Modernizace Aristide Antonas

O modernizaci zde budeme přemýšlet v kontextu teorie infrastruktury, která je v současné době patrně ve stadiu vzniku. V posledních letech byl přechod od „tradičních“ k „moderním“ společnostem mnohem častěji než dříve interpretován jako přechod od „tradičních“ k „modernizovaným“ infrastrukturám. Není možné, abychom dnes tematizovali modernizaci a přitom nevzali v úvahu parametry, jimiž byly v posledních desetiletích formovány infrastruktury. Pojmem „infrastruktury“ už nemíníme prostě řízení vodovodních či elektrických sítí, případně materiální zdokonalení způsobu přepravy. Infrastruktury dnes určují povahu modernizace primárně jakožto infrastruktury pro přenos informací. Dokonce i řízení vodních či elektrických zdrojů spočívá – zjevným a hmatatelným způsobem –  na přenosu informací; oběh prostředků je plánován a kontrolován informačními sítěmi. Informace už dlouhou dobu určují podobu infrastruktur v „rozvinutých“ oblastech naší planety. Dnes také vidíme vztah mezi proměnou modernizačního procesu a globalizací: tento vztah nahlédneme, pokud si uvědomíme (na základě neustále se měnících pojmů) nevídané nové uspořádání, které před našimi zraky přetváří lidská společenství prostřednictvím specifické expanze lokálního prvku, jak to popisuje Ritzer, nebo prostřednictvím nového řádu, který Hardt a Negri označují za „globální Říši“.

Přenos informací souvisí s organizovanou stabilitou společnosti. V infrastrukturách přenosu informací nezískáváme pouze snadný přístup k datům, která můžeme vědět. Znalost není v dnešní „přepravě“ informací zrovna důležitá. Infrastruktury přenosu informací primárně určují věci, které nepotřebujeme vědět, ale zároveň jsou to právě tyto informace, které řídí jakýkoli druh sítě. Teorie infrastruktur se tudíž přímo dotýká jistého typu sociálního nevědomí.

Poslední modernizaci lze ztotožnit s množstvím regulačních informací, které se nacházejí v hloubce sociální textury. To ovšem vůbec neznamená, že bychom modernizaci mohli pojímat jako čistě technickou záležitost. Zůstává nejisté, jaké významy toto množství informací získá a jaké nové formy z něj mohou vyvstat. Přenos informací, pokud napomáhá tradiční infrastruktuře, ovšem probíhá automaticky: jenom malou část informací kontrolují lidé a zpravidla pouze tehdy, pokud něco probíhá jinak, než jsme očekávali. Infrastruktura interpretuje a automaticky posuzuje informaci, kterou vytváří. Jde tu o mechanismus vnitřní spotřeby informace. Informace se získává a klasifikuje bez vnější kontroly a její zjištění automaticky spouští akci: v tom spočívá funkce infrastruktury. Informaci není nutno racionálně zpracovávat zvnějšku, probíhá tu vnitřní kontrola v podobě technického zpracování, které bezprostředně provádějí operační mechanismy infrastruktury. K vnějším zásahům dochází pouze za účelem zlepšení infrastruktury, nebo pokud dojde k neočekávanému selhání. Infrastruktury je třeba udržovat v chodu, zlepšovat a rozvíjet – rozhodně ne rušit. Množství informací snižuje hodnotu specifických informací. Infrastruktura funguje do té doby, dokud se řídí velkým množstvím nevýznamných informací. Různé hodnoty mnoha různých dat lehce pozměňují regulované operace každé sítě.

Současnou modernizaci vyznačuje zásadní význam infrastruktury přenosu informací, a to do té míry, že popis modernizace implikuje i teorii infrastruktury. Kromě vnitřního technického zázemí materiálních sítí, např. vodovodního potrubí, dnes infrastruktury určují i podobu různých společenství podle jejich vztahu k informacím na internetu. Kultura globalizace a technologického rozvoje je integrovanou kulturou natolik, nakolik se „ztotožnila“ s novým pojetím spojené/protkané infrastruktury. Nadto bývá globalizace chápána jako tato homogenizace. Mnozí z nás by si přáli, aby byly infrastruktury sjednoceny. Jádro sociální textury se hledá v technickém sjednocení sféry infrastruktur: tento mechanismus ovšem není produktivní a moc toho nezmůže, v nejlepším případě odolá zkoušce ze strany infrastruktur samých. V hloubce každé „modernizace“ nalezneme čekací dobu, která je potřebná k dovršení homogenizace. Příslib homogenizace pozoruhodným způsobem zakrývá konkurenční strategie, které se v novém světě používají. Ale přesto bychom cosi přehlédli, pokud bychom současnou modernizaci chápali jako pouhou nadvládu bohatých oblastí nad chudými, aniž bychom zohlednili různé způsoby, jejichž prostřednictvím se prosazují různé, často absurdní typy nadvlády.

Rozvojová oblast je modernizována, pokud její infrastruktury odpovídají infrastrukturám idealizované „rozvinuté“ oblasti, nevyhnutelně působící jako model: modernizace probíhá analogicky k něčemu již skutečnému a modernizační procesy jsou redukovány na nápodobu, na adaptaci, resp. na svého druhu koloniální anexi k modelové oblasti. Avšak pokud na poslední modernizační mechanismus pohlédneme zblízka, nutně vyvstane otázka, co tato nápodoba vlastně znamená. Abychom tuto otázku mohli zodpovědět, musíme ze všeho nejdříve zhodnotit funkci infrastruktury za optimálních podmínek technologického rozvoje (což je napodobovaný model – touha po globalizaci infrastruktury) a poté posoudit představu rozšíření infrastruktury na „rozvojové“ oblasti, rozšíření, které si zachovává vztah k napodobovanému modelu.

Vezměme si za příklad infrastrukturu běžného moderního města, přičemž využijeme literární text. Tento text více či méně vědomě hovoří o „jakémkokli modernizovaném městě na naší planetě“, možná o městě par excellence v tomto „homogenizovaném světě“, přitom ovšem mluví zvláště o Paříži. Podívejme se, jak vypadá kontrolní stanice městského vodovodního systému v popisu Bruno Latoura. Autor se ptá sám sebe:

Protéká tím obrovským kontrolním panelem, na němž svítí různobarevné kontrolky, voda? Samozřejmě že ne, jsou to jen signály od senzorů na jednotlivých zdymadlech – další náhražky, jejichž data registrují decentralizované počítače, na něž byla prostřednictvím softwaru delegována lokální rozhodnutí o regulacích. Kromě proudění vody v potrubí potřebujeme ještě oběh znaků v telegrafních sítích. Je třeba zamezit úniku vody; je třeba zamezit úniku dat. Mohlo by dojít k zaplavení pařížských předměstí; nebo se utopíme v datech. Nutno zabránit nehodám, které by mohly zničit potrubí; nebo situacím, kdy by byl operátor – s očima na kontrolkách, s rukama na páčkách – zdrcen. Operátor tvrdí, že tento ohromný displej umožňuje distribuci vody po Paříži, stejně jako řídící deska pomáhá pilotovi Formule 1, aby řídil vůz. Samozřejmě nejde pouze o získané informace, ale také o provedená rozhodnutí, která se předávají zdymadlům, jež neustále řídí hutnou síť více než osmnácti tisíc kilometrů potrubí. Ačkoli každá kapka vody stráví zhruba šest hodin v tomto systému, dříve než ji Pařížané spotřebují, v očích operátorů (či spíše v jejich páčkách) se tekutina chová jako pevné těleso: bezprostředně reaguje, takže operátoři na vlastní kůži fyzicky cítí vibrování potrubních proudů a dokážou předvídat potřebná rozhodnutí, přičemž napjatě očekávají odezvu z vodních věží, nádrží a výměníků.

Latourův text živě popisuje vzájemný vztah mezi přenosem dat a přenosem vody. Tento popis jasně vyjadřuje prioritu odhmotnělé struktury. Skutečnost, že fungování přenosu dat „nezávisí“ na tom, co je řízeno infrastrukturou, odhaluje jistou nadřazenost administrativní informace nad materiální akcí. Vodovodní síť se zakládá na aktivních archivech a řídí ji mechanismy, které tyto archivy produkují. Latour zaznamenává spojení mezi archivními stratifikacemi, které jsou ve vzájemném střetu, ale přitom vykazují propojení a uzlová překřížení: město je jimi charakterizováno. Archivní vrstvy jsou vzájemně nezávislé a specifickými infrastrukturami se vzájemně kontrolují.

Stuktura města je v Latourově textu představena spolu s infrastrukturou tak, jako by infrastruktura převládala nad jakoukoli formou struktury. Infrastruktura je tudíž „ztotožněna“ se systémem operací, jež byly zavedeny a-topickým mechanismem, který ji řídí. Kdekoli proudí informace živoucího archivu infrastruktury, vyvstává zvláštní ne-místo, jež je závazné a dominantní, stvořené z bezpočtu reprezentací, třebaže mu zároveň skutečná reprezentace chybí: toto ne-místo spočívá v neviditelných, skrytých regulačních mechanismech „živoucích“ archivů. Samotná moderní situace, na niž aspiruje modernismus, je ovládána touto absencí – jinak řečeno, podlehla mechanismům infrastruktur, byla jimi dobyta, neboť tyto mechanismy jsou stále silnější. Toto lehce pokřivené čtení Latoura (zaměřené na pojem infrastruktury) převádí určité náhledy na „metropoli“ směrem k myšlenkám „rozvojové oblasti, které procházejí modernizací“. „Skutečné“ působení sítě je popsáno tak, že vzniklo na základě logiky aktivního archivního mechanismu; infrastruktura tudíž od počátku přišla o svůj epifenomén, onen prostor, který infrastruktura nad sebou organizovala. Ve městě, které popisuje Latour, infrastruktura a ultrastruktura splývají. Obraz současného města vyvstává na základě toho, že město mizí; skutečnost vzniká absencí epifenoménu; a „přirozený“ prostor je uspořádán díky zmizení v rámci aktivních archivů přenosu informací.

Právě v prostředí infrastruktury, která reguluje vnější prostor a která formuje současnost, Latour stopuje rovněž ztracený subjekt, jenž dlí v aktivní stratifikaci pitvající archivní vrstvy:

Ego, hic, nunc – identita, prostor, čas; to jsou patrně nejpochybnější východiska, chceme-li zkoumat společenskou oblast. Ego: občanský průkaz, veřejné postavení, svědectví sousedů; hic: katastrální mapa, mapa Paříže, průvodce, poštovní směrovací čísla; nunc: sluneční hodiny, hodinky, elektronický hlas mluvícího budíku. Právě tyto věci umožňují změnit prázdnou formu deiktiky. Ale nic z toho, co někam či na něco ukazuje – ať už ukazováček, ukazatel, šipka, číslo, jméno, známka – nevyjadřuje společnost, v níž máme roli, místo a čas.

V rámci infrastruktury už jedinec nemá status jedince. A jak je tomu v případě komunity? Jestliže města bývala hostitelkami komunit par excellence, patří dnes komunity vůbec někam? Města bývala nejlepším místem pro rozvoj a rozmach infrastruktur, ale je otázkou, zda je extrémně rozvinutá infrastruktura nejlepším základem rozvoje města. V rámci sféry infrastruktur prochází pojem „města“ přezkumným řízením.

Svým způsobem tu jsou infrastruktury povolány k tomu – patrně vůbec poprvé v lidských dějinách – aby na sebe vzaly samotný obsah společenského života. Veřejná sféra je uspořádána jako infrastruktura. Tentýž regulativní, aktivně archivní prostor, který řídí určitou materiální infrastrukturu, např. vodovody, komunikuje s prostorem, v němž se setkávají jednotliví lidé nebo kde kolují zprávy o tom, co je nového. Komunikace mezi archivními prostory informací není náhodná. Sféra infrastuktur propůjrčuje charakteristiky svého technického fungování veřejné sféře.

