnění překladu jakožto nástroje administrativy moci, jež ale nepočítala s možnými následky v podobě hybridních kultur, jejichž paradoxní ustrojení se vymyká binární soustavě nadvláda/podrobení.

II

Pro členitý obor literárních a kulturních studií představuje překlad elementární problém, neboť nepředvídatelné vlivy globálních kulturních toků nelze již nadále studovat v uzavřených disciplinárních a lingvistických kontextech. Cílem kulturního překladu je iniciovat dialog mezi určitými kulturními lokalitami a řadou nejrůznějších nadnárodních projektů zaměřených na podporu konkurenčních politických programů. Setkání kultur v překladu vyvolává řadu otázek, např.: Co se stane, když se v případě vynucených přesunů obyvatel způsobených válečnou či ekonomickou migrací střetnou nesourodé národní příběhy? Jak ovlivňují vztahy mezi domácí a exilovou kulturou základní definice pojmu národní? Jak tyto nové, hybridní formy kulturní interakce „překládají“ a domestikují konkrétní politické praktiky?

Potenciál kulturních střetnutí, jenž rozvrací všechen specifický národní či kulturní smysl pro sounáležitost, si žádá takových artikulací identity, jež budou překračovat hranice binárního dělení na globální/lokální. Hybridní vystupování kulturního „mezi“ se utkává s překladateli, kteří se angažují v uskutečňování napříč jazyky a kulturami, přičemž mezi ekonomikami interagujícími pod vlivem soudobých tlaků ekonomické globalizace vzniká proměnlivý svět semiózy. Činnost kulturních překladatelů se neomezuje jen na nově se formující akademické bádání zaměřené na kulturní „mezi“, nýbrž vždy zahrnuje performativní teorii každodenního života určenou pro různé lokace konkrétních jazykových komunit. Tento nový typ vědecké práce vyvíjejí akademičtí odborníci, kteří se zajímají o překračování tradičně vymezených hranic studijních oblastí a kteří usilují o to, aby expertiza v méně učených cizích jazycích dokázala iniciovat vznik nových forem myšlení v humanitních a společenských vědách.

III

Semióza je lingvistická interpretace, podle níž významy procházejí sítí diskurzivních praktik ritualizovaných určitou komunitou kolem dané představy identity, čímž vytvářejí nové významy. Identita, která zůstala vzrůstající mnohojazyčností globální etnokrajiny nedotčena, lpí na omezeních vytyčených určitým sémiotickým kódem jakožto na označení vlastního. Rozhodující roli v utváření individuálních i kolektivních forem identity sehrávají proto vlastní jména, jež jsou nejobtížněji přeložitelná. Defamiliarizující efekt „cizího“ v užívání určitého jazyka otevírá prostor pro kulturní alteritu obývanou legálními a ilegálními imigranty, uprchlíky, čekateli na azyl a také potulnými akademiky.

Průběh semiózy v překladu se nejvíce podobá metafoře o kameni mudrců. Nejobecnější definicí překladu je kontakt mezi dvěma odlišnými sémiotickými rejstříky. Rejstřík může být jak jazykový, tak kulturní, vizuální i performační, avšak výsledky překladu budou vždy záviset na způsobech, jakými těla, v doslovném či literárním smyslu, artikulují průběh vzájemné identifikace. Jelikož se performeři uměleckého i světského původu zapojují do neustálého přecházení mezi „vlastními“ normativními kódy a sférou toho, co je pociťováno jako odlišná a cizí artikulace identity, je překlad vždy sužován touto dvojitou vazbou globální nerovnosti, neboli obávanou asymetrií, v poměru a významu zastoupení menších kultur.

IV

Naléhavá potřeba odborné znalosti „cizích“ jazyků je nezbytně nutná nejen pro účely vzájemné srozumitelnosti mezi různými „národními“ jazyky a tradicemi, ale také pro komplexnější procesy mezikulturní hybridizace, jež produkují nové a odlišné typy identity. Jak „literární“, tak „technické“ překladatelské praktiky jsou spojnicí překračující globální předěly, nicméně sféra kulturního překladu na poli studia kultury i překladu zůstává probádaná už méně. Pokud mají třída, rasa a pohlaví zůstat i nadále nezpochybnitelnou trojicí kulturních studií, musí se obrátit k neocenitelné, a přesto podceňované sémiotické zkušenosti překladu coby „praxe každodenního života“ těch identit, jež se nacházejí v postavení exulantů, imigrantů a uprchlíků.

