Ve vztahu k městu a paměti Ana Paula Cohen

Vzhledem k tomu, že se obsah pojmu monument proměňuje v závislosti na politickém, společenském či architektonickém kontextu, z jehož pohledu je analyzován, navrhuji zde zabývat se monumentem ve vztahu k několika současným městům, jež se nacházejí ve stavu nepřetržité transformace. V tomto kontextu se představa monumentu jakožto hmotné a věčné stavby – spojované s trvalou památkou několika historických okamžiků a veřejně činných osobností – neslučuje s fyzickou a symbolickou realitou daného místa. Pokud je etymologický původ slova monument ve slově „memoriál“, pak nás představa nelineární historie formující se stejnými způsoby jako subjektivní paměť, tj. neustálým propojováním jednotlivých prvků vytvářejících nové vztahy, dovede k flexibilnější představě monumentu, jež v sobě bude propojovat různé aspekty temporality, vizibility, měřítka, jakož i možností rovnoprávného vztahu k ostatním jednotlivcům.

São Paulo je megalopolí ve stavu neustálé transformace. V pohledu zevnitř, z tohoto spletitého uspořádání vztahů tvořících určitou strukturu, se město jeví jako řada vrstev. Jedna zde přechází v druhou a všechny dohromady na první pohled působí jako evidentní chaos. Tento dojem jen potvrzuje historický pohled na město, jak jej nastínil sãopaulský urbanista Benedito Lima de Toledo: v průběhu 100 let bylo São Paulo dvakrát zbořeno a znovu obnoveno – za tuto krátkou dobu bylo tedy vlastně třemi různými městy. Od koloniálního města „postaveného z bláta“ v pozdním 19. století s 20 000 obyvateli, přes moderní metropoli evropských rozměrů z let 1910−1930 s 580 000 obyvateli, až po moment, kdy správa města ve 30. letech 20. století přistoupila od urbanizujícího k technokratickému plánování města (1 060 000 obyvatel). Tehdy dostal automobil přednost před chodcem a tento charakteristický rys určuje strukturu města dodnes (21 milionů obyvatel). Byl tak zahájen proces, kdy jsou zahrady a veřejné prostory obětovány automobilové dopravě a parkovištím.

V tomto ohledu se uspořádání São Paula také zásadně liší od těch městských struktur, z nichž vycházejí současné teoretické diskuse o umění ve veřejném prostoru, architektuře a urbanismu. Zatímco totiž většina hlavních měst Jižní Ameriky byla založena na základě evropského modelu urbanizace, jenž předpokládá existenci plaza maior (hlavního náměstí) ve svém středu, a v němž je vždy přítomna alcadia (radnice) se španělskou vlajkou, i další pevně dané architektonické prvky, Portugalci v Brazílii takovéto programové ambice neměli. Např. centrum São Paula se v průběhu 20. století postupně přesouvalo z trojúhelníkového sevření tří ulic, tedy z místa, kde bylo v roce 1554 město založeno, směrem k finančnímu a obchodnímu centru. Představa veřejného prostoru je zde také zcela jiná než představa zažitá ve velkých evropských a severoamerických hlavních městech, a dokonce i v celé hispánské Latinské Americe. Pro architektonický monument tedy v São Paulu neexistuje žádný ústřední anebo pevně daný veřejný prostor, ze kterého by město mohlo růst anebo který by mu mohl sloužit jako orientační bod.

A. Monumento para todas as situações

[Monument pro každou situaci], 1964. Dílo Lygie Clark
(Belo Horizonte, Brazílie, 1920 – Rio de Janeiro, 1988).

Clark zde navrhuje mobilní, skládací monument malých rozměrů (40 x 40 cm), jenž by bylo možné postavit kdekoli. Jeho smyslem je přimět nás k úvaze, že každou situaci můžeme pokládat za významnou – záleží jen na tom, z jakého úhlu pohledu na ni nahlížíme. Dílo Lygie Clark vypovídá o selhání tradičního konceptu monumentu, jenž se opírá o takový výklad historie, v němž hlavní roli hraje jen pár osobností či několik významných, přesně vymezených událostí určených k neustálému připomínání. Má stejnou strukturu jako autorčina série bichos [živočichové], kovové plochy, s nimiž lze manipulovat a různě je skládat.