Sociální dimenze je sbližována s infrastrukturou, protože společnost má tendenci nakládat s nepředvídanou společenskou událostí, jako by byla nepatrným, přechodným, epifenomenálním faktem, resp. pouhou chybou v rozšířeném poli infrastruktury. To, co tradičně utvářelo představu o sociální dimenzi, je nyní prezentováno jako drobná závada v rámci infrastruktury, která, ať už z jakéhokoli důvodu, každopádně nepatří k jejímu mechanismu.

Infrastruktura působí na základě stratifikace informovaných archivů, které vykonávají svou operační činnost. Aktivní rámec řízení archivních vstupů v infrastruktuře je silnější než jakákoli její jednotlivá akce. Události jsou v infrastruktuře významné natolik, nakolik patří do svého rámce. Tento rámec začal uspořádávat jednotlivé akce již v onom okamžiku, kdy byly započaty, neboť je od počátku registruje, a to specifickým způsobem sám na sobě. O sociálních opatřeních zítřka bude třeba rozhodnout tak, že se vytvoří rámec aktivního archivu pro přenos informací. Rámce infrastruktur se omezují na přijetí daných platforem neustále bobtnající sféry infrastruktur.

V tomto pojetí vstupuje do sjednocené infrastruktury také uživatel internetu. Internet je nositelem unifikace infrastruktur a zároveň představuje exemplárně hutnou infrastrukturu: samozřejmý prostor fungování internetu vyjadřuje vytoužený přístup, který jakákoli modernizace nabízí rozvojovým oblastem; teritorium internetu skrývá nehostinná místa a množství neviditelných omezení: vyhledavače stále rychleji dodávají výsledky, vzájemně se zde propojují původně různorodé věci, je nutné znát vstupní kódy do toho či onoho archivního prostoru, objevují se zde věci, které jsme nehledali, dochází k lokálním výpadkům sítí, abychom pomlčeli o bezpečnostních mechanismem a restrikcích, o vylučování a diskriminaci. Definiční mechanismy, které nejsou vidět, protože mají formu nečitelných kódů – tak vypadají platformy živoucích archivů a nového prostoru jednání či nečinnosti. Internet má charakter infrastruktury, protože jsou pro jeho fungování důležité prvky, které nejsou vidět; nyní ovšem musíme nahlédnout, co se stane, pokud je lidsky společenský a technický/zpracovatelský čas spravován uvnitř této infrastruktury. Internet/skeleton poslední modernizace lze popsat zároveň jako závazný formát a jako bezmezné odmítnutí formátu, jako místo uvěznění a jako prostor nabídek: jako uzavřenost v nekonečné otevřenosti, v chaosu neslučitelných nebo relativních vstupů.

Nejzvrácenějším prvkem dnešní modernizace je patrně vztah mezi unifikovanou sférou infrastruktur a závislostí. Závislost, zotročení nezačíná jako porobení chudých bohatými: jelikož ve sféře infrastruktur je závislost dobrovolná, musí se stát její první dobrovolnou obětí v rozvinutých zemích epifenomén společenskosti. Rozvinutá oblast se musí rozsekat na kousky a znovu rozčlánkovat, artikulovat prostřednictvím aktivních, vzájemně komplementárních archivů. Obyvatelé této oblasti patří k vědomému světu reprezentace, který si volí, k vnitřku archivu, v němž mohou „jednat“ a „svobodně“ se pohybovat. V podmínkách unifikované infrastruktury svět přestává mít jakýkoli specifický význam mimo archiv infrastruktury. A naopak, jakákoli regulativní funkce jakékoli komunity (jíž slouží infrastruktura) je artikulována uvnitř archivně konstituované infrastruktury; jakýkoli možný význam (ve vztahu či „beze vztahu“ k infrastruktuře) rovněž vchází do vnitřku téže infrastruktury. Infrastruktura se stává svého druhu jednajícím, nezávislým „kolektivním“ subjektem, sestaveným ze sumy/archivu všech možných operací a komunit.

Modernizace jakožto závislost, porobení rozvojových oblastí danými platformami reprezentace (které nabízejí již zformované infrastruktury) podněcuje k podivné, jedinečné nápodobě: aniž by to explicitně vyjádřila, požaduje vnitřní změnu struktury společenského prvku rozvojových oblastí, jenž musí být uspořádán stejně nebo ještě lépe: v rámci téhož prostoru. Rozvoj neprobíhá v analogii vůči modelu, ale na základě určitého a kontrolovaného spojení s ním. Člověk je v rámci sítě uveden do speciálního světa mezinárodní, příjemné hypnózy. A přesto by bylo naivní, kdybychom přímo odsuzovali strukturu hypnotismu, pokud automatizuje technická řešení a nabízí žádoucí usídlení ve vybraných reprezentacích.

Infrastruktura napomáhá hypnotickému opakování a zároveň požaduje, hypoteticky, své zapomnění. Usiluje o zapomnění a jistý typ zapomnění vytváří: infrastruktura musí fungovat tak, že je co do své funkce zapomenuta – jinak bychom ji nenazývali infrastrukturou. Časová konstituce infrastruktury (dokonce i primární, tradiční infrastruktury) probíhá jako hypnotické, repetitivní vymazání stále více samozřejmých jednání: infrastruktury se uspořádávají a zároveň podporují zrušení platnosti své přítomnosti.

Hypnotické opakování a zapomnění na základě zvyku popisuje už od počátků moderny banální jednání, vůči němuž vyvstalo umění jako poetická, alternativní možnost. Viktor Šklovský se v emblematickém textu Umění jako technika, napsaném v roce 1925, „zříká“ zapomnění, a to kvůli zvyku jakožto prvku každodennosti, před nímž bychom se měli mít na pozoru.

Uvězněnost/vykolíkovanost běžného života je prostorem, v němž je umění aktivní. Tímto způsobem jsme ve 20. století často pojímali i politické jednání.

Teorie infrastruktury, která by popsala dynamiku modernizace, by nesoudila politické otázky toliko ekonomickými pojmy. Infrastruktura už není ryze prozaickou věcí: sama je zvláštním estetickým zbožím. Extrémně polarizující čtení veřejného a soukromého prostoru současnosti, které nabízí Richard Sennett (The Fall of Public Man), jenž s odporem líčí konec města jakožto pole pro politiku, rovněž šlachovitě opisuje sjednocenou infrastrukturu (aniž by ji pojmenoval) jakožto tradici degradované banality a temného zapomnění. Sennett tudíž zůstává modernistou: odrazuje ho všednodenní kvalita důvěrných, bobtnajících infrastruktur. Odmítá přemýšlet o transformaci politické sféry za nových podmínek. Sennettovu knihu čteme jako klatbu současné „důvěrné známosti“, ačkoli platí, že rozmach infrastruktury a trvalá usídlení v jejím vnitřku dělá ze sociální dimenze určitý „návrat domů“. Za takovýchto podmínek však ani klatba, ani návrat k bývalému paradigmatu nemůže mít onen význam prvního probuzení, který tak urputně požadoval historický modernismus.

Modernizační plány jsou prosazovány prostřednictvím posunu kolonialistického mechanismu, který měl dříve podobu zjevných restrikcí, platných v teritoriálně spravovaných komunitách, a nyní má formu nových restrikcí, jež dopadají na jednotlivce i celky ze strany zapomenuté, avšak všudypřítomné veřejné sféry infrastruktur. Dnešní modernizace si postupným pohybem nepodrobuje obyvatele „rozvojových“ oblastí, nýbrž začleňuje (nikoli podmaňuje) každého občana do rámce toho, co tento občan považuje za své místo. Nejsofistikovanější modernizace dnes požaduje po občanovi, aby se podřídil tomu, oč sám usiluje. Tyto modernizační projekty proto vyvstávají v podobě dobrovolné kapitulace, kdy se každý jedinec vydává partikulárnímu prostoru svých tužeb. „Konstrukce jedince jakožto souvislosti voleb“ a „konstrukce komunity jakožto akumulace jedinců“, to jsou mechanismy, jimiž lze vystihnout dnešní pobyt v infrastrukturách internetu. Infrastruktura získává konkrétní podobu jako nový typ důvěrného mezinárodního zapomnění a důvěrné lokality v podobě odmítnutí místa: dva póly, jež jsou pořádány na jedné straně prostřednictvím zakládajícího – stále unifikovanějšího – aktivního archivu infrastruktur a prostřednictvím soudobé touhy po modernizaci na straně druhé. V jakékoli formě modernizační vize jsou lokality vnímány jako něco nahodilého a nepodstatného. Oblasti, které procházejí modernizací, jsou prezentovány tak, jako by byly narušené. Zvláštní odpor místního prvku v oblasti, která prochází modernizací, se jeví jako selhání archivů ve snaze zorganizovat aktivní, vzájemně propojené a navzájem se podporující stratifikace. Spěšná integrace do sféry infrastruktur zpřítomňuje rozvojové oblasti jako a-topické tuctové oblasti, které se již podílejí na „bezmezné“ kultuře sféry infrastruktur.

Nezbytná vazba na hmotná omezení starších infrastruktur nebo materiálních archivů daného místa představuje poruchu, která podle této poslední modernizace narušuje staré lokality. Latourův obraz neviditelného města/infrastruktury, který jsme zde zpřítomnili, skýtá agresivní a poutavý příklad: z této struktury není úniku, protože mimo sféru infrastruktur patrně žádný odpor nemůže přežít. Zároveň však koncepce neviditelného mechanismu současných infrastruktur přináší příslib možné, bezprostředně hrozící, nové sociability.

V Latourově textu tak na jedné straně rozpoznáváme banalitu Paříže stejně jako každého města, které podlehlo sféře infrastruktur, na straně druhé však toto podlehnutí čteme jako přistoupení na expanzionistický model, jenž přetváří technické sítě, ale jiným způsobem také uspořádává společnosti a identifikuje občany planety: expanze této sféry infrastruktur zčásti ruší platnost města jakožto komunity a zabírá, s politickou metodičností, stále větší „prostor“. Pohotově a soustavně, aniž by nabízela alternativu, sféra infrastruktur vytváří unifikovanou globální strategii simulace a dobrovolného zrušení města ze strany samotných občanů. Alternativou k modernizaci oblasti, chceme-li zachovat lokální prvek, je zachovat špatnou vládu, chudobu či – v mnoha případech – handicapy, způsobené dalšími konflikty. Místní zvláštnosti mají původ v jiné – minulé – éře: tradičním politickým tématům je násilím dávána podoba současných archeologických nálezů. Oblasti, které procházejí modernizací, svým způsobem poskytují obrázek zruinovaného světa, který stále ještě nemá svědomí reprezentace. Oblasti, které procházejí modernizací, připomínají archeologická muzea, která zpřítomňují „realitu“, a my si myslíme, že to je realita „sama“. Podnikat tradiční politické kroky v novém, odlišném prostředí, působí od samého počátku anachronicky.

Trhlina mezi infrastrukturou a aktivitami, k nimž dochází mimo ni, narůstá v oblastech současného rozvinutého kapitalismu do podoby propasti mezi důvěrnou známostí infrastruktury a její neznámou, nekontrolovatelnou dimenzí. Tato trhlina zeje i mezi infrastrukturou a exotičností lokality, teritoria a osobitosti rozvojových oblastí. Dnešní modernizaci vyznačuje vítězoslavná sféra infrastruktur: organizují se nekoordinované akce, které se staví proti ní, ale v nitru infrastruktury je sám pojem „jednoho protikladu“ rozkládán; jinakost patří k vnitřní geografii sféry infrastruktur. Sociální dimenze tu je v bezpečí, a má – vnitřně – omezené možnosti katastrof, kolapsů, poruch, diskontinuit. Unifikace a vzájemné vztahy aktivních archivů infrastruktury zároveň skýtají záruku, že kultura, která nemá žádné „město“, žádné „místo“, bude dále expandovat, a rozvojové oblasti mají jen jedinou možnost: konvertovat na tuto kulturu – kvůli „dnešním podmínkám“ a „bezpečnosti“ v rámci globálního prostředí.

