Modernizace Jaime Iregui
„Budova Edificio Hernández – harmonická a strohá stavba – je nepochybně výsledkem moderního městského plánování, jež se upírá k budoucnosti moderního urbanismu, zcela v souladu s novou vědeckou doktrínou city planning, ideálem dnešního občana. Místa určená kancelářím jsou vzdušná a plná světla. Vzduch a světlo. Jen si to poslechněte – právě vzduch a světlo člověka činí vyrovnaným a silným; vzduch a světlo, to je oslava vítězného a zářného života. Vzduch a světlo…“1
Neomylným příznakem modernizace je, že způsoby prezentace výrobků2 zdůrazňují ideály pokroku a skrývají praktické aspekty předváděného objektu. Toto je jedna z nejefektivnějších forem prostorové realizace kapitalismu. Vše, co se nějak veřejně prezentuje, od klobouku až po stát, se transformuje – ještě spíše než ve zboží – v obraz kapitálu a nově v reprezentaci ideologie pokroku.
U příležitosti oslav stoletého výročí kolumbijské nezávislosti byl v roce 1910 slavnostně otevřen Park nezávislosti a spolu s ním byla otevřena první Průmyslová výstava, která se podle tvrzení historika Fabia Zambrana stala „přesvědčivou deklarací modernismu“. Aby výstava úspěšně proběhla, vybudovali z tehdy supermoderních materiálů, jako jsou např. železo a sklo, výstavní pavilony, jež měly představit vzestup města na poli industrializace.
Tímto způsobem se Bogota snažila v mezích možností vyrovnat evropským zemím, ve kterých měly tyto populární průmyslové slavnosti taktéž podporovat ideologii pokroku a seznámit masy se světem reklamy. Takovéto podívané se staly proslulými pod názvem Všeobecné výstavy.
Nedávno otevřený nový Park nezávislosti ležící ve čtvrti San Diego je typickým místem zaplaveným symboly pokroku. Kromě moderních pavilonů, jež hostily samotnou Průmyslovou výstavu, se zde nacházely také prostory určené k pořádání uměleckých a historických výstav, výstav nejmodernějších technologických zařízení, výstav věnovaných vězeňství s nejpokročilejšími bezpečnostními prvky, výstav urbanistických projektů hygienicky nezávadných dělnických čtvrtí, ale dále se zde také nacházel park s kolotoči, býčí aréna a slavný Salón Olympia, kde se promítala nejmodernější díla všeobecně nového umění: filmu.
Jinými způsoby prezentace pokroku jsou Ilustrované průvodce po určité zemi nebo městě, jako je např. Modrá kniha o Kolumbii (Libro Azul de Colombia), publikovaná v roce 1917, snažící se této zemi zajistit publicitu v rámci světového kapitalistického trhu a zároveň představit Bogotu jako město, které pevným krokem vstupuje do moderní doby:
„Město Bogota je typickým případem starobylého španělského města, jež postupně nabývá podoby města moderního. Během tří let se zde postavilo mnoho nových domů v moderním stylu a staré domy se modernizují. (…) Mnoho ulic je pokryto asfaltem a magistrát města vynakládá neuvěřitelné prostředky, aby je udržel v dobrém stavu. Po ulicích se prohání na dvě stovky povozů a stovka automobilů. Krom toho město disponuje tramvajovou tratí, která má zatím elektrifikováno na devět kilometrů a do dalších asi čtyř nebo pěti kilometrů je v současnosti intenzivně zaváděna elektřina.
Modrá kniha o Kolumbii dokládá, že obyvatelé Bogoty získávají poznatky o moderně spíše z Evropy, a to zejména z Francie, než ze Spojených států. Z této publikace zřetelně vyplývá, že zrak obyvatel Bogoty se upírá na Paříž a že chtějí definitivně opustit koloniální, přísný a církevně řádový charakter, který zosobňuje jejich někdejší metropole. Na začátku století tento nový pohled nabývá tvaru ve veřejných i soukromých stavbách, které jsou v průvodci hrdě vystavované na odiv, jako např. vládní budova v provincii Cundinamarca, Echeverriovský palác, budova Liévano, Kolumbovo divadlo a nádraží v La Sabaně.