...Celá řada neplánovaných demolic a rekonstrukcí, iniciovaných soukromým zájmem a nepodléhajících nikdy žádnému urbanistickému plánu, dala vzniknout městu bez veřejných prostor, v nichž by se lidé mohli scházet (např. veřejná náměstí a parky). Tento proces vede k tomu, že místní obyvatelé většinu svého času tráví v soukromých prostorech.

Avšak přestože je São Paulo na jedné straně takovýmto interně orientovaným městem – jeho obyvatelé žijí uvnitř domů, bytů, klubů, aut, barů, kin, galerií – ve všech denních i nočních dobách je možné vidět tisíce lidí na ulicích. Jsou neustále na cestě, přemísťují se z místa na místo, plně soustředěni na cíl své cesty. Město tak funguje povětšinou čistě jako průchozí. Lidé do něj každý den svým pohybem vpisují nekonečné dráhy, jimiž propojují různé body města a vytvářejí si tak představu svého vlastního São Paula.

B. Paulista, 1997

Dílo brazilského umělce Cildo Meirelese (Rio de Janeiro, 1948).

Sestává ze 100 zlatých šroubů zapuštěných do dlažebních kostek chodníků městského bulváru, který je v současné době finančním centrem São Paula. Tyto malé a velmi cenné „sošky“ aktivovaly celou třídu Avenida Paulista (25 bloků domů) a zároveň bezprostředně ovlivňovaly vnímání chodců. Těm, kteří už nejsou schopni vnímat detaily přesycené urbánní krajiny, nabídla instalace možnost vzácného objevu: zlatý šroub v chodníku. A opravdu, chodci mnoho z těchto 100 šroubů skutečně objevili a odnesli.

...Po topografické stránce má São Paulo charakter údolí. Jakýkoli pevně daný bod ve městě, např. velký monument, kostel či věž, je z ostatních částí města jen stěží viditelný a ani nemůže zdálky řidičům sloužit jako orientační bod. Nepřítomnost fixních význačných architektonických bodů vypovídá patrně o flexibilnějším městě, v němž je možné se orientovat podle jednotlivých menších bodů, jako jsou bary, pekařství, vývěsní tabule, které jsou součástí každodenního života všech jeho obyvatel.

C. Buenos Aires tour, 2004

Jorge Macchi (Buenos Aires, Argentina, 1963).

Spoluautoři Maria Negroni a Edgardo Rudnitzky. Turistický průvodce s osmi itineráři sestávajícími z tras, jež byly vyryty skleněným střepem do mapy Buenos Aires. Toto dílo se skládá z krabice s knihou, mapou, CD-ROMem a kopiemi tiskovin nalezených v Buenos Aires.

Buenos Aires Tour se zamýšlí nad povahou monumentů a jiných pamětihodností, které vyhodnocuje z pohledu skutečně žitého města. Umělci toto dílo sestavili z řady zvuků, psaných dokumentů a z předmětů, které nalezli v blízkosti těch stanic metra, jež jsou na mapě vyznačeny skleněným střepem. Macchi shromáždil věci osobní potřeby, např. modlitební knihu s poznámkami, sešit s překlady ze španělštiny do angličtiny, dopis sebevraha na rozloučenou, jakož i populární tištěné materiály, jaké můžeme často potkat na ulici: komiksy z obalů žvýkaček Bazooka, plakáty s Evou Peron či dokonce nápisy psané na zdech města. To vše utřídil do krabice a patřičně ocenil. Takto vzniklý průvodce si za nové pamětihodnosti vybírá efemérní předměty úzce spjaté s osobním životem jedinců, kteří tudy dennodenně procházejí, a odkrývá tím mnohovrstevnatou paměť všedního života města.

D. Cruzamento (praia do flamengo x dois de dezembro)

2003 [Křižovatka (Praia do Flamengo x Dois de Dezembro)].