Tyto identity v překladu zakoušejí dislokaci v důsledku etnických konfliktů, ekonomické devastace a dalších forem násilí přispívajících k vytváření globalizace nechtěného typu. Symptomem rodících se identit, jež přežívají na periferii různých národních projektů, je požadavek uznání pramenící ze stále narůstajícího segmentu populací hybridní kultury, dislokovaných po celém světě. Tyto identity vyžadují zvláštní druh překladu, takový, jenž hned nesáhne po snadných ekvivalentech, aby rychle domestikoval neznámé, nýbrž se snaží sžívat se s defamiliarizujícím působením alterity identit, jež jej přesahuje.

V

Problém ekvivalence mezi určitými pojmy v sobě obsahuje určitý typ identity, které se zmocňuje každý jednotlivý akt překladu, aby tak napomáhal porozumění mezi vzájemně „cizími“ kulturními kontexty. Tato cizost toho, co je ve vztahu k místnímu vskutku cizí, se vzpírá hledání ekvivalence tím, že kolem svých „středů identity“ vykonává různé rituály utajení. Identita v rozdílnosti, již produkuje překlenovací akt překladu, je často zakoušena jakožto jistá forma násilí na určité lingvistické, umělecké, kulturní a koneckonců i národní podobě bytí a přináležení. Bolest a úzkost nad neschopností překladu dosáhnout absolutna lingvistického propojení vyjadřují různé teorie nepřeložitelnosti. Místní jednoduše překladu vzdoruje prostřednictvím nejrůznějších utajovacích manévrů příznačných pro danou kulturní situaci, jež jeho význam uzavírá před jeho vlastními vnitřně vytyčenými hranicemi a současně na obranu před globalismem předvádí jakýsi zoufalý nacionalismus.

Specifičnost jazykových idiomů, jež jsou součástí této mimořádné podoby identity, často neumožňuje překlad způsobem slovo -za-slovem, a tak pro vysvětlení nemožnosti ekvivalence využívá mechanismu podobného metaforickému posunu, jaký nabízí sémiotický rámec daného jazyka. Nemožné-avšak-nezbytné hledání ekvivalence v překladu si žádá rozlet a uskutečňování se napříč jazyky, tedy proces, jehož obtížnost se odvíjí od stupně dovednosti, jakého kulturní překladatel dosáhl. Proces sémiotického rozletu je ošidný, neboť zrazuje absolutní požadavek identity mezi vzájemně „cizími“ lingvistickými znaky, požadavek, jenž má původ v monolingvních kontextech identity jako takové. Hybridní povaha bikulturních a multikulturních situací otázku ekvivalence dokonce ani nikdy neklade, protože to, co se jeví jako nedokonalost, je od samého počátku součástí samotné identity překlenování kultur. Nemožnost absolutní stejnosti v překladu otevírá horizont pro novou interpretaci kulturní identity jako procesu výměny mezi sémiotickými rejstříky, motivovanou ne-hierarchickou otevřeností a pohyby významu a identit.

IV

Nad rámcem postkoloniálního kontextu působí kulturní překladatelé v roli globálního „kamene mudrců“, jenž je vtělením paradoxů rodících se mezi póly spolupráce s dominantními kulturními silami na jedné straně, a odporem artikulovaného prostřednictvím intervence na straně druhé, ve stávající semióze hierarchií uvnitř globální etnokrajiny. Kulturní překlad by měl být dobrovolným setkáním dvou či více tradic na utopickém horizontu mírové koexistence, jež se zdála být v roce 1989, po pádu berlínské zdi, na dosah. Vize kolidujících kulturních sil pseudonáboženského původu (např. křesťanského či muslimského) naturalizuje rozdílnosti s cílem nastolit nejmocnější strategii politické nadvlády Spojených států. Neodvyprávěný příběh identity, jenž tvoří základ současné ideologie globalizace, staví Jiné do pozice žádoucího cíle kulturní asimilace anebo vyloučení. Obdobná logika přírodního zákona, zahalená do návratu ke kultuře jednotlivých národnostních příslušností či náboženství, charakterizovala i postkomunistický svět. Tato sdílená politická vize – oproštěná od propletence myriád identit, jež se bezustání rodí z postnárodních setkání a vytvářejí méně bojovný typ kulturních krajin paměti (memoryscapes) – přehlíží kulturní spletitost a své místo postupuje hladu po nadvládě.