Významným okamžikem procesu modernizace bylo slavnostní otevření Hernándezovy pasáže v Bogotě, kterou navrhl francouzský architekt Gaston Lelarge.
V Modré knize se objevuje zmínka o obchodním domě nazvaném „Od jednoho centu po jedno peso – pokrokových pánů podnikatelů Carrizosy, Herrery a spol.“, vážených členů bogotské společnosti, jejichž obchodní dům Od jednoho centu po jedno peso, který otevřeli v budově Edificio Hernández, je pro novotu velkým přínosem. Díky přímému kontaktu, který prostřednictvím své newyorské pobočky navázali s předními výrobci a obchodníky z celých Spojených států amerických, dosáhli toho, že mohou nabídnout obrovský sortiment zboží prvotřídní kvality, jež se do té doby téměř nedalo sehnat, a když, tak za velmi vysokou cenu.“
Novota spočívala v tom, že se začaly zavádět nejlepší obchodnické strategie v severoamerickém stylu. Obchod ovšem zůstal v rukou Bogoťanů a evropský punc tomu všemu měla dodat zcela nová Hernándezova pasáž. Zatímco ovšem v Evropě tento typ architektonických návrhů začal díky budování širokých tříd a bulvárů zavánět dekadencí3, v našem městě byly považovány za obrovský krok kupředu, protože buržoazii umožňovaly cítit se jako v Paříži a na pár chvil zapomenout na úzké a smradlavé uličky města, které se tvářilo, že ustrnulo ve vývoji.
Hernándezova pasáž v podobě ulice plné obchodů existovala již před rokem 1894, proto se objevila na Clavijově mapě, která pochází z tohoto roku. Výstavba budovy Edificio Hernández, jejíž návrhy pocházejí z posledního desetiletí 19. století, trvala 18 let.4 Má tvar písmene „té“ se vchody z Floríanovy ulice a z ulic Dvanácté a Třinácté.
Představuje dvě zřetelně odlišné konstrukce – první tvoří dvoupodlažní pasáž s přikrytou stříškou ze železa a skla, která se táhne od Třinácté ulice a končí třicet metrů před ní. Každé podlaží čítá na 17 místností. Druhá konstrukce je sestava tří podlaží s pěti obchody v přízemí a deseti kancelářemi ve zbývajících patrech. Do konstrukce bez stříšky se vstupuje Floríanovou ulicí.
V okamžiku slavnostního otevření Hernándezovy pasáže existovala v Bogotě Rivasova pasáž, která se nacházela na Desáté ulici kolmé na Desátou třídu a s „Desítkou“ jsou řemeslníci dosud spojeni. Dále Mercedesina pasáž, specializovaná na svatební šaty a slavnostní oděvy k prvnímu přijímání. Pasáž Santa Fe, zaměřená na knihy, fungovala také jako místo setkávání spisovatelů a intelektuálů, a nakonec Cuervova pasáž.
Hernandézova pasáž byla ovšem díky své čistotě, šířce, pohodlí, osvětlení a eleganci obchodů zcela bez pochyb nejexkluzivnější ze všech. V přízemí se nacházely obchody s evropskou módou a prodejny s potravinami a alkoholem z dovozu. V prvním a druhém patře byly krejčovské salony a kanceláře.
Pro vysokou buržoazii z hlavního města, jež byla do té doby zvyklá – a už ji to jistě unavovalo – scházet se a předvádět před lidem a svými třídními souputníky v tradičním místě Altozano na Bolívarově náměstí, představovala Hernándezova pasáž alternativu místa na procházky. Pasáž je symbolem a emblémem modernity kvůli dovážené módě, jež se vystavuje v jejích elegantních vitrínách.