Celá tvorba Renaty Lucas (São Paulo, 1971) vede naši pozornost směrem k prostoru, v němž je prezentována. Tento prostor chápe jako dynamický vztah mezi architekturou a činnostmi, jež se v ní odehrávají. Projekt Cruzamento byl v roce 2003 realizován v Rio de Janeiru a poté v roce 2004 v São Paulu (Pde João Manoel x Oscar Freire). Jednalo se v podstatě o vydláždění průsečíku dvou ulic dřevěnými prkny připevněnými přímo na asfalt. I zde je přítomno téma vztahu architektonické struktury a činností s ní spjatých − v tomto případě na sebe bere proporce města a vypovídá o celé řadě aktivit (např. automobilový provoz, chodci, urbanistický koncept, hierarchie a administrativa resortu dopravy atd.). Toto umělecké dílo je pozoruhodné především tím, jak odkrývá vztah mezi všemi viditelnými strukturami, které se v tomto bodě protínají a jedna druhou překrývají – nejen struktury hmotné, ale i struktury politické a společenské – a jak se tyto struktury dočasně stávají jeho součástí.

Cruzamento bychom mohli považovat za zaktualizovaný „monument pro každou situaci“. Kromě toho, že je flexibilní a mobilní, navíc dočasně vymezuje určitou část města, může mít různou velikost a zaujímat různá místa, ale také do sebe vždy začleňuje veškeré dění na jím vymezeném „území“.

… Až do dnešních dní zůstává charakteristickým rysem města krátký život jeho architektur. Podobně jako lidé, kteří umírají náhle při dopravní nehodě, mizí zčistajasna i značné části sãopaulské architektury. Život řady budov, obytných domů a čtvrtí je mnohem kratší než jejich skutečná životnost. Celé aglomerace podstupují transformaci a obměňují se mnohdy rychleji, než stačí jedna generace vystřídat druhou.

Na rozdíl od těch, kdo zažili válku (a byli tak svědky kompletního zničení města, jeho hmotné a domněle nehynoucí paměti, po níž však zbylo jen nezměrné prázdno), my, současní obyvatelé São Paula, vidíme demolice a výstavbu doslova každý den. Staly se součástí našeho každodenního života. Architektura města v sobě propojuje nedávnou minulost s proměnlivou přítomností – stavby z let 1920–2000 jsou všude, jedna vedle druhé, a každý týden zde vyrůstají nové a nové.

... Město můžeme chápat jako selektivní, specifickou, subjektivní paměť, jako krajinu, v níž některé úseky byly částečně zahlazeny/zapomenuty, zatímco jiné, libovolně zvolené, byly ponechány uprostřed staveb jiných období a architektonických stylů.

E. Delta font

2003, Generativní typografie, Angela Detanico a Rafael Lain,
(Caxias do Sul, Brazil, 1973, 1974).

„Delta je typem písma, které se čas od času, a také uživatel od uživatele, mění. Původní design fontu se proměňuje v závislosti na několika generativních vzorcích, jež uživatelé náhodně použijí, a tím vytvoří pokaždé jiný druh písma. Podobně jako je tomu u delty, i v tomto případě pocházejí jednotlivé fonty z jediného zdroje (řeky), sledují však různé směry a ústí do různých míst. (...) Stejně tak jako jazyk, jenž plyne od jedné mysli k druhé a nese s sebou obrazy, pocity, myšlenky. Nepřetržitý proud jazyka vytváří mentální krajiny, které proměňují způsoby, jakými se vztahujeme jeden ke druhému a ke světu, mění naše hlediska a horizonty a zároveň ukazuje, zda vstupujeme, anebo nevstupujeme dvakrát do stejné řeky.“¹

Den co den procházejí obyvatelé São Paula ve všech denních dobách různými prostory svého města. Paměť města však není ukryta v jeho rozvalinách anebo naopak v architektuře, ale mnohem spíše v každém jednotlivém člověku, který zde žije a pohybuje se. V tomto ohledu pak monumentem může být jakýkoli nepatrný vstup do každodenního života jeho obyvatel, jenž dokáže jejich vnímání skutečnosti a města rozšířit a současně i vyjádřit jeho historii a paměť. Třeba i tak jednoduchým způsobem, jako když někdo v dlažbě Paulista Avenue objeví zapuštěný zlatý šroub a pak už město uvidí navždy jinýma očima.

Poznámky:

1 / Angela Detanico a Rafael Lain: text o Delta Font.

Bibliografie:

„São Paulo: City Report.“ Frieze, letní číslo, Londýn, 2007.

Zdroj: