Minulost A Současnost Zdeněk Vašíček

Novodobé pojetí minulosti bylo podřízeno ideji národa, státu a pokroku. „Stát sám dělal historika,“ uvádí Ch.-O. Carbonell.¹ Historikové se nebáli psát historii či prehistorii podle politické teze (T. Mommsen), ani být přímo politiky (F. Palacký, F. Guizot). Totéž platí i o archeolozích (G. Kossinna), byť v zastřenější podobě. Ve 20. století se toto pojetí vytrácí.

Idea minulosti ztrácí svou jednotu danou politikou, státem a ideálem humanismu. Prehistorie a historie a především archeolog a historik si hledají nové postavení v pozměněné společnosti. To ovlivňuje především způsob argumentace a vysvětlení. Jedni je dlouho a vytrvale hledají v marxistické konstrukci dějin,² kterou badatel o minulosti, zprvu jako hlasatel nové společnosti, pak jako její činitel vyplňuje. Droysenův historik rovnající se politikovi je zaměněn za starší Bossuetův model, s jeho historií „pro následníka trůnu“. Tentokrát to jsou ale masy místo králů, upozorňuje R. Aron. V současné době se dokonce setkáváme v britské archeologii s tendencemi propagujícími archeologii lidovou a dělnickou.

Jakkoli historismus jako nástroj státu byl souzen a odsouzen, jeho kritikové si hledají spíše nového pána než novou roli. Jeden ze způsobů, jak se vyrovnat s novou situací, je ideál historie totální, totalizující, globální, sjednocující všechny ostatní společenské vědy pod svou egidu, kde historik vystupuje tak trochu jako manažer. Unifikační role se přenáší z historie na historiografii. Je to přístup především F. Braudela, jež nabízí ostatním vědám nikoli teorii, ale společný půdorys zmíněných tří úrovní, kde se už nepředpokládá směr vývoje, ale spíše expanze a kontrakce, jako tomu ostatně bylo již v antice. Je to přístup navazující na rétoriku chápanou jako prostředek k dosažení konsenzu, když ne v obci celé, tak alespoň v république des lettres. Zbývá ale odpovědět na otázku, zda je takový konsenzus dnes ještě možný, a jestliže ano, zda je to právě historiografie, která by mohla být jeho ručitelem. Konsenzus v polis zůstává opomenut. Dnes je však totální historie považována spíše za „vyznačený směr“ (P. Chaunu), „konečný cíl“ (F. Furet). Nejenže se už v dějinách nehledá „ústřední motor“, naopak F. Furet si cení terapeutické role nové historie „proti vizi historicity zděděné po osvícenské filozofii“^3. Jinak jistě historie braná za nehybnou, deterministickou, populistickou a podřízenou ekologicko-demografickému modelu jistě jinak zpracovávána být nemůže. Je to srovnatelné s pojetím archeologie jako pomocné vědy historické. Jde o přístup konformní s jinak už pociťovanou rolí intelektuála ve společnosti, totiž s rolí odborníka a poradce (moudrý rádce dobrého vládce), podílejícího se na životě společnosti expertizami o dílčích problémech.

V případě obou tendencí dochází k zajímavému paradoxu. Právě v době největších a nejprudších změn současného světa, v době, kdy lze říci, že chod historie se zrychluje, v době, která v sobě uzavírá daleko víc závislostí a možností než kdykoli předtím, v této době se obrací historiografie ke statičnosti a k pouhým předpokladům dějin. Politické dějiny byly odsouvány stranou v době, kdy ekonomika poloviny světa byla voluntaristicky řízena politiky. „Co říci jiného, než že jistá forma historie směřuje k rozpadu od chvíle, kdy se ztrácí záměr ji ovlivňovat nebo orientovat?“ uvažoval R. Aron.⁴

Teprve dnes se začínají objevovat příznaky staronového přístupu, totiž pojímání historie nikoli jako prostředku identifikace s kolektivem, ale jako prostředku formování individuality osobní. A. Momigliano to označuje za návrat ke starší koncepci historie jako morální disciplíny určené k výchově dospělých. Dauphinové stejně jako masy totiž dospělí nebývají. Znamená to jakýsi návrat k antickým ideálům, sdíleným ještě 18. stoletím, jež nespatřují cíl chování v moci a sebevyjádření se, ale v chování samém.

