Moci říci „my“ Françoise Mayerová
„(Fyzický a poté ideologický a mravní teror) obrátil v trosky sociální strukturu národa (...) a narušil strukturu obecně sdílených hodnot a etických norem, trvale poznamenal způsob myšlení celých generací, <mentalitu> národa. (...) Na druhé straně: kontinuita národní existence nebyla zásadně přervána; český národ zůstal ušetřen deportací a jiných vyhlazovacích metod. (...) Na úrovní mikrospolečenské se přesevše udržely mnohé tradice rodové, profesní, zájmové i duchovní. Co nám schází, toť integrace těchto partikulárních zkušeností do obecné, kolektivní zkušenosti národní. (...) Ale my se zatím (jako národ) nedokážeme shodnout ani na tom, co se vlastně událo! Navenek se zdá, jako by nemalá část národního společenství byla přesvědčena, že se koneckonců <nic moc nestalo>.“1
Přítomnost komunistické minulosti lze jen z malé zčásti vysvětlit tím, jak je tíživá, nebo způsobem vymaňování se z komunismu. Je-li tato přítomnost tak neodbytná, pak patrně proto, že není nijak snadné používat slovo „my“. Pak otázka nezní, zda se Čechům daří překonat minulost, nýbrž jaké obrazy z minulosti používají k tomu, aby v přítomnosti dali najevo svou odlišnost.
Všichni čeští političtí činitelé se nepodílejí stejnou měrou na vzniku kolektivního vztahu k minulosti. Jejich důvody mohou být nejrůznější. Hlava státu a jeho vláda musí dát novou tvář režimu, který má popřít ten minulý, ale jinak přijímá nejrůznější druhy kontinuity z doby před rokem 1989 (minimálně právní a administrativní systém). Politické strany chtějí najít své místo a svou identitu na politické scéně, která prochází hlubokými změnami. Každý si zde může dělat nárok na výhody ze změny a na modernost a pojmy levice a pravice je třeba prakticky znovu vynalézt. Dalším může jít o společenské přežití a psychickou rovnováhu: vztahují se na ně zákony týkající se minulosti, a proto se musí snažit zachránit svou politickou věrohodnost, profesní postavení, veřejnou legitimitu vysvětlováním. V každém případě všichni reagují na politické změny (kromě jiného) vytvářením pohledu na minulost, díky němuž získají novou identitu, jež jim má dopomoci jednak k uznání, jednak k identifikaci těch, kdo nebudou zahrnuti do onoho nového „my“.
Zhroucení komunismu v roce 1989 v Praze jasně nevymezilo tábor vítězů a tábor poražených. Na rozdíl od toho, k čemu došlo ve Francii po skončení 2. světové války, nebyla žádná politická síla s to prosadit určitou oficiální paměť na minulost. Žádná osobnost z opozice proti komunismu nemohla u Čechů sehrát stejnou roli, jakou sehrál De Gaulle pro sjednocení Francouzů v mýtu o odboji. Snahy Václava Havla v tomto směru nedokázaly překonat vzrůstající antagonismy související s minulostí.
V prvních dnech politické transformace disidentský prezident nabídl Čechům (a Slovákům) prvky paměti, která by jim umožnila říkat „my“ a odvrhnout minulost. Tehdy se zdálo, že i noví vládnoucí činitelé nalezli správný tón k semknutí drtivé většiny populace diskurzem, který odsuzoval komunismus, odstraňoval ze scény jeho poslední vedoucí činitele a jeho otevřené zastánce zatlačil na okraj společnosti. Tento diskurz umožňoval uvažovat o československé společnosti jako o společnosti navazující na svou minulost předcházející komunismu, o společnosti historicky demokratické bez ohledu na pozoruhodnou apatii, která ji ve vztahu ke komunistické moci zachvátila v letech 1968–1989. Oficiální prohlášení politických činitelů v prvních dobách transformace vedla k domněnce, že bude možné zůstat u povšechného odsouzení systému, které se nedotkne identity jednotlivců. Odsouzení, které se koneckonců zaměří na otevřeně přiznávanou komunistickou identitu (ne však např. na napravené komunisty přivedené k jinému názoru). Odsouzení, které odpovědnost za represe soustředí na instituci KSČ jakožto státostranu a umožní uznat oběti, ale přitom co nejvíce omezí identifikaci viníků. Odsouzení komunismu, které dočasně odsune stranou dědice KSČ ostrakizované zbytkem politické scény. Obsah i rozsah tohoto odsouzení se však během měsíců následujících po politickém zvratu velmi rychle vyvíjely. Tento vývoj paradoxně ovlivnil způsob vyrovnávání se s minulostí jak v táboře otevřených komunistů, tak v mnohem nesourodějším táboře těch, kdo okázale dávali najevo svou opozici ke komunistické zkušenosti.
Přijatá legislativní opatření (zejména lustrační zákon) spolu se snahami některých „aktivistů bojujících za paměť“ přesunuly cíl z odsouzení komunismu na kolaboraci a z komunistů na udavače. Zatímco skutečné zločince šlo z nejrůznějších technických i právních důvodů usvědčit jen obtížně, poměrně jednoduché bylo označit „agenty“, zato mnohem složitější bylo zjistit přesný druh jejich spolupráce. Česká dekomunizace vedla ke vzniku situace, kdy se případní viníci odpovědní za komunistickou represi poměrně snadno vyhnuli trestnímu řízení a pokračovatelé KSČ byli sice ostrakizováni, ale koneckonců do značné míry tolerováni, a naopak představu o bývalé opozici proti komunismu poskvrnilo podezření z kolaborace. Dekomunizace tedy bývalým disidentům neposkytla žádnou apriorní legitimitu a v politické rovině definitivně nediskvalifikovala bývalé komunisty. V obou táborech se způsob převyprávění minulosti ve veřejné rovině naprosto liší a souvisí nejen s praktikami zděděnými z minulosti (především u komunistů), ale také s požadavky přítomnosti (především u těch ostatních).
Česká dekomunizace se nakonec původně zaměřovala pouze na malý zlomek komunistů a nehodlala se postavit proti všem bývalým komunistům, kteří ostatně podle jednoho českého vtipu představovali po pádu komunismu nejpočetnější politickou stranu. Oproti veškerému očekávání neokomunisté po několika převtěleních poměrně dobře využili situace vzniklé diskusemi o minulosti. Podařilo se jim přetvořit svou stranickou identitu na základě opětovného potvrzení komunistického dědictví diskurzem, který měl komunismu jakožto hnutí i jakožto ideologii vrátit jeho místo v českém kontextu a straně KSČM její legitimitu v české levici. V této rétorice využili minulosti proti přítomnosti, a to minulosti pozoruhodně zářné proti přítomnosti zatížené všemi sociálními, národními i mezinárodními potížemi (nezaměstnanost, ekonomické obtíže, korupce, rozdělení státu, česko- německé vztahy a vyrovnání se s minulostí Sudet). Tento diskurz se rozvíjí v kontextu dekomunizace, která do značné míry determinuje jeho zaměření, ale nakonec je relativně nezávislý a odpovídá typickým rysům fungování komunistických stran.2 Jde o přepisování historie, což je cvičení, v němž jsou komunisté velmi zběhlí. Tato historie se vztahuje k určité instituci, systému a ideologii, a není to tedy historie jedinců.
Otázka paměti opozice se jeví trochu jinak. Na rozdíl od komunistické paměti se vztahuje převážně k jednotlivci a jeho chování za socialismu. Především však nejde o přepisování historie, nýbrž prostě o její sepsání. K tomu, aby bylo možné ji sepsat, je ale nejdříve třeba se shodnout na termínech opozice a represe. Opozice na rozdíl od toho, proti čemu dříve bojovala, nyní nepředstavuje žádnou instituci ani systém, ani ideologii, nýbrž různá hnutí, mnohdy neformální, pluralitu trajektorií, pluralitu pohledů na svět a na společnost. Bývalí příslušníci opozice a bývalé oběti komunismu nemuseli po roce 1989 ihned najít způsob, jak „vypovědět svou zkušenost“. A i pokud se jim to podařilo, jejich snahy nemusí nezbytně přispívat k soudržnosti pamětí opozice, nýbrž spíše naopak zde bývá pravidlem rivalita.
Úspěch určitých vylíčení minulosti závisí do značné míry na schopnosti jeho nositelů se seskupit, tudíž na kolektivním rámci, v němž taková paměť vzniká. Z tohoto hlediska působivý kus cesty urazily v letech 1989–1999 oběti 50. let. Bývalí disidenti měli v roce 1989 „plné šuplíky“ a různá nakladatelství ochotně vydávala jejich texty, svědectví či eseje, jež do té doby obíhala ve formě samizdatu nebo díky exilovým vydavatelům. Bývalí vězni 50. let začali systematicky publikovat svědectví o lágrech a kriminálech a líčení svého „třetího odboje“ teprve s několikaletým zpožděním. Počet vydaných titulů rychle rostl, ale odezva byla (mimo jejich vlastní kruhy) omezená. Paměť obětí z 50. let se však s postupem několika let vedle paměti disentu prosadila. Koncem 90. let je podíl televizních pořadů o táborech z 50. let mnohem vyšší než v prvních letech po politické změně. Vznikla nová muzea, pamětní desky, pomníky na památku lágrové zkušenosti, příp. nesoucí i zmínku o třetím odboji. To vše by bylo nemyslitelné bez činnosti sdružení pamětníků a zvláště bez Konfederace politických vězňů.
Zato bývalým disidentům dělá mnohem větší potíž předat dál kolektivní představu o své minulé zkušenosti. Žádná politická strana, sdružení ani tiskovina se nemůže vydávat za jejich představitele. Na politické scéně jsou silně zastoupeni, ale rozděleni, vyskytují se v levicových i pravicových politických stranách (s výjimkou KSČM), nebo raději zůstali v oblasti tisku či nakladatelské činnosti. Protože proces s komunismem se nezadržitelně stal procesem vztahu jedince ke komunistické moci, hlasy bývalých disidentů v debatách o vyrovnávání se s minulostí převažují. Jednak se jich tento proces bezprostředně dotýkal, jednak tento typ otázek je pokračováním otázek, které si kladli už v disentu před rokem 1989. Někteří by chtěli minulost přenechat historikům (dnešním nebo i budoucím), jiní naopak chtějí učinit vše pro to, aby byly odhaleny i ty nejtemnější kouty, aby žádná „zapomnětlivá“ historie nepřidala jen další mýtus k jejich bohaté české sbírce. Jsou to dvě protichůdné logiky, obě však zapadají do téže dialektiky zpochybňování. I když jsou reakce v obou táborech opačné, obě tyto představy na minulost pohlížejí z hlediska soudního řízení a minulost je koneckonců stále spojována s myšlenkou souzení – i když jedni se svým soudem chtějí raději chvíli počkat vzhledem k tomu, v jakých podmínkách by k němu mohlo dojít nyní.
Paměť disentu nahlížená těmito dvěma protichůdnými pohledy si uchovává krajně neurčité obrysy, s nimiž historikové zacházejí nesmírně obezřetně, pokud sami přímo jeden z nich nezastávají. Proto je tato paměť stále polem silně individualizovaných svědectví, která se postupně ztrácejí v záplavě nejrozmanitějších publikovaných vzpomínek.
Hojnost individuálních svědectví je opravdu známkou hluboké potřeby znovu si minulosti přisvojit. Ale v množství pamětí zaplavujících knihkupectví nejsou nejvíce zastoupeny paměti disidentů. V 90. letech bují např. vzpomínky divadelních či filmových herců. A jen málokteří z nich si kladou otázky, které v pamětech bývalých disidentů vyvstávají tak neodbytně.3 Spory o interpretaci, zkoumané v této knize v souvislosti s odpovědností a vinou (u bývalé opozice individuální, u bývalých komunistů kolektivní), jsou někdy velmi ostré, mimo politickou sféru však mobilizují jen dost marginální část společnosti.