Pokud uznáme, že sdílíme unifikovanou kulturu největší infrastruktury, která kdy vznikla, zbývá už jen (máme-li posoudit poslední modernizaci) poohlédnout se po těch, kteří mají být udrženi mimo tuto infrastrukturu, kteří dovnitř nezapadají, a rovněž po alternativních významech, které může získat soulad s touto infrastrukturou. Modernizace, jíž věnujeme pozornost, je jen kousek za námi a neustále před námi: nelze ji odmítnout, a nepřináší spásu. Odchyluje se od teorií vyloučení (od počátku totiž pracuje na tom, aby mohla vstoupit do nepřístupných prostorů), ale slibuje také společenské prostory, na něž si bude moci činit nárok. Vyloučení určitého operačního modu, státu, komunity nebo jedince ze slibované infrastruktury znamená pokaždé něco jiného. V případě všech zmíněných „prvků“ došlo v posledních letech – týmž procesem rozmachu sféry infrastruktur – k různým transformacím. Všem těmto „prvkům“ lze klást zpochybňující otázky, dokud si očekávaným způsobem neosvojí nové role v rámci infrastruktury. Modernizovaný společenský mechanismus by se přiblížil ekumenické modernizaci, pokud by jeho společenská vize byla přímo přeložena do „čisté“ infrastruktury – pokud by se dokázal zbavit logiky jakékoli „vnější“ společenské „události“ a pokud by rozvinul jednoduchou platformu pro rozvíjení jednání a infrastruktur. Modernizace by tak směřovala k určitému začlenění, resp. k určité destrukci „události“ v rámci předepsaných platforem. V rámci modernizované sféry infrastruktur nebyla událost něčím, co bychom se – až donedávna – snažili definovat jako událost. Pokud bychom dokázali hovořit o infrastruktuře událostí, začali bychom popisovat tutéž modernizaci jinak. Infrastruktura se zavádí jakožto mechanismus, jímž se událost odvolává, resp. proto, aby se událost definovala jako děj v rámci určitého systému.

Kroky poslední modernizace prosazují transformaci technického vybavení a odpovídající transformaci lidských společenstev do sféry, která byla rozdělena na kusy, ale přesto zůstává unifikovaná. Dochází k tomu souběžně s nezbytnými změnami konceptu identity, představ o jedinci a jeho zodpovědnosti. Modernizace je jako přípojka v již uspořádané technické síti, přísně označená, a každá nová oblast, která se k modernizaci připojuje, sleduje její rozvoj, přičemž se zároveň řídí prostým a povrchním společenským systémem strukturovaným podle jednotlivých platforem. „Rozvojové“ a rozvinuté oblasti planety se přizpůsobují daným restrikcím, a tím se vystavují působení čehosi, co je neviditelné, ale v mnoha svých částech a ohledech kontrolovatelné a organizované. Idealizace, která toto zvláštní uspořádání pojímá jako „seberegulující systém“, zastírá vnější intervence, které někdy určují jeho strukturu. Infrastruktura nezjevuje něco, čemu bychom měli věnovat pozornost, ale nač jsme zapomněli: v tomto případě naopak to, co z infrastruktury zbývá, narativním způsobem ukazuje idiosynkratické „psané zapomenutí“ infrastruktury samé, jako by byla unifikovaným diskurzem – hovoří o infrastruktuře, místo aby o ní mlčela. Diskurz „psaného zapomenutí“ infrastruktury je důvodem modernizace. Síť není pouhým kontrolním mechanismem pro věci, které přenáší, ani komplexem umírněné a nudné rutiny – odvrhuje a idealizuje trhliny v oblastech mimo infrastrukturu nebo v jejím nitru. Tyto zapomenuté oblasti jsou prostorem svědomí sféry infrastruktur. Zde se organizuje metapolitický element. Modernizace a sféra jejích infrastruktur připravila posuny paradigmatu v mnoha oblastech lidského myšlení, které ji obklopují. Avšak modernizační projekt dnes narychlo přetváří svět mimo infrastrukturu v imaginární svět minulosti.