Touha moderní doby opustit vlastní ulitu a prostřednictvím cizích kultur se morfovat do jiných identit charakterizuje asimilace, jež zastrašuje Jiné ztrátou identity a anihilací. Narcistické rozpoznání „mého vlastního“ já v Jiném upírá podobné požitky Jinému, neboť je degraduje do pozice zrcadla či promítacího plátna, v němž mocný subjekt kontempluje svůj vlastní odraz. Tato maskulinní teorie kulturního překladu je využívána pro kolonizační účely, kdy je Jiné milováno v objetí přetvářejícím jeho Jinakost do funkce sebe sama a poté ponecháno zavržené a opovrhované jako cosi nižšího a podřadnějšího.

Rezistence kulturního překladatele se projevuje jako hybridní kulturní projev, jenž nabízí alternativu agonistickému stanovisku o „střetu civilizací“, které zaslepuje dnešní vizi většiny našich ekonomických a vojenských mocností. Takový projev ohlašuje nový horizont kulturního překladu založeného na zachování alterity jakožto potenciálu celého spektra hybridních kulturních praktik – tedy vizi Jinakosti, která si razí cestu strategiemi, které pro své obětní rituály nevyužívají paměť. Oddanost Jinému vyžaduje artikulaci kolektivní identity nad rámcem národa a jeho korporačních sponzorů. Často neviditelný akt kulturního překladu je exemplární praxí, v níž hra rozdílností nepřestává zpochybňovat způsob, jakým jsou po skončení studené války vytyčovány hranice etnických, kulturních, rasových a národních identit. Skupiny intelektuálů, kteří za své profesionální břímě přijali už potrhaný odkaz humanismu, se ke kulturnímu překladu obracejí jakožto k nástroji vyrovnávání se s rozdílnostmi, a to jak uvnitř, tak vně dané kultury.

VII

Je možné, že nástup postnárodních identit má své kořeny v dlouhé prehistorii kosmopolitní koexistence v dobách před modernitou. Historizující model kolektivní identity postuluje monumentální paměť národa jako samotný původ a podstatu jazykového, rasového a kulturního založení národa, přičemž zapomíná vyprávět i o složitostech mezikomunitního uskutečňování se. Kulturní prvopočátky jednotlivých národů jsou často vyprávěny formou agonistické vize „jejich vlastního“ konkrétního příběhu kolektivní identity a jejich minulých, současných a budoucích protivníků. Tyto statické metodologie představují paměť jako pomník vystavěný z národního krveprolití, přičemž překladu, coby cestě k uchopení složitého průběhu utváření národa, se vyhýbají.

Odpovědnost překladatele je všude tam, kde člověk čte a kam se podívá, jak ve spolehlivém nepřátelství zraněné pýchy poslední zbylé supervelmoci, tak v chaotickém množství válek, jež stále větší silou rozhoupávají loď globální politiky. Úkol dosvědčování alterity v sémiotické artikulaci, jež se vzpírá snadnému překladu, je motivován nepřetržitým sondováním prostoru „mezi“, rozpoznáváním vrstev možných významů, jež by se mohly vynořit, aby současně zastřely i osvětlily „originál“. Ty artikulace, jež existují mimo dosah původnosti, se rodí jako mobilní entity s potenciálem vyslovit jiný způsob bytí a přináležení, neboť vycházejí z místních a globálních traumat, aby v rámci nových kontextů sémiotického vývoje modifikovaly vyprávění o své vlastní kolektivní identitě.

VIII

Proces metaforického přenosu doslovného do obrazného je analogický semióze, jež je inherentní součástí procesu kulturního překladu. Horizont přeložitelnosti je příslibem takové identity, jež je schopna vytlačit obětní chápání svého vlastního původu. Takový výkon by se odpoutal od rozdílnosti jakožto rušivé entity produkované vlivem mediace mezi doslovným-počátečním a obrazným-překladem. Zisk v překladu, prve neviditelný aspekt originálu zrcadlícího se v jiném, vytváří prostor a čas mimo kulturní předěl, kontinuum přechodu mezi odlišnými rejstříky kulturní výměny.