U ostatních, zdá se, zločiny komunismu a odpovědnost za politickou represi nebudí valný zájem a v sociálním poli představivosti nelze období 1948–1989 zredukovat pouze na ně. O tom se snadno přesvědčíme, uvážíme-li, jak stále populární jsou někteří zpěváci či „baviči“. Oblíbenost zpěváků jako Karel Gott nebo Jiří Korn za socialismu i po roce 1989, záliba v televizních seriálech, které okouzlovaly diváky už za normalizace, všechny ty projevy kontinuity v populární kultuře svědčí spíše o tom, že minulost náleží do oživování osobních vzpomínek („za komunistů, to bylo moje mládí“) než o potřebě rozchodu s minulostí. Ve filmech z 90. let jako Kolja, Pelíšky nebo Rebelové je socialistický režim banalizován nebo zesměšňován. Např. film Kolja nabízí pohled na komunismus viděný nevinnýma očima sovětského dítěte, které matka zanechala u českého zatvrzelého svobodného mládence. I Pelíšky onu dobu líčí z pohledu mladého chlapce, který na události (1968) hledí stejně nevinně a velmi laskavě. Také film Rebelové, jakýsi remake muzikálu Starci na chmelu ze 60. let, patří do této tradice, která realitu kritizuje nanejvýš dobrácky. V těchto i dalších filmech jsou komunisté či Sověti prezentováni velice lidsky. Otázka „agentů“, tak ústřední ve veřejné debatě o minulosti, se v nich může okrajově objevit, ale doopravdy zpracována není. Ve společnosti, jak je v takových filmech líčena, nevládne nedůvěra a podezřívavost, ale naopak žoviální soudržnost, takže se doba za vlády komunistů jeví jako něco poněkud abnormálního, kdy si však přece jen lidé vzájemně pomáhali a dokázali se politickým tlakům vysmívat. Nadšené přijetí těchto filmů podobně jako knížek spisovatele Viewegha lze nejspíš vysvětlit tím, že ukazují nepolitický pohled na historii, čímž vracejí minulost všem těm lidem „bez příběhu“, kteří nebyli ani komunistickými kádry, ani bývalými vězni, ani bývalými disidenty, za komunistů se nijak zvlášť neangažovali ani proti nim, ani pro ně, a kteří koneckonců tvoří drtivou – mlčící – většinu obyvatelstva.
Od nezávislosti v roce 1918 česká společnost zažila tři typy režimů – pluralitní demokracii, nacistický protektorát a komunistický systém – a postihly ji dvě okupace (německá a sovětská). Z etnického hlediska přešla od soužití (na jedné straně s Němci a Židy, na druhé se Slováky) k homogennosti. Hranice země se několikrát změnily, mezinárodní uspořádání, do něhož zapadaly, rovněž. Po pádu komunismu došlo i k rozpadu československé federace. Dnes se do Evropské unie chystá český stát vstoupit jakožto stát národní. Češi po celé 20. století prožívali mnohé politické zvraty. Jejich období po pádu komunismu zapadá do řetězce transformací, které poznamenávají jejich dějiny zatvrzeleji než jiné, však „kontinuita národní existence nebyla zásadně přervána“, jak říká Petr Fidelius v záhlaví. Za takových okolností sociologie paměti značně přispívá k pochopení české společnosti 90. let a mohla by být jedním z hlavních klíčů pro porozumění budoucích změn ve společnosti v rámci evropské integrace.
Poznámky:
1 / Fidelius, P. „Kdo jsme?“ In: Týž. Kritické eseje. Praha: Torst, 2001, 409–417.
2 / Diskurz vzniká v komisích, spolupracují na něm jmenovaní odborníci a politici, je šířen organizovaně (internetové stránky strany, její nakladatelství atd.).
3 / Jiné to ale je v případě, že herec byl rovněž disidentem. V tomto ohledu srov. vzpomínky V. Chramostové, Vlasta Chramostová. Brno: 1999, které vyvolaly zvláštní pozornost, protože autorka, herečka, která podepsala Chartu 77, měla odvahu vrátit se ke své zodpovědnosti komunistky z 50. let.
Zdroj:
Mayerová, Françoise. „Moci říct ‚my‘.“ In Češi a komunismus. Praha: Lidové noviny, 2006, 313−320.