Poznámky o rozpadu Juliane Debeusscher

Tyto úvahy kroužící okolo pojmu mizení (vanishing) mají za úkol analyzovat přežívající zkušenosti se životem v komunismu, který poznamenal část Evropy během několika desetiletí 20. století. Chtěla bych přitom rozebírat logiku, která zakládá uvědomění si a neuvědomění si této zkušenosti v celosvětovém kontextu.

Bylo již hodně zmiňováno vytěsňování traumat způsobených komunistickou totalitou, které se obecně rozšířilo v období po roce 1989 a projevovalo se jistým společným zapomněním (complicity of oblivion) nebo vymazáním (of erasure) (Boris Groys). Vycházelo z toho, že lidé nechtěli vidět iluzorní kontury reality zastupující v komunistických společnostech opravdovou skutečnost. Tento postoj ještě usnadnil a zrychlil jejich pohlcení lůnem kapitalistického světa.

Vzhledem k tomu, že musíme respektovat dialektický vztah mezi přítomností a nepřítomností, potvrzením a vyhnutím se odpovědi, můžeme také definovat vymazání dvěma různými způsoby.

A to za prvé jako událost, kterou můžeme najít na časové ose. Existují dva protichůdné póly, jeden předtím a jeden potom. Prvním je hmotná či symbolická přítomnost konkrétního předmětu nebo situace, po níž následuje zbavení se a neexistence – nebo naopak ulehčení být od nich osvobozen. V tomto případě se samotné zmizení omezuje na konkrétní okamžik nebo na zřetězení skutečností, jež zůstávají rozeznatelné a mohou být shromážděny, vyprávěny, historizovány. Použití termínu „pád“ podporuje vidění již uzavřeného okruhu poznamenaného třpytem události.

V článku nazvaném Katastrofa z roku 1997 rozebíral Viktor Misiano situaci po proběhlé katastrofě, která přesahuje prostou krizi, neboť působí na všechny sféry společnosti. Na kulturním poli se katastrofa projevuje rozpadem institucí a v důsledku toho také kulturních forem, jež se až do té doby o tyto instituce opíraly. Misiano upozorňuje na nebezpečí vzniku „kultury přežití“ nebo „kultury simulující kulturu“, které nejsou ničím jiným než opakováním kultury existující před katastrofou, a staví proti nim umění, které hovoří vlastním jazykem katastrofy. Tato „mluva katastrofy“ se může projevovat ve dvou podobách, jež mají společné odmítnutí napodobení kultury a v důsledku toho jakýkoli kontakt s institucemi. První z těchto podob vychází z myšlenky, že není možné hovořit, aniž bychom neupadli do artificiality, což vede k přijetí defétistické pozice a k izolacionismu, mlčení. Druhá z podob naopak podporuje vnoření se do katastrofické reality, vedoucí k tomu být „katastrofičtější než katastrofa.“. Pokud se totiž „postavíme za hranice institucionální kultury, nacházíme se ve skutečnosti. A je-li skutečnost katastrofická, znamená to, že je třeba se postavit dovnitř katastrofy, neboť jde o to být součástí katastrofy, být katastrofičtější než katastrofa.“ Je zajímavé u Misiana nalézt toto pojetí nadidentifikace, které nás odkazuje k definici užívané Borisem Groysem při popisování slovinské skupiny Irwin v 80. letech (Irwin: totalitárnější než totalita) v okamžiku, kdy „katastrofa“ pádu komunistických režimů ještě nenastala. V případě skupiny Irwin a obecněji všech kolektivů patřících do Neue Slowenische Kunst, založeného v Lublani v 80. letech, se jednalo o to zhatit jisté totalitární mechanismy převzetím stejného jazyka a připojením eklektických prvků, které umožňovaly matení stop a vytvářely dojem neurčitosti jejich etických a politických pozic. Kuriózně tedy nalézáme ve dvou tak radikálně odlišných historických momentech potřebu jakési přidané hodnoty či obscénního přehánění uvnitř uměleckého jazyka. V prvním případě kvůli zmírnění vymazání a ve druhém případě proto, aby bylo možno reagovat na všudypřítomnost ideologie znečišťující celé sociální pole. Stav chybění se tedy ukazuje jako symptom postkomunistické reality a prostor ideologií zbavený lidí se stává místem politických a ekonomických her, stává se novým prostorem, do něhož je možno investovat či sklízet jeho plody.

Jiná interpretace pokládá vymazání za proces. V tomto ohledu je velmi příkladná anglická přípona „-ing“, vyjadřující právě probíhající akci, jakousi stále běžící nekonečnou přítomnost, která nezná konec. Tento druh vymazání bychom mohli popsat jako variaci na přelud. V tomto případě se obraz nerozplyne, když se k němu přibližujeme, ale jednoduše se vzdálí natolik, aby mohl být viděn, avšak nikoli uchopen. Takové obrazové metafory jsou velmi vhodné proto, aby vysvětlovaly stav neustálého vymazávání.

To, co neustále mizí, a poté se znovu vynoří, jsou rozhodně hranice, ať už fyzické, nebo symbolické, bývalého komunistického bloku. Vstup některých států do Evropské unie, jenž by měl smazat rozdíly a vytvořit homogenní rozdělení politické moci v Evropě, přesto zachoval jisté štěpnosti a připustil vývoj různými rychlostmi. Tím vytvořil odlišné způsoby jednání a legitimity. Východní Evropa si zachovává relativně nestabilní rovnováhu mezi vymazáním a rekonstrukcí. A tento nejistý stav je možná znakem právě se měnících společností, které musí oplakat staré a zároveň vytvořit nové společenské struktury. Tváří v tvář riziku proniknutí rekolonizace a infiltrace hegemonické vize do prostor nejistoty není čas na to dojít až k dovršení. Proti pokusům o ustavení umělých pozic je důležité vytknout přesné souřadnice, které se, i když i ony musí být měněny a posunovány, pohybují v reálném čase. A to v souladu s názorem Donny Harawayové, podle níž „soubor útoků proti různým empirismům, redukcionismům či jiným verzím vědecké autority nemá vycházet z relativismu, nýbrž z postavení“. Jde o to znovu se zmocnit místa, předefinovat kontury území a účastnit se jeho definování, jeho pojmenování, jeho reprezentace, a to nejen na poli politiky, ale také lingvistiky, historie a kultury. Na základě tohoto úsilí o definování místa a jeho zdrojů se můžeme bránit věčnému „vymazání“, které není ničím jiným než výmluvou, jež je využívána k tomu, aby byl Východ udržován ve stavu učednictví a neustávajícího potlačování dominantními proudy.