Degenerace moci Cyril Höschl

Lidé stárnou, příroda stárne, všechny složitější soustavy stárnou a jejich význam se proměňuje. Vše, co trvá déle, začne jaksi zevnitř chátrat a odumírat. Jediné, co živé hmotě zajišťuje nesmrtelnost, je obnova. Tkáně v našem těle sestávají z buněk, které se obměňují. Staré odumírají, nové vznikají. Tak je tomu i s lidským pokolením. Nebýt stálého přítoku nové krve, vyhynulo by. Také společenské systémy, vlády a celé kultury poté, co upadnou do kýžené stability, začnou se postupně vnitřně rozkládat. Každý, kdo je dlouho v nějaké funkci, začne se v ní kazit. Dobrých nápadů ubývá, úsilí se soustřeďuje více na udržení pozice. Prohlubuje se vše, co pomáhá udržet postavení: úzkost vůči nadřízeným a podrážděnost vůči podřízeným. Vytvářejí se stabilizující sítě vzájemně se podporujících kompliců (network of friends). Počáteční nárůst takto jištěné stability je vždy předzvěstí jeho degenerace, neboť vede k sebestřednosti a falešnému pocitu jistoty. Následkem toho klesá ohled na mínění druhých (to ostatně také degeneruje), podceňuje se protivník a zanedbávají se základní zásady

zacházení s druhými lidmi. Degenerovanou státní správu poznáte mj. podle bující korupce a neschopnosti odůvodňovat své kroky. Nadřízený nemá dost chrabrosti zvednout hledí a z očí do očí vysvětlit svému podřízenému, že ho propouští. Dá prostě příkaz „svým lidem“, aby to provedli. Toto opovržení základními principy kultivované lidské komunikace se nakonec vystupňuje v cynický pohled na poddané: ať nenávidí, jen když se bojí.

V zahnívající státní soustavě se vyprazdňuje původní význam jejích jednotlivých institucí. Odborníci jsou v nich nahrazováni přisluhovači druhé a třetí kategorie, jakýmisi věčnými pojišťovacími agenty, kteří nejenže k předmětu svých resortů nemají vztah, ale ani ho mít nechtějí. Objekty své práce v podstatě nenávidí. V medicíně se tomu říká vyhoření: personál, který je ve stálém styku s lidským utrpením, získá k němu cynický odstup, citově otupí, vyhasne. Ve společnosti vinou takového otupění znovuožijí nestabilizující síly, jejichž mohutnost dříve či později nevyhnutelně překročí kritický práh, a systém se promění. Jinými slovy: musí se najednou mnoho změnit, aby vše zůstalo při starém. Člověk je schopen vyvinout cílevědomé úsilí k vytvoření takových společenských podmínek, aby chronologické procesy společenské obnovy probíhaly v předvídatelných mezích, nikoli katastroficky. Soustavě těchto podmínek se říká otevřená společnost. Jejím opakem jsou společenství kmenová, kde období každé vlády končí jejím povražděním. Ve spektrálním pásmu mezi těmito extrémy se odehrávají dějiny a revoluce v nich. Přinášejí v podstatě tři typy státních zřízení: monarchii, oligarchii a demokracii. Všechny tři se mohou zvrhnout ve své špatné karikatury: monarchie v diktaturu, oligarchie v juntu a demokracie ve vládu spodiny. Tento proces může být paradoxně důsledkem stability, která brzdí obnovu a dává tak prostor pro degeneraci mocenské soustavy. Jak a s jakými následky tato degenerace probíhá (a zda vůbec), je dáno zejména mravním a kulturním klimatem společnosti, geopolitickou situací, mezinárodním kontextem a úrovní vzdělávací soustavy. To je velice důležité. Chci tím naznačit, že kromě prvního, praktického plánu řízení společnosti, který probíhá podle čistých pravidel maximalizace užitku, existují ještě jiné zásadní determinanty našich osudů, jejichž užitečnost nelze bezprostředně ověřovat, neboť je časově nesouměřitelná nejen s délkou volebního období, ale i s délkou celého lidského života. Mnozí z těch, kteří nedokáží maximalizovat svůj užitek v současném světě a možná ani správně pochopit logiku onoho prvního plánu, pečují za nás právě o tyto hodnoty. Trápíme-li se někdy krutým rozporem mezi efektivitou parlamentní demokracie a naší představou schopných státníků, pomůže, rozšíříme-li svůj úhel pohledu. Uvidíme pak, že důležitost věcí je jiná, než se zprvu zdá: ty opravdu důležité hodnoty nevytvářejí politici, ale my.

Zdroj:

Höschl, Cyril. Úhel pohledu. Praha: Galén, 2001, 2003, 123–125.