Nabízí navíc ochranu před nepřízní počasí – před deštěm a vůbec před těžko předvídatelným počasím savan. Samozřejmě také elegantním obyvatelům Bogoty poskytuje možnost vyhnout se procházkám po nepohodlných a špinavých ulicích hlavního města. Týden poté, co byla pasáž slavnostně otevřena, popsal tuto událost časopis Cromos5 a v článku se sugestivním titulkem Město budoucnosti představil čtenářům, jakého architektonického pokroku dosáhlo město, jež se chce takto zbavit své koloniální minulosti, za niž se stydí, a které se potýká s hygienickými problémy a problémy chudoby a stagnace:
„Všechny tyto ušlechtilé aktivity pomáhají rozšířit hlavní město, naše město, a učinit ho krásnějším, pohodlnějším pro život, nemohou, nesmějí nechat chladným žádného vlastence, který synovskou láskou miluje zemi, kde se narodil a v jejímž mateřském lůně jednou usne navždy…“
Národní zušlechťovací kongres, na němž zadul vlahý větřík opravdového patriotismu, se snažil otevřeně podpořit hnutí city planning. A žádné město v republice, které tolik potřebuje co nejvíc napravit zastaralé plánování, jako koloniální a starobylé Santa Fe de Teusaquillo, melancholické a špinavé město, zcela nepředvídatelně přikované k těmto chladným vrcholkům nějakým dobyvatelským zástupcem, činí hloupost starou čtyři staletí, kterou vybudovali nostalgičtí mnichové, bručící auditoři a odporní encomenderos – španělští velitelé.
Pokud státní, oblastní a městští zastupitelé všemi dostupnými prostředky podpoří natolik významné úsilí, jaké reprezentuje např. budova Edificio Hernández, pak brzy přijde den, kdy se šedé a bezútěšné čtvrti promění v bělostné a veselé město, jakými bývají města americká. Budova Edificio Hernández a s ní ještě několik dalších, které se tyčí na těchto třídách, tedy v hlavním městě zahajuje zdravou revoluci, jíž se brzy podaří uskutečnit ideál estetiky, pohodlí, hygieny a radosti ze života, který dnes představuje sen a starost měst směřujících k avantgardě pokroku.
Městské fragmenty – evropské i americké – které později vytvořila buržoazie, aby se vymanila ze své dusné koloniální minulosti a aby své snění zinscenovala pomocí bělostné a hygienické ideologie pokroku, koexistují v současném městě plném rozličných skutečností, které již nesní o pokroku, ale o řešení urbanistických problémů metropole, jejíž výstavba stále probíhá, počínaje překrýváním časových a prostorových vrstev až po asimilaci globálních a místních kultur, které dohromady definují současnou realitu Bogoty.
Obrázek:
I / Hernándezova pasáž se nachází mezi Dvanáctou a Třináctou ulicí a mezi Osmou a Devátou třídou (bývalá
Floríanova ulice). Detail Clavijovy mapy. 1894.
II / Obrázky ze slavnostního otevření Hernándezovy pasáže. El Gráfico. 9. března 1918.
Poznámky:
1 / Ciudad Futura (Město budoucnosti), článek publikovaný v časopise Cromos, č. 116, březen 1918.
2 / „Pro Waltera Benjamina, který upřednostňoval filosofii historické zkušenosti před ekonomickou analýzou kapitálu, spočíval klíč k novým urbanistickým fantasmagoriím ani ne tolik ve schématu zboží-na-trh jako spíše ve schématu zboží-na-předvádění, kde hodnota směny a užitná hodnota zboží ztrácely jakýkoliv praktický význam a nabývaly čistě reprezentativního charakteru.“ Buck-Morss, Susan: Dialéctica de la Mirada (Dialektika pohledu), Editorial La Balsa de la Medusa, Madrid, 1995, s. 98.
3 / První pařížské pasáže byly vybudovány kolem roku 1822. Na pasáže, které již stály v době, kdy byla slavnostně otevřena Hernándezova pasáž, se např. Walter Benjamin díval na jako na fosilie embryonálního stadia modernity.
4 / Almanza, Mónica, Un pasaje de la historia, Časopis Horas. Guía cultural de Bogotá. Červen 2004.
5 / Ciudad Futura, článek publikovaný v časopise Cromos, číslo 116, 2. března 1918.