Regionální války, kolonizační plány, ekonomické zotročování a další procesy, způsobené přesuny a překladem, vyvolaly v komunitách uprchlíků po celém světě představu, že jejich vlastní identita je jako sled pohybů po ose příjezd-usazení-návrat, tedy sled pohybů v prostoru a čase. Nedobrovolný nomádismus si vynucuje radikální prověření identity jakožto kategorie spjaté s chronotopy homogenního území a s jednotlivých národních vyprávění.

Přeskupování mezi originálem a překladem vyvolává v kultuře pohyby, které přerušují ticho národa. Vytvářením pohybů, jejichž různorodé kulturní kořeny popírají vyprávění o přináležitosti ke konkrétní formě identity, s sebou kulturní překladatelé nesou kousek jakéhosi imaginárního domova, jenž je vždy vytlačen mimo dosah paměti jako ztráta a oběť. Sémiotické přecházení mezi jazyky, kulturami a identitami nelze nikdy zcela redukovat na to, co věci, události a pojmy „znamenají“ podle jednoduchých slovníkových definic. Je tomu tak především proto, že proces překladu obsahuje přenos jednoho souboru „cizích“ kulturních kódů do nového, „domácího“ souboru kulturních významů, přičemž referenční univerzum zůstává v tomto procesu zvláštním způsobem suspendováno. Tato suspenze „reality“ v procesu překladu mezi jazyky ukazuje neredukovatelné rozdíly vlastní každému z rejstříků, jenž je tak vržen do zkušenosti kulturního překlenování rezonujícího nemožností totálního překladu mezi kulturami.

IX

Jak symbolické tak fyzické aspekty „toho-co-ještě-neznamená“ jsou v překladu srovnatelné s koncepty perzistentní nepřeložitelnosti. Ona zobrazení místního, stravovaná nutností skrýt se před neukojitelnou touhou po vědění, přítomnou v každém překladu, jsou pokládána za rodilá, přičemž jsou artikulována tak, aby vzýváním tajemství odolávala kulturní dominanci. Nepřeložitelnost tajemství je tajemstvím překladu, jeho život a přežití tou nejpodceňovanější z humanitních praxí. Tím, že se nikdy neomezí jen na jediný významový rámec, vzývají kulturní překladatelé metaforu tajemství, aby neustálým přestupováním z jednoho rejstříku do druhého testovali meze „humán-ní/nistické“ představivosti a mapovali kulturní meze přeložitelnosti mezi určitými v jazyce založenými artikulacemi identity a alterity. Tento proces nekonečného překladu mezi politicky nerovnými kulturními tradicemi vytváří komunity, které se snaží schovat a utéci před jakoukoli formou vědění založenou na absolutní dominanci Spojených Států. To, co je národu vlastní a jen jeho, jako např. trauma 11. září, skrývá bolest majestátní identity konfrontované s násilnými formami nepřeložitelnosti. Ticho a zatajení každého traumatu sdíleného „národními“ subjekty, z nichž každý si Ground Zero představuje jako obětní území určené skupině truchlících, jsou univerzální symptomy traumatizované identity. Národní ticha jsou místa, jež skrývají skutečné nebezpečí, jsou to místa hněvu upřeného na snadno přeložitelné nepřátele, kde vyprávění o spravedlivé pomstě vytěsňuje vizi kulturní složitosti upírané Jinému.

X

Přežití místních vyprávění a rituálů jako nepřeložitelných událostí jim ještě nezabezpečuje trvání a čistotu životstvrzujících praktik komunity. Nepřetržitá angažovanost na globálním zaručuje určitou formu vykonávání kulturního překladu, neboť přednostně vyhledává taková místa, jež určité kultury považují za nepřeložitelné.

Obcházením dialektiky mlčenlivosti vyjevují nepřímé mody identity ztrátu národních vyprávění. Jakkoli tvrdě se probíhající kolonizační projekty snaží pod rouškou globalizace uzurpovat naši nynější temporalitu, bolestivé chápání konkrétních „národních“ slepých míst (např. Kosova mých předků) jakožto míst obětních, mimo něž je správnou odpovědí na radikální kulturní alteritu „teroristy“ jedině násilí, si žádá radikálně přehodnotit národní identitu coby homogenní kulturní konstrukt. Ti, kteří vzdorují nadvládě přimknutím k jádru chápanému jako nezcizitelné a vlastní „národnímu“, riskují, že ticho poslouží jako útočiště nepřeložitelného a nejposvátnější prostor „národní“ identity jako symptom trvajícího traumatu viktimizace vlastní jen těm, kdo truchlí a mstí se bez mnoha slov.

