NATO Srdjan Jovanović Weiss

Je možné podat historickou interpretaci srbských vládních budov, zničených během sedmdesáti osmi dnů „mírového bombardování“ ze strany NATO? Kdybychom se o to pokusili, museli bychom prokázat, že role tohoto národa v moderních dějinách nebyla naprosto temná, jak se to dnes může jevit. Značná část těchto dějin je přísně architektonická. Na rozdíl od jiných komunistických zemí, jako byl Sovětský svaz, který dal za Stalina přednost novoklasicismu před konstruktivismem, budovala Jugoslávie svůj poválečný obraz experimentováním s modernismem. Aniž by pracovala s národními symboly a obrazy moci, prošla jugoslávská architektura procesem programatického, přitom však intuitivního a někdy metaforického osvojování západní avantgardy. Tento styl vidíme na institucionálních stavbách od vládních kanceláří, přes muzea a nemocnice po školy. V Jugoslávii se architektura potřebovala ideologicky odklonit od centralistického východního bloku směrem k západním liberálním demokraciím. Jugoslávští architekti se museli naučit, jak potlačit expresionismus, plynoucí z jejich předválečného vzdělání a z dřívějších experimentů s národními styly. Kubistické a expresionistické budovy – pro mnohé prezentující národní vnímání – prošly úpravou, aby vypadaly funkcionalisticky a mezinárodně. Tím se vyznačoval poválečný architektonický boom po celé Jugoslávii. Předválečný dekorativní akademismus s jeho klasicistním vzezřením nahradily variace na budovu Seagramu v New Yorku od Miese van der Rohe a Phillipa Johnsona či na budovy Pan Am od Waltera Gropia. Za války je doba destrukce zároveň dobou klasifikace. Stejně jako pumový útočník, který má na mušce určité městské artefakty, muselo NATO řešit problém identifikace: jak číst architekturu, která nevypadala stalinisticky, ani neměla klasicistní aspirace třetí říše. Prázdné administrativní budovy v centru Bělehradu v sousedství nemocnic a škol, prázdné Ministerstvo vnitra a prázdné budovy Generálního štábu postavené držitelem zlaté medaile Královského institutu britských architektů – všechny bombardované silami NATO – byly významnými příklady srbské poválečné moderny. Výsledkem bylo, že během své vzdušné kampaně NATO mimoděk projevilo výjimečnou schopnost dát na seznam cílů architektonické mezníky tohoto století. V rámci „nového boje proti fašismu“ se NATO rozhodlo zničit právě ty budovy, které vznikly v poválečném období, aby symbolizovaly boj „houževnatého národa proti fašismu“. Modernistické budovy, které přišly ze Západu, se staly terčem bombardování, zatímco některé příklady konzervativismu byly „uchráněny“. Např. Beli Dvor, neboli Bílý palác, eklektická vila postavená ve 30. letech, kde Miloševič – stejně jako před ním Tito – přijímal návštěvy, ale nikdy tam nežil, byl jako cíl zakázaný, a to kvůli Rembrandtovým plátnům v prvním podlaží. V historických knihách je fašistická architektura, např. architektura třetí říše, vždy interpretována se zřetelem k situaci jejího vzniku. Soudobá architektura se v Srbsku stavěla ještě předtím, než svět zjistil, že srbský stát je nacionalistický – bombardováním Srbska ji však NATO ocejchovalo jako fašistickou i srbskou poválečnou modernu. Zachvácena ohněm globálních médií se tato architektura, vybudovaná pod prozápadním liberálním vlivem, nyní ocitla v nebezpečí, že bude očerněna jako fašistická, že bude připomínána se zřetelem k situaci jejího zániku. Je tu však jistá komplikace, chceme-li připsat zodpovědnost za bombardování těchto jedinečných budov NATO. V bělehradských ulicích se předpokládalo, že se některé budovy stanou cílem útoků. „Většina lidí se domnívá, že městské centrum zaplaví řízené střely, a oficiální propaganda se ze všech sil snaží toto přesvědčení podpořit. Civilní oběti by totiž fantasticky a děsivě pomohly srbské vládní propagandě v její válce proti zbytku světa.“ O tomto přesvědčení jsme se mohli dočíst v jedné analýze na internetu v říjnu 1998, půl roku před tím, než začalo bombardování NATO. Vládní pozici umožnilo mj. to, že vláda neprojevila jakoukoli snahu vytvořit svou vlastní architektonickou rétoriku. Bez problémů přejala někdejší komunistické stavby a infrastrukturu a během své desetileté vlády nenechala postavit ani nezadala projekt na jedinou architektonickou stavbu, s výjimkou nedávného novoklasicistního památníku, který oslavuje první výročí konce bombardování NATO. Současný režim proto neměl žádný problém s obětováním těchto budov. Pokud by si NATO chtělo vzít na mušku stavbu se silnými západními vlivy, sotva by našlo lepší cíl než budovu Generálního štábu, známou též jako Ministerstvo národní obrany. NATO předpokládalo, že kontrola Vukovaru, obléhání Sarajeva a příležitostné bombardování Dubrovníku byly řízeny z tohoto bělehradského Generálního štábu. Během tiskové konference NATO, která proběhla ráno po nočním útoku, byla tato poválečná modernistická budova označena za „srdce válečné mašinérie“. Vezmeme-li v úvahu tuto charakterizaci ze strany NATO, bude tato stavba nadále vzpomínána se zřetelem ke svému vzniku nebo se zřetelem ke svému zániku?

Obrázek:

I / Kabina bombardéru sestřeleného během vojenské kampaně NATO v Jugoslávii v roce 1999 (zdroj: Associated Press).