Nastává zpětný pohyb kyvadla, změna paradigmat. Přesun od identifikace k individualizaci s sebou nese změnu způsobu podání a vysvětlení. Historický začíná akcentovat více účastníka než pozorovatele, přesvědčování než vysvětlování, upřednostňovat celek před částmi, globálnost před linearitou. Současný příklon k „malým dějinám“ byl předznamenán kritikou těch „velkých“. Od epoch, zákonitostí a struktur se dostáváme k lokalitám, komunitám a eliasovským figuracím. Hlásí se antropologické a sémiologické přístupy tentokrát bez velkých teorií. Ke slovu se dostává na úkor státu společnost. Hlediska a přístupy se propojují, historie se „archeologizuje“. Stejně jako v archeologii však zůstává problém vztahu „velkých“ a „malých“ dějin nevyřešen.

Současná historiografie se vyznačuje pronikavou změnou orientací, teorií a metod a stejně tak předmětů svého studia. Dějiny současnosti se stávají renomovaným oborem, a to i protože je doceňována Burckhardtova devíza, že historie je to, co je v minulosti podstatné pro naši přítomnost. S tím souvisí jak zájem o historii všedního dne, tak i o egohistorie historiků.⁵ Rozvíjí se orální historie a studia paměti.⁶ Historiografie je pojímána jako součást kultury, odtud i zájem o její multikulturní problémy.⁷ Stále více jsou analyzovány historiografické texty, je možno mluvit o jakési poetice dějepisectví.⁸ Filozofie historie se dostává na okraj, preferována je filozofie historiografie (historiologie).

Podobně jako v archeologii převládá v bezprostřední současnosti jakási směs poststrukturalismu, postmodernismu, dekonstrukce, obratu k jazyku, textu a kultuře, popř. i k vizi konci dějin či New Age.⁹ Tak postmodernismus à la J.-F. Lyotard vychází z kritiky „velkých vyprávění“ a z preference vyprávění lokálních, dílčích a závislých od konkrétních situací.¹⁰ Tedy v zásadě nepřevoditelných, a proto i rovnoprávných. Jedinou legitimitou takovýchto vyprávění je schopnost jejich pravidel produkovat další výpovědi. Pouze spravedlnost ve spravedlivé společnosti může chránit jednotlivá vyprávění a jazykové hry před terorem vyprávění velkých a vědeckého konsenzu.

Poststrukturalismus vychází z pojetí textu jako něčeho, co není hotovým produktem, ale je stále produkováno jak autory, tak čtenáři. O komunikaci, reprezentaci a expresi nemůže být řeči, lze jen přecházet z textu do textu – vazby na skutečnost jsou sporné, ne-li nemožné. Můžeme jen vstoupit do hry označujících (signifiances) nanejvýš vyjmenovatelných, ale nikoli hierarchizovatelných. Subjekt této hry je R. Barthesem vymezován jako jakási pluralita podřízená psychoanalýze a materialismu (Marx, Mao Ce-tung). Derridova dekonstrukce je většinou trivializována jako pouhá kritika (obvykle postkoloniální či feministická) a relativismus – dekonstrukce je tak historiky „dekonstruována“.¹¹

Zmiňme se ještě o krajnostech vyvozovaných některými historiky z těchto pojetí, a navíc z obratu k jazyku (linguistic, též metaphorical turn). Kultura pojatá F. R. Ankersmitem představuje analogii jazyka, textu či vyprávění – není překročitelná. Historiografie je její částí, a proto nemůže minulost rekonstruovat, ale jen znovu a znovu číst. Význam informací z historie (podrobených pravidlům textu a diskurzu) spočívá v jejich možnosti navazovat na informace další.¹² Místo diachronických schémat diskreditovatelných převodem na narativní formu se nám dostává synchronních celků, jako jsou hry, text, diskurz, kultura. Ty vlastně hrají úlohu dnes už zapomenutých „covering laws“ C. G. Hempela.