XI

Horizont kulturní výměny by měl vypadat jako určitá aktivita diference, jež vyhání „ticha“ ven z jejich komnat identity, aby mohla být svědky pomíjivosti a nejistoty Jiného. Otevírání cesty k Jinému při vědomí, že Jiné nemusí chtít všechna svá tajemství vyjevit, ovlivňuje artikulaci identity jako pohyb mezi odlišnými tvářemi alterity. Závoj, který skrývá tajemství komunit, jejichž identita se vynořuje v závislosti na jejich malosti, slabosti a podrobení se, je následkem přesunu a překladu zastíněn „místním koloritem“. Pokud kultura zviditelňuje ty aspekty identity, jež lze podobně snadno jako oblíbené turistické destinace domestikovat, pak úkolem kulturního překladu je vyhledávat nomádické artikulace a letové dráhy, jež nabídnou identitě možnost zahalit se před pohledem globálního.

Nové způsoby setkávání umožňují každé zúčastněné kultuře, aby zůstala zahalená do nepřeložitelného hávu ticha, pokud se jí objetí Jiného stane obtížným a bolestným. Nepřetržitým zkoumáním veškerých ustálených a ideologicky vynucovaných projektů, jež mají mobilizovat „národ“, aby se dopouštěl násilných činů, dovolává se tato praxe nekonečné odpovědnosti jako jistého etického horizontu, jenž převyšuje liberální starost zakládající se na „čistém svědomí“. Úkolem této odpovědnosti je odhalovat globální pokrytectví vystavěné kolem jasné představy rozlišující Heimlich „zde“ a Unheimlich „tam“. Praxe kulturního překladu umožňuje vznik nově se formujících struktur zkušenosti a imaginace, jež překračují jednoduché binární dělení na vlastní/cizí na poli jedinečného kulturního idiomu či lingvistické praxe.

Tenký háv ticha nemůže zaručit, aby kulturní jedinečnost zůstala místem uzavřeným epistemologickému přivlastňování ze strany Jiného. K migraci významu dochází v průběhu semiózy vykonávané kulturními překladateli, kteří rozpoznávají sporadickou a nepředvídatelnou touhu Jiného zůstat zahaleno v utajení. Praxe kulturního překladu se odehrává zde i tam, na mnoha místech, kde meze kulturní přeložitelnosti neodpovídají etickým mezím bezohledné korporační globalizace.

XII

Heterogenní sféra lidských kultur je místo, kde za vyprávěním o počáteční ztrátě nevinnosti a o nabytí identity prostřednictvím obětních rituálů společného stávání se číhá tajemství překladu. Tato přízračná forma národní identity si sebe sama představuje logikou, jež vypuzuje zobecněné formy alterity, aby si podrobila sémiotický prostor vlastního a dožadovala se svého práva organizovat násilí proti těm kulturám, jejichž významy jsou zastírány a znásilňovány brutálními formami domestikace. Jiné se stává mezí, za níž se identita může už jen bránit a angažovat v překladu kulturních diferencí, v překladu, jenž produkuje smysluplné, ač obávané asymetrie.

Toto je praxe překladu, jaký dokáže rozeznat roušku oddělující účastníky svůdného setkávání kultur, kde odevzdávání se Jinému není nařízené a normativní, nýbrž situační a volitelné. Tento způsob interakce je charakteristický pro kultury diaspor a migrantů, kteří si přežití spojují s projevy „mezi“ v jazycích i identitách. Pokud je tedy v alchymii skryta tajná touha přírodních věd proměnit a podmanit si hmotný vesmír, potom v překladu je skryt počátek humanitních věd, proces ustavičného hledání nových forem poznání v oblasti kultury.

Zdroj:

Longinović, Tomislav Z., „Fearful Asymeetries: A manifesto of Cultural Translation.“ The Journal of the Midwest Language Association, vol. 35, no. 2 (Autumn 2002): 5−12.