Marxismus Primož Krašovec

V postsocialistické historické situaci zaujímá marxismus v intelektuální sféře zvláštní postavení. Na jedné straně byl úspěšně vypuzen z univerzit i z veřejného diskurzu obecně (pod záminkou, že zosobňuje ideologii předchozího „totalitního“ režimu), na straně druhé však toto vyloučení marxismu znemožňuje postsocialistické intelektuální sféře správně vyhodnotit a teoreticky uchopit novou, postsocialistickou historickou situaci. Tyto dvě tendence jsou spolu propojené ještě těsněji: je to totiž právě vyloučení marxismu z intelektuální sféry, jež v době postsocialismu dává vzniknout „teoriím“ totalitarismu.

Typickou revizionistickou výmluvou by bylo říci něco jako: „Samozřejmě, že marxismus musel být zakázán, vždyť krutost a nelidskost předchozího režimu nemůžeme vysvětlovat pomocí jeho vlastní ideologie.“ To je ale pravda, jen pokud a priori přijmeme tvrzení, že socialistické režimy byly kruté a nelidské – to znamená, pokud jako výchozí bod výzkumu přijmeme něco, co podle standardních výzkumných postupů představuje teprve závěrečný výsledek či výstup takového postupu. Tím, že marxismus jako nelegitimní teoretické stanovisko vyloučíme, předpokládáme, že kriminalita společensko-politického systému, s nímž je marxismus obvykle spojován, a další výzkum založený na antimarxistických „teoriích“ jen potvrdí náš předchozí soud.

Nepřekvapí pak, že „objevy“ vzešlé z podobných výzkumných postupů jsou z rodu moralizujících (někdy zahalené do právně-formalistické terminologie), neboť když se zabýváme teorií jako takovou, je naprosto nelegitimní vyloučit to či ono teoretické východisko z důvodu obecné morálky (např. tvrzení, že marxismus byl nepřímo zodpovědný za smrt milionů lidí). Jediným legitimním postupem k určení správnosti či nesprávnosti určitého teoretického hlediska je důkladný gnozeologický rozbor a polemika a k tomu právě v případě zavržení marxismu v postsocialismu nedošlo.

Kdyby k takovému rozboru došlo, pravděpodobně by odhalil, že marxismus představuje teoretický systém, jehož záběr je natolik komplexní a široký, že nemůže být zredukován na jednoduchou ideologii vhodnou pro běžné každodenní užívání v politickém životě vládnoucích tříd socialistického zřízení. Vždyť je to právě komplexnost, jež marxismus odlišuje od mnoha dalších moderních „teorií“ úzce spjatých s nejrůznějšími politickými projekty. Např. teorie Hannah Arendtové či francouzská nová filozofie mají velmi omezený teoretický záběr a velmi cílený politický náboj, a mohou být proto snadno spojované s určitým politickým programem – teorie Hannah Arendtové s ideologickým útokem na sovětský „totalitarismus“ během studené války a nová filozofie s potlačením emancipačních snah vzešlých z protestů francouzské společnosti v květnu 1969 a s následným obnovením konzervativního společenského uspořádání. Naproti tomu marxismus podnítil celou řadu nejrůznějších politických programů, od socialistických revolucí a protifašistického odporu v Evropě během 2. světové války, přes partyzánské protikoloniální a protikolonialistické boje na jiných kontinentech, až po – pro naše účely nejvýznamnější – vnitřní odpor a povstání proti některým formálně socialistickým režimům.

Typická revizionistická strategie marxismus nejprve zredukuje na jednu z mnoha politických doktrín „totalitárních“ režimů, přičemž opomine jeho roli v protifašistickém, protikolonialistickém, protibyrokratickém atd. emancipačním boji. „Nadhodnotou“ marxismu – srovnáme-li jej s dalšími politickými doktrínami – je však jeho utopický charakter. Není to žádný reálně-politický, cílově orientovaný produkt navržený skupinou specializovaných odborníků (jak je tomu v případě dalších současných politických doktrín, ať konzervativních či sociálně demokratických), nýbrž v sobě nese příslib celosvětového osvobození od společenské a politické nespravedlnosti. Takový utopický příslib nelze jednoduše převést do příručky s návodem k politické akci. Zatímco současné doktríny chtějí být co možná nejrealističtější a nejstřízlivější a chrlí bezpočet dokumentů s machiavellistickou „radou vladaři“, zosobňuje marxismus kritickou teorii v přísném slovasmyslu. Není praktickou příručkou, nýbrž nabízí určitou myšlenkovou výzbroj sloužící v první řadě k analýze kapitalismu a k navrhování forem politické akce k jeho překonání. Tuto myšlenkovou výzbroj lze však stejně tak dobře použít i pro analýzu a boj s jakýmkoli jiným nespravedlivým společensko-politickým systémem, jako je např. kolonialismus, fašismus a dokonce i reálný socialismus. Na rozdíl od soudobých politických doktrín vytvořených pro jeden konkrétní účel nelze marxismus nikdy zcela zahrnout do žádného jiného stávajícího společensko-politického řádu – vždy se v něm totiž najde trocha utopie, jež podněcuje další emancipační požadavky. Než aby byl národní a státotvornou doktrínou, nabízí marxismus jasný teoretický přístup, jenž si za předmět zkoumání může zvolit jakýkoli společenský jev (proto můžeme mít marxistickou historiografii, kritiku politické ekonomie, politickou teorii, antropologii, lingvistiku, literární studia atd.).