„V roce 1987 publikoval François Dosse knihu Rozdrobené dějiny. Výsledky historiografie totiž tvoří pestrý kaleidoskop témat, přístupů, žánrů a stylů, kde každý si jako na internetu může najít to, co hledá. Už ne Droysenovo über den Geschichten ist die Geschichte, ale dnešní Geschichten statt Geschichte. Ostatně už v roce 1886 Nietzsche poznamenal, že historie je pro evropského plebejce půjčovnou kostýmů, nepasují mu, a proto je mění a mění. Karneval či tržiště?“¹³ Připomeňme, že Burckhardtovým přáním bylo, aby se každý mohl zmocnit těch stránek minulosti, které jej oslovují, a aby přitom došel svého štěstí. Popřejme si tedy silný žaludek a dobrou chuť.

Poznámky:

1 / Carbonell, Ch.-O. L‘Historiographie. Paris: PUF, 1981.

2 / „Marx je po mnoha stránkách jeden z mistrů nové historie, historie problémů, historie mezioborové, založené na dlouhém trvání a globálních pohledech.“ Le Goff, J. „L´histoire nouvelle.“ In La Nouvelle Histoire, edited by Le Goff, Jacques, Chartier, Roger, Revel, Jacques, 210–241. Paris: Retz, 1978. Mezi otce nové historie ve stejné stati počítá dále Voltaira, Chateubrianda, Guizota, Micheleta a Simianda.

3 / Furet, F.: In L’Historien entre l’ethnologue et le futurologe. edited by Dumoulin, J., Moisi, D., 68. Paris: La Haye, Mouton, 1972.

4 / Aron, R. „Postface.“ In ibid., 265–294, cit. 280.

5 / Mayerová, F., Vašíček, Z. „Minulost a současnost, paměť a dějiny.“ Soudobé dějiny II 4 (2004): 11−32.

6 / Např. Nora, P.. Lieux de mémoire 1, 2, 3. Paris: Gallimard, 1984, 1986, 1992; Assmann, J. Kultura a paměť: písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku. Praha: Prostor, 2001.

7 / Handbuch der Kulturwissenschaften 3. Themen und Tendenzen, edited by F. Jaeger, J. Rosen. Stuttgart, Weimar: J. B. Metzger, 2004.

8 / White, G. Metahistory. Imagination in the Nineteenth Century Europe. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1973.

9 / Historie stejně jako archeologie samozřejmě reagují na poststrukturalismus, postmodernismus, dekonstrukci a tzv. obrat k jazyku. Uveďme např. Berkhofer Jr., R. F. Beyond the Great Story: History as Text and Discourse. Cambridge Mass.: Harvard University Press, 1995; Breisach, E. On the Future of History: the Postmodernist Challenge and Its Aftermath. Chicago: University of Chicago Press, 2003; Munslow, A. The New History. Harlow: Pearson, 2003.

10 / Lyotard, J.-F. O postmodernismu. Praha: FÚ AV ČR, 1993.

11 / Např. Spával, G. Ch. „Deconstructing historiography.“ In Deconstruction. Critical Studies in Literary and Cultural

Studies, edited by J. Culler. London, New York: Routledge, 2003.

12 / Např. Ankersmit, F. „Historiography and postmodernism,“ in History and Theory 21 (1989):137−153 a diskuse v následujícím čísle.

13 / F. Mayerová, Z. Vašíček.

Zdroj:

Vašíček, Zdeněk. „Minulost a současnost.“ In Archeologie, hostorie, minulost. Praha: Karolinum, 2006, 44−48.