Marxismus nepředstavuje jednu samostatnou oblast či disciplínu na poli společenských věd, nýbrž (podobně jako strukturalismus) alternativu společenských věd obecně. Od „standardních“ společenských věd jej odlišuje jeho politický náboj – zatímco společenské vědy předstírají neutralitu a lpí na zastaralé představě autonomie vědy, marxismus otevřeně přiznává politickou perspektivu standardních společenských věd, které však, navzdory své předstírané neutralitě, podporují současný společensko-politický řád. Marxismus je tedy politický otevřeně, zatímco ostatní myšlenkové systémy jsou politické nevědomě.

Proto marxismus vyvinul teorii ideologie a proto byl také schopen a zároveň i nucen zformulovat vztah mezi každodenním myšlením a teorií, mezi produkcí vědomostí a politikou, neboť to byl právě jeho neoblomný politický náboj, jenž toto zkoumání umožnil a současně i vyžadoval. Schopnost prozkoumat prostor mezi domněle autonomními sférami moderní společnosti (politikou, ekonomikou, každodenním životem, kulturou), jakož i souvislosti a příčinné vztahy mezi nimi, to je největší potenciál, jímž marxismus disponuje, a současně největší hrozba zavedeným myšlenkovým systémům (marxismus vždy znamená bojovný způsob myšlení a bojuje hned na dvou frontách: proti společensko-politickým systémům nadvlády a vykořisťování a proti jejich ideologiím, vědám a filozofiím). Zatímco zavedené myšlenkové systémy respektují hranice mezi různými společenskými sférami a podle toho také orientují předmět svého zájmu, marxismus nejenže jejich uspořádání a složení kritizuje, ale zároveň zkoumá oblasti, které standardní společenské vědy musely nutně vypustit jako své slepé místo. Prostá registrace souvislostí mezi ekonomikou a politikou anebo politikou a každodenním myšlením nahlodává elementární ideologickou iluzi autonomních společenských sfér, na níž kapitalistické společnosti stojí – a právě v tom spočívá politický náboj marxismu. Na rozdíl od tvrzení řady nezaujatých kritiků marxismu tento přístup není ani strojeným, ani nadbytečným doplňkem, ani proklamovanou skvrnou na jeho vědeckém založení. Politika marxismu není retroaktivním doplňkem jeho teorie, ale je neustále přítomná v jeho výzkumných metodách a v jeho výchozích gnozeologických základech.

„Kritika“ – slovo obsažené ve většině názvů marxistických děl – netvoří jakýsi volní doplněk marxismu, nýbrž jeho nezbytnou nutnost. Marxismus nemůže nebýt kritický, neboť jeho konkrétní způsob výběru objektů a jeho specifické výzkumné metody jej vždy přivádějí do konfliktu se standardními společenskými vědami. Pro marxismus typický politický postoj se neopírá o morálku (jak je tomu v případě antimarxistických revizionistů, jejichž politika skutečně představuje umělý doplněk jejich diskutabilníchteoretických snah), nýbrž je obsažen už v jeho teoretickém ustrojení. Marxistické propojení utopismu a kriticismu je proto skutečným trnem v oku postsocialistických režimů – podobně jako některým intelektuálním čistkám ve formálně socialistických režimech. Postsocialistický revizionismus není otázkou osvobození se od represivních ideologií minulosti a vysněného vstupu do zlaté éry demokratického svobodného myšlení neposkvrněného ideologií – jak hlásá propaganda těchto nových revizionistů –, ale spíše pokusem o zdiskreditování a ignorování teorie schopné odhalovat represivní a vykořisťovatelské prvky dokonce i v těch režimech, jež jsou formálně demokratické, a také podněcovat politické činy, jež by je mohly rozvracet. Postsocialistický revizionismus se nesnaží zakázat „totalitární“ ideologie, ale utopické a kritické myšlenkové vzorce a veškeré další formy revoluční politiky (jež se z hlediska revizionismu vždy rovnají revolučnímu teroru, masovému vraždění, koncentračním táborům atd.). Marxismus proto není přízrak z minulosti, na nějž je třeba zapomenout, ale ustavičně znepokojivá hrozba – a to i navzdory jeho téměř úplné absenci na dnešní postsocialistické akademické půdě i v „přechodo-vých“ režimech obecně –, neboť analyzovat je nově z marxistické perspektivy by mělo nutně za následek i politický požadavek na jejich změnu.